pátek 3. července 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 8. Poslušnost



Pýcha nám říká, že můžeme zápasit o svou vnitřní čistotu sami. Ve skutečnosti se však nejedná o nic jiného, než o další z iluzí a oklamání na cestě za Kristem. Duchovně slabý, nezkušený člověk potřebuje vedení od někoho, kdo se již očistil od vášní a skrze něhož působí Boží milost. Ten dokáže provést druhé skrze zkoušky, jež na ně v křesťanském životě čekají.

Starec Josef ve svých dopisech dává duchovní vedení jako podmínku každého upřímného asketického úsilí. Sám po té, co odešel na Svatou Horu, horlivě hledal duchovního otce tak dlouho, dokud ho nenašel v hesychastickém mnichovi Efrémovi. Ještě předtím se však držel rady mnohých otců, které mezitím potkal: 

Když jsme přišli na Svatou Horu, nezavřeli jsme se jako většina lidí v domě. Ale hledali jsme, křičeli, naříkali. Neminuli jsme ani jeden kopec nebo štěrbinu při svém hledání spolehlivého vůdce, abychom zaslechli slova života – nikoli plané a marné řečnění. Neexistoval ani jeden starec – poustevník, od něhož bychom neobdrželi alespoň kapku prospěchu. (Monastic Wisdom, s. 138)

Skrze duchovního vůdce tedy promlouvají k nedokonalému křesťanovi „slova života“, jež ho vyvádějí ze stínu hříchu do světla věčnosti. Je jako maják na plavbě nejistým, rozbouřeným mořem. Na jiném místě starec Josef nazývá duchovního otce „obrazem Krista“ – tím, kdo se svou askezí cele připodobnil Bohu. Takto skrze něj vede věřícího člověka sám Kristus: „Měl bys pohlížet na svého starce jako na obraz Krista.“[1]

Starec na sebe bere břemeno svého duchovního dítěte a předává ho Spasiteli, jemuž je zcela odevzdán. Všechny naše bolesti vkládá do rukou nebeskému Lékaři. „Raduji se, když se raduješ. Jsem smutný, když jsi smutný. Trpím, když trpíš,“ píše v jednom dopise starec Josef.[2] Mocným prostředkem v našem asketickém očišťování je starcova neustálá modlitba za nás, poraněné hříchem. „Modlím se za tebe ne jako za cizího, ale jako za mé milované dítě. A k liturgiím a dalším modlitbám přidávám i kombiskini (tj. Ježíšovu modlitbu – pozn. překl.) každou noc.“[3] Starcova modlitba přitom není omezena pomíjivostí: duchovní otec se modlí za své děti i po té, co tělesně zemře. Starec Josef dosvědčoval, že k úplné bezvášnivosti dospěl až skrze modlitby svého již zemřelého starce.[4] A sám v jednom ze svých posledních dopisů napsal: „Pokud ti už nenapíšu, budu se za tebe modlit v onom druhém životě. Mé modlitby budou vždycky se všemi vámi.“[5]
  
Vést druhé na cestě spásy může pouze ten, kdo prošel asketickým zápasem, připodobnil se Kristu a v mnohých zkouškách získal duchovní zkušenost. Starec Josef varuje před tím, naslouchat slovům nezkušených lidí, které ještě více odvracejí od Boha.[6] Zkušenost se přitom nedá „koupit“[7] ani „naučit slovy.“[8] Lze ji nabýt pouze dlouhým, trpělivým a tvrdým zápasem – „dřinou a krví.“[9] Nezkušený člověk tak pod duchovním vedením zkušeného sám postupně získává zkušenost. Bez osobní praxis nemůže dospět k poznání.
           
Získáváš mnohé, když jsi pokoušen. Odměnou za trpělivost se stáváš zkušeným a znalým lidí. Jiskra nevzejde, dokud neudeří kámen na kámen. Neprozkoušený člověk je naprosto bezcenný. (Monastic Wisdom, s. 258)

Ten, kdo takto nabyl zkušenosti, musí sám vést druhé – všechny, kdo chtějí jít za Kristem, ale stále ještě tápou na začátku. Starec Josef „podvig“ duchovního vedení shrnuje následujícími slovy:

Ten, kdo má milost, musí trpělivě nést s sebou toho, kdo ji nemá, snášet všechny jeho tělesné a duchovní nemoci, a musí ho s rozlišováním vést na duchovní cestě, dokud i on neznásobí své talenty. Nebo spíše dokud paprsek neotevře a neosvítí oči jeho duše a on nespatří své nedostatky a nebude bezpodmínečně poslouchat toho, kdo ho vede. (Monastic Wisdom, s. 349).

Podmínkou křesťanského růstu je tedy poslušnost duchovnímu otci. Proto na ni klade starec Josef ve svých textech zvláštní důraz. Ve shodě se svatootcovskou tradicí nazývá poslušnost „nejvyšší ctností“, neboť skrze ni napodobujeme Krista.[10]

Břemeno poslušnosti je považováno za ztělesnění všech ctností, tak jako je Kříž výrazem Pánova utrpení. Jako vešel zloděj do ráje skrze Kříž, vcházíme i my do království skrze poslušnost. Tudíž je jasné, že neposlušní jsou mimo království. (Monastic Wisdom, s. 151)

Poslušnost vytváří předpoklady pro zdravý duchovní život. Z ní vycházejí všechny další ctnosti: nejprve pokora, ze které se rodí slzy. Obě pak vedou křesťana k ustavičné modlitbě a nakonec k vnitřní tichosti a „dokonalému klidu“.[11] Proto je potřeba poslušnost chránit a zachovávat. Zbavuje nás pýchy, jež naopak vede k odpadnutí od Boha.

