pondělí 16. prosince 2013

Starci dnešní doby: svatý Jan Šanghajský a Sanfranciský

Úryvek z knihy metropolity Kallista z Diokleie The Inner Kingdom (Vnitřní království):

Svatý Jan Maximovitch (1966) byl biskupem ruské zahraniční církve, působícím nejprve v Šanghaji, poté v západní Evropě a nakonec v San Francisku. Byl malého vzrůstu, měl rozcuchané vlasy a vousy, trpěl poruchou řeči a na první pohled měl v sobě cosi z „bláznovství pro Krista“. Od chvíle, kdy se stal mnichem, neulehnul na lůžko – kromě případů nemoci. Pracoval a modlil se celou noc, vyhradiv spánek pouze nahodilým chvilkám během čtyřiadvaceti hodin. Procházel se bosý po ulicích Paříže a jednou například sloužil panychidu v marseillském přístavu, v místě, kde byl zavražděn jugoslávský král Alexander, uprostřed silnice mezi tramvajemi. Dochvilnost nebyla zrovna jeho výsadou. Konzervativnější věřící – zmateni jeho chováním – ho kritizovali za to, že se nehodí na veřejnou funkci a pro administrativní práci biskupa. Ale jakkoli byl vladyka nepředvídatelný, zároveň byl praktický a realistický. Se svým naprostým přehlížením běžných formalit uspěl tam, kde ti, kdo se spoléhali na světský vliv a odbornost, zcela selhali – jako když proti veškerým nadějím a v sevření „kvóta systému“ zajistil vstup tisícům bezprizorních ruských uprchlíků do USA.

V soukromém rozhovoru byl úsečný, přesto laskavým způsobem. Rychle si získal důvěru malých dětí. Obzvláště zarážející byla intenzita jeho přímluvné modlitby. Pokud to jen bylo možné, sloužil svatou liturgii každý den a služba byla často dvakrát delší než normálně – pro množství těch, které během ní jmenovitě vzpomínal. Když se za ně modlil, nebyli pro něj pouhými položkami na seznamu, ale vždycky konkrétními lidmi. Typický je jeden příběh, který jsem o něm slyšel. Vladyka měl ve zvyku každý rok navštěvovat Svatotrojický monastýr v Jordanville. Když po jedné z těchto návštěv odjížděl, jakýsi mnich mu dal kousek papíru se čtyřmi jmény vážně nemocných. Svatý Jan dostával během roku tisíce takových proseb o modlitbu. Když se o nějakých dvanáct měsíců později do monastýru vrátil, z ničeho nic pokynul na onoho mnicha a k jeho překvapení vytáhl z hloubi své rjasy onen kousek papíru, nyní už zmačkaný a potrhaný. „Modlil jsem se za tvé přátele, ale dva z nich“ – ukázal na jejich jména – „zemřeli, zatímco druzí dva se uzdravili.“ A skutečně tomu tak bylo.

Vladyka i na dálku vnímal starosti svých duchovních dětí. Jedním z nich byl otec (později arcibiskup) Jákob, igumen malého pravoslavného monastýru v Nizozemí, který mi řekl tuto vzpomínku: Jednou pozdě večer seděl sám ve svém pokoji a nemohl usnout kvůli finančním a dalším problémům. Uprostřed noci zazvonil telefon. Byl to vladyka Jan, vzdálený stovky kilometrů. Zavolal otci Jákobovi jenom proto, aby mu řekl, že už je čas jít spát. „Jdi spát, to, o co žádáš Boha, bude určitě v pořádku.“

A taková je role duchovního otce. Jak to vyjádřil svatý Barsanufios: „Starám se o tebe víc, než ty sám o sebe.“
 

středa 11. prosince 2013

Posvátné kánony o vztahu biskupů k metropolitovi



Pravidlo 34. (apoštolské)
Biskupové každého národa musí míti svého prvního biskupa a uznávati jej jakožto hlavu a nesmí ničeho podnikati, co ty přesahovalo jejich pravomoc bez jeho schválení.

