Pravoslaví v Tanzanii

Tanzanie je překrásná, Bohem obdarovaná země. Na západě trojice velkých afrických jezer Victoria, Tanganyika a Nyassa, uprostřed několik národních parků, na východě pak nekonečné pláže Indického oceánu. A Kilimandžáro, samozřejmě.

Svatí otcové umísťovali biblický Ráj do míst za Etiopií, jež je napájena z jeho bohatých vod (viz např. sv. Řehoř Sinajský ve spise O přikázáních a naukách...). Pokud bychom tento názor promítli do dnešních map, pak rajské zemi odpovídá oblast mezi Ugandou, Keňou a právě Tanzanií – tedy etnicky a kulturně kompaktní část Afriky, rozdělená uměle po první světové válce kolonialistickými velmocemi Velké Británie a Německa.

Přírodní bohatství je pro Tanzanii hlavní devizou – s ohledem jak na turistiku, tak na mezinárodní obchod, vázaný na tropické zemědělství či ložiska diamantů, zlata a zemního plynu. Přesto většina obyvatel dosud žije v nesmírné bídě. Ještě v 80. letech minulého století patřila Tanzanie k pěti nejchudším zemím světa – zásluhou necitlivé vlády výše zmíněných kolonizátorů a následně od 60. let socialistických zásahů prezidenta Julia Nyerereho, jež vedly k totálnímu kolapsu země. Několik málo desetiletí nestačilo na to, aby se Tanzanie hospodářsky vyrovnala byť jen svému bezprostřednímu sousedu, Keni.

V této nelehké situaci zastávají důležitou roli náboženské instituce (v Africe obecně se ateismus vyskytuje zcela minimálně), jež přispívají k důstojnějším podmínkám života. Mezi tradiční patří i pravoslavná církev, jež se těší určité úctě jednak díky své nesvázanosti s koloniální mocí a jednak díky své dlouhodobé přítomnosti v zemi. To ji činí důvěryhodnou jak oproti „starým“ evropským církvím, tak oproti současným evangelikálním hnutím, rychle se šířícím po celém kontinentu.

Pravoslaví je v Tanzanii přítomno od počátku dvacátého století (tedy nedlouho po katolictví a protestantismu) zásluhou zejména řeckého kněze Nikodema Sarikase, který sem přišel po svém působení z Jižní Afriky. Jeho pastýřská činnost se vztahovala jak na tradiční pravoslavné věřící (řecká, indická či arabská komunita), tak na neofyty z černošského obyvatelstva. Z centra v Dar es Salaamu se v 50. letech stala metropolie Iranopolis (což je řecký překlad „Místa/města míru“), která pod svou jurisdikci zahrnovala celou (tehdejší) Tanganiku, Ugandu a Keňu.

Dnes se v Tanzanii (název odkazuje ke sjednocení Tanganiky a Zanzibaru v roce 1964) nacházejí dvě metropolie – Iranopolisu a Mwenzy. První spravuje oblast na východě, druhá pak na severozápadě země. Obě se starají o stovky farností, zdravotní střediska, sirotčince či teologický seminář v Kasikizi.

Při své letošní cestě po Tanzanii jsem navštívil dva chrámy – ve městě Tanga na severním pobřeží a pak katedrálu v Dar es Salaamu. V prvním případě šlo o velmi příjemné překvapení. O pravoslaví v Tanze jsem neměl žádné informace. Když jsem se vracel z katolického kostela – jedné z nejstarších budov v německé kolonialistické baště – všiml jsem si při focení v dálce typické byzantské věže.

Zájem mě přivedl k malému chrámu obklopenému parkem, ve kterém pár místních výrostků hrálo fotbal. Nově omítnutá stavba byla vedena v klasickém byzantském stylu, který svou jednoduchostí dobře zapadal do africké krajiny i prosté okolní výstavby. Byzantský styl přitom nemá upozorňovat na vnější kolonialistickou moc, ale spíše odráží celkový přístup Alexandrijského patriarchátu k africké misii.

Ten se snaží budovat africkou církev na patristických základech. Svatootcovská tradice prostupuje věroukou, bohoslužebnou praxí, pastýřskou péčí, spiritualitou a současně „vnějšími“ projevy od malování ikon, přes zpěv až po architekturu chrámů. Jejich dílčí členění na chrámovou loď, oltář a prestol odpovídá svatootcovskému pojetí církve jako obrazu světa (viditelný a neviditelný) a zároveň člověka (tělo – duše – nús), který účastí na bohoslužbě předkládá sebe – a skrze sebe celé stvoření – Bohu.

Základy pro církev prvních století zůstávají základy i pro církev století jednadvacátého. Takto budovaná církev pak do sebe přijímá různé národy světa s jejich vlastními kulturními zvyky. Promítnuto do architektury chrámu v Tanze: po jeho pravé straně se venku nachází kamenná křtitelnice. Nově pokřtění vstupují do budovy církve – zanechavše za sebou „starého člověka“ – , kde se „oblečeni v Krista“ sjednocují s Bohem. Svahilská liturgie je pak dalším střípkem v mozaice „byzantských“ liturgií světa. Přitom byzantismus zde není totožný s řeckou kulturou, ale znamená kulturu různých národů v jednom křesťanském světě – tak, jak se rozvíjela před stoletími (v tehdejší byzantské říši), i dnes.

Tyto úvahy se mně honily hlavou, když jsem si zvenku prohlížel onen malý – žel zavřený – chrám. Smířen s tím, že už se do něj nepodívám, prohodil jsem pár slov o anglických klubech s místními „fotbalisty“ a měl se k odchodu. Vtom ke mně přistoupila drobná žena a začala mi ve svahilštině cosi vysvětlovat. Pochopil jsem, že mi chce ukázat chrám. Spolu s jejími dětmi jsme vstoupili dovnitř. V prázdné lodi chyběly lavice, avšak interiér byl připraven na bohoslužbu – včetně podsvíčníků a bohoslužebných knih v oltáři. Škoda, že má úroveň svahilštiny se nezmohla na víc než na základní fráze. Ale aspoň mi na památku zůstala fotka z tohoto milého setkání.

Bližší kontakty jsem mohl navázat až v Dar es Salaamu. Místní chrám byl postaven původně pro pravoslavné přistěhovalce z Řecka, Blízkého východu a Indie. Postupně se ale do komunity věřících začlenili i zdejší černošští obyvatelé. Ti dnes tvoří duchovenstvo chrámu, ale věřící lid je stále velmi pestrý. Bohoslužebným jazykem proto vedle svahilštiny zůstává řečtina a angličtina.