Tam, kde je tvrdost a pýcha, jsou také neposlušnost a skandály. Tam, kde je poslušnost a pokora, spočívá Bůh. Svatí otcové říkají: „Pýcha předchází pád a pokora milost“. (Monastic Wisdom, s. 169)

Být poslušný konkrétně znamená podřídit svou vůli, jež se ve stavu porušené přirozenosti neustále odvrací od Boha, svému duchovnímu otci. Vymazat v sobě poslední stopy egoismu a s naprostou důvěrou se odevzdat jeho vedení. Nezapomenout přitom, že skrze duchovního promlouvá sám Hospodin: „Ať se tvé ucho stane starcovými ústy – přijmi všechno, co ti řekne, jako by to bylo z Božích úst.“[12]

Úkolem každého, kdo se odevzdal duchovnímu vedení, je bezezbytku zachovat poslušnost, nikoli rozmýšlet o smyslu jednotlivých rad či ponaučení, čímž se opět otvírá prostor pro porušenou vůli. Před Bohem se bude zodpovídat za svou poslušnost, nikoli za to, jaké pokyny v ní obdržel.
           
Zlom svůj krk pod jhem poslušnosti a přimkni se k dechu svého starce. Jakmile z jeho úst vyjde slovo, uchop ho. Roztáhni křídla a odnes ho s sebou, aniž bys zkoumal, zda je správné, či ne. Slepě a bezmyšlenkovitě udělej cokoli, co ti ten, kdo je za tebe zodpovědný, nařídí, a nebudeš se zodpovídat za své skutky. Ten, kdo dává nařízení, bude zodpovědný za to, jestli dal nebo nedal dobrá nařízení. Ty se budeš zodpovídat za to, jestli jsi byl nebo nebyl poslušný. (Monastic Wisdom, s. 97–98)

Poslušnost spočívá v tom, odevzdat se duchovnímu vedení celou svou duší. Nejen vnějškově vykonávat určité pokyny, a zatím proti nim vnitřně rebelovat. Taková „poslušnost“ dříve či později přeroste v otevřenou rebelii proti duchovnímu otci a nakonec i proti Bohu. Bude-li však duše opravdově poslušná, zbaví se své nepřirozené podřízenosti zlu. „Poslušnost znamená být otrokem, abychom se stali svobodnými.“[13]

Naopak neposlušný člověk zůstává duchovně zaslepený. Dál podléhá vášním, řídí se svévolí a nedokáže rozlišit dobré od zlého. Odmítá Hospodinem nabízenou pomoc.
           
Ohledně těch, kdo slyší, ale zůstávají neposlušní ve své zlovůli: I kdybys s nimi mluvil ve dne v noci, naléval do nich moudrost svatých otců, činil před nimi zázraky nebo k nim třeba stočil proud Nilu, tak přesto neobdrží ani kapku prospěchu. (Monastic Wisdom, s. 145–146)

Takoví lidé setrvávají v zajetí iluzí a oklamání. To platí pro všechny: pro svévolné, kteří odmítají duchovní vedení, i pro ty, kteří pod ním sice žijí, ale jsou vnitřně neposlušní.[14] Místo toho, aby duchovně rostli, upadají do ještě většího zmatku. Starec Josef připomíná, že v asketickém boji se neposlušný člověk stává lehce obětí ďábelských pokušení: „Ďábel mu radí a přesvědčuje ho, aby nikomu nevěřil a nikoho neposlouchal, ale od teď přijímal pouze jeho myšlenky a důvěřoval pouze jeho úsudkům.“[15]

Proto je poslušnost tak důležitá a křesťanům drahá. Je bezpečným útočištěm, které poskytuje ochranu před útoky Nepřítele. Chrání věřícího skrze milost, kterou dává Bůh jeho duchovnímu otci a posléze i jemu samému.[16]

Poslušný žák získává rychle milost a žije neustále v bezpečí. Neexistuje pro něho nebezpečí pádu a zbloudění. Nesmí pouze sám upadnout do nedbalosti. A to stačí. (Monastic Wisdom, s. 93)


Poznámky:


[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 96.
[2] Tamtéž, s. 250.
[3] Tamtéž, s. 330.
[4] Tamtéž, s. 92.
[5] Tamtéž, s. 330.
[6] Tamtéž, s. 146.
[7] Tamtéž.
[8] Tamtéž, s. 224.
[9] Tamtéž, s. 146.
[10] Tamtéž, s. 366.
[11] Tamtéž, s. 58.
[12] Tamtéž, s. 97.
[13] Tamtéž, s. 98.
[14] Tamtéž, s. 288.
[15] Tamtéž, s. 189.
[16] Tamtéž, s. 91.



