úterý 19. listopadu 2013

Modlitební praxe podle sv. Nikefora Hesychasty



Nikeforos Hesychasta (někdy také nazýván Athoský, Samotář či Mnich) byl prostým monachem na Svaté hoře Athos v druhé polovině 13. století, kde se věnoval modlitebnímu životu v ústraní své kelie. Později byl za svůj postoj proti politice císaře Michaela VIII., usilujícího o formální sjednocení s latinskou církví, vězněn a poslán do vyhnanství. Velkou autoritu na křesťanském Východě si vydobyl svým osobním příkladem a následně spisem O bdělosti s strážení srdce, který koloval v mnoha opisech a patří dnes k základním dílům hésychastické duchovní tradice. Zvláštní pozornost mu ve svých výkladech věnuje i hlavní teolog hésychasmu, sv. Řehoř Palama: „Svatý Nikeforos strávil mnoho let v tichosti a pokoji v těch nejizolovanějších částech Svaté hory, kde se také věnoval shromažďování svatootcovských textů o bdělosti, aby tuto praxi následně předal i nám.“ (Obrana svatých hésychastů)

Nikeforův spis je skutečně jakousi „malou Filokalií“ – tedy antologií dosavadních patristických komentářů, vztahujících se k tématu duchovního strážení srdce, které je předpokladem k dosažení hlubší modlitby. Najdeme zde seřazeny výroky sv. Antonína, pouštních otců i pozdějších mystických autorů od Jana Klimaka přes Izáka Syrského až po Simeona Nového Teologa. Nikéforos chce tímto způsobem – „skrze napodobování našich otců“ – zaučit své čtenáře ve „vědě věčného a nebeského života“, tedy nejvyššího povolání, kterého je člověk schopen. Proto je mnišský život podle Nikefora nazýván „vědou věd“ či „uměním všech umění“. Vede člověka k tomu jedinému podstatnému: pokladu, ukrytému uvnitř lidského srdce (Mt 13, 44). Praktikováním duchovní bdělosti a následnou modlitbou člověk poznává a přímo zakouší „království nebeské, které je ve vás“ (L 17, 21).

Na závěr antologie pak Nikeforos přidává své osobní rady, jak dospět k bdělosti srdce. Zachytil tak – podobně jako autor staršího díla Tři způsoby modlitby (zde) – určitou praxi, jež je charakteristická přesnou psychosomatickou metodou, vedoucí k vnitřnímu zklidnění, pokoji (hésychia), čisté modlitbě a v konečném důsledku ke sjednocení člověka s Bohem. 

Tato metoda opět předpokládá vedení od zkušeného duchovního, který křesťana provede všemožnými nástrahami, jež tento modlitební způsob života skýtá (včetně vážných fyzických poruch). „Většina, pokud ne všichni, dosáhla největšího z darů (tj. duchovního bdění – pozn. red.) skrze učení. Jistě, někteří ho – aniž by byli vyučeni – obdrželi přímo od Boha díky horlivosti svých snah a vroucnosti víry; ale co je vzácné, není ještě normou. Proto bychom měli hledat neochvějného průvodce, pod jehož vedením se můžeme naučit, jak se vypořádat s nedostatky a naopak se zveličováním, jež nám ponouká ďábel, kdykoli se odkloníme od osy duchovní pozornosti. Neboť takovýto průvodce sám prošel mnohými zkouškami a bude schopen nám tyto věci objasnit a zřetelně vymezit naši duchovní cestu, po níž pak budeme moci pokojně kráčet.“ 

Nadto Nikeforos – jako jeden z mála – řeší i situaci, k níž může rovněž dojít: totiž absenci duchovního vedení. Může se stát, že z jakýchkoli důvodů není podobný zkušený průvodce k dispozici. Přesto by ho měl věřící za všech okolností dál „horlivě hledat.“ A pokud ho ani potom nenajde, radí Nikeforos následující: „Musíš se zříct všech pozemských vazeb, volat k Bohu se zkroušeným duchem a slzami a dělat, co ti řeknu.“

Následuje vlastní Nikeforova metoda (či spíše metoda, kterou převzal, písemně zachytil a předal dál).

V ní je lidská mysl, jež má dospět k pozornosti, těsně navázána na dech člověka. Podle Nikefora je dech spjat přímo se srdcem, duchovním a tělesným centrem organismu. Vdechováním se k srdci dostává vzduch (moderní věda by řekla okysličená krev) a srdce se tak stává „zdrojem života a tepla pro celé tělo.“ Skrze dech tedy může do srdce nakonec dospět i lidská mysl tím, že se začne koncentrovat na jednotlivé vdechy a výdechy.

„Posaď se, soustřeď svoji mysl a veď ji dýchacím ústrojím, jímž prochází tvůj dech až do srdce. Přinuť svoji mysl, aby taktéž sestoupila spolu s vdechováním do srdce. Jakmile tam vstoupí, to co bude následovat, není ani ponuré ani stísněné. Jako muž, který se po návratu z dlouhých cest domů raduje ze setkání se svou ženou, je i mysl, konečně sjednocená s duší, naplněna nepopsatelnou radostí.

