Pýcha nám říká, že můžeme zápasit o svou vnitřní čistotu
sami. Ve skutečnosti se však nejedná o nic jiného, než o další z iluzí a
oklamání na cestě za Kristem. Duchovně slabý, nezkušený člověk potřebuje vedení
od někoho, kdo se již očistil od vášní a skrze něhož působí Boží milost. Ten
dokáže provést druhé skrze zkoušky, jež na ně v křesťanském životě čekají.
Starec Josef ve svých dopisech dává duchovní vedení jako
podmínku každého upřímného asketického úsilí. Sám po té, co odešel na Svatou
Horu, horlivě hledal duchovního otce tak dlouho, dokud ho nenašel v
hesychastickém mnichovi Efrémovi. Ještě předtím se však držel rady mnohých
otců, které mezitím potkal:
Když
jsme přišli na Svatou Horu, nezavřeli jsme se jako většina lidí v domě. Ale
hledali jsme, křičeli, naříkali. Neminuli jsme ani jeden kopec nebo štěrbinu
při svém hledání spolehlivého vůdce, abychom zaslechli slova života – nikoli
plané a marné řečnění. Neexistoval ani jeden starec – poustevník, od něhož
bychom neobdrželi alespoň kapku prospěchu. (Monastic Wisdom, s. 138)
Skrze duchovního vůdce tedy promlouvají k nedokonalému
křesťanovi „slova života“, jež ho vyvádějí ze stínu hříchu do světla věčnosti.
Je jako maják na plavbě nejistým, rozbouřeným mořem. Na jiném místě starec
Josef nazývá duchovního otce „obrazem Krista“ – tím, kdo se svou askezí cele
připodobnil Bohu. Takto skrze něj vede věřícího člověka sám Kristus: „Měl bys
pohlížet na svého starce jako na obraz Krista.“[1]
Starec na sebe bere břemeno svého duchovního dítěte a předává
ho Spasiteli, jemuž je zcela odevzdán. Všechny naše bolesti vkládá do rukou
nebeskému Lékaři. „Raduji se, když se raduješ. Jsem smutný, když jsi smutný.
Trpím, když trpíš,“ píše v jednom dopise starec Josef.[2]
Mocným prostředkem v našem asketickém očišťování je starcova neustálá modlitba
za nás, poraněné hříchem. „Modlím se za tebe ne jako za cizího, ale jako za mé
milované dítě. A k liturgiím a dalším modlitbám přidávám i kombiskini (tj.
Ježíšovu modlitbu – pozn. překl.) každou noc.“[3]
Starcova modlitba přitom není omezena pomíjivostí: duchovní otec se modlí za
své děti i po té, co tělesně zemře. Starec Josef dosvědčoval, že k úplné
bezvášnivosti dospěl až skrze modlitby svého již zemřelého starce.[4]
A sám v jednom ze svých posledních dopisů napsal: „Pokud ti už nenapíšu, budu
se za tebe modlit v onom druhém životě. Mé modlitby budou vždycky se všemi
vámi.“[5]
Vést druhé na cestě spásy může pouze
ten, kdo prošel asketickým zápasem, připodobnil se Kristu a v mnohých zkouškách
získal duchovní zkušenost. Starec Josef varuje před tím, naslouchat slovům
nezkušených lidí, které ještě více odvracejí od Boha.[6]
Zkušenost se přitom nedá „koupit“[7]
ani „naučit slovy.“[8] Lze
ji nabýt pouze dlouhým, trpělivým a tvrdým zápasem – „dřinou a krví.“[9]
Nezkušený člověk tak pod duchovním vedením zkušeného sám postupně získává
zkušenost. Bez osobní praxis nemůže dospět k poznání.
Získáváš
mnohé, když jsi pokoušen. Odměnou za trpělivost se stáváš zkušeným a znalým
lidí. Jiskra nevzejde, dokud neudeří kámen na kámen. Neprozkoušený člověk je
naprosto bezcenný. (Monastic Wisdom, s. 258)
Ten, kdo takto nabyl zkušenosti, musí sám vést druhé –
všechny, kdo chtějí jít za Kristem, ale stále ještě tápou na začátku. Starec
Josef „podvig“ duchovního vedení shrnuje následujícími slovy:
Ten,
kdo má milost, musí trpělivě nést s sebou toho, kdo ji nemá, snášet všechny
jeho tělesné a duchovní nemoci, a musí ho s rozlišováním vést na duchovní
cestě, dokud i on neznásobí své talenty. Nebo spíše dokud paprsek neotevře a
neosvítí oči jeho duše a on nespatří své nedostatky a nebude bezpodmínečně
poslouchat toho, kdo ho vede. (Monastic Wisdom, s. 349).
Podmínkou křesťanského růstu je tedy poslušnost duchovnímu
otci. Proto na ni klade starec Josef ve svých textech zvláštní důraz. Ve shodě
se svatootcovskou tradicí nazývá poslušnost „nejvyšší ctností“, neboť skrze ni
napodobujeme Krista.[10]
Břemeno
poslušnosti je považováno za ztělesnění všech ctností, tak jako je Kříž výrazem
Pánova utrpení. Jako vešel zloděj do ráje skrze Kříž, vcházíme i my do
království skrze poslušnost. Tudíž je jasné, že neposlušní jsou mimo
království. (Monastic Wisdom, s. 151)
Poslušnost vytváří předpoklady pro zdravý duchovní život. Z
ní vycházejí všechny další ctnosti: nejprve pokora, ze které se rodí slzy. Obě
pak vedou křesťana k ustavičné modlitbě a nakonec k vnitřní tichosti a
„dokonalému klidu“.[11]
Proto je potřeba poslušnost chránit a zachovávat. Zbavuje nás pýchy, jež naopak
vede k odpadnutí od Boha.
