pátek 28. listopadu 2014

John Romanides – Život ve vesmíru z pravoslavné perspektivy



Všechny planety jsou stejné: náboženská odpověď na život ve vesmíru

Nevidím důvod, proč by mělo být pravoslavné učení ovlivněno možným objevem mimozemského života. Někteří mí kolegové se domnívají, že diskuse o této možnosti je pro seriózní teologii jen ztrátou času a hraničí s pošetilostí.

Jsem v pokušení s nimi souhlasit a to z několika důvodů.

Rozumím tomu tak, že objev inteligentního života na jiné planetě by mohl nastolit otázky ohledně tradičního římskokatolického a protestantského učení o stvoření, pádu, člověku jako Božímu obrazu a biblické neomylnosti.

Nejprve bychom měli zmínit, že oproti tradicím, vycházejícím z latinského křesťanství, nebylo řeckému křesťanství vlastní fundamentalistické či doslovné chápání biblické inspirace a jeho tradice nebyla nikdy podřízena neomylnosti Písma v otázkách struktury vesmíru a života v něm. V tomto ohledu jsou některé současné pokusy o demytizování Bible vskutku pozoruhodné a občas humorné.

Již od počátku křesťanství řečtí teologové – na rozdíl od latinských – nevěřili, že lidstvo bylo stvořeno ve stavu dokonalosti, od něhož by pak odpadlo. Pravoslavní spíše věřili, že člověk byl stvořen nedokonalý či na nižší úrovni dokonalosti s cílem dalšího duchovního rozvoje. Pád každého člověka tudíž znamená selhání v dosažení dokonalosti, spíše než nějaké kolektivní odpadnutí od ní. Duchovní rozvoj rovněž nekončí ve statické blažené vizi. Je to nekonečný proces, který bude pokračovat i ve věčnosti.

Pravoslavné křesťanství, stejně jako judaismus, nikdy neznalo latinské a protestantské učení o prvotním hříchu jako od Adama zděděné viny, která na lidstvo uvalila Boží hněv, jenž byl údajně usmířen Kristovou smrtí. Solidarita lidstva s Adamovou vinou a nutnost uspokojit Boží spravedlnost pro odvrácení pekla tak není řeckým církevním otcům známa.

To znamená, že provázanost a solidarita se stvořením na jedné straně a potřeba vykoupení a dokonalosti na straně druhé jsou nahlíženy v jiném světle.

Pravoslavní věří, že celé stvoření je určeno k tomu, aby mělo podíl na Boží slávě. Jak zatracení, tak oslavení budou spaseni. Jinými slovy: budou mít zkušenost vidění Boha v jeho nestvořené slávě, s tím rozdílem, že pro nespravedlivé bude ta samá Boží sláva ohnivým peklem.

Bůh je světlo pro ty, kdo se ho učí milovat, a stravující oheň pro ty, kdo nikoli. Božím záměrem není někoho trestat. Pro ty, kdo nejsou dostatečně připraveni, znamená patření na Boha očišťující zkušenost, která se však nepohybuje věčně směrem k vyšším stupňům dokonalosti. Oproti tomu je peklo statickým stavem dokonalosti, podobným platónské blaženosti. Pravoslavní proto nikdy z Bible nevyvozovali obraz trojpatrového vesmíru s peklem stvořeného ohně pod zemí, vlastní zemí a nebem nad hvězdami.

Objev inteligentního života na jiné planetě by v pravoslaví vyvolal otázku, v jak pokročilém stavu je láska a připravenost těchto bytostí na Boží slávu. Fakt, že se někdo na této nebo na jakékoli jiné planetě nedozvěděl o Bohu Starého a Nového zákona, ještě neznamená, že je automaticky odsouzen k peklu, stejně jako věřící křesťan není automaticky zahrnut do věčného pohybu k dokonalosti.

Zároveň je důležité mít na mysli, že řečtí církevní otcové zastávají názor, že duše člověka je součástí materiálního stvoření, i když jeho vyšší formy, a jako taková je svou přirozeností smrtelná. Pouze Bůh je čistě nehmotný. Posmrtný život není dán lidskou přirozeností, ale Boží vůlí. Tudíž člověk není ve striktním slova smyslu obrazem Boha. Pouze Pán slávy nebo anděl Pána ve starozákonním a novozákonním zjevení je Božím obrazem.