Všechny zpěvy jsou vedeny v byzantském modu. Překvapila mě vysoká úroveň přednesu žalmistů. Jak jsem se později dozvěděl, část duchovních má za sebou studium v teologickém semináři v Nairobi. Ti nejnadanější jsou pak posíláni na pravoslavné fakulty v Evropě. Po svém návratu pak slouží v nesrovnatelně těžších podmínkách Afriky.

Při své návštěvě chrámu jsem se blíž seznámil s jedním z žalmistů – Samuelem. Přátelství umožnila angličtina. Samuel totiž pochází z Ugandy, kde je angličtina hlavním jazykem. Uprchl ze severu země, kde žil, před místními rebely, jejichž kruté praktiky zacházení s lidmi mi popisoval. V Tanzanii našel práci, stará se o chrám, zpívá ison (spodní hlas) na bohoslužbách a touží po studiu v Nairobi. Sám zatím nemá dostatek peněz, proto jsem mu slíbil, že mu nějaké pomůžu sehnat. Kdyby měl kdokoli zájem se k této formě pomoci přidat, neváhejte mě kontaktovat.

Pravoslaví v Tanzanii totiž potřebuje naši podporu. I přes dosavadní značnou službu církve jsou potřeby této země obrovské. Možností, kam zamířit naši pomoc, je mnoho. Ale nejúčinnější je cílená podpora konkrétních lidí, místních pravoslavných. Pravoslaví tvoří mezi zdejšími křesťanskými denominacemi menšinu, ale jedině ono může předat africkému kontinentu tradici původní, nerozdělené církve. A Afrika – na rozdíl od vyhořelé Evropy – má o ni živý zájem. 

Syrští otcové: Jan z Apameie (II)

O životě Jana z Apameie – někdy zvaného také Jan Samotář – toho mnoho nevíme. Naštěstí nám zůstaly zachovány jeho spisy, jež potvrzují, že patří k nějvýznačnějším otcům syrského křesťanství.  Jan žil v první polovině pátého století a působil jako mnich v monastýru blízko Nikertai, v eparchii Apamea (což bylo významné náboženské centrum nacházející se mezi Jeruzalémem a Antiochií). Navazoval na velkého syrského otce předchozí epochy, ct. Efréma, a zároveň řecké asketické autory 4. století a předjímá pozdější mystiky Izáka Syrského a Josefa Vizionáře. Následující úryvek, pořádající jednotlivé výpovědi tematicky, pochází z Janova spisu List Hesychiovi.

O čtení Písma

Rozjímej o tom, co ti Kristus – tvůj učitel – ve svých slovech sdělil: najdi sílu v tom, co je ti v Jeho evangeliu předáno.

Buď pozorný ke čtení slov Písma, aby ses od nich naučil, jak být s Bohem. Nevybírej si pro sebe pouze modlitbu a nezamítej čtení, protože se po tobě nežádá, aby pracovalo jen tvé tělo, zatímco tvá mysl by zahálela. Rozvrhni svůj život podle různých zájmů: čas na čtení a čas na modlitbu. Takto budeš osvícen v modlitbě, jež vyplyne z tvé četby Písma. Protože Pán veškerenstva po nás nepožaduje vnější postoj, ale mysl, jež je moudrá skrze naději v Něj a ví, jak se přiblížit k dokonalosti.

Buď vytrvalý ve čtení proroků. Od nich se naučíš Boží velikosti, laskavosti, spravedlnosti a milosti.

Zajímej se o učení moudrých; shledáš-li nějaké učení nápomocným, vytrvej u jeho čtení. Nehledej jako malé děti potěšení ve vnějších zvucích, ale rozeznávej slova, skrývající sílu – protože skrze ně je nám zvěstováno Spasitelovo evangelium.

Namáhej se při čtení Písma víc než při čemkoli jiném: protože v modlitbě často mysl bloudí, ale při čtení je dokonce i těkavá mysl usebraná.

Buď pokaždé zvěstovatelem evangelia. Staneš se jím tehdy, když na sebe vezmeš evangelijní způsob života.

O svobodě

Buď služebníkem i svobodným člověkem zároveň; služebníkem v tom, že náležíš Bohu, ale svobodný v tom, že ničemu neotročíš – ani prázdné chvále, ani žádné vášni. 

Osvoboď svou duši od pout hříchu; přebývej ve svobodě, protože Kristus tě osvobodil; osvoj si svobodu Nového Zákona již během svého pozemského života. Neotroč lásce k penězům nebo chvále od příjemných lidí.

Nevytvářej si pro sebe zákony, nebo jim začneš otročit. Buď svobodný jako ten, který si dělá, co chce. A nebuď naopak jako ti, kdo se řídí vlastními zákony a nedokážou se od nich odvrátit – ať už ze strachu nebo proto, aby se zavděčili ostatním; takto začali otročit svému právu s krky spoutanými zákony, jež si sami vyhlásili – právě když je Kristus vysvobodil ze jha Zákona.

Nedělej závažná a rychlá rozhodnutí týkající se budoucnosti, protože jsi stvořená bytost a tvá vůle podléhá změnám. Rozhodni o těch záležitostech, jež jsou nezbytné, ale neupínej se na to, že už se nic nezmění. Protože ani tvá věrnost se například neřídí tím, co zrovna jíš: tvá služba Pánu se uskutečňuje ve tvé mysli, tvém vnitřním „já“.

Nebuď k ničemu připoután a nenech nic, aby tě zotročilo. Osvoboď se ze jha světa skrze svobodu nového života. Existuje bezpočet přikázání, které byly Bohem zrušeny a smazány a ty si chceš vytvořit další? Spousta lidí se stará o to, aby porušovala všechny možné zákony – jen ne ty své.

Takže buď svobodný a osvoboď se od každého ničivého otroctví. Protože dokud se neosvobodíš, nemůžeš být Kristovým dělníkem; protože království v nebeském Jeruzalémě, které je svobodné, nepřijímá děti otroctví. Naopak děti svobodných rodičů (Ř 8,15) jsou samy svobodné a v ničem neotročí světu.

O myšlenkách

Buď bdělý po celý svůj život; upevni ve své mysli myšlenku na Pánovo utrpení, neboť on je duchovní pevností našich duší, útočištěm spravedlnosti, v němž jsou ochraňovány dobré skutky. 

Pomni utrpení mučedníků, abys sis uvědomil, jak velká je láska k Bohu.

