úterý 4. srpna 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 12. Láska



Starec Josef píše v jednom z dopisů, že zakouší-li křesťan zdokonalující Boží milost, jeho nús je usebrán do duchovního nazírání a jeho „srdce hoří božským erótem.“[1] Tato láska je nejvyšší a nejčistší lidskou touhou. Připomíná zamilovanost[2] – a přesto se od „běžné“ lásky liší. 

Jaký je rozdíl mezi láskou a božským erótem? Láska k Bohu a k lidem je naplněním dvou hlavních Kristových přikázání: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ a „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22, 37-40). Kristus od nás nežádá nic než lásku.[3] Jí se připodobňujeme k Tomu, jenž je sám Láskou. Proto podle starce Josefa když milujeme své bližní, prokazujeme tím také lásku ke Kristu. A stejně je tomu i naopak: milujeme-li jednou Boha, pak budeme rovněž milovat své bližní.[4]

Láska, jež je naplněním dvou hlavních přikázání, je završením všech lidských ctností.[5] Jako taková pomáhá více než cokoli jiného v osobním duchovním boji. Pokud si ji dokážeme ve svých srdcích uchovat, převáží jiné prostředky askeze a provede nás různými nástrahami zla. „Láska je mocnější než všechny dovednosti a síly Nepřítele.“[6]

Moc lásky v duchovním boji je dána tím, že to nejsme již my sami, kdo marně vzdoruje pokušením, ale Kristus, který nám dává sílu zvítězit nad zlem. Rostoucí láskou v nás roste Jeho očišťující milost, jež nás zbavuje vášní a chrání od démonských útoků.[7] Spolu s láskou odchází z našeho těla a duše bolest, která jinak provází asketické úsilí:

Nic nedokáže zklidnit hněv a všechny vášně tak, jako láska k Bohu a ke každému člověku. Můžeš zvítězit spíše s láskou než s ostatními zápasy. A navíc pokud v tobě vládne láska, nepocítíš ve svém boji žádnou bolest. (Monastic Wisdom, s. 70).  

Přesto starec Josef rozlišuje mezi lidskou láskou a „božském erótem“. Plnění Božích přikázání je jedna věc, avšak „hořet Boží láskou“ věc jiná.[8] První ovšem nevylučuje druhé. Naopak – obojí je vzájemně provázané. Láska k Bohu a k bližnímu postupně v srdci člověka rozdmýchává božský erós.

Pokud jsi bdělý a modlíš se neustále a pomáháš svým bratříčkům, rozněcuješ ve své duši oheň Boží lásky. A čím více žízníš a chceš pomoci svému bližnímu, tím více Bůh otevírá proudy lásky a vlaží tě jimi. (Monastic Wisdom, s. 328)

Láskou a neustálou modlitbou se přibližujeme k Bohu a oživujeme v sobě Boží milost. Vrůstáme do Krista a stáváme se Mu podobnými. Rozdíl mezi láskou a erótem tedy spočívá v rozdílu mezi připodobňováním se Bohu a samotným sjednocením s Ním. V jednotě s Bohem se již neprojevuje naše pozemská láska, ale jsme zapáleni přímo Jeho božským erótem. Bůh se zjevuje v našem srdci jako Láska. Působí jako nehasnoucí oheň, který nepohlcuje, nýbrž neustále sytí zamilovaného.

Uchvácen božským erótem, přestává člověk rozpoznávat sám sebe.[9] Je totálně proměněn. Starec Josef tuto proměnu přirovnává k železu v ohni:

Je to jako s železem; před tím, než je hozeno do ohně, nazýváme ho železo, ale jakmile se jednou rozžhaví a rozpálí doruda, je jedno s ohněm (…) Nemůže zůstat ve svém přirozeném stavu. (Monastic Wisdom, s. 183)[10]

Extáze božské lásky nijak nezávisí na člověku, jeho vůli, přáních a skutcích. I v tom se liší od lidské lásky. Jsme schopni plnit přikázání milovat bližního, pokud chceme nebo pokud se tomu svobodně podvolíme. Avšak sami od sebe nedokážeme ve svém srdci zahořet Boží láskou. Ta závisí jedině od „fontány Lásky, našeho nejsladšího Ježíše, který nám ji dá, pokud sám bude chtít, jak bude chtít a kdy bude chtít.“[11]

