Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 6.Očišťování od vášní

Vášně jsou hříšné náklonnosti duše, kterými v sobě zatemňujeme Boží obraz. Udržují náš život ve zlu a znemožňují obecenství s Bohem. Starec Josef otevřeně říká, že „hřích je oddělení od Boha.“[1] Ve svém důsledku znamená duchovní smrt.

Abychom v sobě opět zrcadlili Boha, musíme se od vášní, jež v nás postupně zakořenily a zaplevelily naši duši, očistit. Snad každý z nás někdy pocítil potřebu zbavit se nečistoty, jež zatěžuje nitro. Stejně, jako se zbavujeme tělesné špíny, měli bychom dbát i o svou duševní a duchovní čistotu.

Vášně představují překážku pro působení Boží milosti. Starec Josef je přirovnává k vysokým horám, které vrhají dlouhý stín a zamezují v proniknutí slunečních paprsků. „Vášně jsou těžký materiál. Hory Ural! Tisíce metrů vysoké! Milost je jako slunce. Slunce vychází, ale stín hor mu nedovolí zahřát celého noetického člověka.“[2]

Aby byl člověk osvícen plností Boží milosti, musí se zbavit svého „stínu“ vášní. První a největší z nich je pýcha, jež zabraňuje v návratu k Bohu a plodí další vášně. Pyšný jedinec se uzavírá do své sebelásky, vyhlašuje smrt Bohu a nabízí vlastní verzi bytí. Ve skutečnosti však upadá znovu a znovu do hříchu, z něhož se nedokáže vymanit. Pro svou pýchu totiž zatemnil svůj duchovní zrak a propadl nevědomosti. Podle starce Josefa je nevědomost, jež pochází z pýchy, „matkou všeho zla“[3] – stejně jako nedbalost, jež vzniká ochabnutím v duchovním boji.[4] „Nevědomost toho, co je dobré, je zatemněním duše. A pokud se člověk nespojí s Kristem, který je Světlem, nemůže se osvobodit od prince temnoty, jímž je ďábel.“[5]

O tom, že místo Krista upřednostňujeme vlastní ego, se přesvědčujeme každou chvíli. Klasickým symptomem je odsuzování druhých lidí. Místo toho, abychom viděli svá vlastní provinění a hluboce se z nich káli, zabýváme se nedostatky – často domnělými – ostatních. Tím se ještě více vzdalujeme od Boha, který všechny lidi miluje stejně, a propadáme duchovní zkáze. „Dávej pozor, ať neodsuzuješ,“ píše starec Josef. „Protože pak Bůh dovolí milosti, aby od tebe odstoupila, a nechá tě padnout a pokořit, abys viděl svá vlastní provinění.“[6]

Vidíme tedy, že když už nejsme sami schopni nahlédnout svůj tragický stav a odvrhnout jednou provždy pýchu, je to milosrdný Bůh, kdo nám skrze zkoušky připravuje vnitřní očištění. Dokud se nestaneme pokornými, nic se nezmění a zůstaneme v zajetí vášní. „Ten, kdo nemá pokoru a kdo nedělá, co je mu řečeno, stává se otrokem démonů.“[7] Naopak tomu, kdo má pokorné srdce, vládne Kristus, který přemáhá veškerou moc zla:

I kdyby mě Pán nechal navždy tam dole, budu říkat: Můj nejsladší Spasiteli a Bože, neudělal jsem nic dobrého a Tobě libého, ale jako pilný dělník hříchu jsem hoden pouze být synem pekla. Takže i když jsem teď potrestán, zasloužím si to. Jen prosím nebuď mnou zarmoucen, ale spíše shlédni se šťastnou tváří ke mně dolů a dokonce i peklo se mi stane zářivým rájem. (Monastic Wisdom, s. 375)

Když v pokoře vyznáváme svou hříšnost před Bohem, uvědomujeme si, jak je celá naše bytost prostoupena dalšími vášněmi. Starec Josef se ve svých dopisech zaměřuje na dvě hlavní vášně, jež plodí – stejně jako pýcha – další vášně (a proto je nutné je očistit) a jež souvisejí se dvěma mohutnostmi duše. Jako takové jsou původně přirozené, avšak po odpadnutí od Boha přestaly sloužit svému cíli. Místo toho, aby byly obráceny k Bohu, navádějí člověka k hříchu. Se vznětlivou mohutností duše je spjatý hněv a s žádostivou touha.

