Vášně jsou hříšné náklonnosti duše, kterými v sobě
zatemňujeme Boží obraz. Udržují náš život ve zlu a znemožňují obecenství s
Bohem. Starec Josef otevřeně říká, že „hřích je oddělení od Boha.“[1]
Ve svém důsledku znamená duchovní smrt.
Abychom v sobě opět zrcadlili Boha, musíme se od vášní, jež v
nás postupně zakořenily a zaplevelily naši duši, očistit. Snad každý z nás
někdy pocítil potřebu zbavit se nečistoty, jež zatěžuje nitro. Stejně, jako se
zbavujeme tělesné špíny, měli bychom dbát i o svou duševní a duchovní čistotu.
Vášně představují překážku pro působení Boží milosti. Starec
Josef je přirovnává k vysokým horám, které vrhají dlouhý stín a zamezují v
proniknutí slunečních paprsků. „Vášně jsou těžký materiál. Hory Ural! Tisíce
metrů vysoké! Milost je jako slunce. Slunce vychází, ale stín hor mu nedovolí
zahřát celého noetického člověka.“[2]
Aby byl člověk osvícen plností Boží milosti, musí se zbavit
svého „stínu“ vášní. První a největší z nich je pýcha, jež zabraňuje v návratu
k Bohu a plodí další vášně. Pyšný jedinec se uzavírá do své sebelásky,
vyhlašuje smrt Bohu a nabízí vlastní verzi bytí. Ve skutečnosti však upadá
znovu a znovu do hříchu, z něhož se nedokáže vymanit. Pro svou pýchu totiž
zatemnil svůj duchovní zrak a propadl nevědomosti. Podle starce Josefa je
nevědomost, jež pochází z pýchy, „matkou všeho zla“[3]
– stejně jako nedbalost, jež vzniká ochabnutím v duchovním boji.[4]
„Nevědomost toho, co je dobré, je zatemněním duše. A pokud se člověk nespojí s
Kristem, který je Světlem, nemůže se osvobodit od prince temnoty, jímž je
ďábel.“[5]
O tom, že místo Krista upřednostňujeme vlastní ego, se
přesvědčujeme každou chvíli. Klasickým symptomem je odsuzování druhých lidí.
Místo toho, abychom viděli svá vlastní provinění a hluboce se z nich káli,
zabýváme se nedostatky – často domnělými – ostatních. Tím se ještě více
vzdalujeme od Boha, který všechny lidi miluje stejně, a propadáme duchovní
zkáze. „Dávej pozor, ať neodsuzuješ,“ píše starec Josef. „Protože pak Bůh
dovolí milosti, aby od tebe odstoupila, a nechá tě padnout a pokořit, abys
viděl svá vlastní provinění.“[6]
Vidíme tedy, že když už nejsme sami schopni nahlédnout svůj
tragický stav a odvrhnout jednou provždy pýchu, je to milosrdný Bůh, kdo nám
skrze zkoušky připravuje vnitřní očištění. Dokud se nestaneme pokornými, nic se
nezmění a zůstaneme v zajetí vášní. „Ten, kdo nemá pokoru a kdo nedělá, co
je mu řečeno, stává se otrokem démonů.“[7]
Naopak tomu, kdo má pokorné srdce, vládne Kristus, který přemáhá veškerou moc
zla:
I
kdyby mě Pán nechal navždy tam dole, budu říkat: Můj nejsladší Spasiteli a
Bože, neudělal jsem nic dobrého a Tobě libého, ale jako pilný dělník hříchu
jsem hoden pouze být synem pekla. Takže i když jsem teď potrestán, zasloužím si
to. Jen prosím nebuď mnou zarmoucen, ale spíše shlédni se šťastnou tváří ke mně
dolů a dokonce i peklo se mi stane zářivým rájem. (Monastic Wisdom, s.
375)
Když v pokoře vyznáváme svou hříšnost před Bohem, uvědomujeme
si, jak je celá naše bytost prostoupena dalšími vášněmi. Starec Josef se ve
svých dopisech zaměřuje na dvě hlavní vášně, jež plodí – stejně jako pýcha –
další vášně (a proto je nutné je očistit) a jež souvisejí se dvěma mohutnostmi
duše. Jako takové jsou původně přirozené, avšak po odpadnutí od Boha přestaly
sloužit svému cíli. Místo toho, aby byly obráceny k Bohu, navádějí člověka k
hříchu. Se vznětlivou mohutností duše je spjatý hněv a s žádostivou touha.
Hněv je podle starce Josefa přirozený tehdy, pokud ho používáme
v duchovním boji. Stejně jako má tělo nervy, má naše duše k dispozici hněv.[8]
Nakládáme s ním podobně jako Kristus, když se rozhněval na trhovce v chrámu,
nebo jako asketové, bojující proti hříchu na poušti. „Každý by měl používat
hněv proti démonům, heretikům a všem, kdo nás odvádějí od Boží stezky.“[9]
Avšak nejen, že tak nečiníme, ale naopak velmi často obracíme hněv proti svému
bližnímu nebo se rozčilujeme nad údajnou nespravedlností, jíž trpíme (viz
předchozí text). Místo duchovního osvobození upadáme ještě víc do hříchu,
zneužívajíce svých psychických schopností.
