čtvrtek 24. září 2015

Starec Tadeáš Vitovnický – O službě Bohu a bližnímu


Každá práce zde na zemi je Božím dílem. Přesto vždycky pracujeme s výhradami, bez upřímnosti. Nejen Bůh, ale ani žádná lidská bytost to nemá trpět. Víme, že vesmír patří Bohu, že Země je Boží planeta a že všechno patří Bohu – nehledě na práci, kterou děláme.

Ať je člověk dobrý nebo ne, zbožný nebo ne, oddaný pracovník nebo ne – vždycky za to bude zodpovídat. Neměli bychom příliš přemýšlet o tom, kdo jsou naši nadřízení, nebo kdo je naším zaměstnavatelem. V mysli bychom měli mít jen to, že každá práce na zemi a v celém vesmíru je Božím dílem, a jako taková by měla být vykonávána od srdce, bez výhrad. Pokud tak činíme, můžeme se osvobodit od našeho vnitřního odporu. Každá naše činnost pak pomůže bližnímu, počínaje naší rodinou, ať už jsme kdekoli. Proto musíme být vždycky upřímní. Potom budeme vyzařovat pokoj, klid a lásku a zpětně za to budeme milováni. Svými myšlenkami buď přitahujeme, nebo odpuzujeme své nepřátele, přátele, rodinu a bližní. Avšak lidé to obvykle berou na lehkou váhu, a v důsledku toho hodně trpí.

***

Naše plány a zájmy často překáží našim životům. Myslíme si, že nikdy v ničem neuspějeme, dokud vše úzkostlivě nezařídíme. Musíme se sice snažit dělat vše tak, jak nám říká naše svědomí, ale nic bychom neměli dělat ve spěchu. Právě když spěcháme, tak nás nepřítel chytá do pasti. Ve spěchu si nedokážeme uvědomit, zda jsme neřekli něco, čím jsme ublížili svému bližnímu, nebo zda jsme ho neignorovali, protože nemáme čas na něho myslet. Jsme příliš zaneprázdněni svými plány, které nosíme v hlavě. Takto je jednoduché hřešit proti bližnímu. A když hřešíme proti bližnímu, hřešíme vlastně proti Bohu, protože Bůh je všude. Přebývá v duši každého z nás. Náš vztah k bližnímu určuje náš vztah k Bohu.

Zdá se, že nechápeme jednu věc: není dobré, když vracíme lásku těm, kdo nás milují, a nenávidíme ty, kdo nás nenávidí. Nejsme na správné cestě, pokud tak činíme. Jsme synové světla a lásky, synové Boha, Jeho děti. A proto musíme mít Jeho vlastnosti lásky, pokoje a laskavosti ke všem.

***

Každá práce je Božím dílem. Každý úkol by měl být vykonán od srdce, protože nepracujeme pro lidi, ale pro Boha. Bůh je všudypřítomný. Celá planeta Mu patří; celý vesmír je Jeho. Nezáleží na tom, kdo je náš šéf, jestli je to dobrý člověk nebo jestli vede svůj podnik dobře, nebo ne – musíme dělat svou práci pro Boha. Protože když pracujeme pro Boha, naše srdce a mysl jsou otevřeny, ale když ne, říkáme věci jako: „Nebudu pro něho pracovat; je to líné budižkničemu, které celý den jen sedí, ale dostane zaplaceno víc než já.“ To je znamení, že neděláme svou práci od srdce. Pán říká: „Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech“ (Zj 3, 16). Musíme být horcí, nebo studení.

***

Pán povolal každého z nás k bytí s určitým cílem a plánem v mysli. Každé stéblo trávy má na této zemi nějaké poslání a platí to i pro lidi! My však často narušujeme a zasahujeme do Božích plánů. Máme svobodu přijmout, nebo odmítnout Boží vůli. Bůh, jenž je Láska, nám naši svobodu nechce vzít. Byla nám dána naprostá svoboda, ale my máme ve své bláznivosti často mnohé neužitečné touhy.

***

Rodiče si vždycky přejí, aby jejich děti byly šťastné, spokojené a vděčné za veškerou jejich práci a oběť. Takže když vidí, že děti mají špatnou náladu a jsou nevděčné, je jim to líto. Tak je to i s naším nebeským Otcem. Dal nám všechno, ale my jsme pořád nespokojení a sklíčení. Místo toho, abychom Bohu za všechno děkovali a chválili Ho, vyjadřujeme náš vděk pouze slovy, ale naše srdce zůstávají studená. Radost je vděk, a když se radujeme, je to ten nejlepší výraz vděku, který můžeme dát Pánu, jenž nás vysvobozuje od smutku a hříchu.

***

Bázeň Boží není jako onen zvířecí strach ze světa. Náš strach je taky takový a musíme se ho snažit přemoci. Tento strach pochází z podsvětí. Náš život je naplněn strachem. Bojíme se, co přinese zítřek a co nás v budoucnu čeká... To je zvířecí strach. Bázeň Boží je naopak to, když Boha miluješ, když ho doopravdy miluješ z celého svého srdce a nechceš Mu nikdy ublížit nebo Ho zarmoutit – nejen svými skutky, činy a slovy, ale i svými myšlenkami. Chceš Ho potěšit vším, co děláš nebo co říkáš. To je bázeň Boží – strach z toho, čím bys zarmoutil nebo ublížil svému Rodiči.


Přeloženo z knihy Our Thoughts Determine Our Lives. The Life and Teachings of Elder Thaddeus of Vitovnica (St. Herman of Alaska Brotherhood 2014, s. 92–98).


středa 16. září 2015

Sv. Paisios Svatohorec – Předzvěst smrti otce Metoděje a otce Jáchyma


O svátku Povýšení Svatého Kříže v roce 1978 zavolal otec jeromonach Metoděj z Kelie svatého Theodora v Karyes otce jeromonacha Kryštofa, který žil pod Karyes. Poslal ho do svatého monastýru Kutlumusiu, kde pobýval ve svém stáří jeho krajan, otec Jáchym (všichni tři byli Rumuni z téhož bratrstva), aby mu řekl, ať se připraví, neboť oba (tedy otec Metoděj a otec Jáchym) na druhý den zemřou.

Otec Kryštof tedy odešel do monastýru Kutlumusiu a řekl mu:

„Požehnejte, otče Jáchyme. Otec Metoděj mi řekl, abych vám řekl, ať se připravíte, protože zítra oba dva zemřete ve stejnou chvíli. Prosí vás, abyste mu odpustil všechno špatné, co vám udělal.“

Když to otec Jáchym uslyšel, radostně mu odpověděl:

„Hospodin požehná. Když to říká otec Metoděj, musí to být pravda.“

Otec Jáchym toho dne přijal svaté tajiny a řekl diakonovi Anastasiovi:

„Poprvé ve svém životě cítím takovou radost!“

Pak šel do své kelie, radostně očekával hodinu své smrti a rumunsky znovu a znovu opakoval: „Přesvatá Bohorodice, má matko, Přesvatá Bohorodice, má matko...“

Jak by naše Přesvatá Bohorodice nebyla jeho matkou, když jako šestnáctiletý chlapec opustil svou rodnou matku a otce a odešel do Zahrady naší Nejsvětější Paní, aby se stal mnichem? Od dětství až do svých devadesáti let byl pro lásku ke Kristu duchovním přistěhovalcem na Svaté Hoře, aby získal bohatství věčnosti! Ve svých šestnácti letech byl vymazán ze světa a zapsán do „Knihy života“.

Mezitím, co odříkával slova „Přesvatá Bohorodice, má matko, Přesvatá Bohorodice, má matko...,“ v pět hodin byzantského času zavřel jako dítě oči a pokojně usnul v náruči své matky.

V tu samou chvíli zesnul v Pánu spravedlivou smrtí ve svých asi sedmdesáti letech otec Metoděj. Ty dvě posvěcené duše odešly spolu, neboť mezi nimi vládla velká láska. Prosili Boha, aby v tomto ani v příštím životě nebyli rozděleni. Dobrý Pán byl k jejich prosbě milostivý a je milostivý i k nám, abychom i my z toho měli užitek. Amen.



Přeloženo z knihy Athonite Fathers and Athonite Matters (Souroti, Thessaloniki 2002 s. 140–141). 

pondělí 31. srpna 2015

Igumen Charalambos Dionysijský – Dopis duchovnímu dítěti



Mé drahé dítě v Kristu, N.,

raduj se v Pánu.