Hněv je podle starce Josefa přirozený tehdy, pokud ho používáme v duchovním boji. Stejně jako má tělo nervy, má naše duše k dispozici hněv.[8] Nakládáme s ním podobně jako Kristus, když se rozhněval na trhovce v chrámu, nebo jako asketové, bojující proti hříchu na poušti. „Každý by měl používat hněv proti démonům, heretikům a všem, kdo nás odvádějí od Boží stezky.“[9] Avšak nejen, že tak nečiníme, ale naopak velmi často obracíme hněv proti svému bližnímu nebo se rozčilujeme nad údajnou nespravedlností, jíž trpíme (viz předchozí text). Místo duchovního osvobození upadáme ještě víc do hříchu, zneužívajíce svých psychických schopností.

Starec Josef říká, že tento nespravedlivý a člověka nedůstojný hněv se dá vyléčit jedině „láskou ke všem a skutečnou pokorou.“[10] Platí to nejen vůči nám samotným, ale také vůči druhým lidem. „Protože byl člověk stvořený jako rozumná a jemná bytost, je mnohem lépe napravován láskou a jemností než hněvem a tvrdostí. I já jsem po velkých a důkladných zkouškách přišel na to, že s dobrotou a láskou můžeš upokojit mnohé.“[11]

A jak se zachovat, když v nás hněv nečekaně vzkypí? Starec Josef radí maximální sebeovládání:

Když tedy hněv přijde, zavři pevně svá ústa a nemluv s tím, kdo tě bezdůvodně proklíná, hanobí, tupí a jakkoli trápí. Potom se ti bude tento had kroutit kolem srdce, vystoupá k hrdlu a (pokud mu nedovolíš vyjít ven) zardousí se a udusí. Když se to bude několikrát opakovat, hněv zeslabí a pak zmizí úplně. (Monastic Wisdom, s. 61–62)

           

Touhu – žádostivý aspekt duše – je v duchovním boji ještě těžší usměrnit než hněv. Trvá to déle a vyžaduje to větší úsilí. Náročnost askeze souvisí s tím, že touha je úzce spjata s tělem, které po pádu ovládá naši duši i mysl, místo toho, aby tomu bylo naopak.

Proto je možné touhu zkrotit pouze důslednou zdrženlivostí ve všem. Nepodléhat smyslům, ale naopak je podřídit mysli, odevzdané Bohu, a takto změnit svůj nepřirozený stav. Zdrženlivost má být naším normálním životním projevem, nikoli výjimkou. Nadto je potřeba se pravidelně postit. Půst patří k základním „zbraním“ v duchovním boji.[12] Snižuje tělesnou aktivitu, zmenšuje objem tuku a zklidňuje krevní oběh.[13] Celkově oslabuje naši závislost na těle a napomáhá soustředěnosti, modlitbě a duchovnímu životu vůbec. Takto přestane tělo ovládat člověka, ale bude s ním pouze bojovat.[14]

K očišťování od vášní je zapotřebí, opakuje ve svých listech starec Josef, dvou vlastností – trpělivosti a odvahy. Bez trpělivosti není možné projít dlouhými a namáhavými zkouškami, „získat zkušenost, obdržet duchovní poznání a nabýt ctností a dokonalosti.“[15] Trpělivým snášením překážek se učíme čelit zlu a pomalu vnitřně sílíme. „Když nám schází trpělivost, pokušení se zdají být větší. Čím více si člověk zvyká na to je snášet, tím jsou menší a dají se projít bez námahy.“[16] Zároveň ovšem nezbývá, než udržet si tento postoj celoživotně. Nezáleží na věku – duchovní zápas provází člověka až do smrti.[17]

Během zkoušek každý mnohokrát selže. Není možné zápasit bez ztrát. Podstatné je však vytrvat a nakonec s Kristem zvítězit. Padnout a znovu vstát. Proto starec Josef – stejně jako další svatí otcové – radí nevzdávat se. Neměli bychom si zoufat z toho, že jsme padli, ale z toho, že jsme svými myšlenkami a skutky zarmoutili Pána.[18] Smyslem není setrvávat v duchovní depresi, která v nás jen utvrzuje slabost (ale i pýchu), ale ze svých hříchů se vyzpovídat a zápasit statečně dál.