O zkušenosti božské lásky konečně nelze nic vypovědět, když ji člověk neprožil. Je stavem, přesahujícím veškeré intelektuální poznání, hranice stvořeného světa a kategorie lidského jazyka. Pouze ten, kdo zakusil „zjevení tajemství Lásky“, může o ní hovořit. A mluví tehdy, když mu dá Bůh sílu řeči.[12] Jeho slova znějí chvalozpěvem lásky:

Můj Ježíši, sladká lásko! Před tím, než jsem Tě spatřil, viděls Ty mě. Světlo mé duše! Před tím, než jsem Tě poznal, Ty ses mi zjevil. A před tím, než jsem Tě miloval, miloval jsi Ty mě. Můj živote a dechu, byl jsem v temnotě, když mě Tvůj sladký hlas probudil a zavolal mě. Spatřil jsem Tě, když ses mi dal poznat. Znát Tě znamená zřít Tě. Ach, má radosti a duchovní potěcho! Ach, má nebeská Lásko! Lásko, která hoří, ale nespaluje! (Sedmdesátý devátý dopis)


Poznámky:

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 187. Na jiném místě zmiňuje, že „božská láska koná a theória vládne“ (Dopis 79, s. 327).

[2] Tamtéž, s. 189: „Podobáš se někomu, kdo je hluboce zamilovaný, jehož srdce poskočilo a jehož oči prolévají slzy, jakmile pomyslí na toho, koho miluje.“

[3] Tamtéž, s. 326.

[4] Tamtéž, s. 323 a 328.

[5] Tamtéž, s. 350.

[6] Tamtéž, s. 122.

[7] Tamtéž, s. 324.

[8] Tamtéž, s. 386.

[9] Tamtéž, s. 183.

[10] Na jiném místě hovoří starec Josef o člověku, uchváceném božským erótem jako o „ohni v ohni“ – viz Monastic Wisdom, s. 388.

[11] Tamtéž, s. 387.


středa 22. července 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 11. Hesychie



Ježíšova modlitba nás sjednocuje s Bohem a vnáší do našeho srdce, duše i těla pokoj. Toto celkové zklidnění a ztišení nazývají svatí otcové hesychií. Ale hesychie je nejen duchovní stav, ale i způsob mnišského života. Mnich se chrání před rušivými vlivy světa a uzavírá se do svého nitra, aby v něm rozmlouval s Bohem. Oddanost neustálé modlitbě je podle starce Josefa jedinou cestou, jak si uchovat Boží milost. „Bez hesychie milost nezůstane; a bez milosti je člověk ničím.“[1]

Starec proto dodržoval striktní program, v němž rozdělil den a noc na službu Bohu, na službu lidem (vyřizování různých starostí včetně korespondence) a na modlitbu v ústraní. Z tohoto pravidla nikdy neslevil, aby si uchoval svůj vnitřní klid, z něhož měli prospěch mnozí další. „Za žádných okolností nezměním svůj rozvrh – otevřením dveří, mluvením, ztrátou modlitby a hesychie  –, pokud to není potřeba tehdy, kdy to sám určím, protože můj čas je omezený.“[2]

Tento program praktikování hesychie pak předal svým žákům, kteří ho rozšířili na Hoře Athos i jinde ve světě. Jeho obdoba se zachovala v jednom z dopisů. Starec Josef ho psal igumeně řeckého monastýru, aby ji povzbudil v hesychastickém způsobu života („Ty se nehodíš pro mnoho starostí, ale pro hesychii.“[3]).

