Z patristických
textů byl do češtiny dosud přeložen jen nepatrný zlomek. Vedle
římskokatolických a (méně) protestantských snah existují i pravoslavné
překlady, jež však mnohdy nejsou uváděny v oficiálních bibliografických
soupisech. Tuto mezeru bychom
chtěli zaplnit postupným zveřejňováním starších, dnes pozapomenutých, přesto
kvalitních textů, jež vycházely v pravoslavných církevních periodikách.
Prvním z nich je pasáž o modlitbě od sv. Jana Zlatoústého (Hlas
pravoslaví, č. 10, 1961, s. 315, přel. P. A.)
Co znamená pro tělo sluneční teplo, to je pro duši věřícího
modlitba. Neštěstí slepcovo spočívá v tom, že nevidí slunce; tím větší
neštěstí křesťanovo, když se nemodlí ustavičně, když nepřivolává modlitbou do
duše světlo Kristovo. Modlíme-li se, hovoříme s Bohem. Je to činnost, již
má člověk společnou s anděly, jí vstupujeme do jejich společenství,
moudrosti, chápání. Modlitba je jakési duchovní roucho, ozdobující naše duše
neobyčejnou sličností a krásou.
Modlitba činí život věřícího správným a řádným, nedopouští
do jeho duše nic nízkého a neslušného, vštěpuje mu odpor k mrzkému
rozkošnictví. Co může být vyššího a božštějšího nad modlitbu. Ona je lékem pro
ty, kdo mají nemocnou duši. Věřící potřebují modlitbu, tak jako stromy
potřebují vodu. Jejich duše udržuje se svatými modlitbami a lehce nalézá cestu
dobra.
Zbavíš-li se modlitby, učiníš něco podobného, jako bys
vytáhl rybu z vody. Neboť jako ryba žije vodou, tak ty žiješ duchovně
modlitbou. Skrze ni jako skrze vodu ty vyplouváš vzhůru, vystupuješ
k nebesům, přibližuješ se k Bohu. Modlitba proměňuje věřící
v chrámy Kristovy. Čím je zlato, drahé kamení, mramor v královských palácích,
tím je modlitba v domech Kristových. Modlitba je víno spásy, ochránkyně
nesmrtelnosti duše, nezničitelná stěna církve, nadějná ochrana, je strašná
démonům, ale spasitelná ctnostným lidem. Jaký mají význam základy stavby pro
celý dům, takový má modlitba význam pro duši.
Festival pravoslavné duchovní hudby Archaion Kallos uvede 6.
října v české premiéře dílo nejvýznamnější byzantské skladatelky a básnířky
(více zde). Sv. Kasia, jež působila
v devátém století, je někdy nepřesně považována za první autorku evropské
hudby. Ve skutečnosti však v Byzanci komponovalo více žen a dodnes se nám
zachovala jména šesti hymnografek: Gregorie, Marty, Theodosie, Tekly,
Palaiologiny a právě Kasie.
Kasia působila jako igumenka monastýru Xerolophos, který
sama založila v roce 843 na západním předměstí Konstantinopole. Ještě předtím
se proslavila – stejně jako sv. Theodor Studita, jehožkorespondence s ní se rovněž zachovala – svou
neústupnou obranou svatých obrazů během ikonoboreckého období. Za pomoc
pronásledovaným mnichům byla odsouzena a potrestána zbičováním. Jeden z jejích
gnómických veršů se údajně váže právě k této zkušenosti: „Nesnáším mlčení, když
je čas mluvit.“ Pro svůj postoj byla Kasia zařazena mezi světce bránící uctívání
ikon a je spolu s nimi zobrazována na ikoně Neděle Pravoslaví – svátku, jímž je
připomínáno obhájení ikon jako vítězství orthodoxie. Její vlastní svátek pak
připadá na 7. září.
Kasia je kromě toho autorkou 261 světských básní a 49
duchovních hymnů, z nichž 23 je zahrnuto do liturgických knih pravoslavné
církve. Nejznámějším z nich je tropar Ta, jež upadla do mnohých hříchů, Pane,
rozšířený v řeckém prostředí rovněž pod názvem „Tropar Kasie“. Zpívá se vždy
uprostřed Svatého týdne –na závěr
stichir na stichovně jitřní bohoslužby Velké středy. Skrze jeho hluboce kajícný
charakter spějí věřící k završení celého velkopostního období. Bohoslužba,
která se tradičně koná večer předchozího dne, je v Řecku hojně navštěvována
lidmi, kteří si jdou poslechnout zejména tuto jedinečnou skladbu. Odborník na
Kasiino dílo, Spyros Panagopoulos, ji popsal takto: „Hymnus je posvěcený,
intenzivní a krátký – skládá se z o něco více než sta slov. Přesto v něm
byzantská mniška – hymnografka portrétuje univerzální lidské emoce, základní
křesťanské drama hříchu a spásy. Tropar obsahuje jak krásu, tak bohatost
významu.“
Ke vzniku skladby se rovněž váže působivá legenda. Jako
mladá dívka se Kasia účastnila byzantského královského rituálu (pocházejícího
původně z Persie), v němž si princ vybíral svoji budoucí nevěstu. Ta z žen,
která se příštímu vladaři zalíbila nejvíc, od něho obdržela zlaté jablko na
znamení jeho volby. Tehdejšího prince Theofila údajně zaujala svou krásou právě
Kasia. Přistoupil k ní a prohlásil: „Z ženy přišlo to nejhorší“, přičemž
odkazoval na hřích Evy v ráji. Důvtipná Kasia však pohotově odvětila: „A z ženy
přišlo to nejlepší“ – s odkazem na spásonosné dílo přesvaté Bohorodice. Uražený
princ dívku odmítl a vybral si za nevěstu Theodoru – která později jako
císařovna-regentka ukončila vleklou ikonoboreckou krizi (událost královského
rituálu s Kasií je zachycena hned v několika byzantských kronikách, a jeví se
tak jako pravděpodobná).
Po mnoha letech komponovala Kasia – již jako mniška – svůj
tropar Ta, jež upadla do mnohých hříchů, Pane, když císař Theofil, který
ji podle legendy stále miloval, znenadání navštívil její monastýr. Kasia se
před ním skryla, protože nechtěla, aby ji znovu ovládla vášeň k němu. Ve spěchu
však nechala na stole rozepsanou skladbu. Zklamaný vladař, který stále litoval
chvíle, kdy kvůli pýše odmítl tak mimořádnou ženu, si celý text se smutkem
pročetl. Na konci pak připsal jeden verš: tykroky zaslechla za soumraku
Eva v ráji a ze strachu ukryla se.
Poté klášter opustil.Když se Kasia ke skladbě vrátila, císařův
verš v ní nechala a celou ji dokončila. Zde jsou její slova, přeložená do
češtiny:
Ta, jež upadla do mnohých hříchů, Pane
rozpoznala Tvé božství
stala se ženou myro nesoucí
a s pláčem před tvůj trůn
teď vzácný olej přináší.
„Běda mi! Padá na mě noc
temná a mračná pobídka k prostopášnosti
a chtíče k hříchu.
Přijmi proudy mých slz
Ty, jenž v mračna přetváříš vodu moří.
Skloň se k nářkům mého srdce
Ty, jenž jsi ohnul nebesa svým nevýslovným Vtělením.