pátek 21. září 2012

Učení Maxima Vyznavače o stvoření vesmíru

Člověk se během svého pozemského života často táže po smyslu své existence. Základní trojici otázek – kdo jsme, odkud jsme a kam směřujeme? – si kladli a kladou všichni velcí myslitelé. Činí tak i sv. Maxim Vyznavač ve svých Kapitolách o teologii a vtělení Božího Syna a dodává, že odpověď na ně můžeme nalézt skrze zkoumání „viditelného světa“, které nás přivádí k hlubšímu pochopení bytí a nakonec – v Maximově pojetí – ke konečnému cíli lidského snažení, jímž je poznání a oslava Boha[1]. Bůh se nám tedy dává poznat skrze své stvoření a zároveň odkrývá našemu duchovnímu zraku jeho celkové uspořádání.
            Byzantský teolog svoje učení o stvoření vesmíru koncipoval na základě polemiky s dosud uplatňovanými názory órigenistů. Ačkoli byla Órigenova z platonismu vycházející teorie ortodoxií postupně několikrát odmítnuta – přičemž završením celého procesu byl pátý všeobecný sněm v Konstantinopoli r. 553 – v době Maximova působení o několik desetiletí později zůstávala v prostředí křesťanských intelektuálů stále živá. Órigenovi stoupenci se navíc zaštiťovali nepochybnou autoritou, jíž byl sv. Řehoř Teolog, když citovali jeho známý výrok: „Je Božím záměrem, abychom my, kdo jsme částí Boha a spadli jsme shůry, byli z vlastní domýšlivosti tak povýšení a nadutí, že opovrhujeme Stvořitelem?“[2] 
Výkladu této pasáže ze Slavnostních řečí Řehoře Teologa věnoval Maxim Vyznavač jednu ze svých raných Dvojznačností[3], jež se stala základem jeho v biblické tradici ukotvené nauky o stvoření. Výsledkem je ucelený systém – ačkoli rozprostřený napříč různými spisy – který „odpovídá na problémy, vznesené órigenismem, novým způsobem“[4], integrujícím helénskou filozofickou terminologii do židovsko-křesťanského myšlení. Vzniká tak pro teologii úrodná půda, ze které budou sklízet plody i pozdější generace. I proto John Meyendorff nazývá sv. Maxima „skutečným otcem byzantské teologie“[5].
Órigenisté výše uvedený výrok sv. Řehoře interpretovali v intencích platónských představ o vzniku hmotného světa. Rozumné bytosti původně tvořily dohromady jednu entitu a byly soupodstatné s Bohem, jenž byl jejich zdrojem a v němž přebývaly. Toto klidné spočinutí, v němž nazíraly Boha, však nebylo nekonečné. Postupně bytosti svoji touhu v blaženém stavu nasytily, od Boha odpadly a rozdělily svoji prvotní jednotu. Následně Bůh tvoří hmotný svět a opatřuje rozumné bytosti tělem v trestu za jejich odpadnutí. Spojení duše s tělem je Boží pedagogikou, která má bytosti poučit z jejich jednání. Órigenovský výklad tak odpovídá filozofické triádě: klid (ςτάςις) – pohyb (κίνησις) – vznikání (γένεσις). Spočinutí v Bohu přechází díky nasycení v pohyb, jenž je odpadnutím od Boha a jenž nakonec vede ke vznikání – stvoření hmotného světa.
Maxim Vyznavač polemizuje zejména s ideou nasycení rozumných bytostí Bohem. Bůh je pro něj neomezenou, nekonečnou a nevyčerpatelnou krásou[6], v níž žádná touha nemůže dojít plného uspokojení. Je sám v sobě dokonalý a úplný, protože je bez počátku. Vše ostatní, jehož je Bůh příčinou, nemůže být dokonalé a úplné samo o sobě. To, co bylo přivedeno k bytí, není vlastním zdrojem bytí. Neexistuje tudíž opozice, v níž by spočívalo dokonalejší a plnější bytí poutající touhu, než je tomu u Boha. A jak může dojít konce – tj. nasycení – něco, co je bez konce? Proto Maxim obrací órigenovské schéma a navrhuje triádu: vznikání (γένεσις) – pohyb (κίνησις) – klid (ςτάςις). Bůh je dokonalé bytí samo o sobě, které dává vzniknout všemu ostatnímu. Je nestvořenou Příčinou, která tvoří vesmír z ničeho. Vesmír má svůj počátek v Bohu, ale není s ním soupodstatný. Dává se do pohybu nikoli v důsledku odpadnutí či jako Jeho emanace, ale z důvodu realizace svého poslání, jímž je plná jednota s Bohem, nebo-li zbožštění: „Když Bůh, který je absolutní plností, přivedl bytosti k existenci, nebylo to pro nějakou potřebu, ale pro to, aby se jeho stvoření radovala z toho, že s ním sdílejí jeho podobu, a on se těšil z jejich radosti a z toho, jak jsou nevyčerpatelně přitahována k Nevyčerpatelnému.“[7] Tímto pohybem směřuje stvoření ke klidu – odpočinutí, jež nachází u Stvořitele: „Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého.“[8] Genesis se završuje ve stasis.
Maximovo pojetí tak navrací křesťanské kosmologii její původní „biblický dualismus Stvořitele – stvoření“, který zachovává „absolutní transcendentnost Boha“ při „plné realitě stvoření v čase.“[9] Zároveň však ani Bůh, ani vesmír od sebe nejsou propastně odděleny – kromě propasti samotné Boží podstaty, jež je nad-bytostná a nepoznatelná[10] –, nýbrž existují ve vzájemném komuniu.