Pokaždé, když padneš, vstaň a hledej odpuštění. Neskrývej ve svém srdci smutek, protože smutek a sklíčenost jsou radostmi zlého. Naplňují duši člověka trpkostí a rodí mnohá další zla. Zatímco ten, kdo činí pokání, říká: „Zhřešil jsem! Odpusť mi, Otče!“ a vyhání smutek. Říká: „Nejsem snad slabý člověk? Tak co čekám?“ Doopravdy, mé dítě, tak to je. Takže seber odvahu. (Monastic Wisdom, s. 118)

Poznámky:

---

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 301.

[2] Tamtéž, s. 180.

[3] Tamtéž, s. 113.

[4] Tamtéž, s. 114, 172.

[5] Tamtéž, s. 113.

[6] Tamtéž, s. 54.

[7] Tamtéž, s. 151.

[8] Tamtéž, s. 61.

[9] Tamtéž.

[10] Tamtéž.

[11] Tamtéž, s. 62.

[12] Tamtéž, s. 129.

[13] Tamtéž, s. 63.

[14] Tamtéž, s. 63.

[15] Tamtéž, s. 53.

[16] Tamtéž, s. 71.

[17] Tamtéž, s. 111.

[18] Tamtéž, s 348.

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 1. Sebepoznání

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 2. O Boží milosti

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 3. Pokání 

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 4. O duchovním boji

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 5. Zkoušky a pokušení

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 5. Zkoušky a pokušení

V logice světa je utrpení, kterým všichni od narození až do smrti procházíme, čímsi nepřípadným, špatným a negativním. Lidé se snaží utrpení vyhnout, a když už nastane, chtějí se ho co nejrychleji zbavit. Různá náboženství předkládají rozmanité způsoby, jak bolest překonat a dojít zaručeného „štěstí“.

Křesťanský pohled je však zcela opačný: utrpení je považováno za smysluplnou cestu ke spáse. Jeho hlavní smysl spočívá v následování Krista. Skrze rány, zkoušky a pokušení kráčíme za Spasitelem, berouce na sebe Jeho podobu. Sundáváme ze sebe deformující masku člověka-zvířete, sloužícího otrocky svým vášním, a připodobňujeme se k Bohočlověku, který je cele svobodný. Starec Josef píše doslova:

V pokušeních a utrpení nacházíme Krista. Starosti o to, jak si vydělat na živobytí, nemohou být nazývány utrpením. Myslím utrpení pro Krista: být pronásledován; trpět pro záchranu někoho jiného; zápasit o Kristovu lásku a čelit pokušením; trpět pro Krista rány až k smrti; nespravedlivě snášet urážky a posměch; být každým opovrhován. Pak Pán spravedlivě utěší a rozradostní duši. (Monastic Wisdom, s. 199)

Trpět pro Krista tedy neznamená být vystaven ranám, které očekáváme nebo o nichž víme, že jsme si je sami zavinili. A už vůbec se to netýká běžných životních starostí. Utrpení, jež vede ke spáse, spočívá v krajní oběti pro druhé a v přijetí nespravedlnosti – kterou si nezasloužíme –, proti naší vůli. Pravé utrpení je nedobrovolné.

Víš, jaké to je, neobtěžovat lidi, i když tě popuzují? Neokrádat je, i když tě okrádají? Žehnat jim, i když tě proklínají? Prokázat jim slitování, i když se k tobě chovají nespravedlivě? Chválit je, i když tě kritizují? (…) Vidět pokušení, jež je ponouká, a přesto se kát a plakat, jako by to byla tvá vina, že jsou takoví? (Monastic Wisdom, s. 222)

Teprve poté, co přestaneme ospravedlňovat sami sebe před ostatními a naopak vezmeme viny druhých na sebe, můžeme dojít opravdové Boží spravedlnosti. „Nemysli si, že nalezneš klid, když budeš hledat spravedlnost pro sebe. Spravedlnost znamená vydržet statečně pokušení, jež přicházejí, abys v nich zvítězil, ať už jsi, či nejsi na vině.“[1]

