úterý 26. května 2020

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 1. Sebepoznání


V létě 2015 jsem napsal několik textů o učení starce Josefa Hesychasty, zachyceném v jeho dopisech, s tím, že se k nim později vrátím a upravím je k vydání. Mezitím přišly různé životní starosti a radosti, ale hlavně vyšla kniha Václava Ventury Dej krev a získáš ducha, která přiblížila starcovo učení v plnosti českým čtenářům. Ke svým textům se tedy dostávám až teď a po drobných úpravách je předkládám těm, které zajímá starcovo dílo.

Sebepoznání

Na začátku duchovního života musí člověk nejprve poznat sám sebe. Podle starce Josefa je prvním krokem přiznání našeho skutečného stavu před Bohem: kým jsme a jakými nás Bůh stvořil. Nevysnívat si o sobě – jak to často děláme – falešné představy a nepovažovat se za něco víc, než kým doopravdy jsme. Tyto iluze totiž v našem vztahu k Bohu vytváří překážky, které nás od Něho zbytečně vzdalují. Naopak upřímné sebepoznání bariéry odstraňuje a umožňuje nám plně se otevřít působení Boží milosti.[1]

Každý, kdo touží po milosti a chce, aby mu ji Bůh svobodně udělil, musí nejprve správně chápat svou vlastní existenci – „poznej sám sebe.“ To je skutečná pravda, neboť každá věc má svůj původ, a pokud nezjistíš její počátek, nezmění se pro tebe ani v dobrý konec. (Monastic Wisdom, s. 74)

Pravda o naší existenci je prostá: nejsme nic. „Člověk si musí uvědomit, že je nic – nula – a že všechno povstalo k bytí z ničeho.“[2] Stvoření člověka z ničeho je počátkem našeho sebepoznání. Bez Boha by neexistoval vesmír, svět a ani nikdo z nás. Bůh stvořil nejprve zemi a z ní pak člověka. „Bůh řekl a byla země. Vzal z ní hlínu a zformoval člověka. Bez duše, bez mysli; jenom člověka z hlíny. To je naše existence. To je to, čím všichni jsme – prachem a bahnem.“[3]

Toto vědomí vlastního stavu před Bohem v člověku vytváří prostor pro pokoru, jež je počátkem skutečného duchovního života. Podle starce Josefa vzal „Bůh zemi, ten nejpokornější materiál, abychom i my byli pokorní; není nic pokornějšího než země.“[4] Avšak místo toho, aby člověk realisticky nahlédl svůj pravý stav a obracel se ke svému Stvořiteli, opájí se pyšně sám sebou a považuje se za něco víc, než kým ve skutečnosti je. Vzniká až směšně absurdní situace, kterou starec Josef vystihuje slovy:

Hlína okrádá hlínu. Hlína uráží hlínu. Hlína vraždí hlínu. Hlína se povyšuje nad hlínu. Hlína se obohacuje hlínou. Hlína vládne hlíně. Hlína mlátí hlínu. Hlína vězní hlínu. A obecně: hlína se považuje za moudřejší, silnější, bohatší, šlechetnější a čestnější, než je hlína. Jaké nahromaděné bohatství hlouposti a neznalosti o své existenci! (Monastic Wisdom, s. 207–208)

Člověk, stvořený z hlíny, nemá žádnou zásluhu na svém životě. Vše pochází od Boha, vše žije v Bohu. Bůh stvořil člověka ze země, ale zároveň mu vdechl život. Naší životní silou, jak říká starec Josef, je sám Boží dech.[5] Žijeme proto, že v nás dýchá Bůh.
            