Starec Josef říká, že tento nespravedlivý a člověka
nedůstojný hněv se dá vyléčit jedině „láskou ke všem a skutečnou pokorou.“[10]
Platí to nejen vůči nám samotným, ale také vůči druhým lidem. „Protože byl
člověk stvořený jako rozumná a jemná bytost, je mnohem lépe napravován láskou a
jemností než hněvem a tvrdostí. I já jsem po velkých a důkladných zkouškách
přišel na to, že s dobrotou a láskou můžeš upokojit mnohé.“[11]
A jak se zachovat, když v nás hněv nečekaně vzkypí? Starec
Josef radí maximální sebeovládání:
Když
tedy hněv přijde, zavři pevně svá ústa a nemluv s tím, kdo tě bezdůvodně
proklíná, hanobí, tupí a jakkoli trápí. Potom se ti bude tento had kroutit
kolem srdce, vystoupá k hrdlu a (pokud mu nedovolíš vyjít ven) zardousí se a
udusí. Když se to bude několikrát opakovat, hněv zeslabí a pak zmizí úplně. (Monastic
Wisdom, s. 61–62)
Touhu – žádostivý aspekt duše – je v duchovním boji ještě
těžší usměrnit než hněv. Trvá to déle a vyžaduje to větší úsilí. Náročnost
askeze souvisí s tím, že touha je úzce spjata s tělem, které po pádu ovládá
naši duši i mysl, místo toho, aby tomu bylo naopak.
Proto je možné touhu zkrotit pouze důslednou zdrženlivostí ve
všem. Nepodléhat smyslům, ale naopak je podřídit mysli, odevzdané Bohu, a takto
změnit svůj nepřirozený stav. Zdrženlivost má být naším normálním životním
projevem, nikoli výjimkou. Nadto je potřeba se pravidelně postit. Půst patří k
základním „zbraním“ v duchovním boji.[12]
Snižuje tělesnou aktivitu, zmenšuje objem tuku a zklidňuje krevní oběh.[13]
Celkově oslabuje naši závislost na těle a napomáhá soustředěnosti, modlitbě a
duchovnímu životu vůbec. Takto přestane tělo ovládat člověka, ale bude s ním
pouze bojovat.[14]
K očišťování od vášní je zapotřebí, opakuje ve svých listech
starec Josef, dvou vlastností – trpělivosti a odvahy. Bez trpělivosti není
možné projít dlouhými a namáhavými zkouškami, „získat zkušenost, obdržet
duchovní poznání a nabýt ctností a dokonalosti.“[15]
Trpělivým snášením překážek se učíme čelit zlu a pomalu vnitřně sílíme. „Když
nám schází trpělivost, pokušení se zdají být větší. Čím více si člověk zvyká na
to je snášet, tím jsou menší a dají se projít bez námahy.“[16]
Zároveň ovšem nezbývá, než udržet si tento postoj celoživotně. Nezáleží na věku
– duchovní zápas provází člověka až do smrti.[17]
Během zkoušek každý mnohokrát selže. Není možné zápasit bez
ztrát. Podstatné je však vytrvat a nakonec s Kristem zvítězit. Padnout a znovu
vstát. Proto starec Josef – stejně jako další svatí otcové – radí nevzdávat se.
Neměli bychom si zoufat z toho, že jsme padli, ale z toho, že jsme svými
myšlenkami a skutky zarmoutili Pána.[18]
Smyslem není setrvávat v duchovní depresi, která v nás jen utvrzuje slabost
(ale i pýchu), ale ze svých hříchů se vyzpovídat a zápasit statečně dál.
Pokaždé,
když padneš, vstaň a hledej odpuštění. Neskrývej ve svém srdci smutek, protože
smutek a sklíčenost jsou radostmi zlého. Naplňují duši člověka trpkostí a rodí
mnohá další zla. Zatímco ten, kdo činí pokání, říká: „Zhřešil jsem! Odpusť mi,
Otče!“ a vyhání smutek. Říká: „Nejsem snad slabý člověk? Tak co čekám?“
Doopravdy, mé dítě, tak to je. Takže seber odvahu. (Monastic Wisdom, s.
118)
Poznámky:
[1] Elder
Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom.
Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 301.
[2]
Tamtéž, s. 180.
[3]
Tamtéž, s. 113.
[4]
Tamtéž, s. 114, 172.
[5]
Tamtéž, s. 113.
[6]
Tamtéž, s. 54.
[7]
Tamtéž, s. 151.
[8]
Tamtéž, s. 61.
[9]
Tamtéž.
[10]
Tamtéž.
[11]
Tamtéž, s. 62.
[12]
Tamtéž, s. 129.
[13]
Tamtéž, s. 63.
[14]
Tamtéž, s. 63.
[15]
Tamtéž, s. 53.
[16]
Tamtéž, s. 71.
[17]
Tamtéž, s. 111.
Žádné komentáře:
Okomentovat