úterý 29. dubna 2014

Pravoslavné zpěvy z Tanzanie



Africké pravoslaví nás často zaskočí silnými příběhy, z nichž je patrná přítomnost Ducha svatého. Jedním z nich je i příběh mého přítele Cosmase Tshafu Ilungy.

Cosmas se narodil do rodiny pravoslavného kněze Serafíma Ilungy, jenž vychovával svých deset dětí ve městě Kanyama ve středním Kongu. Rodina však musela uprchnout před konfliktem ozbrojených povstaleckých jednotek, pověstných hromadným zabíjením a znásilňováním civilistů. Dnes žije v relativním bezpečí na jihovýchodě země, v městě Lubumbashi. Cosmův tatínek však začal trpět vážnou srdeční chorobou, ztíženou tím, že si nemůže finančně dovolit potřebné léky a už vůbec ne operaci. Proto ani nemůže sloužit v Božím chrámu tolik, jak by chtěl.

Otec Serafím byl však prvním, kdo ukázal Cosmovi a jeho bratru Dimitriovi hloubku pravoslaví a naučil je také základům byzantského zpěvu. Učil je od roku 2002 povětšinou sám doma nebo příležitostně v chrámu. V roce 2006 pak oba bratři odešli na střední školu, která byla vedena pravoslavným biskupem a dalšími misionáři z alexandrijského patriarchátu. Hlavním předmětem zde bylo zemědělství, ale odpolední hodiny byly věnovány náboženství a také církevnímu zpěvu. To, co se žáci naučili ve škole, pak prakticky uplatnili při jitřních a večerních bohoslužbách, stejně jako při nedělní svaté liturgii. Cosmas mezi své největší učitele na škole jmenuje otce Damaskina a biskupa Meletiose – původně athoského mnicha, který od roku 1989 slouží na misii v nejtěžších podmínkách východního Konga. Oba bratři tak i díky nim s úspěchem školu absolvovali v roce 2011.

O rok později byli společně přijati na lékařskou fakultu v Dar es Salaamu – největším městě sousední Tanzanie. V té době neuměli skoro vůbec anglicky, neboť ve východním Kongu je oficiálním jazykem svahilština a obyvatelé ovládají i koloniální francouzštinu. Když jsem se s oběma bratry vloni seznámil, mluvili už plynule anglicky. Jak mi Cosmas řekl, jejich zpěvy jsou vedeny v několika jazycích – svahilštině, řečtině a angličtině, zejména kvůli etnicky rozmanité církevní obci (její součástí jsou vedle Afričanů i Řekové, Arabové, Indové a další obyvatelé, trvale usazení ve městě – pozn. aut.). Francouzštinu používají v chrámu při svém ojedinělém návratu do Konga.

Díky svým znalostem byzantského nápěvu se oba bratři zapojili do aktivního bohoslužebného života. Jejich energie a úsilí však pokračovaly dál – Cosmas kolem sebe shromáždil skupinku mladých pravoslavných Afričanů, které začal spolu s bratrem Dimitriem vyučovat v byzantské tradici.

Sám mi k tomu napsal:
„Naučil jsem se byzantské hudbě ve své zemi a děkuji Bohu za tuto Jeho milost. A teď předávám to, co mi dal poznat, dalším lidem, aby zpívali líp než já, protože jak víš, sbory hrají úžasnou roli v naší církvi. Představují anděly a bez sborů v pravoslavné církvi je těžké sloužit Bohu.“

Na začátku tohoto roku Cosmu napadlo, že se svým malým sborem natočí album, aby přiblížil krásu byzantské hudby (nejen) Afričanům. Od přátel sesbíral peníze a šel za svým snem, navzdory překážkám. Většina členů sboru se totiž – typicky africky – styděla jít do studia, a tak musel Cosmas nakonec nahrát celou desku sám se svým bratrem.

Ale stálo to za to. Součástí alba jsou technicky přesné, ale hlavně procítěné liturgické zpěvy v řečtině, svahilštině, francouzštině a angličtině. Album není dostupné online, ale je možné si je zakoupit na adrese cosmastshafuilunga@yahoo.com, a tímto podpořit skromné podmínky afrických pravoslavných.

Cosmas plánuje dál pokračovat ve své práci, ale má to v tržních podmínkách vzdělávání a složité rodinné situaci těžké. Zbývá mu dokončit magisterské studium lékařství a po té chce dát své síly naplno Bohu a církvi. Ohledně svých hudebních plánů dodává: „Chceme učit pravoslavné, jak dobře zpívat a aby věděli, jak důležitá je hudba v naší církvi. Toto je Boží povinnost, kterou musíme praktikovat, kamkoli jdeme, a proto se modlíme, aby nás Bůh učinil dobrými pravoslavnými hudebníky.“

Bůh žehnej Cosmovi a jeho přátelům!

