úterý 31. března 2015

Sv. Paisios Svatohorec – O otci Pachomiovi




Trápí mě svědomí, že jsem si nezapisoval poznámky o ctnostných otcích, kteří ještě nedávno žili a o nichž mně pověděli zbožní starci, když jsem byl jako mnich pouhým začátečníkem. A také je mou velkou nedbalostí, že jsem neuchoval ve své paměti všechny ty božské události, jež tito svatí starci zakusili a o kterých mně ve své prostotě pověděli, aby mně duchovně pomohli.

Otcové oněch dnů v sobě měli velkou víru a prostotu. I když byli většinou nevzdělaní, obdrželi trvalé Boží osvícení díky své pokoře a zápalu pro duchovní boj. Zatímco se v naší době zvyšuje vzdělání, logika od základů otřásá vírou lidí a naplňuje jejich duše otázkami a pochybnostmi. Z toho přirozeně vyplývá, že jsme připraveni o zázraky, neboť ty jsou přímo zakoušeny a nemohou být logicky vysvětleny.

Tento strašný sekulární duch, převládající v moderním člověku, který obrátil celou svou pozornost k tomu, aby žil lépe, snadněji a pohodlněji, naneštěstí zasáhl i ty nejduchovnější lidi; i oni se snaží stát se svatými s menší námahou – ale k tomu nikdy nedojde, protože „svatí vydali krev a obdrželi ducha.“ Zatímco se dnes radujeme z velkého návratu ke svatým otcům a k mnišství a obdivujeme úctyhodné mladé lidi, kteří se oddali vysokým ideálům, zároveň se trápíme, protože vidíme, že tento dobrý materiál nenachází vhodný duchovní kvas; tím pádem duchovní těsto nekyne a stává se z něho jen nekvašený chléb.

Dříve, dokonce před pouhými dvaceti lety, oplývala „Zahrada Matky Boží“ (Svatá Hora Athos - pozn. překl.) stále ještě prostotou. Vůně prostoty otců přitahovala bohabojné lidi jako včely a živila je, zatímco oni potom předávali toto duchovní požehnání dalším lidem pro jejich užitek. Kamkoli jste šli, slyšeli jste vyprávět prosté příběhy o zázracích a o nebeských událostech, které otcové považovali za naprosto přirozené.

Pokud jste žili v takovéto duchovní atmosféře plné milosti, ani vás nenapadlo pochybovat o tom, co jste slyšeli, neboť jste byli sami její součástí. Nenapadlo vás si tyto nebeské události zapisovat nebo si je uchovávat v paměti pro další generace, protože jste si mysleli, že tento svatootcovský způsob života bude pokračovat dál. Netušili jsme, že za pár let bude většina lidí deformována přílišným vzděláním – neboť budou vyučování v ateistickém, nikoli Božím duchu, který posvěcuje vnější vzdělání – a bezvěrectví dosáhne takových rozměrů, že zázraky budou považovány za pohádky z dávných dob. Pochopitelně, když je lékař ateistou a vyšetřuje světce nejrůznějšími vědeckými prostředky (například rentgenem apod.), nebude nikdy schopen rozpoznat Boží milost. Zahlédne ji pouze tehdy, pokud bude i v jeho nitru přítomna svatost.

Abych o ní podal přesnější obraz a přiblížil čtenářům svatootcovského ducha, rozhodl jsem se poukázat na případy několika prostých starců (...)

V ivironském skitu žil starec Pachomios. Každý mohl jasně rozpoznat svatost, vyzařující z jeho tváře. Tento starec byl velmi prostý, zcela nevzdělaný, avšak plný milosti. Když přišel do chrámu, nikdy se neposadil, zůstal stát a pronášel Ježíšovu modlitbu – dokonce i během všenočního bdění. Kdykoli se ho někdo zeptal, v které části se zrovna bohoslužba nachází, odpověděl mu: „Otcové čtou žaltář.“ Všechno nazýval žaltářem. O zpěvu nevěděl vůbec nic, znal pouze paschální tropar Vstal z mrtvých Kristus. Vždy byl ochotný konat vůli druhých lidí, sám žádnou vůli neměl.