Člověk byl stvořen podle Božího obrazu, což znamená, že jeho osudem je připodobnit se Kristu, který je vtěleným obrazem Boha. Proto možnost existence inteligentních bytostí na jiné planetě, které by byly obrazy Boha jako lidé na Zemi, není z pravoslavné perspektivy validní otázkou.

Nakonec můžeme zmínit, že pravoslavní otcové odmítli platónskou víru v neměnné archetypy, jejichž je tento svět plný změn jen ubohou kopií. Náš vesmír a veškeré formy života v něm jsou jedinečné a změna je samou podstatou stvoření – nikoli důsledkem pádu. Dále pak kategorie změny, pohybu a dějin patří k věčné dimenzi historie a spásy a nezanikají v jakési věčné blaženosti.

Tudíž možná existence inteligentního života na jiné planetě, ať už před námi nebo po nás, by změnila jen málo v tradiční víře pravoslavného křesťanství.


The Boston Globe, 8. dubna 1965.

pátek 14. listopadu 2014

25 let od smrti otce archimandrity Sávvy



V neděli 16. listopadu uplyne 25 let od zesnutí otce archimandrity Sávvy – nezapomenutelné osobnosti českého pravoslaví. Jeho působení zanechalo otisk v mnoha oblastech církevního života. Jen namátkou: založil Besedu pravoslavné mládeže, vyučoval náboženství na několika školách, tisknul a vydával duchovní literaturu, překládal liturgické, historické a teologické knihy, sám jich několik napsal, účastnil se aktivně veřejného života a organizoval pomoc chudým a opuštěným lidem. Hlavní ale zůstávala jeho pastorační služba kněze a duchovního otce mnoha věřících. Ve svém životopise dodává: „Za svou církevní činnost jsem nebyl nikdy honorován. Teprve od roku 1936 mi byl eparchiální radou poukázán příspěvek 100 Kčs měsíčně. I odměny za křty, svatby a pohřby jsem odkazoval chrámové pokladně, což činili i členové pěveckého sboru.“ Otec Sávva dožil v pokoji ve své poustevně na Smrčku u Nedvědice v požehnaném věku jednadevadesáti let. Na jeho památku zde publikujeme medailon vladyky Simeona, který vyšel v Hlasu pravoslaví u příležitosti jeho devadesátých narozenin (roč. 44, 1989, č. 9, s. 197-200).

Otec Sávva – původním jménem Josef Neruda – se narodil 5. listopadu 1898 v Ostopovicích u Brna, vystudoval gymnázium a učitelský ústav a stal se vesnickým učitelem, později řídícím učitelem. Již jako dvanáctiletý chlapec se z iniciativy svého otce začal učit srbsky. Zájem o všecko slovanské byl vlastní celé rodině. Za první světové války se jako voják seznámil s pravoslavnými bohoslužbami, jak se sloužily pro ruské válečné zajatce ve štýrském Feldbachu nebo v italské Gradisce, v roce 1918 v Černovicích na Bukovině.

Po válce se rodina shledala. Otec se vrátil z Malopolska, syn z Itálie. Otec si s sebou přivezl ikonu počájevské Bohorodičky ve stříbrných řízách a dvě staroslověnské knihy – oktoich a mineu, z kterých se syn začal učit staroslověnsky. Současně se začal do hloubky zabývat pravoslavným učením a bohoslužbou a v roce 1922 přijal pravoslaví, ne z odporu k římskému katolictví, ve kterém vyrostl, ani proto, že by podlehl tehdejší polonacionalistické módě, hlásající heslo „pryč od Říma“, ale pro čistotu křesťanského učení, jak je poznal v pravoslaví. V Dolních Kounicích, kde působil jako učitel, založil stočlennou pravoslavnou církevní obec, pro kterou byl 24. září 1924 vysvěcen pražským pravoslavným archiepiskopem Savvatijem na kněze.