úterý 30. června 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 7. O duchovní bdělosti



Když se člověk očišťuje od svých vášní, není nikdy ušetřen dalších pokušení. Ta k němu přicházejí ve formě démonských provokací (προσβολή), útočících zvenčí nezávisle na jeho svobodné vůli. Člověk jim nemůže zabránit, avšak může zamezit jejich dalšímu působení tím, že je nejprve rozpozná a poté ihned zapudí – ještě předtím, než se stačí usadit v jeho srdci a změnit se ve vášně. Tuto schopnost odrážení zlých podnětů, kterou je potřeba si s pomocí Boží trpělivě osvojit, nazývají svatí otcové duchovní bdělostí.

Klíčové místo v této asketické činnosti zaujímá duchovní orgán člověka – nús. Z řečtiny nepřeložitelný termín se váže k oblasti, skrze niž komunikujeme s Bohem, ale která je rovněž objektem démonských provokací. „Démoni jsou duchové. Tudíž jsou podobní a mohou se přizpůsobit našemu duchu – nús,“[1] píše starec Josef. Cokoli noeticky přijmeme, působí v nás dál a má dopad na náš celkový život. Skrze nús pečujeme o své duchovní zdraví, ale také si můžeme přivodit těžká poranění. Starec Josef ve svém jednoduchém, názorném jazyku přirovnává nús k „zásobovateli duše“, který našemu nitru dodává jakýkoli duchovní „pokrm“.[2] Sytí nás božskou naukou, nebo naopak tráví přijetím zlých provokací. Ty pak skrze nús sestupují do centra naší bytosti – do srdce – kde se usazují a nadále působí.[3] Ze srdce pak následně intoxikují všechny naše duševní schopnosti: rozumovou, žádostivou a vznětlivou.

Smyslem vnitřního očišťování je tedy vypudit ze srdce všechny vášně, které se v něm pro naši duchovní nedbalost rozmohly, a přes bdělý nús nedovolit, aby se v něm usadily další provokace. Nús tak musí upřít svou pozornost cele k Bohu a přestat být rozptylován nejrůznějšími podněty od smyslových počitků až po vnitřní myšlenky. Pokušitel může zneužít cokoli – dokonce i dobré myšlenky, jež pocházejí od Boha. Pokud nemáme v srdci trvalou pokoru, mohou se právě ony lehce stát zdrojem naší obnovené pýchy.[4] Ďábelským obelháním si je přisvojíme, zapomeneme, kým ve skutečnosti jsme, a přivodíme si další pád.

Bez pokory v srdci a noetické bdělosti tak může velmi snadno dojít k duchovnímu oklamání. Neočištěný nús přijímá rozmanité podněty, které se mění na falešné představy, jež jsou omylem považovány za duchovní poznání.[5] Ďábel ponouká svou lež, kterou maskuje za Boží pravdu. Proto by každý, který neprošel asketickým očišťováním, neměl o Bohu teologizovat. Tato oklamání nabývají nejrůznější podoby: vizí, snů, zjevení, textů, symbolů, čísel, věštění a pověr.[6] Starec Josef ovšem několikrát zmiňuje, že k nejdůslednějším ďábelským lstem patří křesťanské hereze.[7] Proto by se jich každý, kdo touží po Bohu, měl na začátku svého duchovního života zříct. Ba co víc: měl by se vyvarovat i kontaktů s těmi, kdo tato lživá učení zastávají a hlásají.

Buď opatrné, mé dítě. Měj se na pozoru před heretiky (…) Vůbec s nimi nemluv, ať tvá čistá, jemná duše není pošpiněna jejich rouhavými slovy. Naše pravoslavná Církev je odřízla. (Monastic Wisdom, s. 329)

Jako nástroj duchovního poznání nemůže zůstat nús nečinný. Noetická bdělost tak neznamená pasivitu, ale naopak plné zapojení nús do asketického boje. Jeho činnost pokračuje, jen se mění zdroj poznání. Místo démonských provokací je nús sycen Božím jménem a slovem. Zároveň se má na pozoru před útoky Nepřítele – vnímá je, ale zůstává vůči nim netečný a odráží je pryč. „Když nús nabyl čistoty – svého původního šatu – vidí démony a jako hlídací pes štěká, vyje a bojuje s nimi, a stráží tak celou intelektuální část duše.“[8]

Zdravou aktivitu nús je důležité si osvojit hned na začátku duchovního života. Zejména začátečníci a lidé duchovně slabí jsou příliš roztržití. Jejich nús je zvyklý na rozptylování nejrůznějšími podněty a nedokáže se vnitřně usebrat. Proto starec Josef radí, aby se začátečníci věnovali více duchovním činnostem a střídali je mezi sebou: 

Duchovně slabý člověk potřebuje jednou čtení, jindy zpěv žalmů a později ticho. Když je člověk potichu, nús má možnost rozjímat nad různými tématy Písma, která předtím četl. Takže když dáš nús to dobré, získá sílu stejně jako tělo, když dostane zdravé jídlo. Ale když mu dáš úplně cokoli, bude zatemněn, místo toho, aby byl osvícen. A když je nús unavený, potřebuje si odpočinout. (Monsatic Wisdom, s. 89)