Dopoledne je vyhrazeno na přijímání návštěv a rozmlouvání s lidmi. Potom následuje jídlo a spánek. Před setměním čtení nebo kratší modlitební pravidlo. Po západu slunce přichází čas na šálek kávy, aby se člověk tělesně posílil. Následuje bdění – počátek modliteb. „Cílem je aktivovat milost; když je milost činná, je to všechno.“[4] Bdění se skládá z Velkého povečeří a akathistů ke Kristu a Bohorodici. Poté, co je nús zklidněn, lze přistoupit k noetické modlitbě. Modlitbu je dobré střídat se zpěvem písní a duchovním čtením. Ráno pak následuje společná bohoslužba v chrámu.[5]

V hesychii přechází očišťující milost v milost osvěcující. Člověk, který dospěl k vnitřnímu klidu a je očištěn od vášní, milostí nabývá poznání pravdy. Osvícený nús vidí věci takové, jaké skutečně jsou – bez „rafinovaných metod a lidských sylogismů.“[6] Vidí věci v jejich přirozeném stavu – tak, jak jsou Bohem stvořeny. Zároveň však dospívá i k poznání samotného Boha. Starec Josef proto v souladu s patristickou tradicí rozlišuje dvojí poznání – přirozené a duchovní; poznání stvořeného světa a poznání Boha. Přirozené poznání je rovněž rozlišováním dobrého od zla. To je velmi důležité pro duchovní život jako celek, neboť v pokušeních se často zlo maskuje za dobro a může člověku ještě víc uškodit.[7] Proto je nutné nechat se vést někým, kdo dospěl k tomuto druhu poznání a má schopnost rozlišování. Duchovní poznání je pak „viděním Boha“.[8] Obě poznání působí zároveň a vedou člověka ke spáse: „Rozlišování vidí, měří a váží, zatímco duchovní poznání ničí každé zlo a pyšnou myšlenku.“[9]

Jenom ten, kdo dospěl k duchovnímu poznání, může o Bohu teologizovat:
           
Když byly skrze poslušnost a hesychii smysly očištěny, nús zklidněn a srdce omyto, potom mnich obdrží milost a osvícení poznání. Stává se celý světlem, celý nús, celý průzračností. Přetéká tolik teologií, že i kdyby začali tři lidé zapisovat to, co slyší, nedokázali by zachytit onen proud milosti, vycházející ve vlnách a šířící z jeho těla pokoj a naprosté zklidnění vášní. (Monastic Wisdom, s. 240)

Ten, jemuž se dal Bůh poznat, překypuje radostnou vděčností a milost v něm roste dál. Poznání plynule přechází v theórii – duchovní nazírání. V něm očištěný, osvícený a zdokonalený člověk patří na Boží slávu a nestvořené Boží světlo, prostupující stvořením. Je to stav kontemplace proměněného kosmu – vidění nebe pozemskýma očima.

Starec Josef psal o duchovním nazírání ze své vlastní zkušenosti. Bůh ho obdařil schopností pohlížet po tvrdém asketickém boji na nestvořenou Boží slávu. Starcovy dopisy pak přímo zachycují několik takových zjevení a jsou svědectvím o téže mystické zkušenosti Církve, zaznamenané v dílech velkých světců minulosti, jakými byli Symeon Nový Teolog, Řehoř Palama či Silván Athoský.

Vedle konkrétních vizí však dopisy obsahují i obecnější postřehy o duchovním nazírání. To nastává v průběhu modlitby. Ve chvíli, kdy Bůh člověka theórií obdarovává, je ovšem modlitba přerušena.[10] Člověk je vytržen z materiálního světa a je cele ponořen do vidění nadpozemské Boží slávy. Je mimo sebe, čas a prostor.

Přestává pociťovat své tělo, které je nyní naprosto klidné. Člověk je sycen božským pokrmem a milost, která v něm přebývá, vyživuje i slabé tělo. Proto svatí ve stavu duchovního nazírání neměli potřebu jídla a pití. „Stačilo jim pouze svaté přijímání neposkvrněného Těla a Krve Páně.“[11] Lidské tělo zůstávalo zdravé a překonávalo nemoci, které běžně přicházejí v období očišťování od vášní. Nikterak nenarušovalo patření na Boha.