Pro pochopení rozsahu práce mladého kněze i jeho obětavosti je třeba si uvědomit, že nedostával žádný kněžský plat a na svůj chléb si dále vydělával jako učitel. Od vladyky Savvatije dostal jen nejnutnější bohoslužební knihy a roucha, všechno ostatní musel pořizovat sám se svými farníky. Nejprve najal vhodnou místnost na chrám, později koupil celou budovu, kde se chrám nacházel, za prostředky své a celé Nerudovy rodiny. Se svým bratrem a dalšími věřícími budovu opravili a chrám opatřili vhodnými okny a lavicemi, ikonostasem a ikonami malovanými ing. Viktorem Karpuškinem z Brna. Světil jej 5. 7. 1929 vladyka Gorazd u příležitosti, kdy se v Dolních Kounicích konala konference ruského studentského hnutí se 150 ruskými a 30 českými delegáty, zasvětil jej Nejsvětější Trojici a vložil do prestolu částečku ostatků ctihodného Sergije Radoněžského. Zpíval vlastní pěvecký sbor, který otec Neruda vycvičil se svým bratrem Cyrilem, rovněž pravoslavným bohoslovcem. Později se tento sbor rozrostl a pořádal samostatné zájezdy a koncerty, oblečen do vyšívaných ukrajinských rubášek. V roce 1938 vycvičil otec Neruda ještě třicetičlenný dvojhlasý dětský sbor, který zpíval při bohoslužbách při levém boku oltáře střídavě se sborem dospělých.

Do té doby se dolnokounická církevní obec s Boží pomocí rozrostla a početně ztrojnásobila. K chrámu byla přistavěna věž a zakoupeny tři zvony, které vladyka Gorazd slavnostně posvětil – nejmenší byl dar otce Nerudy.

Obětavého duchovního rádce a pomocníka našel otec Neruda v brněnském pravoslavném faráři Alexejovi Vaňkovi, knězi skromném, tichém a dobrosrdečném a přitom vysoce vzdělaném. Byl to Čech od Domažlic, který byl ještě v minulém století vypraven na teologická studia do Ruska. Úspěšně je zakončil a byl pak farářem v české pravoslavné volyňské obci Huleč a po první světové válce v ruské církevní obci ctihodného Sergije Radoněžského v Brně. Otci Nerudovi byl nejen učitelem, ale i vzorem. Do roku 1942 byla dolnokounická církevní obec tak konsolidována, že vzbuzovala respekt jinověrců i nevěřících.

Ačkoli otec Neruda konal stále své učitelské povolání, kterým živil sebe i svou rodinu (byl ženat a vychoval dvě dcery), stačil rozvinout bohatou pastýřskou činnost. Průměrně dvakrát do roka navštívil všechny pravoslavné rodiny mimo nemocných, za kterými chodil častěji jak domů, tak do nemocnice. Každou neděli a svátek sloužil sv. liturgii s kázáním a před velikými svátky večerní s litií. V roce 1927 založil Besedu pravoslavné mládeže, která rozvíjela všestrannou činnost. Hrála i divadla (zpěvohry), která nacvičovala u Nerudů v bytě, pořádala slovanské koncerty s orchestrem a zpěvem českých, ruských, srbských a staroslověnských skladeb, pořádala i taneční zábavy a vedla pro širší veřejnost úsporný kroužek. Veškerý výtěžek z těchto akcí plynul do církevní pokladny, protože tito mladí lidé pracovali z pouhého nadšení pro církev, sami nebyli za své výkony honorováni, stejně jako jejich farář vše, co dostal od věřících za různé úkony, si neponechával, ale dával církvi, a jeho příkladu následovali i zpěváci. Ve všech školách své farnosti učil otec Neruda náboženství.

Zvláštní zmínku zaslouží jeho činnost literární a publicistická. Doba jeho působení v Dolních Kounicích byla dobou, kdy se náš národ teprve seznamoval s pravoslavím. Otec Neruda od samého počátku svého působení začal psát a tisknout různé informační brožurky a letáky i větší díla, která buď překládal z pravoslavné literatury srbské a ruské i bohoslužebné texty staroslověnské, nebo sám sepisoval po prostudování příslušné odborné literatury. Tyto práce si tiskl sám, nejprve hektografem, pak šapyrografem a v roce 1934 si zařídil doma vlastní tiskárnu s trojím druhem písma, ve které si tiskl svá díla, aby je pak zdarma rozdal věřícím, nebo je daroval ostatním církevním obcím. Tak už v roce 1925 rozmnožil hektografem svou brožurku o sv. Václavu a pro vladyku Gorazda celý obřad Vzkříšení, šapyrografem svůj překlad dvoudílné liturgiky Lazara Mirkoviče, večerní a jitřní svátků Páně a Bohorodičky, obřadu svatby a pohřbu, prosebných a děkovných pobožností, dějiny pravoslavné církve pro školy a Řád archijerejské bohoslužby. Ve své tiskárně vytiskl krátkou modlitební knížku pravoslavného křesťana a řadu dalších edicí. Aby mohl tuto práci dělat kvalifikovaně, vyučil se sazečem a knihařem, stejně jako předtím zedníkem, což mu velice posloužilo v jeho církevní práci.