Buď pozorný ke svým myšlenkám. Jestliže tě napadne nějaká špatná myšlenka, nepanikař, protože Pán veškerenstva nepohlíží na pomíjivé myšlenky, ale dívá se do hloubky tvé mysli, jestli nemáš potěšení ze špatných myšlenek, které v ní přebývají; protože nenávistné myšlenky těkají na povrchu mysli, zatímco smysly, které se nacházejí níže a které zkoumá Pán, mohou zahnat nenávistné myšlenky. Pán nesoudí cokoli, co jen tak přijde na mysl, ale myšlenky, které jsou v hloubi a které může svou skrytou rukou odehnat. Proto taky neomlouvá myšlenky, které vytrysknou z hloubi mysli, protože ony mohou zapudit ty, které těkají na povrchu; Pán soudí ty myšlenky, které mají cestu do srdce člověka.

Měj se na pozoru před špatnými myšlenkami, v nichž by nacházela tvá mysl zalíbení, aby se nestaly jejím základem. Právě na ně se vztahuje Boří soud a je pro ně vyhrazen trest.

Nebuď na nic pyšný, s výjimkou toho, že nejsi pyšný. Ničím se nechlub, s výjimkou toto, že se nechlubíš. Kdo je pyšný tímto způsobem, je správně pyšný, protože ve skutečnosti pyšný není; kdo se chlubí tímto způsobem, je správně vychloubačný, protože se ve skutečnosti nevychloubá. Kdo se tímto způsobem raduje, správně se raduje, protože se raduje v Bohu. Kdo takto jásá, jásá správně, protože nejásá z věcí tohoto světa.

Neměl bys být v ničem svárlivý, s výjimkou hříchu.

Neměj v nenávisti zlo u druhých, když existuje v tobě; raději dej najevo nenávist ke zlu ve tvé vlastní osobě.

O modlitbě

Když se modlíš před Bohem, dbej na to, aby tvá mysl byla usebraná. Odlož stranou všechny rušivé myšlenky. Pociťuj ve své duši skutečnou přítomnost Boha. Očisti se od pohybu myšlenek; pokud s nimi musíš zápasit, buď v tom vytrvalý a nevzdávej se. Když Bůh uvidí tvou vytrvalost, pak v tobě znenadání vysvitne milost a tvá mysl najde sílu. Může se dokonce stát, že v tobě vzejde předivné nazření Božího majestátu: to přichází jako výsledek této snažné prosby a osvíceného poznání; neboť tak jako nedáváme vybrané parfémy do zapáchající nádoby, ani Bůh nevzbuzuje zření svého pravého majestátu v myslích, jež jsou dosud ohyzdná.

Na začátku své modlitby říkej v Boží přítomnosti: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná jsou nebesa i země slávy tvé.“ Po té měj na mysli všechno, co je pro tvou modlitbu vhodné, tedy vzpomínání Boží církve, prosby za slabé a postižené, přímluvy za ty, kdo zbloudili, soucit s hříšníky a odpuštění těm, kdo činili zle.

Konej snažné prosby před Bohem, abys ve svých myšlenkách bez ustání říkal následující: „Bože, učiň mě ve své milosti hodným velkoleposti, kterou dáš za odměnu budoucímu světu, a nechť mě tvá spravedlnost nesoudí ve velký den Tvého příchodu. Ach Bože, učiň mě hodným ve své slitovnosti, abych měl pravé poznání Tebe a účast na Tvé dokonalé lásce.“ A až dospěješ ke konci svých proseb, zapečeť svou modlitbu modlitbou, kterou dal Kristus náš Pán svým učedníkům. Buď v tom všem vytrvalý, rozjímej o tom a pak budeš schopen se modlit před Bohem i před lidmi.

Ct. Maxim Vyznavač o stvoření člověka k Božímu obrazu a podobě

Člověk, jenž je integrální součástí vesmíru, se skládá z duše a těla. Toto pojímání lidské bytosti je společné mnoha křesťanským autorům prvních století, kteří se však od sebe liší ve výkladech o stvoření těchto dvou částí. Órigenisté nahlíželi na tělo jako na tzv. druhé stvoření, jež Bůh učinil v důsledku pádu duše. Nesmrtelná duše preexistovala před hmotným světem v blaženém stavu u Boha, jímž se však nasytila a v ochladnutí od Boha opadla. Bůh ji pak oděl do tělesné schránky, kterou stvořil za účelem její nápravy skrze očišťování od tělesných vášní. Tělo a spolu s ním veškerý hmotný svět jsou realitou padlého stavu, zapříčiněného hříchem.

Odmítnutí ct. Maxima Vyznavače nauky o dvojím stvoření a preexistenci duší (upevněné v asketických kruzích zejména autoritou Evagriovou) navazuje na předchozí snahy kapadockých otců, především sv. Řehoře Nysského, a opírá se rovněž o terminologii chalcedonské a neochalcedonské teologie. Řehoř Nysský ve svých spisech O stvoření člověka a O duši a vzkříšení logicky vsazuje órigenovský přístup do tradice řecké filozofie s její představou o metempsychosis – stěhování duše, potažmo její reinkarnace po smrti. Z pohledu křesťanské duchovnosti, usilující o úplnou obnovu jednoty s Bohem, však pád do hmotné skutečnosti nepředpokládá účinné očišťování, ale vedl by k dalším a dalším pádům, jež by nakonec vyústily ve zničení duše.[1] To by znamenalo převahu smyslového života nad duchovním, který by sám o sobě byl příčinou pádu.[2]

Pro Maxima Vyznavače je nemyslitelné, aby všemohoucí Bůh tvořil z donucení – někým jiným a jeho jednáním. Tělo a hmotný svět nevznikají ex post, jako důsledek hříchu a jako výtvor, jež nebyl Bohem původně zamýšlen – ale naopak preexistují v Bohu společně s duší ve formě logoi a jsou zároveň spolu uvedeny v bytí. Bůh ve své stvořitelské moci není omezen zlem, stejně jako tělo není od zla odvozeno.[3] Tělo není trestem za pád duše a duše se od něho nemusí ve svém tíhnutí k Bohu osvobozovat. Naopak obě části lidské bytosti jsou naprosto rovnocenné a koexistují ve vzájemné psychosomatické jednotě od samého počátku. „Pokud tedy existují – myslím duše a tělo – současně a vznikají zároveň, ani jeden z nich co do původu neexistuje před nebo po druhém, aby se žádný z nich nevymanil z druhu, který oba tvoří, potom skutečně princip vztahu zachovává to, že každý má svou vlastní jsoucnost (ύπόςτασις) jako součást jednoho druhu. A jsoucnost každého udržuje zcela a plně přirozenou jednotu jednoho s druhým.“[4]

Lars Thunberg ve své monografii uvádí dvojí dopad tohoto Maximova přístupu: zachování Boží suverenity při stvoření a „pozitivní zhodnocení světa v jeho diferenciaci“[5], tj. uznání hmoty za plnohodnotné stvořitelské dílo. Můžeme jen dodat, že Maximovo uvažování je v plné shodě s biblickým pojetím stvoření, podle něhož hmotný svět vznikl od počátku a byl neporušený. Z výše uvedeného citátu dále vyplývá, že obě části – duše i tělo – existují v neoddělitelném spojení v rámci lidského druhu.[6] Vyjádření jejich jednoty při zachování odlišných „jsoucností“ patří k dalším myšlenkovým vkladům Maxima Vyznavače do pravoslavné teologie. Autor při něm pracuje s východisky chalcedonského dogmatu o dvou přirozenostech v Kristu a jeho následném rozvinutí u neochalcedonských autorů.