Ať jste měli jakékoli starosti, stačilo se podívat na otce Pachomia a starosti zmizely. Každý ho miloval, dokonce i hadi, kteří mu důvěřovali a neodplazili se pryč, když ho uviděli. A kolem skitu jich žilo hodně, protože zde byla voda. Ostatní otcové se hadů báli, ale otec Pachomios k nim přicházel s úsměvem, bral je do rukou a dával za plot.

Jednoho dne, když spěchal do kelie Markova bratrstva, narazil cestou na velkého hada. Ovázal si ho kolem pasu, aby dokončil to, co měl, a pak ho odložil stranou. Jakmile to uviděl otec Jakub, vyděsil se. Otec Pachomios se tomu divil a později mi řekl:

„Nechápu, proč se hadů všichni tolik bojí. Náš otec Ondřej se bojí dokonce i štírů! Já je sbírám ze zdí do dlaní a vyhazuji ven z kelie. Teď, když už se mi od Parkinsonovy nemoci třesou ruce, tahám po venku jenom velké hady.“

Zeptal jsem se ho: „Jak to, že vás ti hadi nekousnou, otče?“

„Kristus kdesi napsal na kus papíru, že pokud máš víru, můžeš sbírat hady a štíry a oni ti neuškodí“ (L 10, 19).

Tento světec spočinul v Pánu 22. října 1967, rok před starcem Tichonem. Později o něm budu psát, stejně jako o dalších spravedlivých otcích, kteří usilovali o filotimo* v Zahradě naší přesvaté Paní a byli očištěni s pomocí Dobré Matky, Čisté Panny. Stali se Kristovými vojáky, přemohli vášně a vyhubili nepřítele – ďábla. Kristus toto „komando“ naší Církve odměnil korunou neporušitelnosti. 

Mnohé z nich jsem přímo znal, ale naneštěstí jsem je nenapodoboval, a proto teď za nimi velmi zaostávám. Z celého srdce si přeji, aby ti, kdo o nich budou číst, jejich hrdinské činy napodobovali a aby je poprosili, aby se za mě, ubohého Paisia, pomodlili. Amen.


Přeloženo z knihy Athonite Fathers and Athonite Matters (Souroti, Thessaloniki 2002, s. 15–17, 21–23).

*filotimo – těžko přeložitelný výraz, který sám starec Paisios charakterizoval takto: „Filotimo je destilace dobroty, láska projevovaná pokornými lidmi, z níž byla odstraněna veškerá stopa po egu. Jejich srdce jsou naplněna vděčností vůči Bohu a bližním. Pro svou duchovní jemnost se tito lidé snaží oplatit i to nejmenší dobro, jež je jim prokazováno.“

středa 25. března 2015

Metropolita Hierotheos – Ježíšova modlitba a jóga




Metropolita Hierotheos (Vlachos) ve své knize Noc na poušti Svaté Hory (Levadia 2003) vymezuje několik bodů, v nichž podle něho spočívá hlavní rozdíl mezi pronášením Ježíšovy modlitby a jógou či dalšími „duchovními“ cestami.