Dnes literární dílo otce Nerudy tvoří celou knihovnu. Jsou to především překlady liturgických knih ze staroslověnštiny – přeložil skoro všechny liturgické knihy – dále překlady poučných knih o duchovním životě (například Hvězdy církve – životopisy některých světců, O kněžství od sv. Teognosta, Žebřík Jana Lestvičníka, poučení sv. Serafima Sarovského, Nikolaje Ochridského, jeho básně v próze Modlitby na jezeře a řada jiných větších i menších prací). Kromě liturgiky Mirkovičovy přeložil i populární liturgiku Fencikovu a další učební pomůcky. Větší samostatnou prací je životopis soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje Trnitá cesta slovanských apoštolů a volně na ni navazující pokračování Cyrilometodějská idea o tom, jak jejich dílo působilo v dalších dějinách našeho národa. K nim se řadí i Život našeho Pána Ježíše Krista, který se pravoslavná církev chystá vydat knižně (kniha vyšla v roce 1991 – pozn. red.). Většina děl otce Sávvy, pokud si je sám nevydal, zůstala v rukopisu, až na několik menších článků, otištěných v našem časopise. V Mariánských Lázních se při svaté liturgii vynáší a čte evangelium z knihy opsané a skvostně vyzdobené otcem Nerudou, kterou této církevní obci daroval.

Když byla za války po heydrichiádě činnost pravoslavné církve zastavena, chrámy zapečetěny a přísně pod trestem smrti zakázán jakýkoli projev pravoslavného bohoslužebného života, otec Neruda si zhotovil skládací ikonostas, vnikl v noci střechou do zapečetěného chrámu, aby z prestolu vyňal ostatky sv. Sergije a vynesl další nutné předměty, aby již o Vánocích mohl instalovat chrám v přístavku svého domu a sloužil zde sv. liturgii pro skupinu nejvěrnějších a nejspolehlivějších a pak chrám zase rozebral a uložil.

Po válce působil otec Neruda jako úředník v Žilině a v Brně. Do Dolních Kounic se dostal potom jako dělník státního statku. Teprve v roce 1965 se mu podařilo získat opět povolení k duchovenské činnosti. Byl už důchodce a sloužil bez nároku na odměnu jako za dob svého učitelování. Byly mu svěřeny tři opuštěné farnosti v severomoravském kraji: Suchdol, Opava a Ostrava. Ve všech třech se mu podařilo získat a opravit i upravit vyhovující chrámy. Opět pracuje vlastníma rukama, uplatňuje zedničinu, které se v mládí vyučil. Sloužil zde do svých 88 let, kdy mu v pastýřské práci překáží postupující hluchota. Ještě než se vrátil do duchovenské služby, ovdověl, a tak 20. 12. 1968 v den památky dávného palestinského světce Sávvy Posvěceného skládá mnišské sliby a přijímá mnišské jméno Sávva na počest tohoto světce. Následujícího roku byl jmenován igumenem a 8. 4. 1975 archimandritou, což je nejvyšší mnišská hodnost. Jako mnich navštívil srbskou Makedonii, poklonil se ostatkům Metodějových žáků, vykonal pouť po monastýrech Rusi a ruských chrámech NSR. Nyní žije a modlí se ve své poustevně na Smrčku u Nedvědice, pokračuje v literární práci na liturgických knihách a živě se zúčastňuje všech významných událostí našeho církevního života…


čtvrtek 13. listopadu 2014

Starec Sergij z Vanves – Slova spásy (II)