Ti užívali pojem „složená hypostaze“ pro vyjádření dvou přirozeností – Boží a lidské – v jedné osobě Ježíše Krista. Maxim tento pojem aplikuje na člověka a modifikuje ho ve výraz „složená přirozenost“ (fýsis synthetos). Člověk má jen jednu – lidskou – přirozenost, ale ta se skládá ze dvou „jsoucností“ – duše a těla. Ty jsou sice vzájemně odlišné ve svém původu, složení i významu pro člověka, ale zároveň vytvářejí neoddělitelný vztah v rámci jedné společné přirozenosti. Tato přirozenost je jejich jednotícím principem, který má svůj základ v Bohu. V Bohu existují jak logoi duše a těla, tak logos jejich společné přirozenosti – jedině díky tomu je zachována nezávislost a zároveň neodlučitelná jednota obou.[7]

Duše a tělo ovšem netvoří pouze jednu lidskou přirozenost v obecném slova smyslu, ale také formují konkrétního člověka. Existence každé lidské bytosti potvrzuje toto sepětí mezi duší a tělem, v němž spočívá pravá identita obou. Samostatně se nemohou uplatňovat. Maxim to dokládá příkladem stavu člověka po smrti: „Duše se po smrti těla nenazývá pouze duší, ale duší konkrétní lidské bytosti. Dokonce i když už opustila tělo, stále vypovídá o celém člověku, jehož je součástí. Stejně tak tělo, i když je smrtelné, není nezávislou jednotkou, protože se – po svém oddělení od duše – nenazývá pouze tělem, ale tělem člověka, ba dokonce tělem konkrétního člověka, i když se rozloží a rozpadne se na prvky, z nichž bylo složeno. Protože stejně jako duše vypovídá o celé lidské bytosti, jehož je součástí.“[8]

Tělo utváří v člověku prostor pro duši, je svojí schopností připraveno přijímat životní aktivitu duše.[9] Stává se nástrojem duše, která tělo oživuje a dává ho do pohybu.[10] Duše je však zároveň nástrojem v rukou Boha, který v ní přebývá a používá ji „ve vztahu k tělu. Skrze toto důvěrné pouto mezi tělem a duší umožňuje tělu sdílet dar nesmrtelnosti. Výsledkem je, že duše se stává vůči tělu tím, co Bůh vůči ní, a jeden Bůh – Stvořitel všeho – přebývá proporcionálně ve všech bytostech skrze lidskou přirozenost.“[11] Vidíme tedy, že pravým záměrem, proč Bůh stvořil duši i tělo, je účast celého člověka na Jeho životě a povolání člověka k tomu, aby žil a jednal podle svého dokonalého Vzoru. Tím se dostáváme k dalšímu důležitému tématu Maximovy antropologie, kterým je stvoření člověka k Božímu obrazu a podobě.

Toto téma má v patristické teologii dlouhou tradici, sahající až k apologetům. I když se většina autorů shoduje v tom, že člověk není přímo obrazem Boha, ale že byl stvořen k jeho obrazu, kterým je Kristus sám,[12] v dalším vymezení obrazu a podoby (ke kterým složkám člověka se vztahují, zda jsou odlišné, či nikoli), panují rozdíly.[13] Sám Maxim se této otázce věnuje ve vícero pasážích svých textů, přičemž zásadní je oddíl v Kapitolách o lásce:

„Když Bůh přivedl k bytí přirozenosti, obdařené rozumem a duchem, sdělil jim ve své svrchované dobrotě čtyři Boží vlastnosti, kterými udržuje, chrání a zachovává stvořené věci. Těmito vlastnostmi jsou bytí, věčné bytí, dobro a moudrost. Z nich první dvě, bytí a věčné bytí, přidělil Bůh k podstatě a druhé dvě, dobro a moudrost, ke schopnosti svobodné volby, aby se mohlo jeho stvoření stát skrze účast tím, čím On je ve své podstatě. Proto se o člověku říká, že byl stvořen k obrazu a podobě Boží. Je stvořen k obrazu Božímu, jelikož jeho bytí je k obrazu Božího bytí a jeho věčné bytí je k obrazu Božího věčného bytí (v tom smyslu, že ačkoli není bez počátku, je nicméně bez konce). Je rovněž stvořen k podobě Boží, jelikož je dobrý k podobě Boží dobroty a je moudrý k podobě Boží moudrosti. Člověk se podobá milostí Bohu, jenž je dobrý a moudrý ve své přirozenosti. Každá rozumná přirozenost je k obrazu Božímu, ale k jeho podobě jsou pouze ty, které jsou dobré a moudré.[14]

Z této shrnující úvahy je patrné, že Maxim Vyznavač pojímá obraz a podobu rozdílně. Obraz tvoří v člověku jeho vlastní podstatu a vztahuje se k jeho bytí a věčnému bytí, jež můžeme označit za „přirozené vlastnosti“. Ty tvoří počátek a cíl lidského života. Naopak „podmíněné vlastnosti“ dobra a moudrosti závisí na svobodné vůli člověka, zda se pro ně rozhodne a bude v sobě uskutečňovat Boží podobu. Tvoří pohyb mezi genesis a stasis, kterým se člověk podílí na svém dobrém bytí. „Obraz je tím, čím jsme jakožto existující a věčně existující tvorové, podoba je tím, čeho můžeme dosáhnout, když konáním ctností a následováním moudrosti navrátíme obrazu jeho ryzí třpyt. Podmíněné vlastnosti vytyčují stezku, jež spojuje náš začátek a konec – přičemž začátek a konec jsou vlastnosti přirozené.“[15]