Zaprvé: V Ježíšově modlitbě je silně vyjádřena víra v Boha, který stvořil svět, vládne mu a miluje ho. Je láskyplným Otcem, který se stará o spásu svého stvoření. Spásy je dosaženo „v Bohu.“ Z tohoto důvodu ho v modlitbě prosíme: „Smiluj se nade mnou.“ Sebe-vykoupení a sebe-zbožštění jsou tomu, kdo se tuto modlitbu modlí, cizí, protože jsou hříchem Adama, hříchem Pádu. Adam se chtěl stát Bohem mimo Boží plán. Spása „nevychází z nás“ a není jí dosaženo „skrze nás,“ jak tvrdí lidské filozofické systémy. Spásy je dosaženo „v Bohu.“

Zadruhé: V Ježíšově modlitbě se nesnažíme setkat s neosobním Bohem. Nehledáme pozvednutí do „absolutní nicoty“. Naše modlitba se soustředí na osobního Boha, Bohočlověka Ježíše, a z toho důvodu říkáme: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží.“ V Kristu se setkávají Boží a lidská přirozenost, jinými slovy: „V něm přebývá všecka plnost Božství tělesně“ (Kol 2, 9). Tudíž v pravoslaví jsou antropologie a soteriologie (učení o člověku a o spáse) nedílně spjaty s christologií. Milujeme Krista a zachováváme jeho přikázání. Na tuto věc klademe velký důraz. Trváme na zachovávání Kristových přikázání. On sám řekl: „Milujete-li mě, budete zachovávat má přikázání“ (J 14, 15). Láskou ke Kristu a zachováváním jeho přikázání jsme spojeni s celou Svatou Trojicí.

Zatřetí: Skrze ustavičnou modlitbu nedosahujeme stavu pýchy. Jóga a další filozofické systémy jsou posedlé pýchou. Skrze Ježíšovu modlitbu získáváme blažený stav pokory. Říkáme: „Smiluj se nade mnou“ a považujeme sami sebe za nejhorší ze všech. Nemáme pohrdat žádným z našich bratří (…)

Začtvrté: Spása není, jak už jsme řekli, abstraktní pojem, ale je to jednota s Bohem, se Svatou Trojicí v osobě našeho Pána Ježíše Krista. Avšak tato jednota nestírá lidský faktor. Nejsme asimilováni, protože jsme sami také osobami.

Zapáté: S prohloubením modlitby získáváme schopnost rozlišovat chyby. Můžeme vidět a rozlišovat pohyby ďábla, ale také energie Krista. Rozpoznáváme oklamání od ďábla, který častokrát mění svoji formu, dokonce i za anděla světla. Odlišujeme proto dobré od zlého, nestvořené od stvořeného.

Zašesté: Zápas o Ježíšovu modlitbu je spojený s očišťováním duše a těla od ničivého důsledku vášní. Neusilujeme o stoickou netečnost, ale snažíme se dosáhnout dynamického stavu bezvášnivosti, což znamená, že naším cílem není umrtvení vášní, ale jejich transformace. Bez toho nemůžeme milovat Boha a být spaseni; ale protože byla tato láska porušena a pokřivena, usilujeme o její přeměnu. Zápasíme o to, abychom proměnili pokřivené stavy, které v nás ďábel vytvořil. Nemůžeme být spaseni bez tohoto osobního zápasu, který je dosažen s pomocí Kristovy milosti. Podle sv. Maxima Vyznavače je „duchovní poznání bez praktického života (očištění srdce) teologií démonů.“

Zasedmé: Skrze Ježíšovu modlitbu se nepokoušíme vést mysl (nús) k absolutní nicotě, ale snažíme se ji obrátit k srdci, a vnést tak Boží milost do duše, odkud se šíří dál do těla. „Království Boží je ve vás“ (L 17, 21). Podle pravoslavného učení není špatným tělo, ale náš „tělesný“ způsob myšlení. Nemáme usilovat o to, abychom se zbavili „oděvu duše“, jak tvrdí filozofické systémy, ale abychom ho spasili. Spása tak znamená vykoupení celého člověka (duše i těla). Naším cílem není destrukce těla, ale jeho oslavení. Stejně tak odmítáme ničení života. Neusilujeme o dosažení bodu, v němž bychom už netoužili po životě, a tím pádem by ustalo utrpení. Praktikujeme Ježíšovu modlitbu, protože žízníme po životě a chceme žít s Bohem věčně.