Obdržel jsem Tvůj dopis a obzvláště rád jsem si přečetl Tvé otázky a viděl Tvůj zájem o noetickou modlitbu.

Pokusím se Ti odpovědět podle toho, co jsem sám zakusil a poznal za ta léta, co jsem byl v poslušnosti a pod vedením mého svatého starce Josefa (Hesychasty – pozn. překl.) či jako sám asketa a později spolu s mnišským bratrstvem.

Ptáš se, zdali je noetická modlitba pro všechny křesťany, nebo jenom pro mnichy.

Z toho, co píší svatí otcové, a také ze své vlastní zkušenosti duchovního otce můžeme říct, že noetická modlitba je pro všechny křesťany. Tím však nemyslím heretiky, natož pak lidi jiné víry. Vysvětlím Ti, proč. Předtím, než je člověk pokřtěn, nemá milost, protože ji vyhnalo Adamovo porušení Božího přikázání. Milost se v nás obnovuje svatým křtem. Jak by tedy bylo možné nalézt v sobě opět Boha bez milosti křtu?

Metoda, kterou používají jinověrci, je duchovním oklamáním (plani, prelesť).

Nedávno k nám přišel jeden Řek z Německa. Požádal mě, abychom spolu hovořili o noetické modlitbě. Souhlasil jsem. Řekl mi:
      - Otče, jsem mystik jako vy.
      -  Mystika? Kde ses to naučil?
      -  Žiju léta v Německu. Poznal jsem tam i jiná náboženství. Mají s námi mnoho společného. Hodně se mi líbilo, že meditují o modlitbě. A nejdůležitější je, že se dostávají do stavu extáze a kontemplace jako svatý Pavel.
      -  Počkej, drž se od toho dál. Nevěř jim. Jsou oklamáni.
      -  Ne, otče. Taky jsem se zapojil a sám ty věci zažil.

Aniž bych se nechal přesvědčit, zeptal jsem se ho:
      -  A jakou meditaci tedy děláš?
      -   Posadím se se zkříženýma nohama a obrátím hlavu vzhůru k nebi. Skrze to jsem poznal, že všichni na světě věří v téhož Boha. Hinduisti se modlí ke svému Bohu a buddhisti zase ke svému. My se můžeme modlit ke Kristu.
      -   A pokud se můžu zeptat, jak se modlíš ty?
      -   Ach, v tom spočívá tajemství, které neznáte. Představujete si v mysli, že letíte k nebesům; že vidíte létat anděly; že vidíte zlaté paláce, světla, záři atd. a nakonec vidíte Krista, v zářícím světle, sedícího na ohnivém trůnu. Celou svou pozornost soustředíme na to, co si představujeme.
      -  Počkej, oklamaný. S těmito věcmi ztratíš i svůj rozum. Oni se takto modlí?
      -  Počkejte, otče, a budete žasnout a pak můžete kritizovat. Protože svou imaginaci co nejvíc přinutíme, najednou opouštíme i tuto sféru. A pak všechno, co jsme si až dosud představovali, přímo vidíme. Víte, co to znamená, vidět Krista, anděly, svaté a mnoho podivuhodných věcí?

Řekl jsem mu:
      -  Mé dítě, chceš vědět, co si o tom myslím? Zanechej všech těch věcí, abys neztratil ještě i svůj rozum. My zde, abychom v sobě nalezli Krista, naopak zavíráme před fantazií dveře. Spolu s fantazií totiž otevíráš všechny Satanovy dveře. Čteš Písmo svaté? Věříš, že ďábel má moc zjevit se jako anděl světla, ba dokonce jako sám Kristus?
      - Ale vy mi, otče, nevěříte? Vždyť jsem vám řekl, že vidíme Krista na vlastní oči. Nikoli ve spánku. Dokonce jsem jednou viděl i Buddhu. Je to velký člověk, ale ne jako Kristus.

Bylo mi ho líto. Řekl jsem:
      - Mé dítě, škoda, že tě Satan oklamal. Ztratíš i svou víru.
      - Ne, ne, otče. Nevěřím vám. My s tím nesouhlasíme.

Odešel a říkal si pro sebe: „Nesouhlasím s tím. Mniši přece nemají monopol na Boha“ a podobné věci. Vidíš, mé dítě, kolik oklamání a jaké nebezpečí v tom spočívá?

Takže jsme si, můj milovaný, řekli, že když je křesťan pokřtěn, přijímá Boží milost, přijímá Krista. Avšak spolu s hříchem od sebe Krista znovu vyháníme. Kristus a hřích jsou protiklady.

Proto není možné nalézt Boha, dokud stojí hřích mezi námi jako zeď. Naštěstí má naše Církev vhodný způsob léčby, který umožní tuto zeď zbourat. Je jím pokání a zpověď.

Mnozí přicházejí a zajímají se o noetickou modlitbu. Nejdřív se jich zeptáme: „Byli jste u zpovědi? Chodíte ke svatému přijímání? Žijete jako křesťané?“ Pokud řeknou, že ano, pak pokračujeme. Pokud ne, neplýtváme nadarmo slovy.

Takže nejprve, mé dítě, začneme s pokáním a zpovědí. Pak následujeme vedení vhodného učitele noetické modlitby.

Na otázku, zda se mohou laici modlit noetickou modlitbu, říkáme, že ano, bez ohledu na to, jak daleko v ní pokročí. Existují vzácné případy lidí ze světa, kteří v modlitbě pokročili více než my mniši. Avšak to jsou výjimky.

Jinak pokud by to bylo ve světě snadné, nebylo by pro nás nutné odejít do monastýrů a do hor. Kristus řekl Martě v Evangeliu: „Děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.“[1]

Lidé ve světě jsou jako Marta. Ti, kdo žijí jako křesťané, slouží Kristu, ale většinou v materiálních záležitostech. Skutečný mnich je jako Marie, která sedí u Kristových nohou. Raduje se z jeho slávy. Stává se Kristovým přítelem, jako Lazar, a proto má prostředky. Má odvahu žádat, o co chce.

Avšak existují i případy, kdy se laici podobali více Marii a mniši nepřipomínali dokonce ani Martu.

Zpovídám jeden manželský pár ze Soluně. Žasl jsem, jak jsou důslední. Jejich dům připomíná monastýr. Žena je vždy doma. Jde ven jen nakupovat a pro nejnutnější věci. Mají tři děti. Jakmile odejdou děti do školy a manžel do práce, žena se na hodinu či dvě posadí a modlí se. Pak vstane. Začne dělat domácí práce a mezitím v ní modlitba pořád pracuje jako stroj; někdy ústy, jindy v mysli. 

Jakmile se manžel vrátí domů z práce, převlékne se a začne se modlit a číst.

Jejich děti si na tento řád navykly též. Poslechni si, co mi jejich matka jednou napsala: „Naše děti se také naučily modlit ve škole. Když se vrátí domů, dokončím domácí práce a dovařím. Posadím se znovu před ikony. Děti se zvědavě ptají: ,Co děláš, mami? ̒ ,Modlím se ke Kristu, aby nás chránil. ̒ ,A můžeme se modlit s tebou? ̒ ,Samozřejmě, děti. Kristus vás miluje a chce, abyste s Ním mluvili. ̒ Takto se z toho stal zvyk a my se teď všichni v čase oběda modlíme patnáct až dvacet minut a pak jíme.

Když přijde tatínek večer domů, všichni se společně sejdeme. Někdy čteme církevní knihy, jindy vyprávím příběh z knihy, kterou jsem četla.

Někdy se stane, že k nám přijdou hosti a trochu naruší náš pořádek. Nicméně většina lidí nás už zná a buď přijdou poslechnout si blahodárná slova, nebo jdou za jinými přáteli, kteří více vyhovují jejich způsobu myšlení.

Večer využíváme co nejvíc času k modlitbě a ke čtení.