Tento pohyb k Boží podobě se ovšem nevztahuje pouze na stav člověka po pádu, ale byl mu dán již při jeho stvoření v původním záměru Stvořitele. Člověk může mít účast na Bohu tím, že v sobě nese jeho obraz a sám ho může svobodně realizovat tak, že se k Bohu postupně připodobňuje. Dynamické utváření Boží podoby v člověku se děje skrze ctnostný život – dobré bytí – v němž jsou rozvíjeny lidské schopnosti dobra a moudrosti. Praxe ctností je základem po výstup k pravdě a kontemplaci, náležející k Božímu obrazu. Zároveň se tímto ctnostným životem projevuje sám Bůh, který ve své Moudrosti svět tvoří a ve svém Dobru o něj pečuje.[16] Tím, jak člověk napodobuje Boha, Bůh vstupuje do světa a podílí se na svém díle. Takto je zachována vzájemnost mezi Bohem a člověkem a Maxim Vyznavač dokonce hovoří o podobě člověka v Bohu – právě skrze ctnostný život. „Bůh se ve své lásce k lidem utváří v každém člověku podle ctností, jež jsou v něm přítomny (...) a skrze něž Bůh bere podobu lidských bytostí.“[17] Thunberg tento oboustranný podíl na stvoření a jeho cíli shrnuje slovy: „Člověk se pohybuje cele k Bohu a je v něm více a více ustálen skrze kontemplativní pohyb své mysli, ale zároveň se Bůh vtěluje do člověka skrze lidské ctnosti, jež odrážejí Boží vlastnosti. Boží vtělení ve ctnostech a lidské upevnění v Bohu jsou dvě strany téhož procesu zbožštění, skrze něž je Bůh zjeven v člověku.“[18]

Takto je člověk povolán ke svému velkému úkolu být prostředníkem mezi Bohem a světem. Tento úkol vsadil Bůh do člověka tím, že ho stvořil jako mikrokosmos – bytost, jež v sobě zahrnuje totalitu vesmíru. Lidská duše pojí člověka skrze smysly se hmotou a skrze mysl (nús) s Bohem.[19] Každý se smyslů spolu se svým tělesným orgánem je řízen konkrétní schopností duše, jejíž je „exemplárním obrazem“: zrak náleží k duchovní schopnosti, neboli mysli (nús), sluch k rozumové, čich k vznětlivé, chuť k žádostivé a dotek k vitální schopnosti. Oko je obrazem mysli, ucho rozumu, nos vznětlivosti, chuť žádostivosti a dotek života. Skrze tyto své schopnosti a jejich smysly komunikuje lidská duše se světem a pokud jich užívá správně, rozpoznává ve stvořených věcech jejich logoi, která poukazují k Bohu, skrytému za svým stvořením.[20] „Člověk nachází Boha ve světě a svět potřebuje člověka, aby opět našel svého Stvořitele. Skrze obraz svět objevuje svůj Prototyp.“[21]

Zároveň byla člověku dána schopnost sjednotit v sobě pět základních rozdělení (διαιρέσεις), kterými si vyznačuje vesmír: na nestvořenou a stvořenou přirozenost, inteligibilní a smyslově vnímatelný svět, nebe a zemi, ráj a obydlený svět, mužské a ženské pohlaví. „Lidstvo má moc přirozeně sjednocovat tato rozdělení, neboť má vztah ke krajnostem každého z nich (...) Z tohoto důvodu byl člověk uveden mezi ostatní bytosti až nakonec – jako přirozené pouto, prostředkující mezi univerzálními póly skrze jejich vlastní části a přivádějící k jednotě v sobě ty věci, které jsou přirozeně od sebe odděleny velkou vzdáleností. Aby dosáhl této jednoty všeho s Bohem, začíná člověk nejprve u svého vlastního rozdělení a potom – stoupaje po dalších krocích podle celkového uspořádání – dosáhne vrcholného výstupu k Bohu, v němž už není žádné rozdělení.“[22] Takto je člověk vyzván sjednocovat póly mužského a ženského pohlaví bezvášnivostí, ráje a obydleného světa svatostí, nebe a země andělským životem ctností, inteligibilního a smyslově vnímatelného světa andělským poznáním, nestvořené a stvořené přirozenosti láskou. Pak bude vesmír skrze nabytou milost „cele prostoupen Bohem“ a v Bohu nalezne své spočinutí.[23]

Poznámky:

---

[1] Řehoř Nysský, De hom. opif. 28, PG 44, 232ABD-233A; De anima et res., PG 46, 108B.

[2] De hom. opif. 229CD, 233C. Viz též THUNBERG, L.: Microcosm and Mediator. Chicago a La Salle 1995, s. 97.

[3] Amb. 42, PG 91, 1328AD, 1329BD.

[4] Amb. 42, PG 91, 1321D.

[5] THUNBERG, L.: cit. d., s. 97.

[6] srov. identickou úvahu v Amb. 7, PG 91, 1100D.

[7] THUNBERG, L: cit. d., s. 98-99.

[8] Amb. 7, PG 91, 1101B.

[9] Amb. 7, PG 91, 1100B.

[10] Amb. 7, PG 91, 1100A.

[11] Amb. 7, PG 91, 1092BC.

[12] Tento výklad odpovídá učení apoštola Pavla (Ř 8,29; 2 K 4, 4) – člověk je tedy obrazem Obrazu.

[13] Více o této tradici in: THUNBERG, L.: cit. d., s. 114-117, 121-125.

[14] Char. III,25, PG 90, 1021.

[15] SHELDON-WILLIAMS, I. P.: cit. d., s. 568.

[16] Char. III,22, PG 90, 1020.

[17] Ep. 2, PG 91, 401C. 

[18] THUNBERG, L.: cit. d., s. 127.

[19] Amb. 10, PG 91, 1193D.

[20] Amb. 21, PG 91, 1248 BC.

[21] MEYENDORFF, J.: cit. d., s. 135.

[22] Amb. 41, PG 91, 1305ABCD.

[23] Amb. 41, PG 91, 1308C.

Nová kniha o sv. Cyrilu a Metodějovi

V těchto dnech vychází podnětná kniha Svatí Cyril a Metoděj a Velká Morava. Jejími autory jsou otec diákon Alexandr Lukanič a žalmista Jiří Jukl z katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Přínosem knihy je výklad cyrilometodějské misie v kontextu pravoslaví.