Zaosmé: Nejsme neteční k okolnímu světu. Různé „duchovní“ systémy se vyhýbají lidským problémům za účelem udržení si vnitřního klidu a netečnosti. My máme na mysli pravý opak: modlíme se neustále za všechny. Jsme prosebníky za celý svět. Nadto je spása jednotou s Kristem, zatímco zůstáváme v obecenství s dalšími lidmi. Nemůžeme být spaseni sami. Radost, která je pouze naše, není skutečnou radostí.

Zadeváté: Nepřikládáme velkou váhu psychosomatickým technikám a nejrůznějším tělesným pozicím. Pouze některé z nich mohou pomoci k soustředění mysli v srdci, které nakonec toto všechno odstraňuje. Neusilujeme tedy o netečnost, o negativní stav, ale o obdržení Boží milosti...

středa 11. března 2015

Archimandrita Emilianos – Pravoslavná duchovnost a technologická revoluce





Úvod

Dnes se hodně mluví o „technologické revoluci“ – ať už v její prospěch, či nikoli. Pokud jde o pravoslavnou teologii, nabízí se otázka, zda opravdu existuje rozdíl mezi dávným problémem technologie a naší současnou realitou?

Mohli bychom samozřejmě dlouze hovořit o devatenáctém století, průmyslové revoluci a všech jejích důsledcích – společenských, politických, morálních, náboženských ad.

Nezveličuje se dnes rozsah jinak nepochybných změn v životních podmínkách, které nastaly s třetí – technologickou – revolucí? Nebylo by realističtější místo debaty o revoluci zkoumat dlouhodobý proces, který nastal dávno před průmyslovou revolucí a který vyvrcholil v jejích důsledcích?

Základním a zároveň novým rysem ovšem je, že moderní technologie obrátila všechno vzhůru nohama. Zatímco dříve se lidé snažili používat vědu ke zdokonalení své nadvlády nad přírodou, dnes věda pronikla do samotných zákonů přírody. S výsledky, které jsou na jednu stranu pozitivní, ale které zároveň představují děsivou a neomezenou možnost do přírodních zákonů zasahovat. A kam nás tato situace dovede? K dalšímu rozšíření vědeckých možností, nebo k dobrovolnému omezení, jež by zajistilo suverenitu, důstojnost a přežití přírody?

Podstata problému proto nespočívá ve vztahu mezi člověkem a přírodou, ale spíše v naší výsadě vybírat si mezi zdánlivě nekonečnými možnostmi, až se nakonec staneme oběťmi svého vlastního díla. Proč to zmiňuji? Protože si vybavuji Jobova slova: „Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její, nemá strach, že bude její námaha marná“ (Jób 39, 16). Jinými slovy, naše epocha se chová necitlivě a lhostejně ke svým vlastním dětem. A její nevybíravý a pošetilý postoj znemožňuje každou snahu o opak.

Naší rolí není popsat všechny revoluční změny, ale spíše poukázat na skutečný smysl technologie a také na smysl pravoslavných teologických a morálních kritérií ve vztahu k jejímu použití.

Zamysleme se tedy nad vznikem technologie.

A.  Antropologie a technologie

Adam byl v Ráji „nahý v jednoduchosti a upřímnosti života“ (sv. Řehoř Teolog, PG 36, 632C), neoděn a bez „umění“. Jeho povoláním či zásadním posláním byla kontemplace, duchovní nazírání Boha, spojené s péčí o strom života. Proto se stal člověkem, „rolníkem nesmrtelných plodin“ (ibid.): aby byl skrze obdělávání Edenu neustále zaměstnán Bohem.

Technologie se tudíž objevuje až po Pádu.

Adamův prvorozený syn Kain byl zemědělec, druhorozený Ábel pastevec; oba tak byli spjati s přírodou. Kainův syn Enoch se stal zedníkem a stavitelem měst. Jeho potomek Jábal založil pastevecký způsob života, zatímco Jábalův bratr Júbal vytvořil hudební nástroje. Túbal-kain byl řemeslník, obrábějící železo a měď.