Pravidlo 9. (antiochijského sněmu)
V každé oblasti mají biskupové uznávati biskupa stojícího v čele metropolie, který pečuje o celou oblast, neboť do metropolie přicházejí odevšad všichni, kdož mají záležitosti. Proto bylo usneseno, aby on i ctí byl předním a aby ostatní biskupové bez něho nepodnikali ničeho zvláště důležitého.

Pravidlo 14. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
Jestliže některý biskup, klada za záminku provinění svého metropolity, před sněmovním vyšetřením odstoupí od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno dle zvyku v božském posvátném úkonu, o takovém svatý sněm stanovil: budiž svržen, bude-li pouze usvědčen, že odstoupil od svého metropolity a vytvořil rozkol. Neboť každý má znáti svou míru, a ani kněz nemá opomíjeti svého biskupa, ani biskup svého metropolitu.

pondělí 9. prosince 2013

Praktické rady pro duchovní život od sv. Theolepta z Filadelfie



Sv. Theoleptos z Filadelfie patří k méně známým autorům Filokalie. Ve své době se ovšem těšil značné úctě, jak o tom svědčí např. slova jeho přímého žáka, sv. Řehoře Palamy: „Slyšel jsi o Theoleptovi, jehož jméno značí ´inspirován Bohem´ a jenž je i za našich časů považován za opravdového teologa a důvěrného vizionáře pravdy Božích mystérií – biskupa z Filadelfie či spíše toho, jenž z Filadelfie jako z lampády osvěcoval svět.“ (Obrana svatých hésychastů)

Předtím, než se stal biskupem, prožil Theoleptos pohnutý život. Tento rodák z Nicey byl nejprve ženatý, ale manželství bylo rozvázáno a Theoleptos byl ještě v poměrně mladém věku postřižen na mnicha. Jelikož – stejně jako např. sv. Nikeforos Hesychasta – nesouhlasil s unií mezi pravoslavnou a římskou církví, mocensky prosazenou byzantským císařem Michaelem VIII. a uzavřenou v roce 1274 na Lyonském sněmu, byl režimem uvězněn. Po Michaelově smrti však byl propuštěn na svobodu a v roce 1284 rukopoložen na biskupa v maloasijské Filadelfii. I když se věnoval pastorační službě a správě eparchie, byl zároveň vyhledávaným duchovním otcem.

V této krátké úvaze se proto zastavme u Theoleptových myšlenek, týkajících se praktických otázek duchovního života, jak je zachytil ve svém spise O vnitřním díle v Kristu a o mnišském povolání.  Jsou míněny jako rady Ireně-Evlogii Choumnaině, představené monastýru Krista Spasitele v Konstantinopoli. Můžeme je však číst i jako aktuální pro naše dnešní potřeby věřících, usilujících o autentickou pravoslavnou duchovnost.

O čtení Písma
Theoleptos radí obrátit se ke čtení Písma a děl svatých otců kdykoliv, kdy začneme ochabovat v modlitbě (myšlena Ježíšova modlitba v srdci člověka). V tu chvíli máme vzít do rukou knihu a pozorně číst vybrané pasáže. Četba by neměla být letmá, ale mysl by naopak měla zkoumat hlubší význam slov. Jen tak se čtenáři odkryje „duchovní poklad“ skrytý v jednotlivých textech. Proto je vhodné při čtení ustávat a přemýšlet o přečteném textu, který se stává postupně srozumitelným a zapamatovatelným. „Tak v tobě vzplane touha po uvažování o Božích věcech, neboť ´roznícen jest oheň v přemyšlování mém´ (Ž 39, 4)." Theoleptos, jehož styl oplývá různými příměry a metaforami, přirovnává čtení k dobrému jídlu, které musíme nejprve podržet v ústech, než oceníme jeho chuť. „Tudíž musíš ve své duši přemítat o posvátných textech, než obohatí a potěší mysl. Řečeno s žalmistou: ´Jak jsou sladké dásním mým výmluvnosti tvé, nad med ústům mým.´ (Ž 119, 103).“ Theoleptos dále doporučuje naučit se některé verše z Evangelií nebo výroky svatých otců nazpaměť, což umožní o nich  přemýšlet v jakékoli situaci – zejména během nočního bdění. Velmi vhodné je také studovat životy svatých.

