úterý 23. srpna 2016

Archimandrita Efrém Vatopedský o Církvi


Církev je duchovním místem, v němž komunikujeme s Bohem. Jestliže chceme být pokojní a v klidu nalézt vnitřní harmonii, musíme správně komunikovat s Bohem. A jak toho dosáhnout? Dodržováním Božích přikázání. Boží přikázání nejsou morálním kodexem, který budeme-li dodržovat, tak bude všechno v pořádku. Vůbec ne. Přikázání jsou terapeutickou metodou, jak léčit lidi. Neboť jestliže je budou lidé dodržovat, obdrží – jak říká sv. Řehoř Palama – nestvořenou Boží energii. Lidem něco schází, jsou nemocní. Všichni jsme nemocní. Po Pádu je celé lidstvo nemocné. A míra nemoci každého člověka je odvislá od toho, jak moc je hříšný. A je to tato hříšná a nemocná osoba, kterou na sebe bere Kristus, dá ji plnost a oslaví ji.

V této době zakoušíme velkou radost, neboť Církev, náš ekumenický patriarchát se chystá oficiálně svatořečit otce Porfyria. To není obyčejná věc. Není to běžná událost. Uprostřed zmatku, který je kolem, přichází Církev a co říká? Že je živá a oddaná svému dílu. Co tedy dělá? Jak řekl jeden svatohorský starec: Církev je továrnou, která vyrábí světce. Toto dělá Církev. To je její misie a dílo, v němž pokračuje i nadále.

Svatý Porfyrios byl maličký, slepý stařec. Podívali jste se na něho a ihned ho odbyli – ne ovšem Církev. Vzpomínám si na jeho žáka z Kavsokalyvie, kam svatý Porfyrios odešel dožít: na místo, kde byl postřižen na mnicha. Otcové ho posadili na terasu v kelii svatého Jiří a starec řekl: „Jsem slepý, ale vidím na kilometry daleko. Vidím před sebou moře a ryby v jeho hloubce.“ A přitom byl slepý! Řečeno tělesnou terminologií, byl slepý. Sám svědčil o tom, že když stavěl velký monastýr v Milesi, šel do okolí hledat vodu. „Šel jsem a našel jsem vodu, a ve své mysli jsem mohl ochutnat, jestli je slaná, nebo dobrá.“ To jsou divy, které přináší Boží milost. Zázraky. Jaké zázraky? Zázraky Boží osoby, oslavené osoby, osoby, která touží po Bohu, která miluje Boha.

Svatý Porfyrios byl někdo, kdo miloval Boha, miloval lidi, sloužil jim a dnes je ozdobou Církve Kristovy.

(…)

Všichni bychom se měli probudit a slyšet alarm, neboť duchovní budíček je rovněž důležitý. Máme nesmrtelnou duši. Musíme pokročit, musíme najít Krista. Víte, svatý Porfyrios říkal, že Kristus je všechno. Kristus je láska. Je náš otec, náš přítel, podstata našeho života. Proto také jeden starec řekl správně a výstižně, že žijeme v době deprese. Lidé dnes trpí depresí. Proč myslíte, že tomu tak je? Protože lidé nemají v sobě Ducha Svatého, jenž je radostí a my všichni chceme mít radost. Podívejte se na pohlednice – všichni si na Vánoce přejeme všechno nejlepší. Dnes už sice ne tolik, protože máme email, ale přece: přejeme si „veselé Vánoce a šťastný nový rok“. Všichni chceme mít radost, nebo ne? Ale kolik z nás ji najde? Radost není psychologická věc, není to psychologický stav, ale duchovní stav – ovoce Ducha Svatého. A víte, kdy a kde najdeme radost? Když najdeme Krista.

Podívejte se na svaté, mučedníky, vyznavače, na blažené, kteří tolik trpěli ve svých životech, ale za tím vším se skrývala radost, něha, povznesení, protože to je přesně ovoce Ducha Svatého.

To jsem vám chtěl dnes říct. Musíme najít Krista. Musíme si uvědomit, že nejprve je třeba hledat Království nebeské a jak řekl Kristus: „všechno ostatní vám bude přidáno.“ Nesrovnávejte proto Církev s klerikou. Někteří lidé, kteří nosí kleriku, nás mohou pohoršovat, nemusí mít tolik účasti. To ale neznamená, že bychom kvůli několika špatným doktorům měli odmítat lékařskou vědu. Kristova Církev je nestvořeným prostředím, v němž jsme oslaveni. Proto se modlím, aby nám Boží milost v těchto těžkých dnech byla nápomocna, protože vím, že přijdou těžké časy. Nic není jednoduché.

(…) Budeme muset přetrpět mnohé těžkosti, ale nepřestaneme věřit v Boha. A Bůh nás nikdy neopustí.

Přeloženo z kázání 10. prosince 2013. Zdroj: Pemptousia.com