Autoři v úvodu uvádějí:

„Důvodem, proč tato kniha vznikla, je fakt, že na českém trhu chybí publikace, která by zpracovávala období a okolnosti příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu z hlediska východní tradice. Je to zarážející, když uvážíme fakt, že svatí Cyril a Metoděj přišli právě z východu a obřady Východní – dnes pravoslavné – církve na našem území sloužili. Neznamená to, že bychom na našem trhu nenašli kvalitní a, nakolik to bylo možné, i objektivní publikace (…) Někdy v nich ale chybí, nebo není dostatečně zdůrazněna souvislost, mezi jednáním svatých Cyrila a Metoděje, papeže, konstantinopolských patriarchů, východních i západních císařů a všech dalších zúčastněných postav z hlediska Východní církve, kánonů sedmi Všeobecných sněmů a Svaté tradice, která se ve Východní církvi uchovává od dob Ježíše Krista až dodnes.“

Knihu lze koupit přímo v pražském katedrálním chrámu. 

Achilleas G. Chaldaiakis o smyslu byzantské hudby

Přední řecký žalmista a profesor na Athénské univerzitě, Achilleas G. Chaldaiakis, promluvil krátce o smyslu byzantské hudby po svém koncertu, který se uskutečnil v Kroměříži 26. května.

„Tento koncert nám nabízí dobrou příležitost pohovořit chvíli obecně o byzantské hudbě. Budu velmi potěšen, když se s vámi budu moci podělit o několik myšlenek, týkajících se tohoto specifického druhu hudby.

Nejsem si jistý, zda většina z vás bude byzantskou hudbu dobře znát. Mně osobně se vždycky vybaví základní otázka, která je podle mého názoru obvyklá pro všechny, kdo slyší tento specifický hudební styl poprvé: co to vlastně byzantská hudba je?

Byzantská hudba je samozřejmě tradiční církevní hudbou řecké pravoslavné církve. V současné době ji můžete slyšet ve všech chrámech po celém Řecku. Avšak nejedná se pouze o řeckou hudbu. Tutéž hudbu můžete slyšet v pravoslavných chrámech po celém světě. Proto byla byzantská hudba, a to nejen během posledních let, nýbrž před dávnými lety či dokonce staletími, uzpůsobena mnoha jazykům. Tak můžete slyšet specifický zvuk byzantské hudby nejen na Balkáně (např. v Albánii, Srbsku, Rumunsku, Bulharsku a dokonce též v Rusku), ale i v jiných částech Evropy (v němčině, francouzštině, finštině a samozřejmě i v angličtině). Byzantskou hudbu můžete slyšet dokonce i v arabském světě (a je opravdu velmi zajímavé vidět a slyšet, jak byzantská hudba zní v arabském jazyce).

Zvuk byzantské hudby

Osobně se domnívám, že výše zmíněná otázka je spíše filozofického než muzikologického charakteru: co je byzantská hudba? Mohli bychom mluvit dlouhé hodiny o tradici, historii, teorii, technikách, specifických muzikologických pravidlech, týkajících se intervalů a melodie byzantské hudby. Byzantská hudba je modální a monofonická (jednohlasá) řecká hudba. Existuje již dvě tisíciletí, od prvního století rozmachu křesťanství až do dnešních dnů. Od poloviny desátého století se byzantská hudba zaznamenává výhradně prostřednictvím kompletního a autonomního systému notace, pocházejícího z řecké abecedy. Známe a studujeme ho prostřednictvím přibližně sedmi tisíc hudebních rukopisů, obsahujících díla více než tisícovky byzantských a post-byzantských skladatelů.

Mě však nyní bude zajímat jen zvuk byzantské hudby. Jaký je to zvuk? Obvykle říkám, že zvuk byzantské hudby je podobný ´hlasu lehkého vánku´, jak je to příznačně popsáno v známé pasáži Starého zákona, kterou zde připomenu prostřednictvím komentáře řeckého autora Alexandrose Papadiamantise:

´Proroku Elijášovi se Bůh nezjevil v silném větru, ani v zemětřesení, ani v ohni, nýbrž v lehkém vánku. A hlas lehkého vánku je hlasem mírného Pána Ježíše, hlasem evangelia. To je důvod, proč žalmista říká: ,Zpívejme pro mírného Pána Ježíše.‘ A proto musíme v chrámu zpívat mírným hlasem, hlasem lehkého vánku, nikoliv hlasem silným a disharmonickým, který se podobá onomu silnému větru a zemětřesení, ve kterém se Bůh nezjevil.´

Podle mého názoru je byzantská hudba výrazem duše někoho, kdo věří v Boha. Někoho, kdo miluje Boha. Někoho, kdo, obecně, miluje lidi a život. Je to zvuk srdce plného lásky, je to zvuk lásky, zvuk srdce, zvuk citlivé duše. Čistý, měkký a jemný zvuk, který nás může přenést do jiného emocionálního světa, plného krásných a opravdových citů…

Prosím, zamyslete se nad tím: Co potřebují dnešní vztahy? Potřebují opravdové city... Když se na někoho usmějete, obdržíte zpátky opět úsměv; když budete šířit pravdu, obdržíte pravdu; když budete milovat, obdržíte lásku. Dáte své srdce někomu, kdo je pro vás výjimečný, stejně jako musíte dát svou duši někomu, na kom vám záleží... Pro skutečné interprety byzantské hudby je každý posluchač výjimečný. Záleží nám na každém z vás. Proto se vám snažíme dát všechny tyto city, dát vám svou duši, předat vám skutečný zvuk byzantské hudby.

To je konečně důvod, proč v průběhu času byzantská hudba získává po celém světě stále více na popularitě. Protože je něčím unikátním, něčím plným pravdy života, něčím emocionálním, je hudbou, která se může dotknout duše každého a přenést ho do jiného, krásného světa... Mohl bych mluvit o byzantské hudbě dlouhé hodiny, avšak vzdám se teď všech slov. Nechám vás představovat si smysl hudby, smysl všech těch citů skrytých v byzantské hudbě. Nechte samy sebe cestovat do vnímavého světa byzantské hudby a prosím, otevřte své smysly k vnímání toho zvláštního dialogu, který se odehrává mezi interprety a posluchači, dialogu skrze city, dialogu, jehož mluvčími jsou srdce a duše."

Homilie ekumenického patriarchy Bartoloměje v Mikulčicích

Nejdůstojnější spolubratři v biskupské službě,

drazí a vážení představitelé státní správy a místní samosprávy,

v Bohu milované dítky,

Kristus vstal z mrtvých!