Toto poznání je pro nás zcela zásadní. Na jedné straně jsme od Boha velmi vzdáleni, neboť nejsme nic. Na straně druhé jsme mu tak blízko, jak jen lze být: Bůh dýchá přímo v nás. A starec Josef jde ještě dál, když říká: „Jsi dech Boha.“[6] To vytváří největší paradox naší existence a zároveň nejpozoruhodnější úkaz celého stvoření. „Jaká nebeská velkolepost! Jaká sláva a čest pro člověka! Je pokornou hlínou a zároveň božským dechem.“[7]
            
Boha nelze najít v racionálních spekulacích, ale lze Ho bytostně zakoušet ve vlastním nitru. Stvořitel nám vdechl živou duši, v níž se „materiální sjednocuje s Nemateriálním; člověk s Bohem do té míry, co může naše pozemská přirozenost snést. Tato jednota je tou nejkrásnější věcí a je velmi dobrá.“[8] Vdechnutím rozumové duše stvořil Bůh – podle starce Josefa – člověka ke svému obrazu. Biblický výraz „a ke své podobě“ (Gen 1, 26) pak odpovídá jednotlivým ctnostem, kterými se člověk připodobňuje svému Stvořiteli: láskou, dobrotou, milosrdenstvím atd.[9]
            
My se však způsobem života, který vedeme, nejen že nepřipodobňujeme Bohu, ale navíc zatemňujeme samotný Jeho obraz. Ničíme svou duši a dusíme Boží dech v nás. Vzdalujeme se od Boha, který je Život, a sloužíme Knížeti světa, skrze něhož přichází smrt. Smrtí pak dochází k oddělení pomíjivého od věčného, tělesné „hlíny“ od živé duše:

„Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gen 3, 19) Slova našeho Stvořitele se naplní. Ale co se stane s Božím vdechnutím, Božím dechem? Jako se prach navrátí k prachu, tak se duše, jež je vdechnutím Boha, navrátí k Bohu. Ano, ale jak? Když vyšla od Boha, byla vonným božským dechem, ale je teď taky taková? Ne, není. Tak co se stane? Je nezbytné očišťování – slzy, zármutek, bolest. Neboť jsi zarmoutil Boha, svého Dobrodince a Otce, jenž je dobrý, tolik tě – hlínu – oslavil a dal ti svůj božský dech. Mohou tě očistit skutky pokání skrze Jeho milost. Tak plač a teskni, aby tě Bůh obnovil ve tvém původním stavu.“ (Monastic Wisdom, s. 284)

Náš duchovní život tedy začíná návratem k sobě samému. Teprve po té, co si uvědomíme, kým jsme, můžeme vykročit dál. Poznáme-li, že jsme nic, a zároveň, že toto nic povstává k životu Božím dechem, můžeme uskutečnit své bytí k Božímu obrazu a podobě. Bůh je v nás a všude kolem nás. V Něm žijeme a pohybujeme se (Sk 17, 28). „Dýcháme Boha, jíme Boha, odíváme se do Boha. Všechno chválí a velebí Boha. Celé stvoření Mu vzdává chválu. Všechno živé a neživé tajemně vypovídá o Stvořiteli a oslavuje Ho. Všeliký duch chval Hospodina! (Ž 150, 5)“[10]

Poznat sám sebe znamená nalézt své skutečné místo v kráse stvoření. Znamená to pokorně přijmout nepatrnost a zároveň nesmírnou hodnotu, kterou v něm máme. Bůh nás svých vdechnutím stvořil ke svému obrazu. Existujeme proto, abychom se podíleli na Jeho stvořitelském díle. Žijeme proto, abychom se stali bohy Jeho milostí.[11]

Avšak místo toho jsme se ve své pyšné, slepé nevědomosti od Boha odvrátili a začali realizovat své vlastní představy o světě. Výsledkem je společenská, přírodní a duchovní katastrofa. Jedinou nadějí je pokorný návrat k sobě samému a k Božímu dechu v nás. Čistota prostředí, v němž žijeme, není možná bez osobní očisty každého z nás. A ta je uskutečnitelná pouze nezměrnou Boží milostí.

Poznámky:


[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 50.
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž.
[4] Tamtéž, s. 284
[5] Tamtéž, s. 112.
[6] Tamtéž.
[7] Tamtéž, s. 284.
[8] Tamtéž, s. 220.
[9] Tamtéž, s. 391.
[10] Tamtéž, s. 325
[11] Tamtéž, s. 112.

Žádné komentáře:

Okomentovat