Při něm člověk pozbývá – kromě tíhy tělesnosti – i břemene své vůle. Je cele zaujat Bohem a ztrácí kontrolu nad sebou samým.[12] Sebe již nevnímá, neboť „byl proměněn a stal se bohem milostí.“[13] Zklidněné tělesné orgány se „přestávají pohybovat“ a nús je uchvácen „výjimečným světlem“ duchovního nazírání.[14] Po očišťujícím boji a poznání tak dospívá nús k dokonalé jednotě s Bohem.[15]


Poznámky:

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 141.
[2] Tamtéž, s. 144.
[3] Tamtéž, s. 141.
[4] Tamtéž.
[5] Tamtéž, s. 141–142.
[6] Tamtéž, s. 181.
[7] Tamtéž, s. 349.
[8] Tamtéž, s. 287.
[9] Tamtéž, s. 349.
[10] Tamtéž, s. 183.
[11] Tamtéž, s. 377.
[12] Tamtéž, s. 138.
[13] Tamtéž.
[14] Tamtéž, s. 183. Starec Josef zde i jinde užívá termínu „výjimečné“, nikoli „nestvořené“ světlo. Jeho popisy Božích zjevení však vypovídají o nestvořeném Božím světle – tak, jak o něm pojednává ostatní hesychastická literatura.
[15] Tamtéž, s. 183, 187.




pátek 17. července 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 10. Neustálá modlitba



Modlitba je naplněním duchovního života člověka. V důvěrném rozhovoru se přibližujeme k Bohu; rozmlouváme s Ním, žijeme v Něm, pohybujeme se v Něm (Sk 17, 28). V modlitbě se sjednocujeme s Bohem, který je všude kolem nás a v nás. Proto by se modlitba měla stát naším přirozeným projevem – samotným naším dechem.[1]

A jako taková by neměla být vyhrazena pouze určitým výjimečným chvílím dne, ale měla by v nás být přítomná a činná neustále. Starec Josef znovu oživuje hesychastickou tradici křesťanství, která následuje přikázání apoštola Pavla: „Modlete se bez přestání.“ (1 Tes 5, 17). V této tradici znamená neustálá modlitba trvalé vzývání Božího jména skrze opakující se slova: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Tato prosba, pokud je pronášena pozorně, se postupně usazuje v nitru člověka, až v něm začne volně plynout. Jméno Ježíš v nás zpřítomňuje Boha a vrací nás do původního stavu rajského bytí. „Ten, kdo se naučí modlit bez přestání, nalezne rychle cestu života, bránu ráje nebo spíše samotnou modlitbu, neboť když je vyslovována toužebně, stane se v něm rájem.“[2]

Pronášením Ježíšovy modlitby se v nitru otevírá prostor pro působení Boží milosti, která ještě více prohlubuje lásku ke Kristu. V návaznosti na evangelijní verš o vytrvalosti v duchovním boji (Mt 7, 7) starec Josef píše: „Tluč o něco déle skrze častou modlitbu a nejen pramen, nýbrž celé vodopády z nebe a fontány z hlubin se otevřou, takže tvá láska ke Kristu bude zavlažena a poroste dál.“ Skrze modlitbu nás milost přitahuje stále blíže k Bohu. Modlitba se tak stává mocnou zbraní v duchovním boji, jíž se můžeme osvobodit od vášní a dojít spásy – zbožštění duše i těla. „Modlitba očišťuje a zdokonaluje člověka,“ podotýká starec Josef.[3] Děje se tak proto, že je to sám Kristus, kdo ve slovech modlitby působí a kdo nás zbavuje nečistoty hříchu a „vyvádí z temnoty ke světlu.“[4]

Proto je Ježíšova modlitba určena všem lidem bez výjimky. Mohou se ji modlit mniši v odlehlé pustině i laici ve světě. Starcovy dopisy o neustálé modlitbě byly určeny jedněm i druhým („Kdokoli po tom touží, ať to zkusí.“[5]). Každému jednotlivci však radil podle jeho konkrétního duchovního stavu, v němž se nalézal. Vždy ovšem zdůrazňoval nutnost pokory[6], poslušnosti[7] a pokání:
           
Modlitba pomáhá každému, ale každý musí bojovat podle svých sil. Bůh dává svou milost podle našich úmyslů. Pokud někdo odříkává modlitbu bez pokání, modlitba buď ustane, nebo onen člověk upadne do klamu. (Monastic Wisdom, s. 261–262)

Lidem ve světě doporučoval starec Josef modlit se, kdykoli si najdou čas. Modlitba by měla doprovázet každou činnost, proto je potřeba se k ní zpočátku přinutit a vytrvat.[8] Dospělí se mohou modlit v práci a děti zase ve škole. Jednomu svému duchovnímu synovi starec napsal: „Modli se, když studuješ. Ať tvá ústa nikdy nepřestanou říkat ,Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.ʻ“[9]