V neděli jdeme všichni do chrámu a přistupujeme ke svatému přijímání. S Boží milostí si na to děti zvykly a bez problémů nás následují. Navzdory tomu, že se jejich kamarádi ve škole nepostí, naše děti se nenechaly strhnout.“

A na závěr tato jemná dáma píše: „Náš život plyne tímto způsobem. I když máme mnohá pokušení od zlého, cítíme, že v naší rodině vládne Kristus, a jsme velmi šťastní.“  

Tady vidíš, mé dítě, příklad ze světa, takže chápeš, že Bůh nikoho neprotežuje. Uděluje svou milost všude. Avšak pro člověka ve světě je velmi těžké dosáhnout duchovní výšky.

V prvním stadiu se učíme odříkávat modlitbu neustále nahlas: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“

Pronášíme ji pokud možno hlasitě a rychle. Protože je začátečník slabý, zlý se snaží zmást jeho mysl nejrůznějšími fantaziemi. Neustálým a rychlým pronášením modlitby se zabraňuje mysli v tom, aby se připoutala k fantaziím. Chci, abys v tom byl velmi opatrný. Když se modlíš, zažeň celou svou silou jakoukoli fantazii. I když se zdá být dobrá, odežeň ji pryč. Satan v ní má svůj ocas. Snaž se jen chápat, co říkáš. Nic jiného.

Představ si například někoho, kdo je obklíčen zloději, kteří se snaží vykrást jeho dům. Co udělá? Je přinucen celou svou duší volat: „Pomozte, pomozte, jsem v nebezpečí. Zloději! Pomozte mi!“

Podobně volá začátečník, rychle (a někdy nahlas): „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou,“ „Přesvatá Bohorodice, spasiš mě.“

Zpovídám mnichy, kteří mi říkají, že ďábel s nimi bojuje pomocí tělesných myšlenek a dalších planých fantazií. Díky tomu však nalezli čistou modlitbu, protože jsou přinuceni se modlit celou svou silou.

Jsou i jiní, kteří se souhlasem shůry vidí Satana, jenž je zastrašuje svým hrozivým zjevem, bije je a dokonce škrtí, aby se nemohli modlit. Tak se ďábel třese před Kristovým jménem! Měl bys vidět, jak jsou v těchto případech komboskini o 300 uzlících odříkány během chvilky a tak rychle, až je celá mysl pohroužena do Krista.

Jeden mnich se mi vyznal, že Satan ho během modlitby udeřil do srdce tak silně, jako by byl rozmačkán skálou. Ďábel ho doslova dusil, dokud se mnich nepřestal v mysli modlit.

Pak ho napadlo udělat znamení kříže. V tu chvíli byly jeho ruce svázány, takže jimi nemohl hýbat. Avšak jakým způsobem ho Bůh osvítil? Mnich udělal znamení kříže ve vzduchu svou hlavou. To bylo ono. Satan okamžitě přestal svírat jeho hruď i ruce a stal se neviditelným. V ten okamžik začal mnich pronášet noetickou modlitbu, rychle a čistě. Po té, co se mi vyznal, řekl jsem mu: „Satan tě naučil modlitbě. Teď ji zkus zachovat.“

Noetická modlitba je také někdy nazývána modlitbou srdce. Ptáš se, zdali může být modlitbou srdce nazývána i ústní modlitba.

Pokud není modlitba čistá, ani noetická ani ústní modlitba nemůže být nazývána modlitbou srdce.

Modlitba srdce je ta, při níž je mysl doslova pohlcena srdcem. Venku mohou padat bomby a dům hořet, ale mysl nechce opustit srdce, i když může uhořet.

Přečti si život svaté Iriny Chrysovalantské, abys tomu porozuměl. Satan zapálil oděv, který měla na sobě. Její tělo hořelo, přesto nehybně stála, cele pohroužená do modlitby jako lampáda.   

To je skutečná modlitba, která zasahuje nebe jako blesk a vystupuje až k Božímu trůnu. Mojžíš ani nestačil otevřít svá ústa a Bůh mu řekl: „Proč ke mně upíš?“ (Ex 14, 15). To znamená, že Mojžíš volal Boha ze svého nitra – svým srdcem zasáhnul nebe jako blesk.

Ústní modlitba začátečníka je smíšená s jinými myšlenkami; není čistá. Jak by tedy mohla být nazývána modlitbou srdce? Avšak – i když je pronášena nahlas – častokrát je modlitbou srdce. To má David na mysli, když říká: „Z hlubin bezedných volám tě“ (Ž 130, 1).

Když prosila kananejská žena Krista, aby uzdravil její dceru, hlasitě, avšak celou duší, volala: „Smiluj se nade mnou!“ To byla modlitba srdce. Když je mysl, mé dítě, pohroužena v Bohu, tak je modlitba nazývána modlitbou srdce, i když je pronášena nahlas. Vychází totiž z hloubi srdce. Srdce a mysl jsou sjednoceny s Bohem.

Další podmínka:

Abys mohl svobodně praktikovat noetickou modlitbu, je nutné, aby ses s každým usmířil.

Žiješ kupříkladu v monastýru s 50 mnichy. Jsi zavázán k tomu, abys každého utišil, závisí-li to na tobě. Pokud utišíš 49 z nich, ale jedním pohrdneš – tak on zvítězí a modlitba se nerozvine. Člověk se stane překážkou v modlitbě. Někdy je na vině někdo jiný, kdo ti neprokáže úctu. Chceš-li nalézt Boha v modlitbě, vezmi vinu na sebe. Žádej o odpuštění. Modli se za něho komboskini. Udělej cokoli, jen abys ho uklidnil. Pokud je v něm démon a vyhýbá se ti, pak musíš být shovívavý. Máme tu některé mnichy, které si podmanil démon žárlivosti, když zmátl jejich mysl. Nemůžeme s nimi komunikovat. Přesto jsme povinni je milovat a modlit se za ně komboskini.

Ty žiješ ve světě. Měl bys být přičinlivý a ke každému slušný doma i v práci. Vyhýbej se těm, kdo ti mohou ublížit. Jen si dávej pozor, aby ses před nimi nechlubil hlubším přátelstvím s jinými lidmi. Všimnou si toho a budeš mít potíže.

Píšeš, že občas cítíš na hrudi bolest, která ti přináší starosti a dusivý pocit. Pozorně si to hlídej, mé dítě. Jeden druh bolesti pochází z touhy po modlitbě. Jiný pak ze zlých skutků, které zavdávají příčinu pokušení, anebo z nepořádku.

Všiml sis, že když se nenajíš, tak tě někdy bolí žaludek? Totéž platí o duši těch, kdo si zvykli na duchovní stravu. I mně se to často stává. Když mám hodně starostí nebo se něco pokazí a já se v normálním čase nedostanu k modlitbě, mé srdce pociťuje takovou bolest a touhu, že trpím, aniž by mně kdokoli ublížil. Jsem přinucen utéct do své kelie. Skloním hlavu k srdci, přesně tam, kde to bolí. Zadržím dech, jak jen to jde, a dychtivě odříkávám modlitbu bez přestání. Můžu ji říct sto nebo dvěstěkrát na jedno nadechnutí.

Ptáš se, jak je možné, modlitbu tolikrát vyslovit? Budeme snad lhát? Modlitba je tak rychlá a čistá, až mysl sestoupí do hloubi srdce. A bolest pokračuje. Mysl a srdce totiž kvůli zadrženému dechu hodně trpí. Přesto to duše vyhledává. Skrze námahu a bolest je duše zaplavena modlitbou a rozpouští se ve sladkých slzách. Duše v sobě pociťuje přítomnost Pána. Přichází taková láska, taková touha a takový eros pro Krista a naši Přesvatou Bohorodici, že v ten okamžik je tvou největší radostí nechat si setnout hlavu pro Krista. Tehdy jsem pochopil, jakou radostí bylo pro naše světce mučednictví. Vydali se cele Kristu, a proto v nich neustále vládl tento silný eros.

Jindy v sobě duše pociťuje bolest, aniž by byla připravena o modlitbu. To znamená, že se musíme přinutit víc modlit. Je to varování, že přijde nějaké pokušení. Proto se musíme dobře obrnit. Jindy to však znamená, že modlitbu potřebuje někdo jiný. Ten, kdo činí ve vědě modlitby pokroky, si to uvědomí. Když si toho všimnu, začnu se modlit za lidi, o nichž vím, že to potřebují. Když dosáhnu konkrétní osoby, která obzvláště potřebuje pomoc, pak má duše spontánně přetéká vroucími slzami. Potom se srdce obměkčí, bolest zmizí a duše se naplní láskou k Bohu a k osobě, která potřebuje pomoc.