Proto, můj bratře, cvič svoji mysl, aby srdce hned neopouštěla, neboť nejdřív není ochotná zůstat takto sevřená a omezená. Ale jakmile si jednou zvykne v srdci přebývat, nesnese už být mimo něj. Neboť království nebeské je uvnitř nás a když mysl soustředí svou pozornost v srdci a skrze čistou modlitbu hledá toto království, všechny vnější věci se jí stávají odporné a protivné. Po té, co vstoupíš skrze svoji mysl do příbytku srdce, jak jsem tě učil, vzdávej díky a slávu Bohu a raduj se v něm. Zůstávej neustále v této praxi a ona tě naučí tomu, co ještě nevíš.“

Důležité je, že od vášní očištěná a soustředěná mysl po té, co sestoupí do srdce, nezůstává prázdná. Není negována, ale naopak dochází svého pravého smyslu, jenž jí byl dán při stvoření: oslavovat a kontemplovat Boha. „Když je tvá mysl pevně usazena v srdci, nemůže v něm zůstávat mlčenlivá a nečinná; neustále by měla opakovat a rozjímat o modlitbě: ´Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou´ a nikdy by v tom neměla ustát. Neboť tato modlitba chrání mysl od rozptýlení, činí ji odolnou vůči ďábelským útokům a každým dnem zvyšuje lásku a touhu po Bohu.“

Na koncentraci, dech a sladění slov s tělesným rytmem náročná psychosomatická technika, kterou Nikeforos Hesychasta ve svém spisu doporučuje, však není výhradním způsobem, jak se modlit Ježíšovu modlitbu. Svatí otcové nikdy nekladli důraz na tělesný postoj jako takový, ale spíše na samotný fakt modlitby. Řehoř Palama, který si Nikefora jinak velmi považoval, podotýká, že mysl nelze svázat s tělem absolutně, uzavřít ji do něho „jako do nádoby“, neboť mysl je „netělesná“ – ale zároveň „nikoli zcela mimo nás, protože je s námi sjednocená.“ Ježíšovu modlitbu lze tedy pronášet jak za použití psychosomatické techniky (současní autoři i starci přitom zdůrazňují podmínku duchovního vedení), tak zcela nezávisle na něm, v samotné mysli člověka. To ostatně uznává i sám Nikeforos v závěru svého pojednání, když radí těm, kdo si přes veškerou snahu nedokáží osvojit jím navržený způsob modlitby: „I když naše rty mlčí, můžeme v tichosti vyslovovat modlitby, žalmy a další věci. Vyžeň proto ze své mysli všechny myšlenky – a to dokážeš, když chceš – a na jejich místo dosaď Ježíšovu modlitbu. Pokud v tom budeš nějakou dobu pokračovat, jistě ti to otevře dveře do tvého srdce způsobem, jaký jsme ti objasnili a jaký známe ze zkušenosti.“

pondělí 11. listopadu 2013

Tři způsoby modlitby



Byzantský spis Tři způsoby modlitby patří do pokladnice pravoslavné duchovní literatury. Byl a je dosud čten v mnišských i laických kruzích, kde slouží jako vodítko v modlitebním životě křesťana – ať už samostatně či v rámci různých antologií, z nichž nejpoužívanější zůstává Filokalia. Přibližně od čtrnáctého století začal být připisován sv. Simeonu Novému Teologovi. I když se dosud nepodařilo jeho autora přesvědčivě určit, je možné, že vzešel z okruhu Simeonových žáků a následovníků.

Spis je důležitý popisem psychosomatické modlitební techniky, která se vžila na křesťanském Východě a používá se dodnes. Nutno říct, že autor spisu není jejím původcem – pouze slovně zachytil dlouhodobou praxi, která byla v mnišském prostředí běžná. Tato technika ovšem není cílem sama o sobě, ale pouze prostředkem k dosažení jednoty s Bohem – tedy tím, co východokřesťanská tradice nazývá theosí, zbožštěním.

Křesťan tak svým modlitebním způsobem života odpovídá na Boží milost, jež mu byla dána ve křtu a v dalších tajinách církve. S její pomocí odkládá „starého člověka“, který se od Boha odvrátil, a opět vstupuje do obnoveného vztahu Boho-lidské jednoty. Celá jeho bytost – tedy i tělo – je prostoupena touto metanoiou, obratem od světa k Bohu, od stvoření ke Stvořiteli.

Z toho důvodu přibližuje autor spisu jednotlivé fáze v(ý)stupu do obecenství s Bohem. Nejprve je potřeba zbavit se vášní, jež nás poutají ke světu, znemožňují duchovní nazírání a zabraňují Boží přítomnosti. Od vášní očištěná a soustředěná mysl pak bdí nad srdcem, které je centrem člověka a v němž dochází k vlastnímu poznání Boha. Zklidněná mysl začne pociťovat skutečnou touhu po Bohu, kterou je možné naplnit „zpěvem žalmů“ či šířeji – oslavou Boha. Posílena touto touhou, dokáže mysl odhánět všechny rušivé myšlenky, které mohou ještě „kroužit kolem“ srdce. Neustálou pozorností tak mysl ochraňuje srdce, jež je připraveno na další stupeň duchovního života – modlitbu.