Ježíšovu modlitbu lze odříkávat buď nahlas, nebo potichu v nús člověka (odtud její časté pojmenování „noetická modlitba“). Věřící se při tom soustředí na jednotlivá slova modlitby a snaží se vnitřně sjednotit s Ježíšem. Pouze zkušenější a ve víře ukotvenější jedinci mohou pod bedlivým vedením starce dospět k náročnějším technikám modlitby. Ty se týkají určitých tělesných predispozic, které spolu s neustálým vzýváním Božího jména vedou k trvalému usazení modlitby v nitru.

Pro začátečníka je však dobré, když se učí modlitbě jejím hlasitým pronášením. Důležité je, aby modlitba neustávala. K tomu se musí člověk přinutit, aby zkrotil rozptýlený nús. Místo rušivých myšlenek by se měl nús cele soustředit na slova modlitby. Proto starec začátečníkům radil, pronášet modlitbu zpočátku rychle, aby neměl nús čas zabývat se myšlenkami. Po určité době (v případě mnichů dva až tři měsíce) si pak nús na modlitbu zvykne a bude ji odříkávat bez přestání. Poté lze přejít z hlasité do tiché modlitby a pronášet slova pouze ve svém nús. Když se nús unaví, je dobré se opět vrátit k hlasitému pronášení ústy.[10] Střídání obou forem modliteb doporučoval starec i zkušeným mnichům. Sám se ostatně takto každý večer modlil.[11]

Střídání se týká i tělesných pozic při modlitbě. Ta by měla být odříkávána všude: při chůzi, ve stoje, vsedě. Pokaždé však vyžaduje námahu, zejména když člověka zmůže únava. „Když se unavíš, posaď se. Pak ale opět vstaň, aby tě nepřemohl spánek.“[12]

Když si nús na modlitbu dostatečně zvykne, naučí se ji a očistí se jí, přivádí její slova do srdce – tělesného a duchovního centra člověka.[13] Modlitba už nezůstává pouze v nús, ale osvěcuje nejhlubší nitro v nás. Z „noetické“ se stává „modlitbou srdce“. Ježíšovo jméno očišťuje po nús i srdce, otevírá ho působení Boží milosti a dává mu klid. „Jeho temnota je okamžitě projasněna a srdce se stává pokojným a klidným. Raduje se, je oslazeno, odpočívá a je očištěno.“[14] Tento klid se pak ze srdce šíří do celého těla: „Tělesné orgány, které nás dříve pokoušely, jsou nyní klidné a pokorné.“[15] Člověk opět – skrze Krista – duchovně vládne své duši i tělu. Nús sestupuje spolu s modlitbou do srdce a přebývá s ním v jednotě. Modlitba nyní působí v celém člověku a přetváří ho k obrazu Božímu.

K sjednocení nús, srdce a modlitby dochází skrze dech. Nejen ústa nebo nús, ale i samotný dech by měl „přilnout k Spasitelovu jménu.“[16] Pravidelným vdechováním pak slova modlitby vstupují do srdce. Starec Josef radil těm, kdo byli způsobilí této vyspělé formy modlitby, aby nejprve dýchali velmi pomalu a odříkali pět a více modliteb na jeden nádech. Jakmile se objeví v srdci jakékoli tělesné pokušení, je třeba dech zadržet a pokušení vypudit. Poté, co se modlitba a nús usadí v srdci, je možné ji odříkávat s pravidelným dýcháním: slova „Pane Ježíši Kriste“ na každý nádech a „smiluj se nade mnou“ na každý výdech.[17] Takto se modlitba stane naším dechem.

Starec Josef zasvětil modlitbě veškerý svůj život. Říkal, že modlitba je jeho prací. Modlil se za své duchovní děti i za celý svět. V neustálé modlitbě srdce setrvával několik hodin. A také naučil tuto modlitbu mnohé další. Díky němu tak mohlo dědictví hesychasmu opět rozkvést nejen na Svaté Hoře, ale i v jiných částech světa.
           