Podle svatotcovského učení – a starec Josef to několikrát potvrzuje – jsou tedy zkoušky a pokušení darem od Boha. Skrze ně vítězíme nad zlem, aby v našich životech mohl opět zazářit Kristus. Ve zkouškách spočívá hluboký terapeutický smysl, protože nás očišťují od vášní a obnovují naše duchovní zdraví: „Pokušení jsou léky a léčebné byliny, které uzdravují naše viditelné vášně a neviditelné rány.“[2] Zbavují nás především pýchy, jež nás odvrací od Boha. Návrat k Němu je možný právě skrze řadu zkoušek a pokušení:

Počátek jasné Boží cesty a příchod veškerého dobra spočívají v tom, že si člověk uvědomí svou slabost. Aby si ji však uvědomil, musí projít velkými pokušeními, jež jsou nad jeho síly. Bez toho, aniž by prošel těmito mimořádnými pokušeními, není možné, aby si uvědomil slabost své přirozenosti. (Monastic Wisdom, s. 390)

Takto může člověk dospět k pokoře a poznat svůj reálný duchovní stav. „Pokora je pravda: naučit se, že jsi nic.“[3]

Zkoušky nás tedy nevzdalují, ale naopak přibližují k Bohu. Proto ve spojitosti s nimi působí také očišťující Boží milost, bez níž by nebylo možné jimi projít. Ta nám dodává duchovní posilu a radost.[4] Pak ale – jak bylo řečeno – Boží milost opět odchází. Člověk je takto zkoušen nikoli z nějakého rozmaru, ale proto, aby došel postupně moudrosti, zkušenosti a dokonalosti; aby se z duchovního dítěte stal důstojným spolupracovníkem Boha na Jeho stvořitelském plánu.

Působí-li v nás milost, není těžké Boha milovat a sloužit Mu. Naše láska k Němu se projeví teprve tehdy, když procházíme obdobím zkoušek a pokušení. V nich můžeme prokázat, že Boha skutečně milujeme. „Jakou asi ctnost můžeš projevit, když je přítomna milost?“ táže se starec Josef.[5]

Poznáme-li však jednou milost, chceme, aby se vrátila. A čím těžšími zkouškami procházíme, tím toužebněji milost očekáváme.[6] Zkoušky pak nejsou odmítány jako něco negativního, ale je v nich rozpoznána očišťující moc, která vede k plnému uzdravení – k lidské dokonalosti v Kristu Ježíši.

Takže nechceš trpět? Pak neočekávej výstup. Ten, kdo nevydrží utrpení, neměl by od Pána očekávat milost. Pán od tebe odňal milost, aby ses stal moudrým. Ale ona se vrátí. Neopouští tě. To je Boží zákon. Ale pak znovu odejde. Přesto zase přijde. Bude se vracet a odcházet po celou dobu, co ji budeš hledat, dokud tě neučiní dokonalým. (Monastic Wisdom, s. 127)

Aby člověk nad pokušeními zvítězil, nesmí hlavně svůj boj s nimi vzdát. Pro mnichy to znamená za žádných okolností neporušit sliby, které dali Bohu, a neopustit svá „místa pokání“. Pro lidi ve světě to představuje zápasit s vášněmi pod vedením zkušeného duchovního otce. Od všech bez výjimky to pak vyžaduje velkou trpělivost. Po nějaké chvíli pokušení odezní a v nitru se rozhostí klid, doprovázený Boží milostí.

Velmi důležité je – říká starec Josef – umět si v duchovním boji odpočinout a načerpat nové síly. V takovém případě radí lidem, aby se za ním vydali na Svatou Horu Athos: „Když uvidíš, že jsi vyčerpaný, udělej si sem výlet a odpočiň si. Obnovíš své síly a pak se můžeš znovu vrátit bojovat dál. Boj trvá celý život a pokušitel je vždy vedle tebe.“[7] Totéž můžeme udělat i my dnes – zavítat do některého z monastýrů či skitů, v nichž se nám dostane útěchy a povzbuzení do dalšího zápasu.