Náš Pán Ježíš Kristus, který svým Zmrtvýchvstáním zbavil moci „porušení a smrt“, nás každodenně vede „od nevěry k víře“, „překonávaje zoufalství zármutku“, je nám vzorem a příkladem nového způsobu života a chování podle Evangelia, abychom každý den v oslavě „Paschy radostnou, Paschy zbavující zármutku“ mohli slyšet výzvu ženám, nesoucím vonné masti: „jděte a zvěstujte apoštolům“.

Je skutečně velkým Božím požehnáním, že se dnes, „v den Zmrtvýchvstání“, „radujíce se ze slavnosti a objímajíce druh druha“, nacházíme na tomto posvátném místě, kde žili, modlili se, kázali, učili svatí apoštolům rovní Cyril a Metoděj, původem ze Soluně.

Na Moravu je vyslal Ekumenický patriarchát, sídlící v Konstantinopoli, a svatý patriarcha Fótios Veliký na základě prosby svatého knížete vašich předků Rastislava, aby vašemu národu zvěstovali Evangelium, „Cestu, Pravdu a Život“ (J 14,6), tedy křesťanskou pravoslavnou víru.

·          

Oslavujeme Vládce veškerenstva, našeho Pána a Boha Ježíše Krista, který nás, konstantinopolskou církev, ve své lásce a milosrdenství činí hodnými, abychom neustále cestovali k blízkým i vzdáleným, abychom jim a všude s radostí zvěstovali jen to, co je dobré: pokoj a dobro lidem a světu. Zdůrazňuji, že vždy tak konáme v lásce, následujíce příkazu, který nám dal sém Pán: „Jděte a učte všechny národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28, 19-20).

Naše dnešní přítomnost na tomto místě jako těch, z jejichž společenství byli vysláni Cyril s Metodějem, nese stejný rozměr. Je jím neustálé putování vstříc světu a bližnímu, ať už nás miluje či nenávidí, zvěstování Dobra, učednictví naše vlastní i vyučování druhých, a především pak láska, která v utrpení našeho Pána překonává všechny těžkosti, lidské vášně a potvrzuje pravdu; láska totiž vždy a za všech okolností vítězí, protože jí je samotný Kristus.

Přišli jsme dnes mezi vás, abychom symbolicky přinesli duchovní vůni konstantinopolské církve české zemi a jejímu zbožnému a ušlechtilému lidu, který naši církev všeobecně považuje za svoji duchovní matku a vlast.

Přicházíme, abychom si připomněli svá dřívější obohacující setkání s představiteli českého národa. Prožíváme velkou duchovní radost, protože se nacházíme v zemi, která je už více než 10 století díky cyrilometodějské misii součástí křesťanského kulturního okruhu. Dodnes se zde také nachází navzdory všem nepřízním osudu společenství Pravoslavné církve, které se neustále rozvíjí, byť je malé co do počtu, a slouží všem potřebným. Toto živé společenství se také věrně drží pravoslavné liturgické a duchovní tradice, i když jeho okolí vládl a vládne zcela jiný, zesvětštělý duch, pramenící vypjatého individualizmu a bludné sebestřednosti.

Společně s našimi přímluvci u Pána Cyrilem a Metodějem a celou Církví se zvlášť radujeme z toho, že vidíme, jak si vy Češi hluboce vážíte kořenů své víry a duchovnosti, které se snažíte poznat do hloubky; hledáte Boha a toužíte nalézt pravou víru, duchovní smysl a pokoj; toto vše vyjadřujete svou snahou dotknout se samotné podstaty boholidské přítomnosti a smyslu bytí člověka na zemi, abyste potom mohli s vírou zvolat „Pán můj a Bůh můj“, Ježíš Kristus, včera i dnes a na věky věků.

·          

V síle této víry a jistoty se s vámi dnes setkáváme „tváří v tvář“. Chceme společně s vírou, láskou a svorností oslavovat naše svaté, kteří jsou našim společným dědictvím, a chceme si připomenout vše, co Hospodinova milost vykonala. Uvědomujeme si, že za tento dar neseme zodpovědnost všichni, nejenom političtí a duchovní představitelé, ale i všechny jednotlivé buňky Bohem požehnaného organizmu české společnosti.

  Na tomto místě bychom rádi připomenuli, že Ekumenický patriarchát měl a má stále stejný cíl své služby: zvěstovat Krista a Jeho Evangelia, posílit pravoslavné a obecně křesťanské svědectví, ohlašovat skutkem i slovem Bohem zjevené pravdy, podporovat a utvrzovat všechny národy, o které naše církev duchovně pečovala a pečuje, dbát o spásu lidí.

O úspěšném dosažení těchto cílů svědčí také dílo a působení tehdy nikomu neznámých dvou mnichů Cyrila a Metoděje ve slovanských zemích; dnes se před nimi skláníme jako před apoštoly a obdivujeme jejich dílo hlásání Evangelia, které zesměšnilo lež a zvěstovalo pravdu.

Historie svědčí, že na většinu věcí, které lidé vykonají, se zapomene; mnoho věcí se dlouho připravuje, ale pak jim nikdo nevěnuje pozornost, a i když se vyvíjí velké úsilí, nedokážou se tyto plány nikdy zhmotnit. Jiné činy zase mohou být pečlivě zaznamenány, ale nakonec se ukáže, že pokud nejsou pevně ukotveny v Pánu, další generace si už na ně ani nevzpomenou.

Úsilí Ekumenického patriarchátu v těchto Bohem požehnaných zemích slovanského světa bylo korunováno úspěchem, protože naše církev nehledala ani slávu, ani pocty, nezajímalo ji jakési rozšiřování sfér vlivu a nesnažila se ani ve svůj prospěch zneužít materiální bohatství těchto národů, ale vždy usilovala jen o duchovní znovuzrození člověka.

Konstantinopolská církev se tak ve skutcích nadčasově ukázala jako duchovní lůno, které neustále rodí všechny, kdo se k ní utíkají, k novému životu; ten se nevyčerpává v přechodu od biologické síly mládí ke stařecké slabosti, ale jeho konečným cílem je věčné Boží Království, osvěcované světlem Pánova Zmrtvýchvstání, kde v síle Jeho milosti a „podle svých skutků“ budeme žít spolu se všemi svatými a budeme hledět na nekonečnou dobrotu Hospodinovy tváře.

Toto jsou tedy důvody, kvůli nimž dílo svatých Cyrila a Metoděje obstálo a přineslo ovoce; odráží se v duších a v boholidské cestě vstříc bližnímu a světu.

