středa 22. července 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 11. Hesychie



Ježíšova modlitba nás sjednocuje s Bohem a vnáší do našeho srdce, duše i těla pokoj. Toto celkové zklidnění a ztišení nazývají svatí otcové hesychií. Ale hesychie je nejen duchovní stav, ale i způsob mnišského života. Mnich se chrání před rušivými vlivy světa a uzavírá se do svého nitra, aby v něm rozmlouval s Bohem. Oddanost neustálé modlitbě je podle starce Josefa jedinou cestou, jak si uchovat Boží milost. „Bez hesychie milost nezůstane; a bez milosti je člověk ničím.“[1]

Starec proto dodržoval striktní program, v němž rozdělil den a noc na službu Bohu, na službu lidem (vyřizování různých starostí včetně korespondence) a na modlitbu v ústraní. Z tohoto pravidla nikdy neslevil, aby si uchoval svůj vnitřní klid, z něhož měli prospěch mnozí další. „Za žádných okolností nezměním svůj rozvrh – otevřením dveří, mluvením, ztrátou modlitby a hesychie  –, pokud to není potřeba tehdy, kdy to sám určím, protože můj čas je omezený.“[2]

Tento program praktikování hesychie pak předal svým žákům, kteří ho rozšířili na Hoře Athos i jinde ve světě. Jeho obdoba se zachovala v jednom z dopisů. Starec Josef ho psal igumeně řeckého monastýru, aby ji povzbudil v hesychastickém způsobu života („Ty se nehodíš pro mnoho starostí, ale pro hesychii.“[3]).

Dopoledne je vyhrazeno na přijímání návštěv a rozmlouvání s lidmi. Potom následuje jídlo a spánek. Před setměním čtení nebo kratší modlitební pravidlo. Po západu slunce přichází čas na šálek kávy, aby se člověk tělesně posílil. Následuje bdění – počátek modliteb. „Cílem je aktivovat milost; když je milost činná, je to všechno.“[4] Bdění se skládá z Velkého povečeří a akathistů ke Kristu a Bohorodici. Poté, co je nús zklidněn, lze přistoupit k noetické modlitbě. Modlitbu je dobré střídat se zpěvem písní a duchovním čtením. Ráno pak následuje společná bohoslužba v chrámu.[5]

V hesychii přechází očišťující milost v milost osvěcující. Člověk, který dospěl k vnitřnímu klidu a je očištěn od vášní, milostí nabývá poznání pravdy. Osvícený nús vidí věci takové, jaké skutečně jsou – bez „rafinovaných metod a lidských sylogismů.“[6] Vidí věci v jejich přirozeném stavu – tak, jak jsou Bohem stvořeny. Zároveň však dospívá i k poznání samotného Boha. Starec Josef proto v souladu s patristickou tradicí rozlišuje dvojí poznání – přirozené a duchovní; poznání stvořeného světa a poznání Boha. Přirozené poznání je rovněž rozlišováním dobrého od zla. To je velmi důležité pro duchovní život jako celek, neboť v pokušeních se často zlo maskuje za dobro a může člověku ještě víc uškodit.[7] Proto je nutné nechat se vést někým, kdo dospěl k tomuto druhu poznání a má schopnost rozlišování. Duchovní poznání je pak „viděním Boha“.[8] Obě poznání působí zároveň a vedou člověka ke spáse: „Rozlišování vidí, měří a váží, zatímco duchovní poznání ničí každé zlo a pyšnou myšlenku.“[9]

Jenom ten, kdo dospěl k duchovnímu poznání, může o Bohu teologizovat:
           
Když byly skrze poslušnost a hesychii smysly očištěny, nús zklidněn a srdce omyto, potom mnich obdrží milost a osvícení poznání. Stává se celý světlem, celý nús, celý průzračností. Přetéká tolik teologií, že i kdyby začali tři lidé zapisovat to, co slyší, nedokázali by zachytit onen proud milosti, vycházející ve vlnách a šířící z jeho těla pokoj a naprosté zklidnění vášní. (Monastic Wisdom, s. 240)

Ten, jemuž se dal Bůh poznat, překypuje radostnou vděčností a milost v něm roste dál. Poznání plynule přechází v theórii – duchovní nazírání. V něm očištěný, osvícený a zdokonalený člověk patří na Boží slávu a nestvořené Boží světlo, prostupující stvořením. Je to stav kontemplace proměněného kosmu – vidění nebe pozemskýma očima.