I během odpočinku – dokonce ve spánku – zůstává ovšem nús aktivní. Děje se tak skrze neustálou modlitbu, kterou si člověk – mnich i laik – postupně osvojuje. Modlitba je nejvlastnější činností nús. Svatí otcové – starce Josefa nevyjímaje – mají konkrétně na mysli Ježíšovu modlitbu. Vzývání Ježíšova jména („Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“), které je naplněním přikázání neustále se modlit (1 Tes 5, 17), očišťuje srdce a chrání nús od démonských útoků. „Nús třímá jméno JEŽÍŠ jako zbraň a bič na nepřátele (…), dokud je všechny nevyžene na okraj srdce. Pak začíná čistit veškerou špínu a nečistotu, se kterou nás démoni poskvrňují pokaždé, když jsme svolní dělat cokoli zlého a hříšného.“[9]

Neustálá modlitba, která zaměstnává nús a naplňuje srdce, provází život duchovně zralého člověka. Avšak měly by k ní směřovat i kroky každého křesťana, neboť Ježíšovo jméno je nejen ochranou proti zlu, ale i samotným zpřítomněním Boha v našem nitru.

Jelikož pak nús nemá čas vytvořit si nějakou rušivou myšlenku, je díky modlitbě očištěn. Už se zálibně neupamatovává na špatné věci, ani nechce být naprosto nečinný, ale je zcela zapálen vzýváním Božího jména a láskou Krista Spasitele. (Monastic Wisdom, s. 311)


Poznámky:


[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 188.
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž, s. 90,
[4] Tamtéž, s. 263.
[5] Tamtéž, s. 187.
[6] Tamtéž, s. 263.
[7] Tamtéž, s. 62, 188, 189, 329.
[8] Tamtéž, s. 90.
[9] Tamtéž.





pátek 26. června 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 6.Očišťování od vášní


Vášně jsou hříšné náklonnosti duše, kterými v sobě zatemňujeme Boží obraz. Udržují náš život ve zlu a znemožňují obecenství s Bohem. Starec Josef otevřeně říká, že „hřích je oddělení od Boha.“[1] Ve svém důsledku znamená duchovní smrt.

Abychom v sobě opět zrcadlili Boha, musíme se od vášní, jež v nás postupně zakořenily a zaplevelily naši duši, očistit. Snad každý z nás někdy pocítil potřebu zbavit se nečistoty, jež zatěžuje nitro. Stejně, jako se zbavujeme tělesné špíny, měli bychom dbát i o svou duševní a duchovní čistotu.

Vášně představují překážku pro působení Boží milosti. Starec Josef je přirovnává k vysokým horám, které vrhají dlouhý stín a zamezují v proniknutí slunečních paprsků. „Vášně jsou těžký materiál. Hory Ural! Tisíce metrů vysoké! Milost je jako slunce. Slunce vychází, ale stín hor mu nedovolí zahřát celého noetického člověka.“[2]

Aby byl člověk osvícen plností Boží milosti, musí se zbavit svého „stínu“ vášní. První a největší z nich je pýcha, jež zabraňuje v návratu k Bohu a plodí další vášně. Pyšný jedinec se uzavírá do své sebelásky, vyhlašuje smrt Bohu a nabízí vlastní verzi bytí. Ve skutečnosti však upadá znovu a znovu do hříchu, z něhož se nedokáže vymanit. Pro svou pýchu totiž zatemnil svůj duchovní zrak a propadl nevědomosti. Podle starce Josefa je nevědomost, jež pochází z pýchy, „matkou všeho zla“[3] – stejně jako nedbalost, jež vzniká ochabnutím v duchovním boji.[4] „Nevědomost toho, co je dobré, je zatemněním duše. A pokud se člověk nespojí s Kristem, který je Světlem, nemůže se osvobodit od prince temnoty, jímž je ďábel.“[5]

O tom, že místo Krista upřednostňujeme vlastní ego, se přesvědčujeme každou chvíli. Klasickým symptomem je odsuzování druhých lidí. Místo toho, abychom viděli svá vlastní provinění a hluboce se z nich káli, zabýváme se nedostatky – často domnělými – ostatních. Tím se ještě více vzdalujeme od Boha, který všechny lidi miluje stejně, a propadáme duchovní zkáze. „Dávej pozor, ať neodsuzuješ,“ píše starec Josef. „Protože pak Bůh dovolí milosti, aby od tebe odstoupila, a nechá tě padnout a pokořit, abys viděl svá vlastní provinění.“[6]

Vidíme tedy, že když už nejsme sami schopni nahlédnout svůj tragický stav a odvrhnout jednou provždy pýchu, je to milosrdný Bůh, kdo nám skrze zkoušky připravuje vnitřní očištění. Dokud se nestaneme pokornými, nic se nezmění a zůstaneme v zajetí vášní. „Ten, kdo nemá pokoru a kdo nedělá, co je mu řečeno, stává se otrokem démonů.“[7] Naopak tomu, kdo má pokorné srdce, vládne Kristus, který přemáhá veškerou moc zla:

I kdyby mě Pán nechal navždy tam dole, budu říkat: Můj nejsladší Spasiteli a Bože, neudělal jsem nic dobrého a Tobě libého, ale jako pilný dělník hříchu jsem hoden pouze být synem pekla. Takže i když jsem teď potrestán, zasloužím si to. Jen prosím nebuď mnou zarmoucen, ale spíše shlédni se šťastnou tváří ke mně dolů a dokonce i peklo se mi stane zářivým rájem. (Monastic Wisdom, s. 375)

Když v pokoře vyznáváme svou hříšnost před Bohem, uvědomujeme si, jak je celá naše bytost prostoupena dalšími vášněmi. Starec Josef se ve svých dopisech zaměřuje na dvě hlavní vášně, jež plodí – stejně jako pýcha – další vášně (a proto je nutné je očistit) a jež souvisejí se dvěma mohutnostmi duše. Jako takové jsou původně přirozené, avšak po odpadnutí od Boha přestaly sloužit svému cíli. Místo toho, aby byly obráceny k Bohu, navádějí člověka k hříchu. Se vznětlivou mohutností duše je spjatý hněv a s žádostivou touha.

Hněv je podle starce Josefa přirozený tehdy, pokud ho používáme v duchovním boji. Stejně jako má tělo nervy, má naše duše k dispozici hněv.[8] Nakládáme s ním podobně jako Kristus, když se rozhněval na trhovce v chrámu, nebo jako asketové, bojující proti hříchu na poušti. „Každý by měl používat hněv proti démonům, heretikům a všem, kdo nás odvádějí od Boží stezky.“[9] Avšak nejen, že tak nečiníme, ale naopak velmi často obracíme hněv proti svému bližnímu nebo se rozčilujeme nad údajnou nespravedlností, jíž trpíme (viz předchozí text). Místo duchovního osvobození upadáme ještě víc do hříchu, zneužívajíce svých psychických schopností.

Starec Josef říká, že tento nespravedlivý a člověka nedůstojný hněv se dá vyléčit jedině „láskou ke všem a skutečnou pokorou.“[10] Platí to nejen vůči nám samotným, ale také vůči druhým lidem. „Protože byl člověk stvořený jako rozumná a jemná bytost, je mnohem lépe napravován láskou a jemností než hněvem a tvrdostí. I já jsem po velkých a důkladných zkouškách přišel na to, že s dobrotou a láskou můžeš upokojit mnohé.“[11]

A jak se zachovat, když v nás hněv nečekaně vzkypí? Starec Josef radí maximální sebeovládání:

Když tedy hněv přijde, zavři pevně svá ústa a nemluv s tím, kdo tě bezdůvodně proklíná, hanobí, tupí a jakkoli trápí. Potom se ti bude tento had kroutit kolem srdce, vystoupá k hrdlu a (pokud mu nedovolíš vyjít ven) zardousí se a udusí. Když se to bude několikrát opakovat, hněv zeslabí a pak zmizí úplně. (Monastic Wisdom, s. 61–62)
           
Touhu – žádostivý aspekt duše – je v duchovním boji ještě těžší usměrnit než hněv. Trvá to déle a vyžaduje to větší úsilí. Náročnost askeze souvisí s tím, že touha je úzce spjata s tělem, které po pádu ovládá naši duši i mysl, místo toho, aby tomu bylo naopak.

Proto je možné touhu zkrotit pouze důslednou zdrženlivostí ve všem. Nepodléhat smyslům, ale naopak je podřídit mysli, odevzdané Bohu, a takto změnit svůj nepřirozený stav. Zdrženlivost má být naším normálním životním projevem, nikoli výjimkou. Nadto je potřeba se pravidelně postit. Půst patří k základním „zbraním“ v duchovním boji.[12] Snižuje tělesnou aktivitu, zmenšuje objem tuku a zklidňuje krevní oběh.[13] Celkově oslabuje naši závislost na těle a napomáhá soustředěnosti, modlitbě a duchovnímu životu vůbec. Takto přestane tělo ovládat člověka, ale bude s ním pouze bojovat.[14]

K očišťování od vášní je zapotřebí, opakuje ve svých listech starec Josef, dvou vlastností – trpělivosti a odvahy. Bez trpělivosti není možné projít dlouhými a namáhavými zkouškami, „získat zkušenost, obdržet duchovní poznání a nabýt ctností a dokonalosti.“[15] Trpělivým snášením překážek se učíme čelit zlu a pomalu vnitřně sílíme. „Když nám schází trpělivost, pokušení se zdají být větší. Čím více si člověk zvyká na to je snášet, tím jsou menší a dají se projít bez námahy.“[16] Zároveň ovšem nezbývá, než udržet si tento postoj celoživotně. Nezáleží na věku – duchovní zápas provází člověka až do smrti.[17]

Během zkoušek každý mnohokrát selže. Není možné zápasit bez ztrát. Podstatné je však vytrvat a nakonec s Kristem zvítězit. Padnout a znovu vstát. Proto starec Josef – stejně jako další svatí otcové – radí nevzdávat se. Neměli bychom si zoufat z toho, že jsme padli, ale z toho, že jsme svými myšlenkami a skutky zarmoutili Pána.[18] Smyslem není setrvávat v duchovní depresi, která v nás jen utvrzuje slabost (ale i pýchu), ale ze svých hříchů se vyzpovídat a zápasit statečně dál.