Později ti to lidé potvrdí. Vyznají se, že v tu chvíli trpěli velkou potřebou pomoci. Stalo se mi to mnohokrát. Bolest se zvětšuje u opravdových bojovníků, když je potřeba v Církvi, v národě nebo obecně ve světě. Můj svatý starec mi vyprávěl, že když vypukla druhá světová válka, v jeho srdci se roznítila taková bolest, takový plamen, jenž se podobal plameni v peci. Byl přinucen všeho nechat a ve dne v noci se intenzivně modlit, jako nikdy předtím. Věděl, že se stalo něco vážného. Brzy přišla zpráva o válce. Ach, ten plamen starcovy modlitby! Kdybys jen věděl, kolik vojáků zachránil od kulky!

Řekli jsme však, že existuje i jiná bolest, která pochází od nepořádku a od ďábla. Poznáš to, když z neopatrnosti nebo dokonce z démonické spolupráce zarmoutíš svého bratra. Jakmile se na tebe bratr rozčílí, okamžitě ve své hrudi ucítíš bolest spojenou se zmatkem a neklidem. Pokud jsi na vině, pospěš si, vzdej mu úctu a požádej o odpuštění. Obměkči srdce druhých, pokud chceš, aby Bůh obměkčil Tvé srdce.

Stává se také, že i když jsme v právu, náš bratr si myslí, že vina je na naší straně. I v tomto případě však participujeme na jeho démonickém nepořádku. Znovu bychom mu měli vzdát úctu. Ať už to chceme, či nikoli, vezmeme vinu na sebe, pokud chceme, aby se naše duše zklidnila. Chraň nás Bůh od démonické osoby, která se na nás hněvá. V tomto případě musíš být velmi silný, abys z toho vyvázl.

Stalo se mi to, když jsem byl ještě začátečníkem a procházel jsem mnoha těžkostmi. Byl jsem v právu, vzdal jsem úctu, ale ten druhý člověk mě stále napadal. Vřelo to ve mně. Běžel jsem za starcem se vyzpovídat. Můj starec mi řekl: „Buď opatrný. Nenech se svést k tomu, abys otevřel svá ústa a začal mu to vyvracet. Spálíš se. Ďábel, kterého má v sobě, čeká, až otevřeš ústa. Chce, abys řekl jen jedno slovo, a pak do tebe vstoupí. A čím pak budeš muset projít! Neboj se, budu se modlit a ty se brzy uklidníš.“ A já se doopravdy okamžitě uklidnil. Ale dlužím to svému starci; jinak jsem byl totiž v nebezpečí zoufalství.

Potom, co jsem o této věci už všechno napsal, zkoumej sám sebe, a zjistíš, odkud tvá bolest pochází. Jenom buď opatrný. Nechej si to pro sebe, aby nad tebou nikdo jiný nezískal moc.

Ptáš se, proč ti radím modlit se ve stoje, když v patristických knihách se píše, že se lépe soustředí, když člověk sedí na malé stoličce.

Stolička je dobrá. Ale není pro tebe. Není ani pro mě, jenž se blížím stáří. Zjistil jsem, že když se modlím vstoje, modlitba plyne rychle a čistě. Přináší zkroušenost, slzy, duchovní nazírání a další věci, kterým teď nemůžeš rozumět. Mnohokrát z hrudi vychází taková vůně, že je jí prostoupena celá kelie. Totéž se stává i starci Arseniovi. Viděl jsi ho někdy? Kdybys jen věděl, jakou obdržel milost! Už má tolik let, a přesto v sobě mnohokrát pociťuje takovou sladkost, když se modlí, a takovou vůni, že na sebe zapomene a zůstává stát zpříma po celé hodiny. U otce Prodroma je tomu naopak. I když je mladý, po té, co se vestoje unaví, je jeho mysl zmatená. Posadí se proto na stoličku a je zase schopen se soustředit na modlitbu tak, že dokonce dosáhl stavu extáze.

Proto ti znovu zdůrazňuji, že je pro tebe nezbytné mít vhodného duchovního vůdce. Zvláště pro mladého člověka, který se má naučit soustředění, je nutné, aby nejprve podrobil své tělo námaze, poklonám, půstu dle vlastní síly a modlitbám ve stoje. Zkus to sám, jestli chceš vidět rozdíl. Modlitba v pokleku nastává někdy z kajícnosti. Když duchovní zápasník vidí očima svého srdce Krista, cítí potřebu padnout na zem. Kolena se mu podlamují; nemůže jinak. Padá k nohám svému Pánu. Ale buď opatrný, protože mnohokrát kolena ohýbá ďábel, aby na člověka přivedl nedbalost a spánek.

Avšak pokud se při stání unavíš, je dobré nikoli se pohodlně usadit, ale střídat modlitbu jednou vestoje, podruhé na kolenou, jindy vsedě.  Když nám dojdou síly, Bůh nás zaopatří, ať už stojíme, klečíme, či sedíme; dokonce, i když ležíme v posteli, tak se můžeme modlit. Avšak pokud máš fyzické síly, ďábel nelení a okamžitě na tebe přivádí nedbalost, zmatení mysli a spánek. Mnoho bojovníků dokonce odříkává modlitbu během chůze, aby odvrátili nedbalost a spánek.

Píšeš, že odříkáváš modlitbu po určitou dobu nahlas. Pak ale nastává cosi jako niternost. Jsi puzen zavřít svá ústa a odříkávat modlitbu v mysli.

To je známka malého pokroku. Když se dlouho modlíme nahlas a nutíme se rozumět tomu, co říkáme, potom modlitba postupně vstupuje do srdce; nastává niternost; hrdlo se svírá; ústa nemohou mluvit. Mezitím držíme pevně svou mysl, zadržujeme co nejdéle dech a odříkáváme co nejčistším způsobem modlitbu. Až budeš schopen získat tuto čistou modlitbu a sladké slzy, které z ní bez přinucení proudí, pak Ti povím víc.

Jenom buď opatrný. (Zjevná) niternost může být vytvořena ďáblem. Někdy začínáme odříkávat modlitbu nahlas. Satan přichází a jakoby zapečetil ústa kamenem. Myslíš si, že se jedná o niternost. Snažíš se modlit vnitřním hlasem, ale nic nepřichází. Mysl bloudí sem a tam. Je to trik, kterým ďábel zapečeťuje ústa. Pokud vidíš, že se nemůžeš v mysli soustředit, ihned svá ústa otevři.

To se mi občas stávalo během práce, když jsem byl ještě začátečník. Během toho, co jsem neustále říkal: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou,“ ďábel zapečetil má ústa. Zkoušel jsem se v mysli trochu soustředit. Protože jsem však byl během dne rozptýlen prací, modlitba byla pronášena přerušovaně. Pověděl jsem to starci, který mi řekl: „Přinuť se modlit neustále ústy.“

S trochou snahy začala ústa zprvu odříkávat modlitbu jako motor a nezastavila se. Vstoupila do nich nádherná sladkost, jako když bys jedl celý den čokoládu. Pracoval jsem celý den a neměl jsem ani hlad ani žízeň. Byl jsem plný této sladkosti. Čím více naslouchá ucho při práci modlitbě, tím rychleji modlitba plyne v noci a lze se jednodušeji soustředit na její význam.

Ti, kdo nahrazují noetickou modlitbou bohoslužby naší Církve, neodmítají je ani jimi nepohrdají.

Bohoslužby jsou psány milostí Ducha Svatého. Nalezneš v nich moudrost, dogmata naší víry, uctívání a chválení. Jsou zahradou radosti. Avšak tato zahrada je pro mnohé uzavřená.

Je dobré, když někdo chodí rád na bohoslužby. Avšak ty by se neměly stát pouhým zvykem. Ani bys neměl jen tak rád číst, zpívat a strávit příjemně pár hodin v chrámu. Cenné je, když při čtení a zpěvu rozumíme a těšíme se z Božího sdělení. Jinak sami uslyšíme: „Rozumíš tomu, co čteš?“[2]

Bůh poslal Filipa, aby vysvětlil Etiopanovi obsah Písma. Nám posílá Ducha Svatého po té, co byla mysl očištěna ustavičnou noetickou modlitbou.