Nakonec syn bohabojného Šéta Enóš zůstal věrný Božímu jménu, svolal první veřejné shromáždění a začal s ním uctívat Boha, aby mohli všichni Adamovi potomci, užívající technologie, najít místo a způsob duchovního nazírání Boha, a mohli tak pracovat, kde chtěli, a podmanit si Zemi (1M 4, 1–26).

Skrze Boží požehnání a lopotnou dřinu tak umožnil postupný vznik technologie ze zemědělství člověku udržet si postavení pána nad přírodou i po Pádu. Technologie je podnícena lidskou schopností rozumu a kompenzuje slabost člověka – jednak vůči zvířatům, které mají dostatečnou sílu přežít, jednak vůči přírodním silám, nutným k životu (sv. Řehoř Nysský, PG 44, 140D–144AB).

Můžeme zde zmínit, že pro starověkého člověka a pro Písmo neexistoval rozdíl mezi uměním a technologií, které – pokud odpovídají potřebám naší přirozenosti – nemohou být cizí či nepřátelské vůči „kráse“. Mechanika přerůstá umění v okamžiku, kdy technologie přestává sloužit nejvyššímu poslání člověka a je zneužita ve prospěch stále větší produkce a zisku.

Pokud má být člověk pečovatelem o stvoření, pak musí rozvoj technologie zůstat v určitých logických mezích. Technologie by neměla být cílem sama o sobě, ale spíše prostředkem k cíli a měla by být v souladu s přírodními zákony a prvky na Zemi i ve vesmíru. Neboť člověk je podle Řehoře Nysského „vzpřímený, vypíná se k nebi a hledí vzhůru. I to jsou znaky způsobilosti vládnout.“ (ot. cit, PG 44, 144B, cit. dle O stvoření člověka, Praha: OIKOYMENH 2013, s. 83).

B. Kontrola nad technologiemi

Zautomatizování industriálního věku a zvláště pak informační technologie post-industriálního věku spolu s ekologickou krizí nastolují jednu otázku: Proč by nám měla sloužit moderní technologie, která se stává nenasytnou modlou, strojem vymknutým kontrole? Měla by být naše společnost organizována technologicky, jen aby nasytila stroj? Význačný ruský duchovní, minský metropolita Filaret, například udává, že veškerá těžba jednoho obrovského dolu na kov padne na výrobu důlního zařízení pro tentýž důl!

Je logické, že rychlý vývoj v jaderné fyzice či genetice může otevřít nové obzory ve vědě, zároveň však může způsobit další problémy lidstvu. To opravňuje potřebu morální intervence v oblasti technologií. Opravdu znepokojivým se stává absurdní a „bezstarostný“ optimismus mnoha vědců a politických představitelů. Podle nich v sobě technologický rozvoj automaticky obsahuje řešení problémů, které způsobil, a tudíž by neměl být omezen, aby se na daná „technická řešení“ mohlo přijít. Kdo by měl například vykonávat kontrolu v ideové rovině při vytváření nového typu technologického člověka? Na to se hodí jeden výrok sv. Pavla: „Čiňme zlé věci, aby přišly dobré?“ (Ř 3, 8)

Někteří tedy odmítají na základě historických argumentů a naší neschopnosti předpovědět, jak se budou výsledky vědy vyvíjet v budoucnu, jakoukoli morální intervenci.

Technologie sama o sobě – jakožto výsledek myšlení člověka, který byl stvořen k Božímu obrazu – není pochopitelně škodlivá. Když se ale zcela nekontrolovaně a nespoutaně vydá svou vlastní cestou, může se stát ďábelskou, a namísto světla přivodit temnotu. Nebezpečí pro nás spočívá v absenci odpovědnosti, s jakou je technologie spravována a využívána; místo toho nastupuje způsob užití, jehož cílem je podmanění lidského života a řešení problémů ryze technickými prostředky, nehledě na morální či metafyzické principy.