Pokaždé, když padneš, vstaň a hledej odpuštění. Neskrývej ve svém srdci smutek, protože smutek a sklíčenost jsou radostmi zlého. Naplňují duši člověka trpkostí a rodí mnohá další zla. Zatímco ten, kdo činí pokání, říká: „Zhřešil jsem! Odpusť mi, Otče!“ a vyhání smutek. Říká: „Nejsem snad slabý člověk? Tak co čekám?“ Doopravdy, mé dítě, tak to je. Takže seber odvahu. (Monastic Wisdom, s. 118)

Poznámky:


[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 301.
[2] Tamtéž, s. 180.
[3] Tamtéž, s. 113.
[4] Tamtéž, s. 114, 172.
[5] Tamtéž, s. 113.
[6] Tamtéž, s. 54.
[7] Tamtéž, s. 151.
[8] Tamtéž, s. 61.
[9] Tamtéž.
[10] Tamtéž.
[11] Tamtéž, s. 62.
[12] Tamtéž, s. 129.
[13] Tamtéž, s. 63.
[14] Tamtéž, s. 63.
[15] Tamtéž, s. 53.
[16] Tamtéž, s. 71.
[17] Tamtéž, s. 111.



úterý 23. června 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 5. Zkoušky a pokušení


V logice světa je utrpení, kterým všichni od narození až do smrti procházíme, čímsi nepřípadným, špatným a negativním. Lidé se snaží utrpení vyhnout, a když už nastane, chtějí se ho co nejrychleji zbavit. Různá náboženství předkládají rozmanité způsoby, jak bolest překonat a dojít zaručeného „štěstí“.

Křesťanský pohled je však zcela opačný: utrpení je považováno za smysluplnou cestu ke spáse. Jeho hlavní smysl spočívá v následování Krista. Skrze rány, zkoušky a pokušení kráčíme za Spasitelem, berouce na sebe Jeho podobu. Sundáváme ze sebe deformující masku člověka-zvířete, sloužícího otrocky svým vášním, a připodobňujeme se k Bohočlověku, který je cele svobodný. Starec Josef píše doslova:

V pokušeních a utrpení nacházíme Krista. Starosti o to, jak si vydělat na živobytí, nemohou být nazývány utrpením. Myslím utrpení pro Krista: být pronásledován; trpět pro záchranu někoho jiného; zápasit o Kristovu lásku a čelit pokušením; trpět pro Krista rány až k smrti; nespravedlivě snášet urážky a posměch; být každým opovrhován. Pak Pán spravedlivě utěší a rozradostní duši. (Monastic Wisdom, s. 199)

Trpět pro Krista tedy neznamená být vystaven ranám, které očekáváme nebo o nichž víme, že jsme si je sami zavinili. A už vůbec se to netýká běžných životních starostí. Utrpení, jež vede ke spáse, spočívá v krajní oběti pro druhé a v přijetí nespravedlnosti – kterou si nezasloužíme –, proti naší vůli. Pravé utrpení je nedobrovolné.

Víš, jaké to je, neobtěžovat lidi, i když tě popuzují? Neokrádat je, i když tě okrádají? Žehnat jim, i když tě proklínají? Prokázat jim slitování, i když se k tobě chovají nespravedlivě? Chválit je, i když tě kritizují? (…) Vidět pokušení, jež je ponouká, a přesto se kát a plakat, jako by to byla tvá vina, že jsou takoví? (Monastic Wisdom, s. 222)

Teprve poté, co přestaneme ospravedlňovat sami sebe před ostatními a naopak vezmeme viny druhých na sebe, můžeme dojít opravdové Boží spravedlnosti. „Nemysli si, že nalezneš klid, když budeš hledat spravedlnost pro sebe. Spravedlnost znamená vydržet statečně pokušení, jež přicházejí, abys v nich zvítězil, ať už jsi, či nejsi na vině.“[1]

Podle svatotcovského učení – a starec Josef to několikrát potvrzuje – jsou tedy zkoušky a pokušení darem od Boha. Skrze ně vítězíme nad zlem, aby v našich životech mohl opět zazářit Kristus. Ve zkouškách spočívá hluboký terapeutický smysl, protože nás očišťují od vášní a obnovují naše duchovní zdraví: „Pokušení jsou léky a léčebné byliny, které uzdravují naše viditelné vášně a neviditelné rány.“[2] Zbavují nás především pýchy, jež nás odvrací od Boha. Návrat k Němu je možný právě skrze řadu zkoušek a pokušení:

Počátek jasné Boží cesty a příchod veškerého dobra spočívají v tom, že si člověk uvědomí svou slabost. Aby si ji však uvědomil, musí projít velkými pokušeními, jež jsou nad jeho síly. Bez toho, aniž by prošel těmito mimořádnými pokušeními, není možné, aby si uvědomil slabost své přirozenosti. (Monastic Wisdom, s. 390)

Takto může člověk dospět k pokoře a poznat svůj reálný duchovní stav. „Pokora je pravda: naučit se, že jsi nic.“[3]

Zkoušky nás tedy nevzdalují, ale naopak přibližují k Bohu. Proto ve spojitosti s nimi působí také očišťující Boží milost, bez níž by nebylo možné jimi projít. Ta nám dodává duchovní posilu a radost.[4] Pak ale – jak bylo řečeno – Boží milost opět odchází. Člověk je takto zkoušen nikoli z nějakého rozmaru, ale proto, aby došel postupně moudrosti, zkušenosti a dokonalosti; aby se z duchovního dítěte stal důstojným spolupracovníkem Boha na Jeho stvořitelském plánu.

