čtvrtek 23. října 2014

Sv. Jan Zlatoústý o modlitbě



Z patristických textů byl do češtiny dosud přeložen jen nepatrný zlomek. Vedle římskokatolických a (méně) protestantských snah existují i pravoslavné překlady, jež však mnohdy nejsou uváděny v oficiálních bibliografických soupisech. Tuto mezeru bychom chtěli zaplnit postupným zveřejňováním starších, dnes pozapomenutých, přesto kvalitních textů, jež vycházely v pravoslavných církevních periodikách. Prvním z nich je pasáž o modlitbě od sv. Jana Zlatoústého (Hlas pravoslaví, č. 10, 1961, s. 315, přel. P. A.)

Co znamená pro tělo sluneční teplo, to je pro duši věřícího modlitba. Neštěstí slepcovo spočívá v tom, že nevidí slunce; tím větší neštěstí křesťanovo, když se nemodlí ustavičně, když nepřivolává modlitbou do duše světlo Kristovo. Modlíme-li se, hovoříme s Bohem. Je to činnost, již má člověk společnou s anděly, jí vstupujeme do jejich společenství, moudrosti, chápání. Modlitba je jakési duchovní roucho, ozdobující naše duše neobyčejnou sličností a krásou.

Modlitba činí život věřícího správným a řádným, nedopouští do jeho duše nic nízkého a neslušného, vštěpuje mu odpor k mrzkému rozkošnictví. Co může být vyššího a božštějšího nad modlitbu. Ona je lékem pro ty, kdo mají nemocnou duši. Věřící potřebují modlitbu, tak jako stromy potřebují vodu. Jejich duše udržuje se svatými modlitbami a lehce nalézá cestu dobra.

Zbavíš-li se modlitby, učiníš něco podobného, jako bys vytáhl rybu z vody. Neboť jako ryba žije vodou, tak ty žiješ duchovně modlitbou. Skrze ni jako skrze vodu ty vyplouváš vzhůru, vystupuješ k nebesům, přibližuješ se k Bohu. Modlitba proměňuje věřící v chrámy Kristovy. Čím je zlato, drahé kamení, mramor v královských palácích, tím je modlitba v domech Kristových. Modlitba je víno spásy, ochránkyně nesmrtelnosti duše, nezničitelná stěna církve, nadějná ochrana, je strašná démonům, ale spasitelná ctnostným lidem. Jaký mají význam základy stavby pro celý dům, takový má modlitba význam pro duši.

čtvrtek 2. října 2014

Svatá Kasia – ochránkyně ikon, básnířka a skladatelka


Festival pravoslavné duchovní hudby Archaion Kallos uvede 6. října v české premiéře dílo nejvýznamnější byzantské skladatelky a básnířky (více zde). Sv. Kasia, jež působila v devátém století, je někdy nepřesně považována za první autorku evropské hudby. Ve skutečnosti však v Byzanci komponovalo více žen a dodnes se nám zachovala jména šesti hymnografek: Gregorie, Marty, Theodosie, Tekly, Palaiologiny a právě Kasie.

Kasia působila jako igumenka monastýru Xerolophos, který sama založila v roce 843 na západním předměstí Konstantinopole. Ještě předtím se proslavila – stejně jako sv. Theodor Studita, jehož  korespondence s ní se rovněž zachovala – svou neústupnou obranou svatých obrazů během ikonoboreckého období. Za pomoc pronásledovaným mnichům byla odsouzena a potrestána zbičováním. Jeden z jejích gnómických veršů se údajně váže právě k této zkušenosti: „Nesnáším mlčení, když je čas mluvit.“ Pro svůj postoj byla Kasia zařazena mezi světce bránící uctívání ikon a je spolu s nimi zobrazována na ikoně Neděle Pravoslaví – svátku, jímž je připomínáno obhájení ikon jako vítězství orthodoxie. Její vlastní svátek pak připadá na 7. září.

