Homilie ekumenického patriarchy Bartoloměje v Mikulčicích

Nejdůstojnější spolubratři v biskupské službě,

drazí a vážení představitelé státní správy a místní samosprávy,

v Bohu milované dítky,

Kristus vstal z mrtvých!

Náš Pán Ježíš Kristus, který svým Zmrtvýchvstáním zbavil moci „porušení a smrt“, nás každodenně vede „od nevěry k víře“, „překonávaje zoufalství zármutku“, je nám vzorem a příkladem nového způsobu života a chování podle Evangelia, abychom každý den v oslavě „Paschy radostnou, Paschy zbavující zármutku“ mohli slyšet výzvu ženám, nesoucím vonné masti: „jděte a zvěstujte apoštolům“.

Je skutečně velkým Božím požehnáním, že se dnes, „v den Zmrtvýchvstání“, „radujíce se ze slavnosti a objímajíce druh druha“, nacházíme na tomto posvátném místě, kde žili, modlili se, kázali, učili svatí apoštolům rovní Cyril a Metoděj, původem ze Soluně.

Na Moravu je vyslal Ekumenický patriarchát, sídlící v Konstantinopoli, a svatý patriarcha Fótios Veliký na základě prosby svatého knížete vašich předků Rastislava, aby vašemu národu zvěstovali Evangelium, „Cestu, Pravdu a Život“ (J 14,6), tedy křesťanskou pravoslavnou víru.

·          

Oslavujeme Vládce veškerenstva, našeho Pána a Boha Ježíše Krista, který nás, konstantinopolskou církev, ve své lásce a milosrdenství činí hodnými, abychom neustále cestovali k blízkým i vzdáleným, abychom jim a všude s radostí zvěstovali jen to, co je dobré: pokoj a dobro lidem a světu. Zdůrazňuji, že vždy tak konáme v lásce, následujíce příkazu, který nám dal sém Pán: „Jděte a učte všechny národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28, 19-20).

Naše dnešní přítomnost na tomto místě jako těch, z jejichž společenství byli vysláni Cyril s Metodějem, nese stejný rozměr. Je jím neustálé putování vstříc světu a bližnímu, ať už nás miluje či nenávidí, zvěstování Dobra, učednictví naše vlastní i vyučování druhých, a především pak láska, která v utrpení našeho Pána překonává všechny těžkosti, lidské vášně a potvrzuje pravdu; láska totiž vždy a za všech okolností vítězí, protože jí je samotný Kristus.

Přišli jsme dnes mezi vás, abychom symbolicky přinesli duchovní vůni konstantinopolské církve české zemi a jejímu zbožnému a ušlechtilému lidu, který naši církev všeobecně považuje za svoji duchovní matku a vlast.

Přicházíme, abychom si připomněli svá dřívější obohacující setkání s představiteli českého národa. Prožíváme velkou duchovní radost, protože se nacházíme v zemi, která je už více než 10 století díky cyrilometodějské misii součástí křesťanského kulturního okruhu. Dodnes se zde také nachází navzdory všem nepřízním osudu společenství Pravoslavné církve, které se neustále rozvíjí, byť je malé co do počtu, a slouží všem potřebným. Toto živé společenství se také věrně drží pravoslavné liturgické a duchovní tradice, i když jeho okolí vládl a vládne zcela jiný, zesvětštělý duch, pramenící vypjatého individualizmu a bludné sebestřednosti.

Společně s našimi přímluvci u Pána Cyrilem a Metodějem a celou Církví se zvlášť radujeme z toho, že vidíme, jak si vy Češi hluboce vážíte kořenů své víry a duchovnosti, které se snažíte poznat do hloubky; hledáte Boha a toužíte nalézt pravou víru, duchovní smysl a pokoj; toto vše vyjadřujete svou snahou dotknout se samotné podstaty boholidské přítomnosti a smyslu bytí člověka na zemi, abyste potom mohli s vírou zvolat „Pán můj a Bůh můj“, Ježíš Kristus, včera i dnes a na věky věků.

·          

V síle této víry a jistoty se s vámi dnes setkáváme „tváří v tvář“. Chceme společně s vírou, láskou a svorností oslavovat naše svaté, kteří jsou našim společným dědictvím, a chceme si připomenout vše, co Hospodinova milost vykonala. Uvědomujeme si, že za tento dar neseme zodpovědnost všichni, nejenom političtí a duchovní představitelé, ale i všechny jednotlivé buňky Bohem požehnaného organizmu české společnosti.