Vše má náboženský význam. Bůh je stvořitelem všech věcí. Nemůžeme mluvit o ničem, co by nemělo vztah k Bohu. (101)

Musíme mít bystré svědomí – tak, abychom mohli každý večer zkoumat sami sebe a to, co jsme během dne udělali. Abychom viděli to, co jsme udělali špatně, co jsme nezvládli a co jsme udělali mizerně. Potom bychom měli prosit Boha, aby nám všechno odpustil. (102)

Především prchej před pýchou jako před pohromou. Pýcha je náš úhlavní nepřítel. Kvůli ní padli andělé i první lidé. (105)

Dostojevskij si zaslouží uznání, protože nám ukázal, že osud těch, kdo jsou společensky na dně, je zároveň tragický i důležitý. Kristus přišel k těm posledním z posledních. (108)

Nic nedělej bez Boha. Bez Něho nejde nic dělat. Pros o Boží požehnání před vším, co budeš dělat, i po tom, co to dokončíš. Děkujme Bohu a prosme Ho za odpuštění – ať už jsme činili dobře, nebo ne. (111)

Ať už děláme cokoli, vždycky se při tom vnitřně pokřižujme. (113)

Když se chce s námi někdo přít o víře a začne proti ní pohrdlivě argumentovat, měli bychom se tiše pomodlit k Duchu svatému, aby nás osvítil a ukázal nám, jak máme odpovědět. (114)

Každý hřích, z něhož se nevyzpovídáme a v duchu zkroušenosti nevypláčeme, nás odděluje od Církve. (115)

Pokud nás napadne zlá myšlenka, ale my se z ní kajeme a chceme myslet a žít jinak, potom je hřích okamžitě vymazán. (116)

V hříchu neexistuje předurčenost. Bůh je silnější než kterýkoli z našich hříchů. (119)

Modlitba musí povstat z pokání, ze zkroušenosti a především z pokory. (120)

Když ráno vstaneš, naplň nejprve své nitro modlitbou, aby ses nevydal démonickým provokacím. (123)

Když se ti zdá, že tvá modlitba nefunguje, tak se jí o to víc drž. (124)

V zápase s ďáblem měj vždy poslední slovo. (125)

Přinuť se k pokání. Pokud se na to necítíš, tak popros Boha, aby ti to odpustil. (126)

Musíme nabýt myšlenkové čistoty. To ale neznamená, že by naše myšlenky měly být nezávislé; znamená to, že mají následovat srdce. (127)

Tím nejlepším, co máme v duchovním životě k dispozici, nejsou racionální argumenty. Platí to i pro ty, kdo si cení rozumu nade všechno ostatní. (128)

Když se naše mysl unaví usilovnou modlitbou, neměli bychom v modlení ustat. Jestliže je dům prázdný, démoni ho naplní. Pokud by k tomu došlo, modli se s menší intenzitou – s volně plynoucími modlitbami. (129)

Když se nacházíš ve špatném stavu, ze všeho nejdřív čiň pokání. (130)

Důslednost, věrnost a pravidelnost v modlitbě jsou jedny z nejdůležitějších věcí duchovního života. (137)

Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední. Pokud budeme následovat rady svatých otců, nebudeme hřešit. (138)

K pokání vedou tři kroky:
Kaj se ze hříchu ve své mysli hned, jak ho spácháš.
Na konci dne, když zkoumáš své svědomí, popros Boha, aby ti hřích znovu odpustil.
Vyznej svůj hřích a kaj se z něho opět v tajině zpovědi. (140)

Pravé poznání nepřichází skrze snahu něco pochopit nebo skrze jakýkoli mentální akt. Poznání přichází skrze pokoru. (141)

Nesmíme si nikdy myslet, že náš hříšný stav nelze napravit. Měli bychom vědět, že pro nás vždycky existuje odpuštění. To, co potřebujeme, je o ně poprosit. (146)

Napadají-li nás zlé myšlenky, musíme je okamžitě zapudit a chránit se od toho, aby nepřešly ve slova nebo skutky. (148)

Pokud se nemůžeš každou chvíli modlit, pak alespoň žij každý okamžik v duchu modlitby. (150)

Zkroušenost není jenom momentální čin, který nutně následuje po hříchu, ale je to trvalý stav. (151)