Poznámky:


[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 51.
[2] Tamtéž, s. 261.
[3] Tamtéž, s. 286.
[4] Tamtéž, s. 288.
[5] Tamtéž, s. 46.
[6] Např. tamtéž., s. 50.
[7] Tamtéž, s. 51.
[8] Tamtéž, s. 44.
[9] Tamtéž, s. 236.
[10] Tamtéž, s. 39, 41, 314.
[11] Tamtéž, s. 137.
[12] Tamtéž, s. 40.
[13] Tamtéž
[14] Tamtéž, s. 261.
[15] Tamtéž
[16] Tamtéž, s. 305.


čtvrtek 9. července 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 9. Manželství a mnišství



Asketický zápas s vášněmi je vlastní všem křesťanům – bez ohledu na to, zda žijí ve světě, či se oddali mnišství. V obou případech lidé zápasí s hříchem, který je odděluje od Boha, aby v sobě obnovili milost křtu a stali se opět Božími dětmi.

Nicméně každá z těchto cest je jiná. „Život v pustině má své vlastní zápasy, zatímco život ve světě zase mnohé jiné,“[1] píše starec Josef a dodává: „Tak buď statečný. A když jsi na sebe vzal své břemeno, nes ho s bázní Boží.“[2]

Člověk by se měl snažit rozpoznat, ke které z obou cest je Bohem povolán: zda k manželství ve světě, v němž je mu v boji s hříchem ku pomoci jeho partner, či zda k vyhraněnější askezi mnišství. Mnich je povolán být „vojákem pro Krista“, který musí snášet mnohem tvrdší útoky ze strany Nepřítele. Jeho život provází větší rozdíly v duchovním úsilí: může vystoupat k Bohu, ale i propadnout mnohým pokušením, která ho čekají. Oproti tomu cesta manželství je poklidnější, i když i ona má své každodenní zápasy: „Ženatý člověk kráčí po mírné stezce – ani příliš nahoru, ani prudce dolů. Ať Bůh pomáhá každému s jeho břemenem, které je schopen nést.“[3]

Starec Josef duchovně vedl jak mnichy, tak laiky ve světě. Každému dával konkrétní rady podle jeho momentálního vnitřního stavu, v němž se nacházel. Nicméně u všech byl stejný předpoklad: nechat se s pokorou a v poslušnosti provést úskalími duchovního života. Starcovy dopisy odrážejí nesmírnou hodnotu, kterou má v Božích očích osobní zápas každého jednotlivého člověka – mnicha i laika. Na smysl askeze v manželství tak například poukazuje jeden z nejdelších a nejvřelejších dopisů vůbec – tzv. devětatřicátý. Starec Josef v něm radí své duchovní dceři, jak se zbavit tísně, která na ni dolehla v nelehkých zkouškách, a nakonec ji prosí, aby se sama za něho modlila, neboť právě její modlitby jsou mu – jejímu starci! – velmi ku pomoci:
           
Proto má milovaná sestro, duše mé duše, ponech stranou všechna „práva“ a „vůle“ pro mou nesmírnou lásku k tobě. Sjednoť dobrý pár trpělivosti a shovívavosti. Modli se, aby Pán ochraňoval i mě, protože vím, že mně tvé milující, sesterské, duchovní modlitby velmi pomáhají. (Monastic Wisdom, s. 209)

Stejně jako k manželství i k mnišství musí být člověk Bohem povolán: „Každý den pamatuj, že jsi byl povolán žít tento život jako mnich, nikoli jako laik. Ve světě je laiků dost,“[4] povzbuzuje starec Josef svého duchovního syna. Mnich se – na rozdíl od laika – radikálně zříká světských záležitostí ve prospěch království Božího. Jeho činností je patřit na Boha:

Opravdový mnich se musí ve dne v noci zaobírat duchovním nazíráním Boha, ať už jí, spí, pracuje nebo někam jde. Bůh je tím, kdo je nám nejblíž, s nímž můžeme neustále hovořit. (Monastic Wisdom, s. 241)