Smyslem duchovního života tedy není odvrátit zkoušky a utrpení, která přijdou, ale přijmout je jako léčebné prostředky pro naši spásu. Milující Bůh nedělá nic, co by nebylo pro naše dobro. Chce, aby všichni lidé byli spaseni (1 Tm 2, 4). „Ať už je to nemoc, nebo pokušení, nebo cokoli, co se nám přihodí, předobrý Bůh to dopouští pro náš užitek.“[8]

Poznámky:

---

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 61.

[2] Tamtéž, s. 118.

[3] Tamtéž, s. 287.

[4] Tamtéž, s. 215.

[5] Tamtéž, s. 125.

[6] Tamtéž, s. 331.

[7] Tamtéž, s. 258.

[8] Tamtéž, s. 247.

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 1. Sebepoznání

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 2. O Boží milosti

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 3. Pokání 

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 4. O duchovním boji

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 4. O duchovním boji

Křesťanský život vyžaduje sebezapření a následování Krista (M 16, 24). Bůh nás vykoupil z otroctví hříchu; zapřel sám sebe, ponížil se a stal se člověkem. Vzal na sebe naši padlou přirozenost a obnovil ji ke svému obrazu a podobě. Ve svatém křtu se očišťujeme od hříchu a oblékáme se v Krista.[1] Vysvobozeni od zla následujeme svého Spasitele k věčnému životu.

Avšak na této cestě jsme povoláni zachovat čistotu křtu. K tomu nám dal Kristus svá přikázání, jejichž dodržováním uchováme nový šat neposkvrněný. Starec Josef říká, že „po té, co nás Pán nejprve vysvobodil skrze svatý křest, dal nám svá božská přikázání jako protilék k vášním, abychom znovu neupadli do otroctví hříchu.“[2] Ani po křtu tak člověk není ušetřen nejrůznějších pokušení, která ho odvádějí od Boha. Může se stát, že jim podlehne a opět v sobě obnoví svůj předchozí hříšný stav. Avšak následuje-li Boží přikázání, přijímá lék, který ho uchrání před dalším upadnutím do ochromujících vášní. To ovšem vyžaduje velké sebezapření. V tomto duchovním boji je člověku posilou Boží milost, kterou obdržel ve křtu a která je rozmnožována, pokud zůstane ve své askésis věrný[3].

Přikázání nejsou nic jiného, než vytyčení cesty, po které kráčí Kristus. Jejich dodržováním tak přímo Krista napodobujeme a účastí na jeho přesvatém Těle a Krvi se sami stáváme Božími syny:

Náš sladký Ježíš se narodil, abychom se my znovuzrodili. Stal se člověkem, aby nás zachránil a ukázal nám cestu, po které ho musíme následovat a napodobovat Jeho skutky. Zanechal nám přikázání, abychom nezabloudili na cesty, které nikam nevedou, a abychom nekráčeli v temnotě. Náš sladký Ježíš na sebe vzal tělo, abychom ho jedli a radovali se z blažené spřízněnosti; abychom se stali bratry našeho Krista a dětmi Jeho Neposkvrněné Matky; a konečně abychom se milostí stali ve všech ohledech napodobiteli Pána a dětmi nebeského Otce. (Monastic Wisdom, s. 266–267)

Kráčet za Kristem znamená nést svůj kříž, vést nekompromisní duchovní boj s temnotou. Starec Josef často upozorňuje na náročnost a tvrdost tohoto boje, jímž ostatně sám prošel. Pokud sami sebe naprosto nezapřeme – tak, jako zapřel sám sebe až k smrti Kristus –, nemůžeme očekávat, že vejdeme do království Božího.

Nastoupit tento boj konkrétně znamená uvědomit si, že i po svém křtu jsme opět upadli do hříchu. Místo toho, abychom následovali Krista, zbloudili jsme na falešné cesty Pokušitele. Neposkvrněný šat znovuzrození jsme zničili svými rouhačskými vášněmi. Nečeká nás nic jiného, než kajícný návrat zpět a trnitý proces očišťování. Z vášní, do kterých jsme upadli tak hluboko, můžeme být očišťování jen pozvolna, než se opět staneme duchovními.[4] „Askeze, můj synu, vyžaduje strádání. Nemůžeš obdržet ctnosti skrze luxus a pohodlný život. Vyžaduje to boj a mnoho práce.“[5] Pokud chce být člověk opět s Kristem, musí nastoupit tento boj dobrovolně.[6] Bůh nikoho nenutí k obecenství s Ním. Každý si svůj úděl volí sám.