Ježíšova modlitba bez pokory je katastrofa. (152)

Nejdůležitější věcí v modlitbě je náš duchovní postoj. Naše modlitby by měly být doprovázeny duchem zkroušenosti. Kristus nepřišel proto, aby nám předal nějakou techniku, ale aby nás naučil pokání. (153)

Kořen mentální nemoci – jako každé jiné – je vždy duchovní. (154)

Pokud máme modlitbu v srdci, pak se stává každý sexuální hřích nemožným. A naopak – sexuální hřích znemožňuje modlitbu. (155)

V našich srdcích musí neustále hořet vnitřní lampa. Pokud nějakým neštěstím zhasne, musíme ji rychle znovu zapálit. Musíme se kát a začít znovu. (159)

Pro ty, kdo se hodně modlí, existuje velké riziko duchovního oklamání. (161)

Nikdy nikoho nesuď, aby se k tobě tento hřích znovu nevrátil. (165)

Skrze Ježíšovu modlitbu se můžeme lépe soustředit na liturgii, a můžeme ji tak lépe do sebe vstřebat. (171)

Naučíš se rozlišovat myšlenky tím, že budeš číst Písmo a modlit se. (174)

Když jsme ve stavu hříchu, nebo jsme si na nějaký hřích zvykli, potom ztrácíme schopnost rozlišovat mezi dobrými a špatnými myšlenkami. Vášně se nám zdají být celkem normální – jako charakterové vlastnosti, které nám jsou dané. (175)

Modlitba se skládá ze dvou částí: z prosby o pomoc a z kontemplace. (177)

Hledej pokoru a ne svatost, protože svatost bez pokory není nic než domýšlivost. Andělé, kteří padli a stali se démony, byli nejprve dokonalí, protože byli anděly – avšak chyběla jim pokora. Tím, že měli pouze dokonalost, stali se démony. (180)

V modlitbě potřebuje být mysl sjednocena se srdcem. Před tím, než se začneme modlit, bychom se měli ujistit, že je naše mysl zakotvena v srdci. Toho dosáhneme skrze zkroušenost. Pokud jsme zkoušení, pak sestupujeme do hloubky srdce a nehrozí nám žádné duchovní nebezpečí. (184)

Čím víc nám někdo připadá, že není hoden respektu, tím víc ho máme respektovat. (185)

Abychom prohloubili naše vztahy s druhými lidmi, měli bychom se za ně modlit. Modli se za někoho dřív, než mu to řekneš; a v modlitbě zjistíš, co mu máš říct a co ne. (190)

Ráno bychom se neměli probouzet se smutkem kvůli včerejším či minulým hříchům. Ale měli bychom vždycky myslet na to, že nastal nový den a i my začínáme znovu. (200)


pátek 7. listopadu 2014

Antonij Surožský - O boháči a Lazarovi



Kázání na 22. neděli po Padesátnici, 5. listopadu 1989 

Jako každé Kristovo podobenství, je i to o Lazarovi a boháčovi velmi prosté a zároveň ho lze promýšlet v hlubší rovině.

Onen prostý aspekt spočívá v následujícím: ty jsi získal na zemi veškeré dobro, Lazar neměl nic. Proto na věčnosti obdrží to, co mu zde scházelo, zatímco ty o všechna dobra přijdeš. Avšak toto není skutečný a hlubší význam podobenství.

Kdo je tento bohatý muž? Je to člověk, který nejenže vlastnil všechno, co mu mohla země dát: bohatství, dobré jméno, vysoký společenský status. Je to zároveň člověk, který po ničem jiném netoužil. Vše, co chtěl a potřeboval, bylo materiální bohatství, dobré postavení mezi lidmi, úcta, obdiv, otrocká poslušnost těch, kdo mu byli podřízeni.

Lazar neměl nic. Ale z podobenství víme, že si nestěžoval a přijímal vše, co boháč nepotřeboval: jedl drobky z jeho stolu. Ale Lazar měl živou duši. Možná, že toužil po něčem víc: kdo by nechtěl mít střechu nad hlavou nebo základní zajištění jídla? Ale přijímal to, co mu bylo dáno, s vděčností.