Jednou za námi přišel do Burazeri velmi zbožný mnich, takže jsme spolu mohli pobesedovat. Řekl mi:
      -  Otče, nejsem proti noetické modlitbě, ale nesouhlasím s těmi z vás, kteří kladete důraz na noetickou modlitbu a odsouváte stranou většinu bohoslužeb.

Odpověděl jsem mu:
      -   A kdo ti řekl, že odmítáme bohoslužby?
      -  Tak alespoň byly omezeny. V našem monastýru máme šest až osm hodin denně společného uctívání, kromě nedělí, svátků, všenočních bdění apod.
      -  Správně jsi řekl „uctívání“. Ale pověz mi upřímně: když sedíš na stasidii (místo po stranách chrámu – pozn. překl.), rozumíš tomu, co se říká a zpívá na bohoslužbách, nebo tvá mysl bloumá sem a tam?
      -  Abych řekl pravdu, tak má mysl častokrát bloumá.
      -  Proto se na tebe hodí, pověděl jsem mu v žertu, prorokova slova: „Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.“[3] Chceš, abych ti řekl, jak čteme my? Nejprve bdíme s noetickou modlitbou v keliích, aby byla naše mysl osvícená. Pak otevřeme paraklitiki a mineu. Přichází tolik citu a sladkosti, jsi tak dojatý a máš v sobě tolik zkroušenosti, že zanecháš knihy a padneš k zemi; tvé srdce plane božským erotem a ty bez ustání pláčeš. Teď, když jsem zaměstnán bratrstvem a různými rozptylujícími věcmi, se mi to stává méně často. Když jsem byl však sám, stávalo se mi to denně. Pokud jde o vzdělání, dokončil jsem jen základní školu. A přesto: když je tvá mysl osvícená, rozumíš knihám napsaným ve starořečtině lépe než učitelé. Zkus se nejprve zahřát noetickou modlitbou a pak uvidíš ten rozdíl při bohoslužbě. Potvrdilo mi to mnoho mnichů, které zpovídám. Povím ti, mezi námi, ještě něco jiného, protože jsi sečtělý. Čteš Písmo svaté?
      - Samozřejmě, starče, čtu.
      - Čteš, dobře. Ale rozumíš všemu?
      - Něčemu ano. Máme nějaké vzdělání, jak jste řekl.
      - A když říkáš, že tedy rozumíš, pozoruješ v sobě také nějakou změnu?
      - Určitou změnu cítím. Čas od času jsem pohnutý. Ale ne vždy.
      - Chceš tedy vědět jak my, nevzdělaní, čteme Písmo svaté? Po té, co se modlím pět nebo šest hodin, začnu číst Písmo, především pak čtyři evangelia. Jako svého bratra tě ujišťuji, že má mysl je tak osvícená, že rozumím tak jasně, až se nedokážu ubránit ohromujícím pocitům. Zanechám knihu a dlouho pláču, pln emocí. Vyznávám ti to proto, že chceš vědět, zda studujeme. Kdo dává toto osvícení a city? Není to noetická modlitba?
      - Pokud tomu tak je, skláním se před vámi, starče. V monastýrech však máme mnoho hodin společných bohoslužeb a jen málo času pro sebe.
      - Ano, to mi říkají mniši z monastýrů, kteří se u mě zpovídají. Avšak Bůh není nespravedlivý. Ve své kelii budeš dělat, cokoli zmůžeš. Dokončíš své modlitební pravidlo a vše, co je nezbytné, a při bohoslužbě budeš pokračovat v modlitbě bez přestání. Monastýry mají více milosti. Mají světce, mají mnoho svatých ostatků; pociťuješ zde zkroušenost, štěstí a radost. Stává se, že během modlitby je tvá mysl osvícená a zároveň chápeš velmi jasně modlitbu i smysl bohoslužby, až se tomu sám divíš. Stáváš se skutečným teologem. Říkám ti tyto věci odpovědně, jako duchovní otec. Týkají se těch, kdo sami sebe přinutí. Nevztahují se na ty, kdo jsou nedbalí a svévolní.

To jsme řekli onomu mnichovi. Pověděl mi, že odešel s pocitem uspokojení a pokory. Řekl jsem mu: „No tak, teď začni úplně nanovo.“ Avšak – abych nezklamal ty, kdo milují bohoslužby –, zjistil jsem (jako duchovní otec), že všichni mniši, kteří nezanedbávají bohoslužby, své modlitební pravidlo a rovněž svou poslušnost, jsou velmi chráněni. Nechybí jim radost a pokoj. V době, kdy jsem zpovídal, narazil jsem na případy mnichů, kteří byli posedlí démonem. Stává se to pravidelně těm, kdo žijí podle své vlastní vůle a zanedbávají své povinnosti.

Vybavuji si teď jen dva případy z monastýrů. A opět i tito mniši byli napadeni proto, že bojovali sami bez duchovního vůdce a řídili se svou vlastní vůlí.

Píšu ti to všechno zaprvé proto, že vidím, jak žízníš po poznání a užitku, a zadruhé proto, že i tví přátelé by si to také rádi přečetli a přiučili se.

Napsal jsi mi také, abych ti poradil, zda se stát mnichem. Vidím dobré známky, ale nejlepší pro mě bude si tě zblízka vyzkoušet. Až budeš mít možnost, přijď a zůstaň u nás na pár dnů.

Protože jsi každý den unavený a nemůžeš se soustředit mnoho hodin, zaveď si pro sebe malý program. Vstaň brzo ráno. Než nadejde čas práce, odříkej bez přerušení modlitbu s komboskini a udělej 50 poklon. O nedělích a svátcích – když nepracuješ – dbej na to, abys těchto dnů co nejvíc využil. Kristus dává dvojnásobek své milosti o nedělích a velkých svátcích.

Vzpomínám si na to, když jsem ještě žil v poslušnosti u svého starce. Pracovali jsme každý den několik hodin, abychom se vydělali na živobytí. Ale nikdy jsme nepracovali v neděli a ve svátek. Věř mi, že jsem vyčkával toužebně neděli jako Paschu. Bděl jsem ve stoje osm hodin v noci, dalších osm hodin jsem se modlil, a prostál tak prakticky celý den. Jak bych ti to přiblížil? Jaká to jen byla modlitba! Jaká zkroušenost! Jaké duchovní nazírání! Bylo to doopravdy nebe.

Vzpomínám si, že jsme měli jednou v neděli hosty. Můj starec si mě zavolal:
      - Otče Charalambosi, vezmi naše hosty ke svatému Pavlu, aby se poklonili v monastýru.

Věř mi, že jsem se ihned vnitřně rozčílil. Nejen, že jsem byl líný někam jít. Ale ještě jsem si k tomu pomyslil: „Ach, můj starče. Cos mi to udělal? Vždyť je to moje neděle.“

Avšak mému starci nic neuniklo. Řekl mi:
      - Neboj se, otče. Dnes nalezneš takovou modlitbu, že si ji budeš léta pamatovat.

A to se i stalo. V monastýru sv. Pavla mi dali pokoj. Okamžitě jsem se zavřel a čtyři hodiny jsem se bez přestání, s ustavičnými slzami modlil. Byl jsem plně zabraný do modlitby. Má duše byla tak oslazena božským erotem, že to ani nedovedu popsat.

To mě naučilo další lekci: nejdůležitější věcí je poslušnost. Skrze poslušnost se ve všem vítězí.

Teď, když mě administrativní povinnosti častokrát brání, abych se o nedělích zavřel do své kelie, má duše uvnitř křičí, protestuje, touží po Kristu víc než žíznivý jelen po vodě. Cítím potřebu schovat se někde byť jen na krátkou dobu, abych ukojil žízeň mé duše.

Píšeš, že v knize, kterou jsi koupil spolu s akathisty, je zmíněno, že Přesvatá Bohorodice slibuje ochranu v tomto i budoucím životě pro všechny, kdo akathisty denně čtou.