O zpěvu žalmů
Zpěv žalmů by měl být pronášen nízkým hlasem a s myslí neustále pozornou k textu tak, aby ani jeden verš neuplynul bez porozumění. Když se to přesto stane a nějaká pasáž unikne naší pozornosti, je lepší se vrátit zpátky, než pokračovat ve čtení dál. Je klidně možné text zopakovat i několikrát, hlavně abychom plně rozuměli tomu, co čteme. To nijak nebrání naší pozornosti vůči Bohu, protože „mysl se může soustředit na zpěv a zároveň pamatovat na Boha.“

O poklonách
Theoleptos radí nevynechávat poklony z osobního duchovního života. Poklony jsou totiž ztělesněným obrazem pádu člověka do hříchu a skrze ně vyjadřujeme naši zpověď z vlastní hříšnosti. Povstání naopak vystihuje pokání a příslib Bohu, že povedeme ctnostný život. Theoleptos doporučuje doprovodit každou poklonu vzýváním Ježíšova jména, abychom svým „pádem před Pánem duší i tělem znovu obdrželi Boží milost pro duši a tělo.“

O chování v chrámu
Do chrámu bychom měli vcházet se sklopeným zrakem a s myslí upřenou k Bohu. Měli bychom se vyhýbat všem planým řečem, stejně jako myšlenkám rozptylujícím naše nitro. „Soustřeď svůj jazyk na zpěv a svou mysl na modlitbu.“

Modlitbou radí Theoleptos doprovázet naše chování nejen v chrámu, ale i v ostatním životě. Tato praxe „tříbí mysl, zbavuje lhostejnosti, dodává mladistvou sílu duši a činí mysl pohotovější a dychtivější po duchovní činnosti.“

pondělí 2. prosince 2013

Starci dnešní doby: Amfilochios (Makris) z Patmosu



Úryvek z knihy metropolity Kallista z Diokleie The Inner Kingdom (Vnitřní království):

Otec Amfilochios (†1970) byl igumenem monastýru Svatého Jana Teologa na ostrově Patmos a později starcem pro společenství monašek, jež založil nedaleko tohoto místa. Jeho povahu nejvíce charakterizovala jemnost, vřelá náklonnost k lidem a tichá, přesto zřetelná radost. Jeho úsměv byl plný lásky, ale zbavený veškeré sentimentality. Život v Kristu, jak ho chápal, není těžkým břemenem, jež se má nést s mrzutou odevzdaností, ale osobním vztahem, jež má být veden dychtivým srdcem. Vystupoval rázně proti jakémukoli duchovnímu násilí a bezcitnosti. Bylo pro něj typické, že když umíral a měl opustit sestry, o něž pečoval, naléhal na igumenku, aby na ně nebyla příliš přísná: „Nechaly všeho ve světě jen, aby sem přišli. Nesmí být proto nešťastné.“

Mám na něj zvláště dvě vzpomínky. Tou první byla jeho láska k přírodě a zejména ke stromům. „Víte, že,“ říkával, „nám Bůh dal ještě jedno přikázání, které není v Písmu? Je to přikázání Milujte stromy.“ Byl přesvědčen, že kdo nemiluje stromy, nemiluje Krista. Když naslouchal zpovědím místních rolníků, jako epitimii jim dával za úkol zasadit strom; a jeho prostřednictvím se tak mohly kdysi holé kopce na Patmosu opět každé léto zazelenat.

Druhou vzpomínkou na tohoto starce je rada, kterou mi dal, když jsem se měl jako nově vysvěcený kněz vrátit z Patmosu zpátky do Oxfordu, kde jsem začínal učit na univerzitě. I když osobně na Západě nikdy nebyl, přesně vnímal situaci pravoslaví v diaspoře. „Neboj se,“ trval na svém. „Neměj strach z toho, že jsi pravoslavný. Že budeš často osamocen a vždycky v menšině. Nedělej kompromisy, ale nikdy neútoč na jiné křesťany; nebuď ani v defenzivě, ale ani agresivní; zkrátka buď sám sebou.“