Jak se k této situaci staví pravoslavná tradice?

C. Postoj Církve k technologickému vývoji

Kristova Církev uchovává v ryzí formě pravoslavnou tradici – skutečnou a jedinečnou sílu, kterou čerpá ze svého života a zkušenosti, stejně jako z neutuchajícího zdroje askeze a živé mnišské tradice.

V otázce technologie pak může mnišská tradice nabídnout lidem konkrétní kritéria smýšlení a jednání. Církev ani mnišství nezastávají vůči technologickému vývoji nepřátelský postoj. Naopak to byli mniši, kdo po staletí spoluutvářeli vědecký a technický pokrok.

Na středověkém Západě mniši obnovili civilizaci, zničenou barbarskými vpády. Kláštery se staly středisky přírodních věd s výzkumem v oblasti matematiky, zoologie, chemie, lékařství ad. Nejdůležitější klášterní vynálezy vytvořily základ budoucího průmyslu. Stejně tak mniši pomohli rozvoji zemědělství obděláváním rozsáhlých pozemků.

Pravoslavný světec Atanáš Sinajský zase sestrojil mechanické zařízení na hnětení, poháněné voly, aby se mohli mniši více účastnit bohoslužeb. Tento nástroj byl – podle světcova životopisu – „vůbec nejlepším, jak co do atraktivity, tak umění manufaktury“ (Život blaženého Atanáše na Athose, I, 179). Stejný vztah mnišství k technologii lze zaznamenat napříč zeměmi, v nichž fungovaly pravoslavné monastýry.

Zároveň však pravoslavný monastýr vždycky žil v eschatologické realitě a předjímal království nebeské. Byl tak modelem organizované společnosti, jejíž život zůstával věrný evangeliu a zahrnoval lidskou důstojnost, svobodu a službu bližním.

S ohledem na to pak svatí otcové podřídili užití technologie v monastýru dvěma kritériím, které zmiňuje již sv. Basil Veliký, když mluví o práci a technických prostředcích, se kterými ji mniši vykonávají.

a) Zdrženlivost

Kritérium zdrženlivosti umožňuje zvolit takové technické prostředky, které zachovají „klid a ticho“ mnišského života a zabrání přílišné péči i mučivému úsilí. Naším cílem tedy má být „umírněnost a prostota“. Podle Basila Velikého je technologie „nezbytná pro život a poskytuje mnoho prostředků“ (PG 31, 1017B), potřebných pro udržení mnišského společenství tak, aby bylo soustředěné a oddané Pánu.

Obecně by naším heslem tedy mělo být: „Hledejme to, co je potřebné“ (PG 31, 968B). A sv. Petr Damašský dodává: „Neboť vše, co neslouží naléhavé potřebě, se stává překážkou pro ty, kdo chtějí být spaseni; vše – tedy to, co nepřispívá ke spáse duše a k životu těla“ (Filokalia, díl 3).

Tyto principy se pochopitelně netýkají pouze monastýrů. Mohou být vodítkem při kontrole technologie, pokud nechceme být vyhubeni.

b) Duchovní bdělost

Největším nepřítelem, který vytvořila post-industriální kultura informačních technologií a obrazů, je duševní rozptýlení. Lidé, pohlceni milióny obrazů a bezpočtu situací prezentovaných v médiích, ztrácejí klid mysli, sebeovládání a schopnost kontemplace; obracejí se k vnějšku, odcizují se navzájem a přestávají slyšet svůj vlastní rozum. Pokud lidé – a zvláště děti – sledují televizi 35 hodin týdně, jak ukazují dnešní statistiky, není snad jejich nitro ohroženo Skyllou a Charybdou – nedostávají se do pasti mezi ďáblem a hlubokým mořem? (Homér, Odyssea, XII, 85)

Věřící se dnes často zpovídají z toho, že se nedokáží modlit, soustředit se a zbavit se světských starostí a duševních nepokojů, které narušují střízlivost, vnitřní rovnováhu, příjemnou práci, rodinný klid a tvůrčí společenský život. Svět průmyslově produkovaných obrazů degeneruje do skutečného modlářství.