Starec Josef psal o duchovním nazírání ze své vlastní zkušenosti. Bůh ho obdařil schopností pohlížet po tvrdém asketickém boji na nestvořenou Boží slávu. Starcovy dopisy pak přímo zachycují několik takových zjevení a jsou svědectvím o téže mystické zkušenosti Církve, zaznamenané v dílech velkých světců minulosti, jakými byli Symeon Nový Teolog, Řehoř Palama či Silván Athoský.

Vedle konkrétních vizí však dopisy obsahují i obecnější postřehy o duchovním nazírání. To nastává v průběhu modlitby. Ve chvíli, kdy Bůh člověka theórií obdarovává, je ovšem modlitba přerušena.[10] Člověk je vytržen z materiálního světa a je cele ponořen do vidění nadpozemské Boží slávy. Je mimo sebe, čas a prostor.

Přestává pociťovat své tělo, které je nyní naprosto klidné. Člověk je sycen božským pokrmem a milost, která v něm přebývá, vyživuje i slabé tělo. Proto svatí ve stavu duchovního nazírání neměli potřebu jídla a pití. „Stačilo jim pouze svaté přijímání neposkvrněného Těla a Krve Páně.“[11] Lidské tělo zůstávalo zdravé a překonávalo nemoci, které běžně přicházejí v období očišťování od vášní. Nikterak nenarušovalo patření na Boha.

Při něm člověk pozbývá – kromě tíhy tělesnosti – i břemene své vůle. Je cele zaujat Bohem a ztrácí kontrolu nad sebou samým.[12] Sebe již nevnímá, neboť „byl proměněn a stal se bohem milostí.“[13] Zklidněné tělesné orgány se „přestávají pohybovat“ a nús je uchvácen „výjimečným světlem“ duchovního nazírání.[14] Po očišťujícím boji a poznání tak dospívá nús k dokonalé jednotě s Bohem.[15]


Poznámky:
[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 141.
[2] Tamtéž, s. 144.
[3] Tamtéž, s. 141.
[4] Tamtéž.
[5] Tamtéž, s. 141–142.
[6] Tamtéž, s. 181.
[7] Tamtéž, s. 349.
[8] Tamtéž, s. 287.
[9] Tamtéž, s. 349.
[10] Tamtéž, s. 183.
[11] Tamtéž, s. 377.
[12] Tamtéž, s. 138.
[13] Tamtéž.
[14] Tamtéž, s. 183. Starec Josef zde i jinde užívá termínu „výjimečné“, nikoli „nestvořené“ světlo. Jeho popisy Božích zjevení však vypovídají o nestvořeném Božím světle – tak, jak o něm pojednává ostatní hesychastická literatura.
[15] Tamtéž, s. 183, 187.




Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , ,

pátek 17. července 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 10. Neustálá modlitba



Modlitba je naplněním duchovního života člověka. V důvěrném rozhovoru se přibližujeme k Bohu; rozmlouváme s Ním, žijeme v Něm, pohybujeme se v Něm (Sk 17, 28). V modlitbě se sjednocujeme s Bohem, který je všude kolem nás a v nás. Proto by se modlitba měla stát naším přirozeným projevem – samotným naším dechem.[1]

A jako taková by neměla být vyhrazena pouze určitým výjimečným chvílím dne, ale měla by v nás být přítomná a činná neustále. Starec Josef znovu oživuje hesychastickou tradici křesťanství, která následuje přikázání apoštola Pavla: „Modlete se bez přestání.“ (1 Tes 5, 17). V této tradici znamená neustálá modlitba trvalé vzývání Božího jména skrze opakující se slova: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Tato prosba, pokud je pronášena pozorně, se postupně usazuje v nitru člověka, až v něm začne volně plynout. Jméno Ježíš v nás zpřítomňuje Boha a vrací nás do původního stavu rajského bytí. „Ten, kdo se naučí modlit bez přestání, nalezne rychle cestu života, bránu ráje nebo spíše samotnou modlitbu, neboť když je vyslovována toužebně, stane se v něm rájem.“[2]