Působí-li v nás milost, není těžké Boha milovat a sloužit Mu. Naše láska k Němu se projeví teprve tehdy, když procházíme obdobím zkoušek a pokušení. V nich můžeme prokázat, že Boha skutečně milujeme. „Jakou asi ctnost můžeš projevit, když je přítomna milost?“ táže se starec Josef.[5]

Poznáme-li však jednou milost, chceme, aby se vrátila. A čím těžšími zkouškami procházíme, tím toužebněji milost očekáváme.[6] Zkoušky pak nejsou odmítány jako něco negativního, ale je v nich rozpoznána očišťující moc, která vede k plnému uzdravení – k lidské dokonalosti v Kristu Ježíši.

Takže nechceš trpět? Pak neočekávej výstup. Ten, kdo nevydrží utrpení, neměl by od Pána očekávat milost. Pán od tebe odňal milost, aby ses stal moudrým. Ale ona se vrátí. Neopouští tě. To je Boží zákon. Ale pak znovu odejde. Přesto zase přijde. Bude se vracet a odcházet po celou dobu, co ji budeš hledat, dokud tě neučiní dokonalým. (Monastic Wisdom, s. 127)

Aby člověk nad pokušeními zvítězil, nesmí hlavně svůj boj s nimi vzdát. Pro mnichy to znamená za žádných okolností neporušit sliby, které dali Bohu, a neopustit svá „místa pokání“. Pro lidi ve světě to představuje zápasit s vášněmi pod vedením zkušeného duchovního otce. Od všech bez výjimky to pak vyžaduje velkou trpělivost. Po nějaké chvíli pokušení odezní a v nitru se rozhostí klid, doprovázený Boží milostí.

Velmi důležité je – říká starec Josef – umět si v duchovním boji odpočinout a načerpat nové síly. V takovém případě radí lidem, aby se za ním vydali na Svatou Horu Athos: „Když uvidíš, že jsi vyčerpaný, udělej si sem výlet a odpočiň si. Obnovíš své síly a pak se můžeš znovu vrátit bojovat dál. Boj trvá celý život a pokušitel je vždy vedle tebe.“[7] Totéž můžeme udělat i my dnes – zavítat do některého z monastýrů či skitů, v nichž se nám dostane útěchy a povzbuzení do dalšího zápasu.

Smyslem duchovního života tedy není odvrátit zkoušky a utrpení, která přijdou, ale přijmout je jako léčebné prostředky pro naši spásu. Milující Bůh nedělá nic, co by nebylo pro naše dobro. Chce, aby všichni lidé byli spaseni (1 Tm 2, 4). „Ať už je to nemoc, nebo pokušení, nebo cokoli, co se nám přihodí, předobrý Bůh to dopouští pro náš užitek.“[8]


Poznámky:

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 61.
[2] Tamtéž, s. 118.
[3] Tamtéž, s. 287.
[4] Tamtéž, s. 215.
[5] Tamtéž, s. 125.
[6] Tamtéž, s. 331.
[7] Tamtéž, s. 258.

čtvrtek 18. června 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 4. O duchovním boji



Křesťanský život vyžaduje sebezapření a následování Krista (M 16, 24). Bůh nás vykoupil z otroctví hříchu; zapřel sám sebe, ponížil se a stal se člověkem. Vzal na sebe naši padlou přirozenost a obnovil ji ke svému obrazu a podobě. Ve svatém křtu se očišťujeme od hříchu a oblékáme se v Krista.[1] Vysvobozeni od zla následujeme svého Spasitele k věčnému životu.

Avšak na této cestě jsme povoláni zachovat čistotu křtu. K tomu nám dal Kristus svá přikázání, jejichž dodržováním uchováme nový šat neposkvrněný. Starec Josef říká, že „po té, co nás Pán nejprve vysvobodil skrze svatý křest, dal nám svá božská přikázání jako protilék k vášním, abychom znovu neupadli do otroctví hříchu.“[2] Ani po křtu tak člověk není ušetřen nejrůznějších pokušení, která ho odvádějí od Boha. Může se stát, že jim podlehne a opět v sobě obnoví svůj předchozí hříšný stav. Avšak následuje-li Boží přikázání, přijímá lék, který ho uchrání před dalším upadnutím do ochromujících vášní. To ovšem vyžaduje velké sebezapření. V tomto duchovním boji je člověku posilou Boží milost, kterou obdržel ve křtu a která je rozmnožována, pokud zůstane ve své askésis věrný[3].