„Principem veškerého přirozeného pohybu je vznikání bytostí, uvedených v pohyb; a principem vznikání bytostí, uvedených v pohyb, je Bůh jako Stvořitel (γενεςιουργός). Nehybný stav je cílem přirozeného pohybu stvořených bytostí; tento stav pochází od Nekonečna, když přesahujeme to, co je konečné: v něm, pro nedostatek prostoru, všechen pohyb bytostí, přirozeně uvedených v pohyb, ustává... Bůh je počátek (άρχη) a konec (τέλος) veškerého vznikání a pohybu bytostí: od Něho pocházejí, k němu směřují a v Něm naleznou nehybnost.“[11]
Komunikace mezi Bohem a stvořením není vyhrazena až stasis – klidnému spočinutí, ale vztahuje se na všechny fáze stvořitelského procesu. Bůh udržuje vesmír skrze božské principy – logoi –, jež jsou projevem jeho vůle a v nich jako svých energiích se „dotýká světa a svět vstupuje do kontaktu v Ním.“[12] Každá věc a bytost má svůj logos, který věčně preexistuje v Bohu[13], podle kterého byla stvořena[14] a který se uplatňuje i v čase po stvoření[15]. „Všechny věci existují potenciálně ještě předtím, než začnou existovat aktuálně (...) Jsou definovány, ve své podstatě a způsobu vývoje, svými vlastními logoi a logoi bytostí, jež poskytují jejich vnější kontext. Skrze tyto logoi jsou vymezovány jejich hranice.“[16] Logos je tedy „model“, kterým se má stvořené řídit, aby bylo v „pravé harmonii s Bohem“ a podle Božího plánu zachovávalo vesmír v jeho dokonalosti. Oddělení od logu naopak znamená upadnutí do ne-bytí[17]. „Kdokoli neznásilňuje logos své vlastní existence, jež preexistuje v Bohu, je v Bohu skrze svoji vytrvalost.“[18]
Stvoření tak samo uskutečňuje to, co mu je nabídnuto jako vzor. Svým přičiněním může spět od bytídobrému bytí a následně k věčnému bytí, jejichž logoi mu byly Bohem dány. Stvoření je v Bohu podle logu bytí, pohybuje se k Bohu podle logu dobrého bytí a žije v Bohu podle logu věčného bytí.[19] Bytí získává přirozeným zákonem, dobré bytí nabývá člověk zákonem Písma, jež představuje duchovní vhled za smyslovou skutečnost a vedení láskyplnou touhou k druhým, a věčné bytí je nabízeno skrze zákon milosti, jež je projevem Boží lásky.[20] Takto je celý vesmír prodchnut dynamikou spění od záměru k jeho naplnění, na němž se synergicky podílí Bůh i jeho dílo.
Samotné bytí je udíleno Bohem a je plodem jeho moci. Boží moc je středním článkem triády úsiadynamisenergeia. Zatímco Boží podstata (úsia) je stvoření nepřístupná, Boží činy (energie) jím naopak prostupují. Boží moc (dynamis) je pak schopností tyto činy uskutečnit a bývá ztotožňována z Boží vůlí (thélema). V Maximově systému se Boží moc dále dělí na dva členy: prozřetelnost (πρόνοια) a rozlišování (κρίσις). „Prozřetelností míním... to, co uchovává soudržnost celku, ... rozlišováním... uchování odlišnosti mezi věcmi, ... jež u každé stvořené věci chrání spojení s logem, podle něhož byla stvořena, ... a nenarušitelnost její jedinečnosti.“[21]
Jedinečnosti mnoha logoi jsou integrovány do jednoty Logu, v němž jsou věčně obsaženy, vycházejí z něho při genesis, směřují k němu v kinesis a shromažďují se v něm ve stasis. Proto Maxim Vyznavač tvrdí, že „jeden Logos je mnoho logoi a mnoho logoi jsou Jedním“[22] – ovšem nikoli bytostně, ale hypostaticky. Nepodílejí se na Boží úsii, ale jsou sjednoceny s Bohem skrze druhou osobu Svaté Trojice. „Nejsou Boží přirozeností, nýbrž Božími mohoucnostmi či úradky jeho vůle.“[23] Skrze takto chápané logoi jsou bytosti rovněž „částmi Boha“ z výše zmíněného výroku sv. Řehoře Teologa, od něhož mohou odpadnout, pokud se „nepohybují ve shodě s Logem.“[24] Odpadnutí tedy přichází až po genesis a neodděluje se od Boží podstaty, na níž nemůže participovat, ale od Boží moci a činnosti, projevované skrze Logos. V Něm je sjednoceno vše, co jest: stvořené i nestvořené, konečné i nekonečné, pohyblivé i nepohyblivé. „Logos, jehož dobrota je zjevena a zmnožena ve všech věcech, pocházejících od něho s mírou krásy, jež přísluší každému bytí, shrnuje vše v sobě (Ef 1,10).“[25] Maximova koncepce kosmického shrnutí (ανακεφαλαίωσις) v Logu nachází oporu v jiném před-kapadockém teologickém výkladu světa, než je monisticky zabarvené pojetí Órigenovo, a obrací se k hypostatickému realismu sv. Ireneje Lyonského. Logos není abstraktní ideou, ale Osobou, která tvoří principy vesmíru, uvádí je v bytí a celé stvoření sjednocuje sama se sebou.