Pronášením Ježíšovy modlitby se v nitru otevírá prostor pro působení Boží milosti, která ještě více prohlubuje lásku ke Kristu. V návaznosti na evangelijní verš o vytrvalosti v duchovním boji (Mt 7, 7) starec Josef píše: „Tluč o něco déle skrze častou modlitbu a nejen pramen, nýbrž celé vodopády z nebe a fontány z hlubin se otevřou, takže tvá láska ke Kristu bude zavlažena a poroste dál.“ Skrze modlitbu nás milost přitahuje stále blíže k Bohu. Modlitba se tak stává mocnou zbraní v duchovním boji, jíž se můžeme osvobodit od vášní a dojít spásy – zbožštění duše i těla. „Modlitba očišťuje a zdokonaluje člověka,“ podotýká starec Josef.[3] Děje se tak proto, že je to sám Kristus, kdo ve slovech modlitby působí a kdo nás zbavuje nečistoty hříchu a „vyvádí z temnoty ke světlu.“[4]

Proto je Ježíšova modlitba určena všem lidem bez výjimky. Mohou se ji modlit mniši v odlehlé pustině i laici ve světě. Starcovy dopisy o neustálé modlitbě byly určeny jedněm i druhým („Kdokoli po tom touží, ať to zkusí.“[5]). Každému jednotlivci však radil podle jeho konkrétního duchovního stavu, v němž se nalézal. Vždy ovšem zdůrazňoval nutnost pokory[6], poslušnosti[7] a pokání:
           
Modlitba pomáhá každému, ale každý musí bojovat podle svých sil. Bůh dává svou milost podle našich úmyslů. Pokud někdo odříkává modlitbu bez pokání, modlitba buď ustane, nebo onen člověk upadne do klamu. (Monastic Wisdom, s. 261–262)

Lidem ve světě doporučoval starec Josef modlit se, kdykoli si najdou čas. Modlitba by měla doprovázet každou činnost, proto je potřeba se k ní zpočátku přinutit a vytrvat.[8] Dospělí se mohou modlit v práci a děti zase ve škole. Jednomu svému duchovnímu synovi starec napsal: „Modli se, když studuješ. Ať tvá ústa nikdy nepřestanou říkat ,Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.ʻ“[9]

Ježíšovu modlitbu lze odříkávat buď nahlas, nebo potichu v nús člověka (odtud její časté pojmenování „noetická modlitba“). Věřící se při tom soustředí na jednotlivá slova modlitby a snaží se vnitřně sjednotit s Ježíšem. Pouze zkušenější a ve víře ukotvenější jedinci mohou pod bedlivým vedením starce dospět k náročnějším technikám modlitby. Ty se týkají určitých tělesných predispozic, které spolu s neustálým vzýváním Božího jména vedou k trvalému usazení modlitby v nitru.

Pro začátečníka je však dobré, když se učí modlitbě jejím hlasitým pronášením. Důležité je, aby modlitba neustávala. K tomu se musí člověk přinutit, aby zkrotil rozptýlený nús. Místo rušivých myšlenek by se měl nús cele soustředit na slova modlitby. Proto starec začátečníkům radil, pronášet modlitbu zpočátku rychle, aby neměl nús čas zabývat se myšlenkami. Po určité době (v případě mnichů dva až tři měsíce) si pak nús na modlitbu zvykne a bude ji odříkávat bez přestání. Poté lze přejít z hlasité do tiché modlitby a pronášet slova pouze ve svém nús. Když se nús unaví, je dobré se opět vrátit k hlasitému pronášení ústy.[10] Střídání obou forem modliteb doporučoval starec i zkušeným mnichům. Sám se ostatně takto každý večer modlil.[11]

Střídání se týká i tělesných pozic při modlitbě. Ta by měla být odříkávána všude: při chůzi, ve stoje, vsedě. Pokaždé však vyžaduje námahu, zejména když člověka zmůže únava. „Když se unavíš, posaď se. Pak ale opět vstaň, aby tě nepřemohl spánek.“[12]