Tam,
kde je tvrdost a pýcha, jsou také neposlušnost a skandály. Tam, kde je
poslušnost a pokora, spočívá Bůh. Svatí otcové říkají: „Pýcha předchází pád a pokora milost“. (Monastic Wisdom, s. 169)
Být poslušný konkrétně znamená podřídit svou vůli, jež
se ve stavu porušené přirozenosti neustále odvrací od Boha, svému duchovnímu
otci. Vymazat v sobě poslední stopy egoismu a s naprostou důvěrou se odevzdat
jeho vedení. Nezapomenout přitom, že skrze duchovního promlouvá sám Hospodin:
„Ať se tvé ucho stane starcovými ústy – přijmi všechno, co ti řekne, jako by to
bylo z Božích úst.“[12]
Úkolem každého, kdo se odevzdal duchovnímu vedení, je bezezbytku zachovat poslušnost, nikoli rozmýšlet
o smyslu jednotlivých rad či ponaučení, čímž se opět otvírá prostor pro
porušenou vůli. Před Bohem se bude zodpovídat za svou poslušnost, nikoli za to,
jaké pokyny v ní obdržel.
Zlom
svůj krk pod jhem poslušnosti a přimkni se k dechu svého starce. Jakmile z jeho
úst vyjde slovo, uchop ho. Roztáhni křídla a odnes ho s sebou, aniž bys
zkoumal, zda je správné, či ne. Slepě a bezmyšlenkovitě udělej cokoli, co ti
ten, kdo je za tebe zodpovědný, nařídí, a nebudeš se zodpovídat za své skutky.
Ten, kdo dává nařízení, bude zodpovědný za to, jestli dal nebo nedal dobrá
nařízení. Ty se budeš zodpovídat za to, jestli jsi byl nebo nebyl poslušný. (Monastic
Wisdom, s. 97–98)
Poslušnost spočívá v tom, odevzdat se duchovnímu vedení celou
svou duší. Nejen vnějškově vykonávat určité pokyny, a zatím proti nim vnitřně
rebelovat. Taková „poslušnost“ dříve či později přeroste v otevřenou rebelii
proti duchovnímu otci a nakonec i proti Bohu. Bude-li však duše opravdově
poslušná, zbaví se své nepřirozené podřízenosti zlu. „Poslušnost znamená být
otrokem, abychom se stali svobodnými.“[13]
Naopak neposlušný člověk zůstává duchovně zaslepený. Dál
podléhá vášním, řídí se svévolí a nedokáže rozlišit dobré od zlého. Odmítá
Hospodinem nabízenou pomoc.
Ohledně
těch, kdo slyší, ale zůstávají neposlušní ve své zlovůli: I kdybys s nimi
mluvil ve dne v noci, naléval do nich moudrost svatých otců, činil před nimi
zázraky nebo k nim třeba stočil proud Nilu, tak přesto neobdrží ani kapku
prospěchu. (Monastic Wisdom, s. 145–146)
Takoví lidé setrvávají v zajetí iluzí a oklamání. To platí
pro všechny: pro svévolné, kteří odmítají duchovní vedení, i pro ty, kteří pod
ním sice žijí, ale jsou vnitřně neposlušní.[14]
Místo toho, aby duchovně rostli, upadají do ještě většího zmatku. Starec Josef
připomíná, že v asketickém boji se neposlušný člověk stává lehce obětí
ďábelských pokušení: „Ďábel mu radí a přesvědčuje ho, aby nikomu nevěřil a
nikoho neposlouchal, ale od teď přijímal pouze jeho myšlenky a důvěřoval pouze
jeho úsudkům.“[15]
Proto je poslušnost tak důležitá a křesťanům drahá. Je
bezpečným útočištěm, které poskytuje ochranu před útoky Nepřítele. Chrání
věřícího skrze milost, kterou dává Bůh jeho duchovnímu otci a posléze i jemu
samému.[16]
Poslušný
žák získává rychle milost a žije neustále v bezpečí. Neexistuje pro něho
nebezpečí pádu a zbloudění. Nesmí pouze sám upadnout do nedbalosti. A to stačí.
(Monastic Wisdom, s. 93)
Poznámky:
[1] Elder
Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom.
Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 96.
[2]
Tamtéž, s. 250.
[3]
Tamtéž, s. 330.
[4]
Tamtéž, s. 92.
[5]
Tamtéž, s. 330.
[6]
Tamtéž, s. 146.
[7]
Tamtéž.
[8]
Tamtéž, s. 224.
[9]
Tamtéž, s. 146.
[10]
Tamtéž, s. 366.
[11]
Tamtéž, s. 58.
[12]
Tamtéž, s. 97.
[13]
Tamtéž, s. 98.
[14]
Tamtéž, s. 288.
[15]
Tamtéž, s. 189.
[16]
Tamtéž, s. 91.
Žádné komentáře:
Okomentovat