Tanzanie je překrásná, Bohem
obdarovaná země. Na západě trojice velkých afrických jezer Victoria, Tanganyika
a Nyassa, uprostřed několik národních parků, na východě pak nekonečné pláže
Indického oceánu. A Kilimandžáro, samozřejmě.
Svatí otcové umísťovali biblický
Ráj do míst za Etiopií, jež je napájena z jeho bohatých vod (viz např. sv. Řehoř
Sinajský ve spise O přikázáních a naukách...). Pokud bychom tento názor
promítli do dnešních map, pak rajské zemi odpovídá oblast mezi Ugandou, Keňou a
právě Tanzanií – tedy etnicky a kulturně kompaktní část Afriky, rozdělená uměle
po první světové válce kolonialistickými velmocemi Velké Británie a Německa.
Přírodní bohatství je pro Tanzanii
hlavní devizou – s ohledem jak na turistiku, tak na mezinárodní obchod, vázaný na
tropické zemědělství či ložiska diamantů, zlata a zemního plynu. Přesto většina
obyvatel dosud žije v nesmírné bídě. Ještě v 80. letech minulého století
patřila Tanzanie k pěti nejchudším zemím světa – zásluhou necitlivé vlády výše
zmíněných kolonizátorů a následně od 60. let socialistických zásahů prezidenta
Julia Nyerereho, jež vedly k totálnímu kolapsu země. Několik málo desetiletí
nestačilo na to, aby se Tanzanie hospodářsky vyrovnala byť jen svému
bezprostřednímu sousedu, Keni.
V této nelehké situaci zastávají
důležitou roli náboženské instituce (v Africe obecně se ateismus vyskytuje
zcela minimálně), jež přispívají k důstojnějším podmínkám života. Mezi tradiční
patří i pravoslavná církev, jež se těší určité úctě jednak díky své nesvázanosti
s koloniální mocí a jednak díky své dlouhodobé přítomnosti v zemi. To ji činí
důvěryhodnou jak oproti „starým“ evropským církvím, tak oproti současným
evangelikálním hnutím, rychle se šířícím po celém kontinentu.
Pravoslaví je v Tanzanii přítomno
od počátku dvacátého století (tedy nedlouho po katolictví a protestantismu)
zásluhou zejména řeckého kněze Nikodema Sarikase, který sem přišel po svém
působení z Jižní Afriky. Jeho pastýřská činnost se vztahovala jak na tradiční
pravoslavné věřící (řecká, indická či arabská komunita), tak na neofyty z
černošského obyvatelstva. Z centra v Dar es Salaamu se v 50. letech stala
metropolie Iranopolis (což je řecký překlad „Místa/města míru“), která pod svou
jurisdikci zahrnovala celou (tehdejší) Tanganiku, Ugandu a Keňu.
Dnes se v Tanzanii (název
odkazuje ke sjednocení Tanganiky a Zanzibaru v roce 1964) nacházejí dvě
metropolie – Iranopolisu a Mwenzy. První spravuje oblast na východě, druhá pak
na severozápadě země. Obě se starají o stovky farností, zdravotní střediska,
sirotčince či teologický seminář v Kasikizi.
Při své letošní cestě po Tanzanii
jsem navštívil dva chrámy – ve městě Tanga na severním pobřeží a pak
katedrálu v Dar es Salaamu. V prvním případě šlo o velmi příjemné
překvapení. O pravoslaví v Tanze jsem neměl žádné informace. Když jsem se
vracel z katolického kostela – jedné z nejstarších budov
v německé kolonialistické baště – všiml jsem si při focení v dálce
typické byzantské věže.
Zájem mě přivedl k malému
chrámu obklopenému parkem, ve kterém pár místních výrostků hrálo fotbal. Nově
omítnutá stavba byla vedena v klasickém byzantském stylu, který svou
jednoduchostí dobře zapadal do africké krajiny i prosté okolní výstavby.
Byzantský styl přitom nemá upozorňovat na vnější kolonialistickou moc, ale
spíše odráží celkový přístup Alexandrijského patriarchátu k africké misii.