Když si nús na modlitbu dostatečně zvykne, naučí se ji a očistí se jí, přivádí její slova do srdce – tělesného a duchovního centra člověka.[13] Modlitba už nezůstává pouze v nús, ale osvěcuje nejhlubší nitro v nás. Z „noetické“ se stává „modlitbou srdce“. Ježíšovo jméno očišťuje po nús i srdce, otevírá ho působení Boží milosti a dává mu klid. „Jeho temnota je okamžitě projasněna a srdce se stává pokojným a klidným. Raduje se, je oslazeno, odpočívá a je očištěno.“[14] Tento klid se pak ze srdce šíří do celého těla: „Tělesné orgány, které nás dříve pokoušely, jsou nyní klidné a pokorné.“[15] Člověk opět – skrze Krista – duchovně vládne své duši i tělu. Nús sestupuje spolu s modlitbou do srdce a přebývá s ním v jednotě. Modlitba nyní působí v celém člověku a přetváří ho k obrazu Božímu.

K sjednocení nús, srdce a modlitby dochází skrze dech. Nejen ústa nebo nús, ale i samotný dech by měl „přilnout k Spasitelovu jménu.“[16] Pravidelným vdechováním pak slova modlitby vstupují do srdce. Starec Josef radil těm, kdo byli způsobilí této vyspělé formy modlitby, aby nejprve dýchali velmi pomalu a odříkali pět a více modliteb na jeden nádech. Jakmile se objeví v srdci jakékoli tělesné pokušení, je třeba dech zadržet a pokušení vypudit. Poté, co se modlitba a nús usadí v srdci, je možné ji odříkávat s pravidelným dýcháním: slova „Pane Ježíši Kriste“ na každý nádech a „smiluj se nade mnou“ na každý výdech.[17] Takto se modlitba stane naším dechem.

Starec Josef zasvětil modlitbě veškerý svůj život. Říkal, že modlitba je jeho prací. Modlil se za své duchovní děti i za celý svět. V neustálé modlitbě srdce setrvával několik hodin. A také naučil tuto modlitbu mnohé další. Díky němu tak mohlo dědictví hesychasmu opět rozkvést nejen na Svaté Hoře, ale i v jiných částech světa.
           
Poznámky:

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 51.
[2] Tamtéž, s. 261.
[3] Tamtéž, s. 286.
[4] Tamtéž, s. 288.
[5] Tamtéž, s. 46.
[6] Např. tamtéž., s. 50.
[7] Tamtéž, s. 51.
[8] Tamtéž, s. 44.
[9] Tamtéž, s. 236.
[10] Tamtéž, s. 39, 41, 314.
[11] Tamtéž, s. 137.
[12] Tamtéž, s. 40.
[13] Tamtéž
[14] Tamtéž, s. 261.
[15] Tamtéž
[16] Tamtéž, s. 305.


Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , ,

čtvrtek 9. července 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 9. Manželství a mnišství



Asketický zápas s vášněmi je vlastní všem křesťanům – bez ohledu na to, zda žijí ve světě, či se oddali mnišství. V obou případech lidé zápasí s hříchem, který je odděluje od Boha, aby v sobě obnovili milost křtu a stali se opět Božími dětmi.

Nicméně každá z těchto cest je jiná. „Život v pustině má své vlastní zápasy, zatímco život ve světě zase mnohé jiné,“[1] píše starec Josef a dodává: „Tak buď statečný. A když jsi na sebe vzal své břemeno, nes ho s bázní Boží.“[2]

Člověk by se měl snažit rozpoznat, ke které z obou cest je Bohem povolán: zda k manželství ve světě, v němž je mu v boji s hříchem ku pomoci jeho partner, či zda k vyhraněnější askezi mnišství. Mnich je povolán být „vojákem pro Krista“, který musí snášet mnohem tvrdší útoky ze strany Nepřítele. Jeho život provází větší rozdíly v duchovním úsilí: může vystoupat k Bohu, ale i propadnout mnohým pokušením, která ho čekají. Oproti tomu cesta manželství je poklidnější, i když i ona má své každodenní zápasy: „Ženatý člověk kráčí po mírné stezce – ani příliš nahoru, ani prudce dolů. Ať Bůh pomáhá každému s jeho břemenem, které je schopen nést.“[3]