[1] Gnost. II,41.
[2] Or. 14,7, PG 35, 865C.
[3] Amb. 7, PG 91, 1068D-1101C.
[4] MEYENDORFF, J: Christ in Eastern Christian Thought. Crestwood, New York 1987, s. 131.
[5] MEYENDORFF, J: cit. d., s. 131.
[6] Amb. 7, PG 91, 1072D, 1076C.
[7] Char. III,46, PG 90, 434.
[8] Žd 4,10.
[9] MEYENDORFF, J.: cit. d., s. 133. Srov. též SHELDON-WILLIAMS, I. P.: Svatý Maximos Vyznavač. In: ARMSTRONG, A. H. (ed.): Filosofie pozdní antiky, Praha 2002, s. 556.
[10] Char. IV,7, PG 90, 1050.
[11] Amb., PG 91, 1217C.
[12] FLOROVSKY, G.: Byzantine Fathers of the Sixth to Eight Centuries. Vaduz, Belmont 1987. Florovsky vsazuje koncept logoi do patristické tradice křesťanského Východu (apologeti, kapadočtí otcové, Evagrius a hlavně Klement Alexandrijský) i Západu (Tertulian, Augustin). Sám Maxim, který některé řecké otce také zmiňuje, explicitně odkazuje ještě k Pseudodionýsovi Areopagitskému a jeho „predeterminacím“ – viz např. Amb. 7, PG 91, 1085A.
[13] Amb. 42, PG 91, 1329A1-6.
[14] Amb. 7, PG 91,1077C: „...inteligibilní model, podle něhož byly věci stvořeny“.
[15] Amb. 7, PG 91, 1080A: „Logos Boha Otce... stvořil všechny věci a činí všechny věci, univerzální i částečné, v pravý čas.“
[16] Amb. 7, PG 91, 1081B.
[17] „...ten, kdo měl schopnost vést kroky své duše neochvějně k Bohu, dobrovolně zaměnil to, co je lepší – jeho pravé bytí, za to, co je horší – ne-bytí.“ Amb. 7, PG 91,1085A. Viz rovněž MEYENDORFF, J.: cit. d., s. 135.
[18] Amb. 7, PG 91, 1084B.
[19] Amb. 7, PG 91,1084B.
[20] Thal. 64, CCSG 22,235, 768-772.
[21] Amb. 9, PG 91, 1133D3-1136A4. Citováno podle SHELDON-WILLIAMS, I. P.: cit. d., s. 556.
[22] Amb. 7, PG 91, 1081B.
[23] SHELDON-WILLIAMS, I. P.: cit. d., s. 562.
[24] Amb. 7, PG 91, 1081C.
[25] Amb. 7, PG 91, 1080B.