Svatootcovské učení o duchovní bdělosti může lidem pomoci odvrátit ničivé důsledky technologické společnosti. „Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly,“ říká apoštol Pavel (2 Kor 10, 4). Duchovní bdělost je ochranou pro každého, aby „zachoval vše dobré v tomto i příštím věku (sv. Hesychios, PG 93, 1481A), a je „cestou vedoucí do království nyní i v budoucnu“ (sv. Filotheos Sinajský, Filokalia, díl 2). Duchovní bdělost není výsadou pouze těch, kdo se aktivně oddali kontemplaci. Je určena všem, kdo vědomě „užívají tohoto světa, jako by ho neužívali“ (1 Kor 7, 31).

Lidé se v industriální éře stali konzumenty a otroky nejrůznějších produktů. V post-industriální společnosti se navíc stali konzumenty a otroky obrazů a informací, které naplnily jejich životy.

Zdrženlivost a duchovní bdělost jsou pro ty, kdo přicházejí do světa, zbraní vytvořenou ze zkušenosti mnišského života a z pravoslavné tradice, která ruší zotročení lidskosti a chrání zdraví a svrchovanost nás všech jako Božích dětí.


Článek igumena monastýru Simonos Petras na Svaté Hoře Athos vyšel v jeho sebraných spisech Duchovní rady a rozmluvy, 1. díl (Ormylia 1999, s. 343–352).

úterý 3. března 2015

Matka Gavrilia – Slova lásky (III)



Naše služba bližním by měla být trvalá. Měli bychom neustále zapomínat sami na sebe. Služba není momentální čin, ale život. Je to znamení Kristovy přítomnosti. (301)

Člověk žije, pouze pokud miluje. Jinak je tvorem s orgány, ale bez života. (302)

Život v Bohu spočívá ve slovech: „Následuj mě.“ Pak budeš cítit radost spolu s jistotou lásky a zároveň budeš za VŠECHNO ve dne v noci děkovat. (304)

Pokoj všem – tímto způsobem se duch ztišuje, srdce miluje, duše se zklidňuje a pozemský svět se stává rájem. Království Boží je v nás a my v něm. (307)

Pořád bychom měli žít v radosti vzkříšení. (311)

Pár slov, hodně lásky... Síly temnoty čekají na každou příležitost. Nemluvme, abychom toho pak nelitovali. (313)

Dokonce i v tomto životě nás Kristus křísí z mrtvých. (314)

Vzkříšení Lazara je symbolem vzkříšení naší duše ve světě. (316)

Čti jednoho církevního otce a pouze jeho. (317)

Pokud nemáme odvahu, když nás Pán povolá, jsme ztracení. (321)

Přeji ti, aby ti Bůh dal svou milost, moc a lásku, abys byl nablízku těm, kdo to potřebují a kdo Ho hledají. (322)

Bůh tvoří ve věčnosti. Ne ve spěchu současného života. Všechno se stane, jak a kdy On bude chtít. (327)

Lásky k bližnímu, radosti a pokoje dosáhneš ustavičnou modlitbou. (329)

Na konci dne požádej svého anděla ochránce, aby od tebe odňal myšlenky na každého, koho jsi viděl, a stejně tak, aby i oni přestali myslet na tebe. Jinak se nemůžeš správně modlit. Řekni mu: „Můj anděli, požehnej jim všem a odděl jejich myšlenky od mých.“ (332)

Když mluvíme s nějakým člověkem, zároveň mluvíme se svým andělem ochráncem a naším tichým a neviditelným posluchačem je Kristus. Nikdy na to nezapomeň. (333)

Největší vánoční dárek, který můžeme dát Kristu, jsme my sami. (337)

Nemůžeš být křesťanem a nemilovat všechny stejně. Souvěrce i příslušníky jiné víry. (343)

Čti Izáka Syrského. (349)

Manželství je láska, náklonnost, přátelství. Není to „sex“. „Sex“ je cosi protibožského, protože pochází z „tohoto světa.“ Nemá vztah k duši.