Vím to též. Proto ještě předtím, než jsem se stal mnichem, jsem znal akathisty nazpaměť. Platí to však i pro všechny ve světě. Není to dost pro ty, kdo bojují. Naším cílen není jen to, abychom byli spaseni. Náš Kristus nás zve, abychom se stali Královými dětmi v Jeho Království. Proto musíme také rozvíjet své ctnosti a ustavičnou modlitbu. Ať tedy nikdy nepřestaneme svými ústy a ze srdce říkat: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Když si zvykneš pořád říkat „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou,“ budeš tak oslazen, že budeš chtít říkat tuto malou modlitbu neustále. Nebudeš mít hlad ani nebudeš chtít mluvit. Avšak vyžaduje to obezřetnost: pokud budeš jen trochu nedbalý a k modlitbě lhostejný, bude lhostejná i ona k tobě a opustí tě. Proto pokud to není třeba, s nikým nemluv a neměň modlitby.


Přeloženo z knihy Monk Joseph Dionysiatis: Abbot Haralambos Dionysiatis – The Teacher of Noetic Prayer. Athens 2004, s. 206–227.

Poznámky:




[1] L 10, 41.
[2] Sk 8, 26-32.
[3] Mt 15, 8.

středa 12. srpna 2015

Starec Josef Hesychasta – O hněvu (Šestý dopis)


Poslouchej mě ještě jednou (…) Nikdy nehledej to, co je spravedlivé, protože pak budeš sám nespravedlivý. Naopak se nauč snášet všechna pokušení statečně, nehledě na to, která z nich ti Pán přivodí. Bez výmluv říkej „Odpusť mi“ a i když budeš bez viny, čiň pokání, jako bys vinu měl. Čiň tak z přesvědčení; ne vnějškově přiznávat vinu pro svou chválu, zatímco vnitřně budeš odsuzovat.

Během soužení nehledej lidskou útěchu, aby tě mohl utěšit sám Bůh.

Most, který musíme všichni překročit, spočívá v tom, že lidem odpustíme jejich přestoupení. Pokud jim neodpustíš, zničíš most, který bys měl přejít. Buď tedy ostatním dobrým vzorem a příkladem skrze své dobré a Bohu milé skutky a nechtěj každého porazit svými slovy (…)

Píšeš o hněvu v pošetilém srdci. Hněv je sám o sobě přirozený. Jako má tělo nervy, duše má hněv. Každý by ho měl používat proti démonům, heretikům a každému, kdo nás odvádí od Boží stezky. Když se však rozhněváš na své bratry nebo se vztekáš a ničíš dílo svých rukou, věz, že trpíš ješitností a zneužíváš svůj duševní nerv. Z této vášně budeš vysvobozen skrze lásku ke všem lidem a skrze opravdové lidství.

Když tedy hněv přijde, zavři pevně svá ústa a nemluv s tím, kdo tě bezdůvodně proklíná, hanobí, tupí či jakkoli trápí. Potom se ti bude tento had kroutit kolem srdce, vystoupá k hrdlu a (pokud mu nedovolíš vyjít ven) zardousí se a udusí. Když se to bude několikrát opakovat, hněv zeslabí a pak zmizí úplně.

Protože byl člověk stvořený jako rozumná a jemná bytost, je mnohem lépe napravován láskou a jemností než hněvem a tvrdostí. I já jsem po velkých a důkladných zkouškách přišel na to, že s dobrotou a láskou můžeš upokojit mnohé. A pokud má někdo dobré záměry, můžeš ho rychle podrobit a stát se Božím andělem.

Takže tobě a každému bych řekl toto: nenapravujte jedny druhé hněvem, ale pouze pokorou a upřímnou láskou, neboť jedno pokušení nelze vypudit jiným pokušením. Když před sebou uvidíš hněv, zapomeň na chvíli na napravování. Až uvidíš, že tě hněv přešel, nastal klid a tvá schopnost rozlišování funguje řádně, potom můžeš prospěšně hovořit.

Ještě nikdy jsem neviděl, že by byl někdo napraven hněvem, ale vždycky pouze láskou. Potom bude dokonce přinášet oběti. Takto bys měl tedy jednat. Vezmi si například sám sebe: jakým způsobem dojdeš klidu – skrze proklínání, nebo skrze lásku?

Cožpak neobdivuješ slova světce z Apofthegmat: „Rozhněvaný a vznětlivý člověk nevejde do království Božího, i kdyby křísil mrtvé!“?

Říkáš, že si vážíš mých slov. Pokud tomu tak opravdu je, vyzkoušej mou radu a zaškrť vášeň, když tě přijde rdousit. Znovu a znovu v sobě drž hada pod zámkem a ihned najdeš cestu k radosti a vítězství. Potom začnou rázem působit i mé modlitby za tebe. A jakmile bude matka poražena, celý dav dcer, zrozených z hněvu, bude přemožen, neboť hlavními vášněmi, které rodí všechny další vášně, jsou hněv a touha.

Potlač proto hněv celou svou mocí pokaždé, když je vyvolán, a příště už bude slabší. Neustále na něho útoč, a jakmile ho uvidíš povstávat, uřízni mu hlavu. Potom brzo rozkvete vyrovnanost, ovoce trpělivosti. A následně dojdeš pokoje a milosti a po nich všech dalších dobrých věcí.

Touha – žádostivý aspekt duše – je druhou matkou, jež svrhává jezdce[1] (tzn. nús). Když je na všechno uplatňována zdrženlivost a v těle nenarůstá tuk, nebude ani přebytku krve. A potom nemůže tělo svrhnout člověka, ale bude s ním jenom bojovat.

Takže odolávej odrážením myšlenek. Nedovol myšlenkám vstoupit, ale zažeň je modlitbou. Bojuj statečně, nikoli mdle, a vášně okamžitě ochabnou. Takto dáš rozkvést květině čistoty a cudnosti, čímž se tvá duše bude radovat nevýslovnou radostí a buď si jist, že od nynějška je pro tebe připraveno místo odpočinku. A tímto způsobem ochromíš ničemnost této vášně spolu s ničemností všech jejích dcer.


Přeloženo z knihy Monastic Wisdom. The Letters of Elder Joseph the Hesychast (St. Anthonyʼs Greek Orthodox Monastery, Florence 1998, s. 60–63).


Poznámky:



[1] Ex 15, 1.

středa 29. července 2015

Sv. Paisios Svatohorec – Starec Abakuk


Bylo to teprve nedávno, v roce 1979, co zesnul v Pánu starec Abakuk. Žil ve svatém monastýru Velká Lávra a měl dar naučit se nazpaměť celé kapitoly Písma svatého. Předtím žil jako asketa v poušti Vigla, ale jedna událost ho přinutila odejít vyděšeně do Lávry. Tam už zůstal, očekávaje svůj odchod do skutečného života.

Jednoho dne se starec Abakuk modlil na skále ve Vigle komboskini, když vtom se mu zjevil ďábel v podobě „anděla světla“ a řekl mu:

„Abakuku, Abakuku, Bůh mě poslal, abych tě vzal s sebou do ráje, neboť ses stal andělem. Pojďme. Poletíme.“

Starec Abakuk byl zcela ohromen a s bázní odpověděl:

„Jak bych mohl s tebou odletět? Ty máš křídla, já ne.“

Údajný anděl mu řekl:

„Ale ty máš také křídla, Abakuku. Stal ses andělem a nevidíš je.“

Starec se potom pokorně pokřižoval a řekl:

„Matko Boží, kdo jsem já, abych mohl létat?“

Stěží dokončil svá pokorná slova, když uviděl, jak se domnělý anděl proměnil v groteskního černého kozla s netopýřími křídly, slétl dolů do propasti směrem k moři a zmizel z dohledu.

Starec Abakuk pak naprosto vyděšen vzdal díky Přesvaté Bohorodici za její ochranu, protože jinak by ho zlý uvrhl do chaosu. Šel do své kelie, vzal svou brašnu a zamířil do Velké Lávry, kde pak kvůli většímu bezpečí žil jako kinoviální mnich. Do své poustevny chodíval třikrát, čtyřikrát ročně, aby zde sloužil liturgii, a pak se zase vracel do Lávry.

Když mu Bůh sdělil, že se blíží čas jeho odchodu k Pánu, odešel opět žít do poustevny, aby spočinul na místě svého pokání. Zde jako mladší muž podrobil své tělo nadpřirozenému asketickému úsilí, až se stal svým způsobem netělesným, jak si to žádá andělský zvyk. Otcové ho ve Vigle navštěvovali a viděli, že je velmi veselý. Jednoho z nich to překvapilo a pověděl mu:

„Vypadáte, otče, velmi vesele, a přesto se blížíte smrti.“

„Proč bych neměl být veselý, můj bratře? Boží milostí jsem od mládí zápasil, jak jen jsem mohl. Teď jsem šťastný, že jdu ke Kristu.“

Takto odcházejí dobří „bojovníci“ pro Krista – vesele!