čtvrtek 6. září 2012

Ojedinělý hudební festival

V říjnu (8-.18.) se v Praze uskuteční jediný festival pravoslavné hudby u nás - Archaion Kallos. Všechny koncerty zazní v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Důvodů navštívit festival je několik:
1. dramaturgie. Pořadatelé sestavili rozmanitý program od byzantských nápěvů přes ranou ruskou polyfonii až po současné autory. Ve všech případech jde o hudbu, která se v českém prostředí naživo málokdy slyší.
2. účinkující. Vystoupí sbory a sólisté, kteří se na pravoslavnou hudbu dlouhodobě zaměřují. Vrcholem bude účast kyperského mužského sboru Romanos Melodos, který kromě vlastního koncertu bude zpívat i na liturgii sv. Jana Zlatoústého.
3. doprovodný program. Vystoupení budou doplněna speciálními přednáškami odborníků ze zahraničí, výstavou o kyperských památkách a projekcí dokumentárního filmu Starověrci.
Celý program festivalu je zveřejněn na webu pořadatele - sdružení Filokallia.

sobota 1. září 2012

Gondar


Gondar je město na severozápadě Etiopie a první zastávka na naší letošní cestě. Leží blízko jezera Tana, kterým jsme proplouvali minule, ale Gondar už jsme nestihli. Význam Gondaru pro duchovní ráz Etiopie dnes spočívá v tom, že zde funguje několik tradičních škol (při monastýrech Ba'eta Marzam, Kuskuam ad.), kde se vyučuje ge'ez (liturgický jazyk), qene (duchovní poezie), výklad Písma, církevní zpěv a tanec. Principem výuky zůstává, že žáci nesmějí nic vlastnit a živí se tím, co vyžebrají. Kromě toho je Gondar místem důležitých památek UNESCO - hlavně Fasilidasova paláce a lázní ze 16. století. V nich se každoročně v lednu koná svátek Timkat - Zjevení Páně s posvěcováním vody a křty. Uměleckým skvostem celé východní Afriky po stránce ikonomalby (zejm. strop s andělskými tvářemi) je pak chrám Debre Birhan Selassie - jediný, který se nepodařilo zničit během řádění muslimů ze Súdánu v 80. letech 19. století.