Partneři by se neměli přitahovat skrze žárlivost. Žárlivost pochází od Satana. (352)

Svatá tajina manželství je tajinou stejně jako křest. Pokud ses „znovu nenarodil“ v srdci druhého, a on ve tvém srdci, pak zde chybí Bůh. Samozřejmě, že On tě vidí a je mu to líto. Nemůže ti ale pomoct, protože jsi ho k sobě nevpustil a ani o tom nevíš. (353)

Vždycky poslouchej své svědomí. Pochází od Boha. (355)

Na všechno zapomeň. Sjednoť se s Bohem v modlitbě. A potom budeš vědět, kterou cestou se vydat... (356)

Neměli bychom být hrdí na to, že snad někomu pomáháme. Ve skutečnosti nikomu nepomáháme. To Bůh pomáhá a vede nás, když se Ho držíme. (358)

Bůh nechce, abychom se rozdělili. Budˇ milujeme Ho, nebo „svět“. Nemůžeme stát jednou nohou ve „světě“ a druhou v Církvi. (359)

Měj se na pozoru před slávou. To je něco, co Bůh nechce. (362)

Následuj svou cestu a nedovol, aby tě cokoli obtěžovalo. Měj uši k slyšení a nebuď netrpělivý. Musí uběhnout mnoho let a my musíme projít mnoha zkouškami, než získáme trpělivost. (371)

Pane, prosím, nedovol, abych měla svou vůli. Konej svou vůli ve mně. (372)

Bůh je svobodný a láska přebývá ve svobodě. (373)

K nikomu se nepoutej kromě Boha a jdi tam, kam tě Duch svatý povede, přinášeje Jeho lásku VŠEM přes hranice a rozdělení. Tvým cílem je láska! To mi jednou řekl otec Lev a já to teď říkám vám. (380)

Shovívavost v postu způsobuje nemoc a nemoc přináší lenost. (381)

Všude jsou Boží lidé. Nikdy nevíš, jestli ten, koho jsi dnes potkal, nebude zítra světec.


Pět jazyků

Jednou ke mně přišel cizí misionář a řekl mi: „Jsi zřejmě dobrá žena, ale ne dobrá křesťanka.“

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Protože už jsi tu dlouho a pořád mluvíš jenom anglicky. Jaké místní jazyky ses naučila?“

„Žádný,“ odpověděla jsem, „protože se hodně stěhuji z místa na místo. Jakmile se naučím jeden dialekt, lidé už mluví jiným. Naučím se vždycky jenom ´Dobré ráno´ a ´Dobrý večer´. Nic víc.“

„Pak ale nejsi křesťanka. Jak chceš jinak evangelizovat? Každý katolík nebo protestant se naučí všechny místní dialekty, aby...“

Vtom jsem si pro sebe řekla: „Pane, dej mi pro něho odpověď.“ Z celého srdce jsem Ho o to požádala. A pak jsem mu řekla: „Promiň, zapomněla jsem, že znám pět jazyků.“

„Opravdu? Které?“

„První je úsměv, druhý slzy, třetí dotek, čtvrtý modlitba a pátý láska. S těmito pěti jazyky chodím po světě.“

Misionář mě přerušil: „Počkej chvilku. Zopakuj to ještě jednou, prosím, ať si to můžu zapsat.“

S těmito pěti jazyky můžete zcestovat celou zemi a svět bude váš. Milujte každého – bez ohledu na náboženství nebo rasu. Bez ohledu na nic.