Přikázání nejsou nic jiného, než vytyčení cesty, po které kráčí Kristus. Jejich dodržováním tak přímo Krista napodobujeme a účastí na jeho přesvatém Těle a Krvi se sami stáváme Božími syny:

Náš sladký Ježíš se narodil, abychom se my znovuzrodili. Stal se člověkem, aby nás zachránil a ukázal nám cestu, po které ho musíme následovat a napodobovat Jeho skutky. Zanechal nám přikázání, abychom nezabloudili na cesty, které nikam nevedou, a abychom nekráčeli v temnotě. Náš sladký Ježíš na sebe vzal tělo, abychom ho jedli a radovali se z blažené spřízněnosti; abychom se stali bratry našeho Krista a dětmi Jeho Neposkvrněné Matky; a konečně abychom se milostí stali ve všech ohledech napodobiteli Pána a dětmi nebeského Otce. (Monastic Wisdom, s. 266–267)

Kráčet za Kristem znamená nést svůj kříž, vést nekompromisní duchovní boj s temnotou. Starec Josef často upozorňuje na náročnost a tvrdost tohoto boje, jímž ostatně sám prošel. Pokud sami sebe naprosto nezapřeme – tak, jako zapřel sám sebe až k smrti Kristus –, nemůžeme očekávat, že vejdeme do království Božího.

Nastoupit tento boj konkrétně znamená uvědomit si, že i po svém křtu jsme opět upadli do hříchu. Místo toho, abychom následovali Krista, zbloudili jsme na falešné cesty Pokušitele. Neposkvrněný šat znovuzrození jsme zničili svými rouhačskými vášněmi. Nečeká nás nic jiného, než kajícný návrat zpět a trnitý proces očišťování. Z vášní, do kterých jsme upadli tak hluboko, můžeme být očišťování jen pozvolna, než se opět staneme duchovními.[4] „Askeze, můj synu, vyžaduje strádání. Nemůžeš obdržet ctnosti skrze luxus a pohodlný život. Vyžaduje to boj a mnoho práce.“[5] Pokud chce být člověk opět s Kristem, musí nastoupit tento boj dobrovolně.[6] Bůh nikoho nenutí k obecenství s Ním. Každý si svůj úděl volí sám.

Vybereme-li si úzkou cestu, pak musíme očekávat mnohé těžkosti, v nichž je potřeba vytrvat až do konce:

Nebojujeme s člověkem, kterého můžeš zabít mnoha způsoby, ale se silami a vládci temnoty. S nimi se nezápasí sladkostmi, nýbrž potoky slz, bolestí duše, naprostou pokorou a velkou trpělivostí (…) Nesmíš tento boj vzdát, dokud nebudou démoni zbiti a vyhnáni. Potom obdržíš svobodu od vášní. A tak se, mé dítě, přinuť hned na začátku vejít úzkou branou, protože jenom ta vede do prostornosti ráje. (Monastic Wisdom, s. 51)

Těžkost duchovního boje spočívá v tom, že pokušení jsou neustále kolem nás a my jim můžeme kdykoli znovu podlehnout. „Pokušitel stojí vždycky vedle nás“[7] a čeká, že se mu podvolíme a přestaneme následovat Krista. Stane-li se, že se některému z pokušení poddáme, a tato zkouška se – byť třeba po velmi dlouhé době – vrátí, my opět selžeme. V duchovním boji – v jeho „každé bitvě“, říká starec Josef –, musíme být proto vždycky vítězní. „Buď zemři v boji, nebo zvítěz s Bohem. Není žádná jiná cesta.“[8]

A pro náš život v Kristu má cenu každé, byť sebemenší vítězství. „Vítězný život, trvající jen jeden den s trofejemi a korunami, je lepší než nedbalý život, trvající mnoho let. Neboť jednodenní boj, v němž člověk získá poznání a duchovní vnímání, má stejnou hodnotu jako boj jiného člověka, který nedbale zápasí bez poznání (zvýrazněno autorem) padesát let.“ Takový člověk sice bojuje dlouho, ale pro svou nedbalost zůstává stále ve stádiu očišťování od vášní a dosud neobdržel od Boha Jeho osvěcující milost.[9]

Náš každodenní boj by měl začít hned zrána prosebnou modlitbou: „Můj Pane Ježíši Kriste, učiň mne hodným strávit svůj den bez hříchu.“[10] Modlitba by pak měla provázet naši práci a vše, co budeme během dne vykonávat. V duchovním boji pomůže uvědomit si, že Pán Bůh je všudypřítomný a vidí každý náš krok. A náš anděl ochránce zaznamenává vše, co děláme. „Anděl zaznamenává tvé skutky a Pán vidí tvé myšlenky.“[11] Takto můžeme prožít celý den – soustředěni na Boha a na duchovní zkoušky, jimiž nám dal projít.

Poznámky:


[1] Během obřadu křtu se v pravoslavné církvi zpívá tropar svátku Zjevení Páně: „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, v Krista jste se oblékli,“ jenž je citací slov apoštola Pavla z Listu Galatským (Gal 3, 27).
[2] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 345.
[3] Tamtéž.
[4] Tamtéž, s. 54.
[5] Tamtéž, s. 55.
[6] Tamtéž, 331.
[7]Tamtéž, s. 110.
[8] Tamtéž.
[10] Tamtéž, s. 308.
[11] Tamtéž.


Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 1. Sebepoznání

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 2. O Boží milosti

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 3. Pokání