Vybereme-li si úzkou cestu, pak musíme očekávat mnohé těžkosti, v nichž je potřeba vytrvat až do konce:

Nebojujeme s člověkem, kterého můžeš zabít mnoha způsoby, ale se silami a vládci temnoty. S nimi se nezápasí sladkostmi, nýbrž potoky slz, bolestí duše, naprostou pokorou a velkou trpělivostí (…) Nesmíš tento boj vzdát, dokud nebudou démoni zbiti a vyhnáni. Potom obdržíš svobodu od vášní. A tak se, mé dítě, přinuť hned na začátku vejít úzkou branou, protože jenom ta vede do prostornosti ráje. (Monastic Wisdom, s. 51)

Těžkost duchovního boje spočívá v tom, že pokušení jsou neustále kolem nás a my jim můžeme kdykoli znovu podlehnout. „Pokušitel stojí vždycky vedle nás“[7] a čeká, že se mu podvolíme a přestaneme následovat Krista. Stane-li se, že se některému z pokušení poddáme, a tato zkouška se – byť třeba po velmi dlouhé době – vrátí, my opět selžeme. V duchovním boji – v jeho „každé bitvě“, říká starec Josef –, musíme být proto vždycky vítězní. „Buď zemři v boji, nebo zvítěz s Bohem. Není žádná jiná cesta.“[8]

A pro náš život v Kristu má cenu každé, byť sebemenší vítězství. „Vítězný život, trvající jen jeden den s trofejemi a korunami, je lepší než nedbalý život, trvající mnoho let. Neboť jednodenní boj, v němž člověk získá poznání a duchovní vnímání, má stejnou hodnotu jako boj jiného člověka, který nedbale zápasí bez poznání (zvýrazněno autorem) padesát let.“ Takový člověk sice bojuje dlouho, ale pro svou nedbalost zůstává stále ve stádiu očišťování od vášní a dosud neobdržel od Boha Jeho osvěcující milost.[9]

Náš každodenní boj by měl začít hned zrána prosebnou modlitbou: „Můj Pane Ježíši Kriste, učiň mne hodným strávit svůj den bez hříchu.“[10] Modlitba by pak měla provázet naši práci a vše, co budeme během dne vykonávat. V duchovním boji pomůže uvědomit si, že Pán Bůh je všudypřítomný a vidí každý náš krok. A náš anděl ochránce zaznamenává vše, co děláme. „Anděl zaznamenává tvé skutky a Pán vidí tvé myšlenky.“[11] Takto můžeme prožít celý den – soustředěni na Boha a na duchovní zkoušky, jimiž nám dal projít.

Poznámky:

---

[1] Během obřadu křtu se v pravoslavné církvi zpívá tropar svátku Zjevení Páně: „Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, v Krista jste se oblékli,“ jenž je citací slov apoštola Pavla z Listu Galatským (Gal 3, 27).

[2] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 345.

[3] Tamtéž.

[4] Tamtéž, s. 54.

[5] Tamtéž, s. 55.

[6] Tamtéž, 331.

[7]Tamtéž, s. 110.

[8] Tamtéž.

[9] O osvěcující milosti viz Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 2. O Boží milosti.

[10] Tamtéž, s. 308.

[11] Tamtéž.

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 1. Sebepoznání

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 2. O Boží milosti

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 3. Pokání 

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 3. Pokání

Náš duchovní život není možný bez upřímného pokání. Poznáme-li svůj skutečný – tzn. padlý – stav, svoji vzdálenost od Boha a podřízenost zlu a litujeme-li, že jsme v sobě zatemnili Boží obraz, nezbývá nám, než poprosit Stvořitele o odpuštění. Tento moment obrácení či návratu – metanoie – je tak dalším krokem k obnovení našeho vztahu s Bohem.