A když Lazar a boháč zemřeli, co si každý z nich odtud odnesl? Boháč si neměl co vzít, protože se staral pouze o pozemské věci. Lazar však toužil po něčem víc, než co mu mohla země nabídnout: po spravedlnosti, pokoji, lásce, soucitu, bratrství – po všem, co dělá člověka člověkem. Boháč se nacházel ve stavu, který je popsán v jednom proroctví: Izrael bohatstvím ztloustnul a zapomněl na Boha… Chudákovi se to nemohlo stát: byl příliš chudý na to, aby se sžil se zemí – byl svobodný.

Podobenství se týká nás všech. Všichni máme v sobě jak boháče, tak Lazara. Na jedné straně toho tolik vlastníme, jsme bohatí, zajištění, zámožní. Na straně druhé se v našich duších otevírá druhá dimenze, která touží po něčem jiném. Ale pak si musíme položit otázku: kdybychom si mohli vybrat – co si vybereme? Čeho si skutečně ceníme? Je to ono bezpečí, které nám až dosud země poskytovala? Nebo je to nesmírnost a hloubka porozumění, společenství s Bohem, láska k bližním, soucit a další věci, kterým nás učí Evangelium?

A tady podobenství neukazuje pouze na ony dva muže z minulosti či na některé jiné lidi. Mluví přímo k nám, hovoří o tom, kým jsem já osobně – nebo, chcete-li – co ve mně převládá? Jsem spíše boháčem, sžitým s touto zemí tak, že je Bůh, věčnost, duchovní věci nebo prostě to, co je skutečně lidské, pro mě druhotné? Nebo patřím k těm, pro něž podstata člověka znamená víc než všechno ostatní?

A pak v tomto podobenství dochází ke změně: boháč, který o všechno přišel, se obrací k Abrahamovi a prosí ho, aby poslal Lazara k jeho příbuzným, kteří ještě žijí, s varováním, co všechno je může čekat… A Kristus říká, že i kdyby se někdo z mrtvých vrátil zpátky na zem, živí mu stejně neuvěří a zahynou v hříchu, když až dosud nevnímali to, co jim Bůh už předtím zjevil.

Jak to celé tragickým způsobem odráží situaci těch, kdo stáli kolem Kristova kříže! Někteří byli věřící, jako jeho vlastní lid – ale kam se poděli? Utekli. Jiní mu zůstali ve svém srdci věrní – jako například ženy, stojící v povzdálí. Pouze Boží Matka a Jan byli kříži nejblíže.

Ale v davu byli i tací, kteří spolu s veleknězem a farizeji volali: Sestup nyní z kříže a uvěříme. Kolik si jich to myslelo! Kdyby to Kristus udělal, už bychom nic neriskovali, věřili bychom s naprostou jistotou a následovali toho, který zvítězil. Ale můžeme snad věřit a následovat toho, kdo byl poražen a vysmíván a kdo teď, odmítnut, bezmocně visí na kříži mezi dvěma zločinci?

Přesně o tom mluví dnešní podobenství, které se odráží na životech mnoha z nás.

Kde se sami nacházíme? Jsme připraveni věřit Kristovým slovům? Jsme uchváceni nevýslovnou krásou Kristovy osobnosti a připraveni ho přes veškerá rizika následovat? A rizika jsou, jak víme, velká: lidé nám budou spílat, budou se nám vysmívat, odcizíme se jim, budou nás považovat za vandráky putující kamsi k nebi… Jsme na to skutečně připraveni?

Musíme se proto zamyslet nad oběma aspekty tohoto podobenství, protože jinak pro nás bude bezcenné a bezvýznamné. Zamysleme se nad ním opravdu hluboce, tak, aby nad námi vyneslo soud. Bůh nás nesoudí proto, aby nás odsoudil. Ukazuje nám realitu, jaká je, a prosí nás o jedno: abychom na ni odpověděli. Nepřijímejme svět, který je klamem. Nepřijímejme sami sebe, pokud zůstáváme pouhým přeludem. Buďme skuteční a teprve pak se staneme dětmi Božího království.

A co může být větší, než být bratry a sestrami Krista, syny a dcerami živého Boha – posly Boha na zemi? Můžeme doufat v něco víc? A přesto je nám toto všechno už teď nabídnuto. Jaký div, jaká radost! Jak bychom se od ní mohli odvrátit?