*

Cílem a úkolem naší pravoslavné Církve, která je tajemným Tělem Kristovým a skutečnou boholidskou realitou s vlastními duchovními zákony, je tedy neustále, až do konce věků předávat věřícím Boží milost a energii, která člověka skrze oproštění smyslů od zlých žádostí a očištění nitra od vášní uvádí do plnosti skutečné svobody, která není ničím jiným než přebýváním v Bohu (sv. Siluan z Athosu).

*

Svatí bratři však v duchu těch nejlepších tradic a všeobjímajícího, ekumenického duchovního rozměru konstantinopolské Matky Církve slovanským národům přinesli kromě pravoslavné víry i dar jazyka. Nešlo jen o sestavení abecedy, ale především o vytvoření nového psaného jazyka, obohaceného o významové bohatství řečtiny, který byl schopen zprostředkovat myšlenkové bohatství Evangelia.

Tento dar jazyka obstál ve zkouškách času, protože připojil váš národ a spolu s ním i mnohé další ke společenství civilizovaných národů světa. Svatí Cyril a Metoděj svými překlady liturgických, církevních, teologických a svatootcovských děl z řečtiny vytvořili novou slovní zásobu, která neměla ve slovanských jazycích až do toho času obdobu. Tento jazyk, nazývaný církevní slovanština, měl ohromný vliv nejen na jednotlivé slovanské jazyky, ale i na celou jejich kulturu, protože se stal základem svébytné slovanské duchovní kultury.  

*

Naše dnešní společné modlitební shromáždění je nejenom symbolickým zpřítomněním díla svatých apoštolům rovných bratří, vyslaných z Konstantinopole, ale i potvrzením a vyjádřením našich společných duchovních kořenů a smyslu naší historie. Jistě, dějiny sice plynou a mizí „jako sen“, jejich smysl se však týká života, povolání a směřování nás všech, celých národů, věřících i nevěřících. Naším povoláním a směřováním je láska ke všem, vnitřní pokoj, pokojné soužití s druhými, dobrá vůle mezi lidmi a jednota podle vzoru Svaté Trojice, jednota duše a těla, abychom mohli být posvěceni milostí Ducha svatého, který byl hybatelem skutků a záměrů svatých bratří; toho Ducha, který žije a bude žít i po 1150 letech a který vede Církev, lidstvo a svět.

*

Výročí, které si připomínáme, vede nás a naše církve k tomu, abychom se stále hlouběji ponořovali do studia osobností Cyrila a Metoděje, duchovních rodičů českého národa a slovanského světa. Oni nejsou pouze místními světci, ale i výjimečnými postavami v dějinách celého křesťanského světa.

*

Vaše Excelence, bratři a sestry, otcové a děti v Pánu,

pokud by duchovní vůdci, jakými byli i Cyril s Metodějem, brali v potaz hmotnou sílu svých několika duchovních dětí a srovnali ji s hmotnou sílou států, společností a celých národů, určitě by nepostavil těch pomyslných 300 vojáků Leonidase proti desítkám tisíc Xerxových.

Avšak náš boj není vůči tělu a krvi, kde má protivník mnohem více síly než my, ale bojujeme proti vládcům temnoty tohoto věku, a to nejen proti těm pozemským, ale především proti duchům zloby (viz Efez 6,12).

Tito duchové zloby, kteří se těší na zemi velké podpoře, nemohou nikdy zvítězit nad pravdou, za kterou bojuje samotný Pán, vůdce Pravoslavných.

„Opásejte se pravdou“ (Efez 6,14), říká apoštol, a to jediné postačuje, abyste zvítězili, milovaní bratři a sestry. Protože „pravda vítězí nade vším“ (1 Ezdr 3,12).

*

Toto je poselství Ekumenického patriarchátu i naše osobní 1150 let poté, co jste obdrželi povolání svatosti. Toto je poselství i výzva mě jako patriarchy a zástupce církve, která vám zvěstovala Evangelium. Toto je vaše dědictví, cesta i budoucnost. Toto je vaše cesta, po níž budete kráčet v pravdě, lásce a jednotě až do skonání světa.

Nezapomínejte, že je zcela nemožné, aby ti, kteří uvažují zcela světsky a hmotně, pochopili vaše směřování; stejně tak je nemožné, abychom se jako lidé duchovní vydali cestou těch, kdo duchovně nesmýšlejí. Dialog s těmito lidmi je totiž dialogem hluchých a jakékoliv dorozumění je nemožné. My totiž vstupujeme do dialogu ze zcela jiných důvodů: abychom oslovili spřízněné duše, které jsou sice přitahovány pravdou, ale které jsou rozladěny zesvětštěním a politizací Církve, ať už je vědomá či nevědomá.

S vůdci, hnanými zvířeckým nutkáním za každou cenu prosadit svoji vůli, se nikdy nemůžeme domluvit.

Naše vnitřní směřování totiž pro mocné tohoto světa představuje ohromné nebezpečí; ostatně bojí se ho i ti, kdo si nárokují neomezenou náboženskou moc.

Svědectví a mučednická životní cesta svatých Cyrila a Metoděje o tom hovoří nejlépe. Vždyť se na ně nikdy nezapomnělo, protože se jedná o plody pravdy, které budou neustále v úctě. A protože se tento odkaz a poselství, které netroubí ve strachu z mocných tohoto světa zbaběle k ústupu, pro mnohé se naše svědectví stává nepohodlným, takže se pokoušejí vyvolat situace, kdy by se mohli vysmívat slovy, které zazněly u paty Spasitelova kříže: „doufali v Boha, tak ať je nyní vysvobodí, jestli se k nim přizná“ (viz Mt 27, 43).

Lidé, kteří jsou zaslepeni vášněmi, samozřejmě doufali a doufají, že se pravda dá pohřbít a že se nějak ospravedlní jejich vlastní osobní volby, když se chovají jako vlci, lvi a supi a útočí na laskavého a bratry milujícího Beránka. Takoví však také zapomínají, že Kristus, jemuž jedinému patří veškerá moc a síla, vstal z mrtvých. Vaši předkové stejně jako my všichni společně jsme ale viděli „jeho probodnutý bok, odkud vyšla krev a voda, tedy křest, a dotýkali jsme se ran, jimiž byly uzdraveny naše vlastní rány“. Také nám „dnes zasvitla Pascha, nová a svatá, která posvěcuje všechny věřící“. My však nezapomínáme, že jsme byli stvořeni pro to, abychom z této Paschy okusili, a proto také voláme Kristus vstal z mrtvých! Zveme tedy všechny: zůstávejte vždy v Pánu, vy, kdo jste dědici života a díla Cyrila a Metoděje a spoludědicové slávy v Kristu Ježíši. Amen.

Mikulčice, 25.5.2013