Zde malá ukázka z jejich alba:


úterý 22. dubna 2014

Alexander Schmemann: Smysl Paschy



V centru našeho liturgického života, v samém centru času, který měříme jako rok, nacházíme svátek Kristova Vzkříšení. Co je vzkříšení? Vzkříšení je zjevení nekonečného života již v tomto světě, jenž je cele podřízen času, a tudíž smrti. Ten, kdo vstal z mrtvých, už znovu nezemře. V tomto našem světě a ne někde jinde – ve světě, který vůbec neznáme – , ale již zde se jednoho rána objevil Někdo, kdo je nad smrtí, a přesto stále ještě v našem čase. Tento smysl Kristova vzkříšení, tato velká radost je ústředním tématem křesťanství a jako taková byla ve své čistotě zachována v pravoslavné církvi. Je pravda, co říkají ti, kdo tvrdí, že skutečně ústředním tématem pravoslaví, centrem celé jeho zkušenosti, referenčním rámcem pro všechno ostatní, je Kristovo vzkříšení.

Centrem, dnem, který dává smysl všem ostatním dnům, a tedy celému času, je každoroční oslava Kristova Vzkříšení o Velikonocích. Jedná se vždycky o konec a nový začátek. Pořád žijeme po Pasše a pořád směřujeme k Pasše. Pascha je nejranější křesťanský svátek. Celkový tón a smysl liturgického života církve je obsažen v Pasše, spolu s následujícím padesátidenním obdobím, které vrcholí o svátku Padesátnice – seslání Ducha svatého na apoštoly. Tato jedinečná paschální slavnost se odráží každý týden v křesťanské neděli, kterou v ruštině nazýváme „Voskresenije“ – Vzkříšení. Kdybyste si našli chvilku času a přečetli si text nedělní jitřní bohoslužby, zjistili byste, že – jakkoli vám to může připadat zvláštní – máme každou neděli malou Paschu. Říkám „malou“, ale ve skutečnosti to je „velká Pascha“.

Každý týden přichází církev ke stejné ústřední zkušenosti: „Spatřivše Tvé vzkříšení…“ Každou sobotní noc, když kněz odnáší evangelium z oltáře doprostřed chrámu, po té, co přečetl zvěst o vzkříšení, je hlásán ten samý základní fakt naší křesťanské víry: Kristus vstal z mrtvých! Svatý apoštol Pavel říká: „Pokud Kristus nebyl vzkříšen, pak je vaše víra marná.“ Není nic jiného, čemu by se dalo věřit. Toto je skutečný střed a pouze s tímto odkazem na Paschu jako konec veškerého přirozeného času a začátek času nového, v němž budeme jako křesťané žít, můžeme chápat celý liturgický rok.

Když si otevřete kalendář, zjistíte, že všechny naše neděle jsou nazývány nedělemi po svaté Padesátnici. Padesátnice je naplněním Paschy. Kristus vstoupil na nebesa a seslal Ducha svatého. Když seslal Ducha svatého na svět, vznikla nová společnost, tvořená lidmi, jejichž život, i když zůstal v tomto světě, přijal nový smysl. A tento nový smysl pochází přímo od Kristova vzkříšení. Už nejsme lidé, kteří žijí v čase jako v bezvýznamném procesu, v němž nejprve zestárneme a který skončí naším zánikem. Nejen my, ale dokonce i smrt získala nový význam. V paschálním troparu zpíváme: „Smrtí smrt překonal“. Tedy nikoli, že vzkříšením překonal smrt, ale naopak samotnou smrtí. Křesťan stále čelí smrti jakožto rozpadu svého těla, jakožto konci; přesto v Kristu, v Církvi, kvůli Pasše, kvůli Padesátnici už není smrt koncem, ale je rovněž začátkem. Není něčím bezvýznamným, co dodává pachuť bezvýznamnosti celému životu. Smrt znamená vstup Hospodinovy Paschy. To je základní tón, základní melodie celého liturgického roku v pravoslavné církvi. Křesťanství je především zvěstováním Kristova vzkříšení v tomto světě. Pravoslavná duchovnost je svým vnitřním obsahem paschální a skutečným obsahem církevního života je radost. Mluvíme o svátcích; svátek je výrazem radostnosti křesťanství.

Jedinou skutečnou věcí – zvláště v dětském světě –, kterou dítě lehce přijímá, je právě radost. My jsme učinili naše křesťanství tak starým, vážným, smutným, pompézním, že jsme ho téměř připravili o radost. Přesto Kristus řekl: „Dokud nebudete jako děti, nevejdete do Království Božího.“ Být jako dítě podle Krista znamená být schopný té duchovní radosti, které dospělý člověk už skoro vůbec není schopen. To znamená vstoupit do vztahu s věcmi, přírodou, ostatními lidmi bez podezření ze strachu a zklamání. Často používáme slovo „milost“. Ale co je milost? Cháris, charisma v řečtině znamená nejen milost, ale také radost. „A já vám dám radost, kterou vám nikdo nevezme…“ Pokud na tento bod kladu takový důraz, je to proto, že jsem si jist, že jestli máme nějaký vzkaz pro lidi, pak je to poselství velikonoční radosti, která vrcholí o paschální noci. Když stojíme ve dveřích chrámu a kněz zvolá: „Kristus vstal z mrtvých!“, pak se noc slovy sv. Řehoře Nysského stává „světlejším než den.“ Toto je tajemná síla, pravý kořen křesťanské zkušenosti. Pouze v rámci této radosti můžeme chápat všechno ostatní.