Přeloženo z knihy Athonite Fathers and Athonite Matters (Souroti, Thessaloniki 2002, s. 129–131).

středa 22. července 2015

Christopher Veniamin – Svaté ostatky. Zbožštění lidského těla v křesťanské tradici


V říjnu 1978 odjela malá skupina křesťanů ze San Lorenza de Campo v severní Itálii do Soluně v severním Řecku. Tvořili ji také soluňský biskup Panteleimon, jeho tajemník a římskokatolický biskup diecéze, kterou právě opouštěli. Byla to celkem nevýznamná událost. Možná, že o ní poreferovaly na pár řádcích místní noviny, každopádně jen hrstka lidí věděla, o co se jedná.

Družina se v tichosti odebrala do přístavu, odkud se prakticky bez povšimnutí vydala na plavbu do Soluně.

Cesta byla sama o sobě příjemná, i když poněkud jednotvárná. Jakmile se však loď přiblížila k soluňskému přístavu, bylo možné zaslechnout, jak z něho vychází nepatrný zvuk. Nejprve byl jen stěží rozeznatelný od okolního zvuku moře, ale čím nabíral na hlasitosti, tím vyvolával větší pocit vzrušení. Když loď připlouvala ke břehu, změnil se v jednohlasý zpěv desetitisíce lidí.

Římskokatolický biskup jen stěží zastíral své překvapení. S povytaženým obočím se otázal: „Ten dav nás přišel pozdravit?“

„Nikoli, lidé přišli přivítat světce,“ odvětil jeden člen skupiny a ostatní souhlasně přikyvovali.

„Ale kolik je?“ ptal se nevěřícně biskup. „Vypadá to, jako by do přístavu přišlo celé město.“ 

„Zdá se to tak,“ řekl tajemník.

„Tolik lidí kvůli nějakým starým kostem… vlastně chtěl jsem říct kvůli ostatkům svatého Dimitria?“

„Ano,“ odpověděl metropolita, „lidé přišli přivítat svaté ostatky našeho milovaného sv. Dimitria. Právě proto se celé město raduje.“

Návrat svatých ostatků se oslavoval prostřednictvím bohoslužeb, všenočních bdění, kázání, proslovů různých hodnostářů apod.

Ale proč – můžeme se ptát spolu s římskokatolickým biskupem – takové vzrušení a radost nad několika „starými kostmi“? Proč pravoslavní křesťané (nejen v Soluni, ale na celém světě) stále uctívají svaté ostatky s takovou vážností a zbožností? Spočívá v nich něco, o čem pravoslavní vědí a na co ostatní lidé – dokonce i jiní křesťané – zapomněli?

Nebude pro vás překvapením, když odpovím, že svaté ostatky svědčí o křesťanově velké svatosti, o jeho věrném následování Kristových přikázání, o obdržení Kristovy milosti, o opravdovém připodobnění se ke Kristu.

Avšak co přesně tato „velká svatost“ znamená? Anebo, jinými slovy, jaký druh svatosti vytváří svaté ostatky? O jakém člověku svaté ostatky svědčí? A konečně: co mají svaté ostatky společného s Vánocemi – s velkým tajemstvím Božího vtělení?

Při snaze odpovědět na tuto otázku bych rád nejprve ocitoval několik slov velkého světce současnosti, sv. Silvána Athoského (1866–1938), protože světci mají úžasný cit pro vyjádření podstaty věci. Sv. Silván hovoří o přímé spojitosti mezi svatými ostatky a Boží láskou:

Boží láska má různé formy. Člověk, který zápasí se špatnými myšlenkami, miluje Boha podle své míry. Ten, kdo zápasí s hříchem a prosí Boha, aby mu dal sílu nehřešit, a přesto znovu upadá do hříchu pro svou slabost a rmoutí se a kaje – má milost v hloubi duše a mysli, ale své vášně ještě nepřekonal. Ale člověk, který si vášně podmanil, nyní nezná žádný konflikt: jeho jedinou snahou je ve všem nad sebou bdít, aby neupadl do hříchu. Milost – nesmírná a vnímatelná – mu náleží. Ale ten, kdo pociťuje milost v duši i těle, je dokonalým člověkem, a pokud tuto milost zachová, jeho tělo bude posvěceno a z jeho kostí se stanou svaté ostatky (Saint Silouan the Athonite, Tollshunt Knights, Essex: Patriarchal and Stavropegic Monastery of St. John the Baptist, 1991, s. 438–439).

V této pasáži jsou tedy popsány čtyři stupně lásky, z nichž poslední a nejvyšší se vyznačuje průnikem Boží milosti do těla, na samou dřeň lidského bytí. A sv. Silván ho označuje za nejvyšší stupeň dokonalosti, nejvyšší stupeň svatosti: „Ten, kdo pociťuje milost v duši i těle, je dokonalým člověkem, a pokud tuto milost zachová, jeho tělo bude posvěceno a z jeho kostí se stanou svaté ostatky.“

A mohli bychom oprávněně dodat, že v tom spočívá smysl Božího vtělení: spasit celou lidskou osobu – duši i tělo. To znamená pozvednout naši padlou lidskou přirozenost na její původní místo – po pravici Boha Otce.

Připomeňme si v této souvislosti slavný výrok sv. Atanáše Velikého, který hovoří o smyslu Kristova příchodu v těle: „Bůh se stal člověkem, abychom se stali bohy“ (O vtělení 54. Byl to sv. Atanáš, papež a patriarcha alexandrijský, kdo bránil pravou víru proti Ariánům a kdo nám rovněž předat současný kánon Nového zákona ve svém Velikonočním listě z roku 367).

„Bůh se stal člověkem, abychom se stali bohy.“ Apoštol Pavel v pasáži listu Galatským, která se čte na liturgii svátku Narození Páně, ztotožňuje vtělení Boha s „plností času“ a dodává následující, velmi důležitá slova:

„Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“ (Gal 4, 4–7).

Smyslem Kristova vykoupení tedy je, „abychom byli přijati za syny“ skrze jednotu s Ním, neboť tak obdržíme Ducha volajícího v našich srdcích „Abba, Otče“; a tak se doopravdy staneme dědici Boha skrze Syna.

V Ježíši Kristu se proto setkáváme nejen s pravým a dokonalým Bohem, ale i s pravým a dokonalým člověkem. Jinými slovy, vidíme v něm nejen velkého Boha a Spasitele, ale i toho, kým jsme povoláni se stát.

Jak říká archimandrita Sofronij (1896–1993) ve své duchovní autobiografii:

Kristus zjevil dokonalost Božího obrazu v člověku a možnost naší přirozenosti přijmout plnost zbožštění do té míry, že po svém Nanebevstoupení umístil naši přirozenost „po pravici Otce.“

K tomu však také dodává:

Ale naše přirozenost se v Něm nesjednocuje s podstatou nestvořeného Boha. V Kristu – vtěleném Synu od Otce – nazíráme Boží předvěčnou ideu člověka (We Shall Him As He Is, Tolleshunt Knights, Essex: Patriarchal and Stavropegic Monastery of St. John the Baptist, 1988, s. 193).  

V Kristu Ježíši nacházíme pravé místo člověka – „po pravici Otce“ – majíce podíl na božském životě; avšak jsme s ním – stejně jako dvě přirozenosti v Kristu – sjednoceni nesmíšeně. Jinými slovy, nikdy nepřestáváme být Jeho stvořeními, protože jedině On je nestvořený a předvěčný.

Skrze celé dějiny spásy – ve Starém i Novém zákoně – to je týž Syn a Slovo Boží, kdo byl na počátku u Otce a kdo se zjevil našim duchovním předkům. Jinými slovy, bylo to předvěčné Slovo, jež se vtělilo jako Kristus, kdo navštívil Abraháma při božišti Mamre, kdo zápasil s Jákobem, kdo promlouval k Mojžíšovi a prorokům. To o Něm prorok a král David řekl: „PÁN řekl mému Pánu: Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám“ (Ž 110, 1).  