Autor rozeznává tři druhy modlitby. U prvního pozvedá člověk hlavu k nebesům a naplňuje mysl ušlechtilými představami božského světa. U druhého rovněž odhlíží od stvoření, ale poutá svou pozornost k nitru, myšlenkám a slovům modlitby. Ani jeden ze způsobů, jak píše autor, ovšem nevede k pravému poznání Boha a naopak ústí do sebeklamu, pýchy a iluze. Pouze ten, kdo dokáže očistit svou mysl od všech vášní, myšlenek a obrazů, může přistoupit k autentické modlitbě, jež   nasměrovává člověka k poslednímu stádiu duchovního života – setkání s Bohem tváří v tvář.

Ocitujme tedy onu slavnou pasáž, týkající se právě modlitby:

Posaď se do rohu své kelie a dělej, co ti řeknu. Zavři dveře a zbav se ve své mysli všeho bezcenného a pomíjivého. Nech spočinout svou bradu na hrudi a zaměř svůj fyzický pohled spolu s myslí doprostřed břicha. Zadržuj vdechování skrze své chřípí a prohledávej myslí své nitro, dokud nenajdeš místo srdce, v němž spočívají všechny mohutnosti duše. Zpočátku v něm objevíš temnou a neproniknutelnou hustotu. Později, když vytrváš a budeš tento postup cvičit dnem i nocí, v něm najdeš jakoby zázrakem neutuchající radost. Jakmile dosáhne mysl srdce, najednou uvidí věci, o kterých až dosud nic nevěděla. Uvidí v něm otevřený prostor a spatří samu sebe duchovně osvícenou a obdařenou rozlišováním. Od této chvíle, když se náhle z jakékoli strany objeví rozptylující myšlenka, je myslí ihned zapuzena a zničena ještě předtím, než se stačí zformovat a dotvořit. To se děje pomocí vzývání Ježíšova jména. Od tohoto bodu dále začne mysl klást odpor démonům a podněcujíc přirozený hněv vůči svým duchovním nepřátelům, pronásleduje je a poráží. Vše ostatní se s Boží pomocí naučíš sám tím, že budeš strážit svoji mysl a uchováš ve svém srdci Ježíše. Jak praví přísloví: „Posaď se ve své kélii a ta tě všemu naučí.“

Psychosomatická technika zde popsaná se odvíjí od tělesného postoje. Člověk praktikující Ježíšovu modlitbu má nejprve sklonit hlavu a ustálit svůj pohled doprostřed svého těla. Poté má zklidnit a zpravidelnit svůj dech a začít soustředit se na činnost mysli. V tomto usebrání mysl prozkoumává nitro člověka a hledá v něm tělesné, duševní a zároveň duchovní centrum – srdce. Poté, co vstoupí mysl do srdce, začíná se modlit Ježíšovu modlitbu, která chrání před rozptylujícími myšlenkami, odhání zlé duchy a umožňuje setkání s pravým Bohem.

Ježíšova modlitba přivádí člověka do posledního stádia duchovního života – nazírání Boží slávy. To autor přirovnává ke zkušenému věku stáří, v němž je dosavadní úsilí člověka završeno a celá životní pouť již dospěla ke svému cíli. Člověk konečně dosáhl „plného lidství“ a nachází se v „dokonalém stavu“.  Pozdější hésychastická tradice – zejména u sv. Řehoře Palamy – na toto učení naváže svojí teologií o nestvořených Božích energiích, na kterých má člověk – skrze modlitbu – svou účast. Tato teologie se ovšem opírala o každodenní mnišskou praxi a vycházela z žité zkušenosti jednoty člověka s Bohem.

Ačkoli bylo praktikování Ježíšovy modlitby u hésychastů často spjaté s psychosomatickou technikou, popsanou v tomto spisu, nutno říct, že se na ni neomezuje zcela. Jiní autoři nejdou ve svých popisech do takových podrobností a někteří naopak zdůrazňují, že Ježíšovu modlitbu lze v plnosti praktikovat, aniž by člověk užíval jakékoli fyzické metody. V čem se však všichni shodují je, že každý křesťan by měl mít vedení od zkušeného duchovního, který ho provede všemi nástrahami, jež při tomto způsobu modlitby nastávají.

I sám autor spisu zmiňuje trojí úctu, jež je zapotřebí mít jako podmínku před tím, než přistoupíme k modlitbě: úctu k Bohu, ke svému duchovnímu otci a ke všem lidem a materiálním věcem. Pouze tak budeme schopni vejít do reality Božího království, jež se nám otvírá již zde na zemi.