Historické památky Axumu


Axum bylo hlavní město jedné z nejvyspělejších starověkých říší, která se rozkládala od jižního Egypta přes jih Arabského poloostrova po střed Etiopie. Dnes je to centrum etiopského pravoslaví, ležící na severu země v kraji Tigrai. Na území města a v jeho okolí se nachází bezpočet památek a stále jsou objevovány nové. Ke stěžejním patří axumské stély (srovnatelné např. se Stonehenge), palác královny ze Sáby (Dongar), triligvální sloup dokládající kontakty s okolními říšemi, hrobka krále Ezany, který ve 4. století přijal křesťanství, a palác krále Kaleba, za jehož vlády v 6. století dosáhla říše největšího rozkvětu.

Procesí kolem Archy úmluvy v Axumu


Podle etiopské tradice se Archa úmluvy s Mojžíšovými deskami Desatera nachází v malé kapli vedle katedrály Maryam Tsion. Toto je ten "Zion", ke kterému se upírají mj. i rastafariáni a muzikanti reggae, samotný střed zaslíbené vlasti Etiopie (pochybuju, že se všichni ti milí evropští hoši s dready starají o tyto souvislosti s pravoslavím a vždycky se jich ptám, jestli spolu s reggae taky věří ve Svatou Trojici - Selassie, tak jako jejich jamajské vzory). Procesí kolem Archy úmluvy - de facto celého chrámového komplexu - probíhá v postních dnech. Teď byl půst před svátkem Zesnutí přesvaté Bohorodice. Bohoslužba i s následným kázáním trvá kolem dvou hodin - každý den po dobu dvou týdnů. Pak zbývá ještě čas na osobní modlitby v prostoru před a uvnitř chrámů.      

Chrámy kolem Archy úmluvy v Axumu


Ke kapli s Archou úmluvy není dovoleno se přiblížit. Do svatyně může vstoupit jenom strážce Archy, pravoslavní kněží pak mohou stát za železným ohrazením. Já jako laik jsem mohl točit pouze z větší vzdálenosti. Kdybych byl žena, tak se nedostanu ani sem. Pro ženy postavil císař Haile Selassie v 60. letech nový chrám.

Monastýr Pantaleon


Pantaleon se nachází v kopcích nad Axumem. Byl založen v 6. století jedním z tzv. Devíti svatých, kteří přišli z různých částí Byzance a přispěli k rozvoji etiopského mnišství. V monastýru také žil o pár let později svatý Yared - zakladatel etiopské hudební tradice. Vytvořil hudební notaci, hlavní církevní nápěvy a složil bezpočet dodnes používaných hymnů.

Monastýr Abba Garima


22 km autobusem z Axumu do Adwy (tady Etiopčané v roce 1896 rozprášili italskou armádu a zůstali jedinou africkou zemí, která se nestala kolonií), pak 7 km pěšky do hor. Výtečný výhled na skalní masívy Tigraie. Mezi nimi, na konci údolí, je zasazen malý monastýr Abba Garima. Je kolem jedné hodiny odpoledne (7 etiopského času) a mniši se pomalu scházejí na liturgii. Rychle si prohlídneme chrám, protože po začátku bohoslužby už z něho nelze odejít. Chceme nafotit místní artefakty a bouřka se blíží. Mniši nám ukážou - kromě jiných - vůbec nejstarší rukopis na území Etiopie: Evangelium Abby Garimy ze 6. století, psané (a malované) údajně samotným světcem. Nakonec nevyužijeme možnosti zde přenocovat a vracíme se zpět do Adwy. Brutální bouřka nás naštěstí zastihne až na jejím předměstí...