Starec Josef duchovně vedl jak mnichy, tak laiky ve světě. Každému dával konkrétní rady podle jeho momentálního vnitřního stavu, v němž se nacházel. Nicméně u všech byl stejný předpoklad: nechat se s pokorou a v poslušnosti provést úskalími duchovního života. Starcovy dopisy odrážejí nesmírnou hodnotu, kterou má v Božích očích osobní zápas každého jednotlivého člověka – mnicha i laika. Na smysl askeze v manželství tak například poukazuje jeden z nejdelších a nejvřelejších dopisů vůbec – tzv. devětatřicátý. Starec Josef v něm radí své duchovní dceři, jak se zbavit tísně, která na ni dolehla v nelehkých zkouškách, a nakonec ji prosí, aby se sama za něho modlila, neboť právě její modlitby jsou mu – jejímu starci! – velmi ku pomoci:
           
Proto má milovaná sestro, duše mé duše, ponech stranou všechna „práva“ a „vůle“ pro mou nesmírnou lásku k tobě. Sjednoť dobrý pár trpělivosti a shovívavosti. Modli se, aby Pán ochraňoval i mě, protože vím, že mně tvé milující, sesterské, duchovní modlitby velmi pomáhají. (Monastic Wisdom, s. 209)

Stejně jako k manželství i k mnišství musí být člověk Bohem povolán: „Každý den pamatuj, že jsi byl povolán žít tento život jako mnich, nikoli jako laik. Ve světě je laiků dost,“[4] povzbuzuje starec Josef svého duchovního syna. Mnich se – na rozdíl od laika – radikálně zříká světských záležitostí ve prospěch království Božího. Jeho činností je patřit na Boha:

Opravdový mnich se musí ve dne v noci zaobírat duchovním nazíráním Boha, ať už jí, spí, pracuje nebo někam jde. Bůh je tím, kdo je nám nejblíž, s nímž můžeme neustále hovořit. (Monastic Wisdom, s. 241)

Starec Josef dále připomíná, že existují dvě cesty mnišství: jedna je společným životem v monastýru, druhá – přímější – v samotě pustiny. Poustevnictví znamená nejkrajnější zřeknutí se světa a jako takové je ryzím následováním Krista: „Tato kratší cesta není vynálezem lidského poznání, ale pochází od samého Pána, jenž vede každého z nás podle své svaté vůle.“[5] V poustevnickém životě se mnich vzdává veškerého majetku a utíká se do samoty pustiny a jeskyní, kde hledá ochranu před útoky ze strany světských pokušení. Zde v tvrdé askezi napravuje své předchozí hříchy pod vedením zkušeného starce a učí se v neustálé modlitbě přebývat s Bohem.[6] Stane-li se, že mnich zrovna nemá, kdo by ho vedl, musí se vyvarovat všech extrémů, být v duchovním boji opatrný, zmírnit svou askezi a celkově „kráčet střední cestou“.[7]

Mnich čelí zkouškám různými „zbraněmi“, z nichž se skládá jeho asketický život – slzami, postem, bděním a modlitbou.[8] O prvních dvou jsme se již zmínili, poslední – modlitbě – se budeme věnovat zvlášť.

Bdění je úzce navázané na půst. Zatímco půst mnicha zbavuje přebytečného tuku a závislosti na těle, bdění stejným způsobem osvobozuje jeho nús. Může se ovšem lehce stát, že asketické úsilí opadne a nús se opět začne zaobírat světskými věcmi. Proto by se mělo bdění stát mnichovou trvalou aktivitou tak, „aby se těžký a tučný nús ztenčil.“[9] Namísto rozptylujících myšlenek se pak usměrněný nús bude sytit skutečnou duchovní „potravou“ – neustálou modlitbou. Proto starec Josef mnichovi radí: „Dodržuj noční bdění, jak jen můžeš.“[10]

Ovšem zásadní význam pro duchovní život člověka má účast na bohoslužbách Církve. Při svaté liturgii se mnich i laik sjednocují s Kristem a stávají se součástí Jeho mystického Těla. Při dalších bohoslužbách se společně modlí k Bohu a posvěcují své životy. Proto by se měly všechny bohoslužby konat s vnitřní soustředěností a pozorností:

Služby by měly mít obsah, tak jako jsou listy stromu pokryty ovocem. Zpěv by měl být proveden s pokorou. Nús by měl pátrat po významu písně. Intelekt by měl být oslazen myšlenkami nús a měl by vést k jejich kontemplaci. (Monastic Wisdom, s. 58)

Velkou pomocí v asketickém zápase křesťana je duchovní četba. Starec Josef doporučoval několik knih, jejichž čtením „je nús osvícen“[11] a „duše zapálena touhou po Ježíšovi“.[12] Především je to Písmo svaté. Starý zákon posiluje ve víře, neboť je prostoupen příklady Boží přítomnosti ve stvoření. „V něm Bůh hovořil přímo k lidem a andělé je doprovázeli.“[13] Dále starec Josef radil mít u sebe neustále výtisk Evangelia a přečíst si z něho úryvek, kdykoli to jen bude možné. V Evangeliu dává Kristus člověku svá přikázání a vybízí ho přímo k následování.[14]

Další četbou, prospěšnou pro nús i duši, jsou akathisty – ke Kristu, ke svatým a k Přesvaté Bohorodici. „Volej neustále k Matce Boží a ona tě ochrání od každého zla.“[15]

V neposlední řadě starec Josef doporučoval číst životy svatých, v nichž se zračí konkrétní příklady spásy, a některá díla církevních otců. Z nich jmenovitě zmiňoval Dorothea z Gazy, autora Duchovních homilií Makaria a zejména Izáka Syrského – „chloubu hesychasmu a útěchu všech asketů.“[16]

Poznámky:

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 257.
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž, s. 227.
[4] Tamtéž, s. 250.
[5] Tamtéž, s. 352.
[6] Tamtéž, s. 352–353.
[7] Tamtéž, s. 377.
[8] Tamtéž, s. 129.
[9] Tamtéž, s. 221.
[10] Tamtéž, s. 43.
[11] Tamtéž, s. 232.
[12] Tamtéž, s. 85.
[13] Tamtéž, s. 325.
[14] Tamtéž.
[15] Tamtéž.
[16] Tamtéž, s. 361.


Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 1. Sebepoznání

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 2. O Boží milosti

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 3. Pokání 

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , ,

pátek 3. července 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 8. Poslušnost



Pýcha nám říká, že můžeme zápasit o svou vnitřní čistotu sami. Ve skutečnosti se však nejedná o nic jiného, než o další z iluzí a oklamání na cestě za Kristem. Duchovně slabý, nezkušený člověk potřebuje vedení od někoho, kdo se již očistil od vášní a skrze něhož působí Boží milost. Ten dokáže provést druhé skrze zkoušky, jež na ně v křesťanském životě čekají.

Starec Josef ve svých dopisech dává duchovní vedení jako podmínku každého upřímného asketického úsilí. Sám po té, co odešel na Svatou Horu, horlivě hledal duchovního otce tak dlouho, dokud ho nenašel v hesychastickém mnichovi Efrémovi. Ještě předtím se však držel rady mnohých otců, které mezitím potkal: 

Když jsme přišli na Svatou Horu, nezavřeli jsme se jako většina lidí v domě. Ale hledali jsme, křičeli, naříkali. Neminuli jsme ani jeden kopec nebo štěrbinu při svém hledání spolehlivého vůdce, abychom zaslechli slova života – nikoli plané a marné řečnění. Neexistoval ani jeden starec – poustevník, od něhož bychom neobdrželi alespoň kapku prospěchu. (Monastic Wisdom, s. 138)

Skrze duchovního vůdce tedy promlouvají k nedokonalému křesťanovi „slova života“, jež ho vyvádějí ze stínu hříchu do světla věčnosti. Je jako maják na plavbě nejistým, rozbouřeným mořem. Na jiném místě starec Josef nazývá duchovního otce „obrazem Krista“ – tím, kdo se svou askezí cele připodobnil Bohu. Takto skrze něj vede věřícího člověka sám Kristus: „Měl bys pohlížet na svého starce jako na obraz Krista.“[1]