Starec Josef dále připomíná, že existují dvě cesty mnišství: jedna je společným životem v monastýru, druhá – přímější – v samotě pustiny. Poustevnictví znamená nejkrajnější zřeknutí se světa a jako takové je ryzím následováním Krista: „Tato kratší cesta není vynálezem lidského poznání, ale pochází od samého Pána, jenž vede každého z nás podle své svaté vůle.“[5] V poustevnickém životě se mnich vzdává veškerého majetku a utíká se do samoty pustiny a jeskyní, kde hledá ochranu před útoky ze strany světských pokušení. Zde v tvrdé askezi napravuje své předchozí hříchy pod vedením zkušeného starce a učí se v neustálé modlitbě přebývat s Bohem.[6] Stane-li se, že mnich zrovna nemá, kdo by ho vedl, musí se vyvarovat všech extrémů, být v duchovním boji opatrný, zmírnit svou askezi a celkově „kráčet střední cestou“.[7]

Mnich čelí zkouškám různými „zbraněmi“, z nichž se skládá jeho asketický život – slzami, postem, bděním a modlitbou.[8] O prvních dvou jsme se již zmínili, poslední – modlitbě – se budeme věnovat zvlášť.

Bdění je úzce navázané na půst. Zatímco půst mnicha zbavuje přebytečného tuku a závislosti na těle, bdění stejným způsobem osvobozuje jeho nús. Může se ovšem lehce stát, že asketické úsilí opadne a nús se opět začne zaobírat světskými věcmi. Proto by se mělo bdění stát mnichovou trvalou aktivitou tak, „aby se těžký a tučný nús ztenčil.“[9] Namísto rozptylujících myšlenek se pak usměrněný nús bude sytit skutečnou duchovní „potravou“ – neustálou modlitbou. Proto starec Josef mnichovi radí: „Dodržuj noční bdění, jak jen můžeš.“[10]

Ovšem zásadní význam pro duchovní život člověka má účast na bohoslužbách Církve. Při svaté liturgii se mnich i laik sjednocují s Kristem a stávají se součástí Jeho mystického Těla. Při dalších bohoslužbách se společně modlí k Bohu a posvěcují své životy. Proto by se měly všechny bohoslužby konat s vnitřní soustředěností a pozorností:

Služby by měly mít obsah, tak jako jsou listy stromu pokryty ovocem. Zpěv by měl být proveden s pokorou. Nús by měl pátrat po významu písně. Intelekt by měl být oslazen myšlenkami nús a měl by vést k jejich kontemplaci. (Monastic Wisdom, s. 58)

Velkou pomocí v asketickém zápase křesťana je duchovní četba. Starec Josef doporučoval několik knih, jejichž čtením „je nús osvícen“[11] a „duše zapálena touhou po Ježíšovi“.[12] Především je to Písmo svaté. Starý zákon posiluje ve víře, neboť je prostoupen příklady Boží přítomnosti ve stvoření. „V něm Bůh hovořil přímo k lidem a andělé je doprovázeli.“[13] Dále starec Josef radil mít u sebe neustále výtisk Evangelia a přečíst si z něho úryvek, kdykoli to jen bude možné. V Evangeliu dává Kristus člověku svá přikázání a vybízí ho přímo k následování.[14]

Další četbou, prospěšnou pro nús i duši, jsou akathisty – ke Kristu, ke svatým a k Přesvaté Bohorodici. „Volej neustále k Matce Boží a ona tě ochrání od každého zla.“[15]

V neposlední řadě starec Josef doporučoval číst životy svatých, v nichž se zračí konkrétní příklady spásy, a některá díla církevních otců. Z nich jmenovitě zmiňoval Dorothea z Gazy, autora Duchovních homilií Makaria a zejména Izáka Syrského – „chloubu hesychasmu a útěchu všech asketů.“[16]

Poznámky:


[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 257.
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž, s. 227.
[4] Tamtéž, s. 250.
[5] Tamtéž, s. 352.
[6] Tamtéž, s. 352–353.
[7] Tamtéž, s. 377.
[8] Tamtéž, s. 129.
[9] Tamtéž, s. 221.
[10] Tamtéž, s. 43.
[11] Tamtéž, s. 232.
[12] Tamtéž, s. 85.
[13] Tamtéž, s. 325.
[14] Tamtéž.
[15] Tamtéž.
[16] Tamtéž, s. 361.