Úryvky z přednášky Posvěcení života, přednesené v červenci 1963 na Third Annual Church School Conference.

úterý 8. dubna 2014

Sv. Marek Mnich o duchovním životě (I.)



Sv. Marek Mnich, jinak řečený Asketa či Poustevník, žil v pátém století. Podle tradice byl ve svých čtyřiceti letech postřižen na mnicha svým učitelem, sv. Janem Zlatoústým. Působil jako igumen v maloasijském monastýru a později se oddal poustevnickému životu v Nitrii v egyptské poušti. Následující pasáže jsou vybrány a přeloženy ze spisů O duchovním zákoně a O těch, kdo si myslí, že jsou ospravedlněni svými skutky, které byly později zařazeny do patristické antologie Filokalia. První z nich měl zásadní vliv na sv. Simeona Nového Teologa, který se na jeho základě - zejména pasážích o svědomí - oddal cele modlitebnímu životu.

O postoji k bližnímu

Když ti někdo ublíží nebo tě urazí nebo tě pronásleduje, nemysli na přítomnost, ale očekávej budoucnost a zjistíš, že ti přinesl spoustu dobrého, nejen pro tento, ale i pro příští život.

Když se modlíme za ty, kdo nám křivdí, přemáháme ďábla; když jim vzdorujeme, jsme jím raněni.

Zabývej se svými vlastními hříchy a nikoli hříchy svého bližního; potom nebude místo, v němž pracuje tvá mysl (nús), vykradeno.

Neposlouchej řeči o hříších jiných lidí. Neboť skrze takovéto naslouchání je do tebe vštěpována forma těchto hříchů.

Když rád posloucháš zlé řeči, hněvej se sám na sebe a ne na toho, kdo je pronáší.

Když se nějaký člověk setká s pohrdáním, a přesto nereaguje hněvivě ani ve slovech ani v myšlenkách, potom dává najevo, že obdržel skutečné poznání a pevnou víru v Pána.

O poznání

Peklo je nevědomost, neboť obojí je temné. A zatracení je zapomněním, neboť obojí zahrnuje zánik.

Prvním mezi zly je nevědomost; pak přichází nedostatek víry.

Nabýváme většího poznání stvořených bytostí, čím více dodržujeme přikázání. Avšak poznání Boží pravdy v nás roste, čím větší máme naději v Krista.


Miluješ-li pravé poznání, oddej se asketickému životu. Neboť pouhé teoretické poznání nadýmá člověka pýchou (1 Kor. 8, 1).


Nemůžeme celým svým srdcem odpustit někomu, kdo nám ubližuje, dokud nemáme pravé poznání. Neboť toto poznání nám říká, že jsme si zasloužili všechno, co zažíváme.
 
O přikázání

Pán je skryt ve svých přikázáních a je možné Ho skrze ně nalézt podle míry našeho hledání.

Někteří si myslí, že mají pravou víru, aniž by dodržovali přikázání. Jiní zase přikázání dodržují a očekávají za to odměnu v podobě Království Božího. Obě skupiny se mýlí.

O zpovědi

Když chceš učinit bezúhonnou zpověď Bohu, pak svá pochybení nerozebírej příliš dopodrobna (aby tě znovu nepřemohla), ale pevně odolávej jejich novým útokům.

Zkoušky na nás přicházejí kvůli našim předchozím hříchům a přinášejí to, co odpovídá každému poklesku.

Člověk, který dosáhl duchovního poznání a rozumí pravdě, zpovídá se Bohu – nikoli vzpomínáním na to, co udělal, ale trpělivým přijímáním všeho, co přichází.

O svědomí

Pokud dodržujeme Kristova přikázání podle svého svědomí, jsme duchovně občerstveni do té míry, jak trpíme ve svém srdci. Ale každá věc k nám přichází v pravý čas.

Pokud chceš být duchovně zdravý, naslouchej svému svědomí, dělej všechno, co ti řekne, a budeš z toho mít prospěch.

Bůh a naše svědomí znají všechna naše tajemství. Nechme je, ať nás napravují.

Svědomí je knihou přirozenosti. Ten, kdo se řídí tím, co v ní čte, zakouší Boží pomoc.

Dobré svědomí lze nalézt skrze modlitbu a čistou modlitbu zase skrze svědomí. Svou přirozeností se potřebují navzájem.

Ti, kdo trpí pro pravou zbožnost, obdrží pomoc. Toto se lze naučit poslušností Božímu zákonu a našemu vlastnímu svědomí.

Nemůže pršet bez mraku, stejně jako my nemůžeme potěšit Boha bez dobrého svědomí.