Starec na sebe bere břemeno svého duchovního dítěte a předává ho Spasiteli, jemuž je zcela odevzdán. Všechny naše bolesti vkládá do rukou nebeskému Lékaři. „Raduji se, když se raduješ. Jsem smutný, když jsi smutný. Trpím, když trpíš,“ píše v jednom dopise starec Josef.[2] Mocným prostředkem v našem asketickém očišťování je starcova neustálá modlitba za nás, poraněné hříchem. „Modlím se za tebe ne jako za cizího, ale jako za mé milované dítě. A k liturgiím a dalším modlitbám přidávám i kombiskini (tj. Ježíšovu modlitbu – pozn. překl.) každou noc.“[3] Starcova modlitba přitom není omezena pomíjivostí: duchovní otec se modlí za své děti i po té, co tělesně zemře. Starec Josef dosvědčoval, že k úplné bezvášnivosti dospěl až skrze modlitby svého již zemřelého starce.[4] A sám v jednom ze svých posledních dopisů napsal: „Pokud ti už nenapíšu, budu se za tebe modlit v onom druhém životě. Mé modlitby budou vždycky se všemi vámi.“[5]
  
Vést druhé na cestě spásy může pouze ten, kdo prošel asketickým zápasem, připodobnil se Kristu a v mnohých zkouškách získal duchovní zkušenost. Starec Josef varuje před tím, naslouchat slovům nezkušených lidí, které ještě více odvracejí od Boha.[6] Zkušenost se přitom nedá „koupit“[7] ani „naučit slovy.“[8] Lze ji nabýt pouze dlouhým, trpělivým a tvrdým zápasem – „dřinou a krví.“[9] Nezkušený člověk tak pod duchovním vedením zkušeného sám postupně získává zkušenost. Bez osobní praxis nemůže dospět k poznání.
           
Získáváš mnohé, když jsi pokoušen. Odměnou za trpělivost se stáváš zkušeným a znalým lidí. Jiskra nevzejde, dokud neudeří kámen na kámen. Neprozkoušený člověk je naprosto bezcenný. (Monastic Wisdom, s. 258)

Ten, kdo takto nabyl zkušenosti, musí sám vést druhé – všechny, kdo chtějí jít za Kristem, ale stále ještě tápou na začátku. Starec Josef „podvig“ duchovního vedení shrnuje následujícími slovy:

Ten, kdo má milost, musí trpělivě nést s sebou toho, kdo ji nemá, snášet všechny jeho tělesné a duchovní nemoci, a musí ho s rozlišováním vést na duchovní cestě, dokud i on neznásobí své talenty. Nebo spíše dokud paprsek neotevře a neosvítí oči jeho duše a on nespatří své nedostatky a nebude bezpodmínečně poslouchat toho, kdo ho vede. (Monastic Wisdom, s. 349).

Podmínkou křesťanského růstu je tedy poslušnost duchovnímu otci. Proto na ni klade starec Josef ve svých textech zvláštní důraz. Ve shodě se svatootcovskou tradicí nazývá poslušnost „nejvyšší ctností“, neboť skrze ni napodobujeme Krista.[10]

Břemeno poslušnosti je považováno za ztělesnění všech ctností, tak jako je Kříž výrazem Pánova utrpení. Jako vešel zloděj do ráje skrze Kříž, vcházíme i my do království skrze poslušnost. Tudíž je jasné, že neposlušní jsou mimo království. (Monastic Wisdom, s. 151)

Poslušnost vytváří předpoklady pro zdravý duchovní život. Z ní vycházejí všechny další ctnosti: nejprve pokora, ze které se rodí slzy. Obě pak vedou křesťana k ustavičné modlitbě a nakonec k vnitřní tichosti a „dokonalému klidu“.[11] Proto je potřeba poslušnost chránit a zachovávat. Zbavuje nás pýchy, jež naopak vede k odpadnutí od Boha.