Ten se snaží budovat africkou
církev na patristických základech. Svatootcovská tradice prostupuje věroukou,
bohoslužebnou praxí, pastýřskou péčí, spiritualitou a současně „vnějšími“
projevy od malování ikon, přes zpěv až po architekturu chrámů. Jejich dílčí
členění na chrámovou loď, oltář a prestol odpovídá svatootcovskému pojetí
církve jako obrazu světa (viditelný a neviditelný) a zároveň člověka (tělo –
duše – nús), který účastí na bohoslužbě předkládá sebe – a skrze sebe celé
stvoření – Bohu.
Základy pro církev prvních
století zůstávají základy i pro církev století jednadvacátého. Takto budovaná
církev pak do sebe přijímá různé národy světa s jejich vlastními
kulturními zvyky. Promítnuto do architektury chrámu v Tanze: po jeho pravé
straně se venku nachází kamenná křtitelnice. Nově pokřtění vstupují do budovy
církve – zanechavše za sebou „starého člověka“ – , kde se „oblečeni
v Krista“ sjednocují s Bohem. Svahilská liturgie je pak dalším
střípkem v mozaice „byzantských“ liturgií světa. Přitom byzantismus zde
není totožný s řeckou kulturou, ale znamená kulturu různých národů
v jednom křesťanském světě – tak, jak se rozvíjela před stoletími (v
tehdejší byzantské říši), i dnes.
Tyto úvahy se mně honily hlavou,
když jsem si zvenku prohlížel onen malý – žel zavřený – chrám. Smířen
s tím, že už se do něj nepodívám, prohodil jsem pár slov o anglických
klubech s místními „fotbalisty“ a měl se k odchodu. Vtom ke mně
přistoupila drobná žena a začala mi ve svahilštině cosi vysvětlovat. Pochopil
jsem, že mi chce ukázat chrám. Spolu s jejími dětmi jsme vstoupili
dovnitř. V prázdné lodi chyběly lavice, avšak interiér byl připraven na
bohoslužbu – včetně podsvíčníků a bohoslužebných knih v oltáři. Škoda, že
má úroveň svahilštiny se nezmohla na víc než na základní fráze. Ale aspoň mi na
památku zůstala fotka z tohoto milého setkání.
Bližší kontakty jsem mohl navázat
až v Dar es Salaamu. Místní chrám byl postaven původně pro pravoslavné
přistěhovalce z Řecka, Blízkého východu a Indie. Postupně se ale do
komunity věřících začlenili i zdejší černošští obyvatelé. Ti dnes tvoří
duchovenstvo chrámu, ale věřící lid je stále velmi pestrý. Bohoslužebným
jazykem proto vedle svahilštiny zůstává řečtina a angličtina.
Všechny zpěvy jsou vedeny
v byzantském modu. Překvapila mě vysoká úroveň přednesu žalmistů. Jak jsem
se později dozvěděl, část duchovních má za sebou studium v teologickém
semináři v Nairobi. Ti nejnadanější jsou pak posíláni na pravoslavné
fakulty v Evropě. Po svém návratu pak slouží v nesrovnatelně těžších
podmínkách Afriky.
Při své návštěvě chrámu jsem se
blíž seznámil s jedním z žalmistů – Samuelem. Přátelství umožnila
angličtina. Samuel totiž pochází z Ugandy, kde je angličtina hlavním
jazykem. Uprchl ze severu země, kde žil, před místními rebely, jejichž kruté
praktiky zacházení s lidmi mi popisoval. V Tanzanii našel práci,
stará se o chrám, zpívá ison (spodní hlas) na bohoslužbách a touží po studiu
v Nairobi. Sám zatím nemá dostatek peněz, proto jsem mu slíbil, že mu
nějaké pomůžu sehnat. Kdyby měl kdokoli zájem se k této formě pomoci
přidat, neváhejte mě kontaktovat.
Pravoslaví v Tanzanii totiž
potřebuje naši podporu. I přes dosavadní značnou službu církve jsou potřeby
této země obrovské. Možností, kam zamířit naši pomoc, je mnoho. Ale
nejúčinnější je cílená podpora konkrétních lidí, místních pravoslavných.
Pravoslaví tvoří mezi zdejšími křesťanskými denominacemi menšinu, ale jedině
ono může předat africkému kontinentu tradici původní, nerozdělené církve. A
Afrika – na rozdíl od vyhořelé Evropy – má o ni živý zájem.