A prorok Izajáš pověděl o Jeho příchodu jako člověka tato známá slova:

Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: Anděl rady veliké, Podivuhodný rádce, Bůh silný a mocný, Vládce pokoje, Otec budoucího věku“ (Iz 9, 6 podle Septuaginty, verze užívaná Církví).

Tato jména dnes vyslovujeme při Velkém povečeří během zpěvu hymnu „Neboť s námi jest Bůh“ (hoti meth’ hemôn ho Theos); a jsou to jména nikoho jiného než Ježíše Krista.

Stejně jako se Kristus stal Novým Adamem, aby spasil celého Adama, tj. veškeré lidství, tak i my tím, že se připodobňujeme Kristu – skrze očišťování vášní a pěstování ctností, skrze život podle Božích přikázání – zahrnujeme ve své osobě celého Adama.

Nemluvíme zde přitom o morálním nebo o etickém, ale o ontologickém nebo spíše zkušenostním stavu. A ten v nás vytváří schopnost činit pokání, stejně jako ho činil náš předchůdce Adam. Toto pokání, podobné Adamovi, pak rodí hypostaticko-osobní modlitbu za svět.

Trváme na tom, že pokání a modlitba nefungují na morální, ale spíše na hypostatické či osobní rovině z toho důvodu, že naším archetypem není nikdo jiný, než Boží osoba samotného Krista – Toho, jenž v sobě zahrnuje nebe i zemi, plné a dokonalé božství, stejně jako plné a dokonalé lidství.

O této zkušenosti hypostatické, osobní modlitby sv. Silván Athoský píše:

Ten, kdo má v sobě Ducha Svatého – ať už v jakékoli míře – rmoutí se ve dne v noci nad celým lidstvem. Jeho srdce je naplněno lítostí nad veškerým Božím tvorstvem, zvláště pak nad těmi, kdo nepoznali Boha, nebo nad těmi, kdo Mu vzdorují, a proto jsou svázáni pro ohnivá muka. Více než za sebe se modlí ve dne v noci za ně – aby všichni činili pokání (Saint Silouan the Athonite, s. 352). 

V tom spočívá velké a podivuhodné tajemství: když člověk dosáhne a zahrne v sobě celého Adama, nalezne sám sebe skrze milost Ducha Svatého. Zakouší tak duchovní stav celé lidské rasy – dokonce i toho nejhříšnějšího člověka – a tímto způsobem se opravdově modlí za svého bližního jako za sebe samého.

Hypostatická modlitba – tedy modlitba za celé stvoření jako za sebe sama – spočívá v samém srdci božské eucharistie, v liturgii, a je jasně patrná v Písmu svatém a v posvátné Tradici:

Ve Starém zákoně například vidíme, jak Mojžíš prosí Boha, aby odpustil lidu Izraele po té, co upadl do hříchu modlářství:

Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš (Ex 32, 32).

A v Novém zákoně říká sv. Pavel o svém, židovském národě:

Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu Svatém, že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím (Ř 9, 1–3).

Rovněž v posvátné Tradici, v životě svatých, nalezneme totéž, co říká sv. Silván:

Kristus se modlil za ty, kdo ho ukřižovali: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (L 23, 34). Štěpán Mučedník se modlil za ty, kdo ho kamenovali: „Pane, odpusť jim tento hřích“ (Sk 7, 60). A my, pokud si chceme uchovat milost, se musíme modlit za své nepřátele (Saint Silouan the Athonite, s. 352).

Svaté ostatky jsou tedy pozemskými tělesnými pozůstatky těch, kdo byli naučeni přímo Ježíšem Kristem milovat – stejně jako On miloval a miluje – své nepřátele. Láska k nepřátelům není pouhým morálním příkazem – je to základní kritérium křesťanského způsobu života. Proto nás sv. Silván, který byl sám nositelem této božské lásky, pokorně varuje, abychom byli duchovně bdělí:

Pokud necítíš lítost nad hříšníkem, jenž trpí bolestmi od pekelného ohně, znamená to, že v tobě není milost Ducha Svatého, ale zlý duch. Proto když jsi ještě naživu, snaž se pokáním od tohoto ducha osvobodit (Saint Silouan the Athonite, s. 352).

Není náhodou, že se v rané církvi stavěly oltáře na hrobech mučedníků, tedy na jejich svatých ostatcích; a že se na nich rovněž sloužila svatá liturgie. (A dodnes se v souladu s tradicí vkládají částečky svatých ostatků do našich oltářů a všívají se do antiminsu.)  Neboť, jak jsme již zmínili, hypostatická či osobní modlitba svatých je liturgickou a eucharistickou modlitbou, a je tomu tak právě proto, že oba způsoby modlitby zahrnují celého Adama, celé lidstvo, do lásky Ježíše Krista.

Jsme spaseni nikoli jako jednotlivci, ale jako osoby, tedy jako údy Kristova těla, jehož je Kristus hlavou. Jsme s Ním sjednoceni – a v Něm a skrze Něho jsme sjednoceni i s dalšími údy Jeho těla.

Všimněme si, jak následující slova starce Sofronije podtrhují fakt, že posvěcení lidského těla je důvěrně spjato s Kristovým vtělením a s božskou eucharistií:

Skrze své vtělení nám věčný Logos od Otce umožňuje podílet se na jeho Krvi a na jeho Těle, aby vlil do našich žil svůj věčný Život, abychom se stali jeho dětmi – tělo z jeho Těla, kost z jeho Kosti (srov. J 6, 53–57; We Shall See Him As He Is, s. 192–193).

Ve svatých ostatcích proto vůbec nespatřujeme mrtvé kosti. Vidíme v nich výsledek obecenství s Pánem, výsledek podílu na samotném Životě nejvyššího Boha (srov. Ř 9, 5) – obecenství s Ním, jenž je Sám Život (autozoë). Spojeni s Kristem přecházíme – i když kráčíme „údolím stínu smrti“ (Ž 23,4) – ze smrti do věčného života (srov. J 5, 24). V něm se setkává stvořené s nestvořeným, země s nebem a náš život je Kristem přetvářen do Božího Života (srov. Ez 37, 1–14).

„Bůh se stal člověkem, abychom se stali bohy.“ Zbožštění člověka je tedy vlastním smyslem Kristovy první parusie. To pro nás, lidské bytosti, pro naše zbožštění se Syn a Slovo Boží – On, jenž je „nade vším bytím“ – narodil z Panny. Bůh to nemusel udělat: zbožštění je čistým darem, uděleným svobodně od samého Boha. Proto spása svědčí o velkém slitování a nevýslovné lásce Boha k lidstvu.

Z toho přirozeně vyplývá otázka: „Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal?“ (Ž 116, 12) A žalmista, inspirován Duchem Svatým, nás učí, jak by měla správná odpověď na Boží nabídku znít: „Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno“ (Ž 116, 13). Jinými slovy: co jiného nám zbývá, než přijmout pokorně to, co nám Bůh nabízí, vyznat slovy i skutky ony velké věci, které pro nás Bůh učinil, a vzdát Mu slávu, čest a klanění?

K tomu nás vybízí všemi svými prostředky, jež má k dispozici, i sama Církev. A proto zpíváme:

Dnes Kristus v Betlémě rodí se z Panny. Dnes Bezpočátečný se počíná a Slovo vtěluje se. Nebeské mocnosti se radují a země s lidmi slaví. Mágové přinášejí dary, pastýři žasnou a my bez přestání voláme: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle (Hymnus Jana Mnicha, zpívaný na jitřní bohoslužbě svátku Narození Páně).


Přeloženo z knihy The Orthodox Understanding of Salvation. „Theosis“ in Scripture and Tradition (Mount Thabor Publishing, Dalton 2013, s. 37–44).



Christopher Veniamin je duchovní žák starce Sofronije (Sacharova) a britský pravoslavný teolog kyperského původu. Formální teologická studia dokončil v Soluni a v Oxfordu pod vedením metropolity Kallista (Warea). V současné době působí jako profesor patristiky na Saint Tikhon's Orthodox Theological Seminary v Pensylvánii a řídí nakladatelství Mount Thabor Publishing, vydávající mj. díla archimandrity Zachariáše či Klause Kennetha. Prof. Veniamin je rovněž překladatelem a editorem prvního souborného vydání Homilií sv. Řehoře Palamy v angličtině.