Tam, kde je tvrdost a pýcha, jsou také neposlušnost a skandály. Tam, kde je poslušnost a pokora, spočívá Bůh. Svatí otcové říkají: „Pýcha předchází pád a pokora milost“. (Monastic Wisdom, s. 169)

Být poslušný konkrétně znamená podřídit svou vůli, jež se ve stavu porušené přirozenosti neustále odvrací od Boha, svému duchovnímu otci. Vymazat v sobě poslední stopy egoismu a s naprostou důvěrou se odevzdat jeho vedení. Nezapomenout přitom, že skrze duchovního promlouvá sám Hospodin: „Ať se tvé ucho stane starcovými ústy – přijmi všechno, co ti řekne, jako by to bylo z Božích úst.“[12]

Úkolem každého, kdo se odevzdal duchovnímu vedení, je bezezbytku zachovat poslušnost, nikoli rozmýšlet o smyslu jednotlivých rad či ponaučení, čímž se opět otvírá prostor pro porušenou vůli. Před Bohem se bude zodpovídat za svou poslušnost, nikoli za to, jaké pokyny v ní obdržel.
           
Zlom svůj krk pod jhem poslušnosti a přimkni se k dechu svého starce. Jakmile z jeho úst vyjde slovo, uchop ho. Roztáhni křídla a odnes ho s sebou, aniž bys zkoumal, zda je správné, či ne. Slepě a bezmyšlenkovitě udělej cokoli, co ti ten, kdo je za tebe zodpovědný, nařídí, a nebudeš se zodpovídat za své skutky. Ten, kdo dává nařízení, bude zodpovědný za to, jestli dal nebo nedal dobrá nařízení. Ty se budeš zodpovídat za to, jestli jsi byl nebo nebyl poslušný. (Monastic Wisdom, s. 97–98)

Poslušnost spočívá v tom, odevzdat se duchovnímu vedení celou svou duší. Nejen vnějškově vykonávat určité pokyny, a zatím proti nim vnitřně rebelovat. Taková „poslušnost“ dříve či později přeroste v otevřenou rebelii proti duchovnímu otci a nakonec i proti Bohu. Bude-li však duše opravdově poslušná, zbaví se své nepřirozené podřízenosti zlu. „Poslušnost znamená být otrokem, abychom se stali svobodnými.“[13]

Naopak neposlušný člověk zůstává duchovně zaslepený. Dál podléhá vášním, řídí se svévolí a nedokáže rozlišit dobré od zlého. Odmítá Hospodinem nabízenou pomoc.
           
Ohledně těch, kdo slyší, ale zůstávají neposlušní ve své zlovůli: I kdybys s nimi mluvil ve dne v noci, naléval do nich moudrost svatých otců, činil před nimi zázraky nebo k nim třeba stočil proud Nilu, tak přesto neobdrží ani kapku prospěchu. (Monastic Wisdom, s. 145–146)

Takoví lidé setrvávají v zajetí iluzí a oklamání. To platí pro všechny: pro svévolné, kteří odmítají duchovní vedení, i pro ty, kteří pod ním sice žijí, ale jsou vnitřně neposlušní.[14] Místo toho, aby duchovně rostli, upadají do ještě většího zmatku. Starec Josef připomíná, že v asketickém boji se neposlušný člověk stává lehce obětí ďábelských pokušení: „Ďábel mu radí a přesvědčuje ho, aby nikomu nevěřil a nikoho neposlouchal, ale od teď přijímal pouze jeho myšlenky a důvěřoval pouze jeho úsudkům.“[15]

Proto je poslušnost tak důležitá a křesťanům drahá. Je bezpečným útočištěm, které poskytuje ochranu před útoky Nepřítele. Chrání věřícího skrze milost, kterou dává Bůh jeho duchovnímu otci a posléze i jemu samému.[16]

Poslušný žák získává rychle milost a žije neustále v bezpečí. Neexistuje pro něho nebezpečí pádu a zbloudění. Nesmí pouze sám upadnout do nedbalosti. A to stačí. (Monastic Wisdom, s. 93)


Poznámky:

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 96.
[2] Tamtéž, s. 250.
[3] Tamtéž, s. 330.
[4] Tamtéž, s. 92.
[5] Tamtéž, s. 330.
[6] Tamtéž, s. 146.
[7] Tamtéž.
[8] Tamtéž, s. 224.
[9] Tamtéž, s. 146.
[10] Tamtéž, s. 366.
[11] Tamtéž, s. 58.
[12] Tamtéž, s. 97.
[13] Tamtéž, s. 98.
[14] Tamtéž, s. 288.
[15] Tamtéž, s. 189.
[16] Tamtéž, s. 91.



Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , ,
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)