  Na tomto místě bychom rádi připomenuli, že Ekumenický patriarchát měl a má stále stejný cíl své služby: zvěstovat Krista a Jeho Evangelia, posílit pravoslavné a obecně křesťanské svědectví, ohlašovat skutkem i slovem Bohem zjevené pravdy, podporovat a utvrzovat všechny národy, o které naše církev duchovně pečovala a pečuje, dbát o spásu lidí.

O úspěšném dosažení těchto cílů svědčí také dílo a působení tehdy nikomu neznámých dvou mnichů Cyrila a Metoděje ve slovanských zemích; dnes se před nimi skláníme jako před apoštoly a obdivujeme jejich dílo hlásání Evangelia, které zesměšnilo lež a zvěstovalo pravdu.

Historie svědčí, že na většinu věcí, které lidé vykonají, se zapomene; mnoho věcí se dlouho připravuje, ale pak jim nikdo nevěnuje pozornost, a i když se vyvíjí velké úsilí, nedokážou se tyto plány nikdy zhmotnit. Jiné činy zase mohou být pečlivě zaznamenány, ale nakonec se ukáže, že pokud nejsou pevně ukotveny v Pánu, další generace si už na ně ani nevzpomenou.

Úsilí Ekumenického patriarchátu v těchto Bohem požehnaných zemích slovanského světa bylo korunováno úspěchem, protože naše církev nehledala ani slávu, ani pocty, nezajímalo ji jakési rozšiřování sfér vlivu a nesnažila se ani ve svůj prospěch zneužít materiální bohatství těchto národů, ale vždy usilovala jen o duchovní znovuzrození člověka.

Konstantinopolská církev se tak ve skutcích nadčasově ukázala jako duchovní lůno, které neustále rodí všechny, kdo se k ní utíkají, k novému životu; ten se nevyčerpává v přechodu od biologické síly mládí ke stařecké slabosti, ale jeho konečným cílem je věčné Boží Království, osvěcované světlem Pánova Zmrtvýchvstání, kde v síle Jeho milosti a „podle svých skutků“ budeme žít spolu se všemi svatými a budeme hledět na nekonečnou dobrotu Hospodinovy tváře.

Toto jsou tedy důvody, kvůli nimž dílo svatých Cyrila a Metoděje obstálo a přineslo ovoce; odráží se v duších a v boholidské cestě vstříc bližnímu a světu.

*

Cílem a úkolem naší pravoslavné Církve, která je tajemným Tělem Kristovým a skutečnou boholidskou realitou s vlastními duchovními zákony, je tedy neustále, až do konce věků předávat věřícím Boží milost a energii, která člověka skrze oproštění smyslů od zlých žádostí a očištění nitra od vášní uvádí do plnosti skutečné svobody, která není ničím jiným než přebýváním v Bohu (sv. Siluan z Athosu).

*

Svatí bratři však v duchu těch nejlepších tradic a všeobjímajícího, ekumenického duchovního rozměru konstantinopolské Matky Církve slovanským národům přinesli kromě pravoslavné víry i dar jazyka. Nešlo jen o sestavení abecedy, ale především o vytvoření nového psaného jazyka, obohaceného o významové bohatství řečtiny, který byl schopen zprostředkovat myšlenkové bohatství Evangelia.

Tento dar jazyka obstál ve zkouškách času, protože připojil váš národ a spolu s ním i mnohé další ke společenství civilizovaných národů světa. Svatí Cyril a Metoděj svými překlady liturgických, církevních, teologických a svatootcovských děl z řečtiny vytvořili novou slovní zásobu, která neměla ve slovanských jazycích až do toho času obdobu. Tento jazyk, nazývaný církevní slovanština, měl ohromný vliv nejen na jednotlivé slovanské jazyky, ale i na celou jejich kulturu, protože se stal základem svébytné slovanské duchovní kultury.  

*

Naše dnešní společné modlitební shromáždění je nejenom symbolickým zpřítomněním díla svatých apoštolům rovných bratří, vyslaných z Konstantinopole, ale i potvrzením a vyjádřením našich společných duchovních kořenů a smyslu naší historie. Jistě, dějiny sice plynou a mizí „jako sen“, jejich smysl se však týká života, povolání a směřování nás všech, celých národů, věřících i nevěřících. Naším povoláním a směřováním je láska ke všem, vnitřní pokoj, pokojné soužití s druhými, dobrá vůle mezi lidmi a jednota podle vzoru Svaté Trojice, jednota duše a těla, abychom mohli být posvěceni milostí Ducha svatého, který byl hybatelem skutků a záměrů svatých bratří; toho Ducha, který žije a bude žít i po 1150 letech a který vede Církev, lidstvo a svět.