Kasia je kromě toho autorkou 261 světských básní a 49 duchovních hymnů, z nichž 23 je zahrnuto do liturgických knih pravoslavné církve. Nejznámějším z nich je tropar Ta, jež upadla do mnohých hříchů, Pane, rozšířený v řeckém prostředí rovněž pod názvem „Tropar Kasie“. Zpívá se vždy uprostřed Svatého týdne –  na závěr stichir na stichovně jitřní bohoslužby Velké středy. Skrze jeho hluboce kajícný charakter spějí věřící k završení celého velkopostního období. Bohoslužba, která se tradičně koná večer předchozího dne, je v Řecku hojně navštěvována lidmi, kteří si jdou poslechnout zejména tuto jedinečnou skladbu. Odborník na Kasiino dílo, Spyros Panagopoulos, ji popsal takto: „Hymnus je posvěcený, intenzivní a krátký – skládá se z o něco více než sta slov. Přesto v něm byzantská mniška – hymnografka portrétuje univerzální lidské emoce, základní křesťanské drama hříchu a spásy. Tropar obsahuje jak krásu, tak bohatost významu.“

Ke vzniku skladby se rovněž váže působivá legenda. Jako mladá dívka se Kasia účastnila byzantského královského rituálu (pocházejícího původně z Persie), v němž si princ vybíral svoji budoucí nevěstu. Ta z žen, která se příštímu vladaři zalíbila nejvíc, od něho obdržela zlaté jablko na znamení jeho volby. Tehdejšího prince Theofila údajně zaujala svou krásou právě Kasia. Přistoupil k ní a prohlásil: „Z ženy přišlo to nejhorší“, přičemž odkazoval na hřích Evy v ráji. Důvtipná Kasia však pohotově odvětila: „A z ženy přišlo to nejlepší“ – s odkazem na spásonosné dílo přesvaté Bohorodice. Uražený princ dívku odmítl a vybral si za nevěstu Theodoru – která později jako císařovna-regentka ukončila vleklou ikonoboreckou krizi (událost královského rituálu s Kasií je zachycena hned v několika byzantských kronikách, a jeví se tak jako pravděpodobná).

Po mnoha letech komponovala Kasia – již jako mniška – svůj tropar Ta, jež upadla do mnohých hříchů, Pane, když císař Theofil, který ji podle legendy stále miloval, znenadání navštívil její monastýr. Kasia se před ním skryla, protože nechtěla, aby ji znovu ovládla vášeň k němu. Ve spěchu však nechala na stole rozepsanou skladbu. Zklamaný vladař, který stále litoval chvíle, kdy kvůli pýše odmítl tak mimořádnou ženu, si celý text se smutkem pročetl. Na konci pak připsal jeden verš: ty kroky zaslechla za soumraku Eva v ráji a ze strachu ukryla se. Poté klášter opustil. Když se Kasia ke skladbě vrátila, císařův verš v ní nechala a celou ji dokončila. Zde jsou její slova, přeložená do češtiny:

Ta, jež upadla do mnohých hříchů, Pane
rozpoznala Tvé božství
stala se ženou myro nesoucí
a s pláčem před tvůj trůn
teď vzácný olej přináší.
„Běda mi! Padá na mě noc
temná a mračná pobídka k prostopášnosti
a chtíče k hříchu.
Přijmi proudy mých slz
Ty, jenž v mračna přetváříš vodu moří.
Skloň se k nářkům mého srdce
Ty, jenž jsi ohnul nebesa svým nevýslovným Vtělením.
Svlažím svými polibky
a zase osuším
kadeřemi vlasů
tvé nohy neposkvrněné,
jejichž kroky zaslechla za soumraku
Eva v ráji a ze strachu ukryla se.
Kdo vypočítá množství mých hříchů
a změří hloubku tvých soudů, Spasiteli mé duše?
Nezavrhuj služebnici svou,
neboť slitování tvé je nezměrné.“