*

Výročí, které si připomínáme, vede nás a naše církve k tomu, abychom se stále hlouběji ponořovali do studia osobností Cyrila a Metoděje, duchovních rodičů českého národa a slovanského světa. Oni nejsou pouze místními světci, ale i výjimečnými postavami v dějinách celého křesťanského světa.

*

Vaše Excelence, bratři a sestry, otcové a děti v Pánu,

pokud by duchovní vůdci, jakými byli i Cyril s Metodějem, brali v potaz hmotnou sílu svých několika duchovních dětí a srovnali ji s hmotnou sílou států, společností a celých národů, určitě by nepostavil těch pomyslných 300 vojáků Leonidase proti desítkám tisíc Xerxových.

Avšak náš boj není vůči tělu a krvi, kde má protivník mnohem více síly než my, ale bojujeme proti vládcům temnoty tohoto věku, a to nejen proti těm pozemským, ale především proti duchům zloby (viz Efez 6,12).

Tito duchové zloby, kteří se těší na zemi velké podpoře, nemohou nikdy zvítězit nad pravdou, za kterou bojuje samotný Pán, vůdce Pravoslavných.

„Opásejte se pravdou“ (Efez 6,14), říká apoštol, a to jediné postačuje, abyste zvítězili, milovaní bratři a sestry. Protože „pravda vítězí nade vším“ (1 Ezdr 3,12).

*

Toto je poselství Ekumenického patriarchátu i naše osobní 1150 let poté, co jste obdrželi povolání svatosti. Toto je poselství i výzva mě jako patriarchy a zástupce církve, která vám zvěstovala Evangelium. Toto je vaše dědictví, cesta i budoucnost. Toto je vaše cesta, po níž budete kráčet v pravdě, lásce a jednotě až do skonání světa.

Nezapomínejte, že je zcela nemožné, aby ti, kteří uvažují zcela světsky a hmotně, pochopili vaše směřování; stejně tak je nemožné, abychom se jako lidé duchovní vydali cestou těch, kdo duchovně nesmýšlejí. Dialog s těmito lidmi je totiž dialogem hluchých a jakékoliv dorozumění je nemožné. My totiž vstupujeme do dialogu ze zcela jiných důvodů: abychom oslovili spřízněné duše, které jsou sice přitahovány pravdou, ale které jsou rozladěny zesvětštěním a politizací Církve, ať už je vědomá či nevědomá.

S vůdci, hnanými zvířeckým nutkáním za každou cenu prosadit svoji vůli, se nikdy nemůžeme domluvit.

Naše vnitřní směřování totiž pro mocné tohoto světa představuje ohromné nebezpečí; ostatně bojí se ho i ti, kdo si nárokují neomezenou náboženskou moc.

Svědectví a mučednická životní cesta svatých Cyrila a Metoděje o tom hovoří nejlépe. Vždyť se na ně nikdy nezapomnělo, protože se jedná o plody pravdy, které budou neustále v úctě. A protože se tento odkaz a poselství, které netroubí ve strachu z mocných tohoto světa zbaběle k ústupu, pro mnohé se naše svědectví stává nepohodlným, takže se pokoušejí vyvolat situace, kdy by se mohli vysmívat slovy, které zazněly u paty Spasitelova kříže: „doufali v Boha, tak ať je nyní vysvobodí, jestli se k nim přizná“ (viz Mt 27, 43).

Lidé, kteří jsou zaslepeni vášněmi, samozřejmě doufali a doufají, že se pravda dá pohřbít a že se nějak ospravedlní jejich vlastní osobní volby, když se chovají jako vlci, lvi a supi a útočí na laskavého a bratry milujícího Beránka. Takoví však také zapomínají, že Kristus, jemuž jedinému patří veškerá moc a síla, vstal z mrtvých. Vaši předkové stejně jako my všichni společně jsme ale viděli „jeho probodnutý bok, odkud vyšla krev a voda, tedy křest, a dotýkali jsme se ran, jimiž byly uzdraveny naše vlastní rány“. Také nám „dnes zasvitla Pascha, nová a svatá, která posvěcuje všechny věřící“. My však nezapomínáme, že jsme byli stvořeni pro to, abychom z této Paschy okusili, a proto také voláme Kristus vstal z mrtvých! Zveme tedy všechny: zůstávejte vždy v Pánu, vy, kdo jste dědici života a díla Cyrila a Metoděje a spoludědicové slávy v Kristu Ježíši. Amen.

Mikulčice, 25.5.2013