Po upřímném pokání nám milosrdný Bůh, jenž nás miluje víc než kdokoli jiný, odpouští naše hříchy a chce, abychom již více nehřešili (J 8, 11). Upadneme-li opět do hříchu, musíme se z něho kát, jinak se od Boha sami vzdalujeme. Obrácení tak není jednorázovým aktem, zaručujícím automaticky spásu, ale neustálým navracením se k Bohu. V podmínkách padlé přirozenosti totiž i po svém křtu hřešíme, a musíme proto hledat znovu Boží odpuštění. Spása není zaručena. Člověk o ni musí zápasit a prosit až do konce svého života.

Starec Josef proto hovoří o neustálém pokání. Jednoho svého duchovního žáka nabádá, aby „hleděl strávit zbytek svého života v pokání.“[1] Každý den bychom měli mít před sebou své hříchy[2], kterými ubližujeme bližním a zarmucujeme Hospodina. Na jiném místě se starec vyznává, že sám sebe považuje denně za „lháře a hříšníka“.[3] Člověk by měl neustále zkoumat, zda žije podle Božích přikázání a zda nesešel ze stezky, kterou mu vymezil Pán:

Zkoumejme, zda neděláme, neříkáme nebo si nemyslíme něco, co netěší Krista. Zajímalo by mě, zda jsme vždycky hodni toho, abychom přistoupili k přijímání Krista. Zajímalo by mě, zda Ho napodobujeme. Zajímalo by mě, zda v nás náš sladký Ježíš zůstává. Najde místo v našem čistém srdci, nebo ihned odejde? Pravý křesťan by měl tyto věci zkoumat v každém okamžiku. (Monastic Wisdom, s. 267)

Pokud přesto zhřešíme, neměli bychom s pokáním otálet, ale ihned se vyznat Bohu. Každý odklad totiž vytváří prostor pro zlo a hřích se může usídlit v našem srdci. „Neztrácej čas, protože čím déle budeš otálet s prosbou o odpuštění, tím více dovolíš zlu, aby v tobě zakořenilo.“[4] Odkládáním pokání tak zamezujeme obecenství s Bohem.

V duchovním životě je však důležitý ještě jeden rozměr metanoie. Nestačí se kát jen tehdy, spáchali-li jsme nějaké zlo. Je potřeba činit pokání i tehdy, pokud jsme zrovna bez viny. Neustále si uvědomovat, jak daleko jsme od Boha. Starec Josef doslova říká: „I když jsi ve skutečnosti bez viny, čiň pokání, jako bys byl na vině ty sám.“[5] Takto v sobě můžeme udržovat ducha pokory, jež nás poutá k Bohu.

Pokora spočívá v tom, že když je někdo na vině, pokloníš se mu a řekneš: „Odpusť mi, můj bratře, je mi to líto“, ještě než on poprosí o odpuštění. To by pro tebe nemělo být těžké a tíživé. Je to nic v porovnání s tím, co pro nás udělal Kristus, náš Pán. Ponížil se před anděly a poklonil se od nebe až k zemi. „Sklonil nebesa a sestupoval (Ž 18, 10)“ – Bůh k člověku! (Monastic Wisdom, s. 172)

Pokání, jež neustále doprovází náš duchovní zápas, se fyzicky projevuje slzami. Slzy jsou materiálním projevem naší vnitřní očisty. A zároveň jsou známkou toho, že v nás zůstává pokora. Naopak, chybí-li nám slzy pokání, je to důkazem naší ignorance, jež vede – jak podotýká starec Josef – k pýše a zatvrzelosti srdce.[6] Nezavlažován slzami, člověk duchovně odumírá.

Jejich přítomnost na druhou stranu pomáhá v asketickém úsilí. „Prolévej potoky slz a obměkči zemi svého srdce. Jakmile je půda vlhká, můžeš lehce vytrhnout trny.“[7] Pokání nás zbavuje nečistot hříchu a projasňuje v nás Boží obraz. „Slzy jako vonné myro odplavují špínu, a tak je očištěno Boží vdechnutí.“[8]

Pokání není jen individuální záležitostí, ale týká se širšího Boho-lidského společenství – Církve. Vyznáním hříchů se opět sjednocujeme s celým Kristovým Tělem. Proto je pokání v křesťanské tradici nedílně spjato se svatou tajinou zpovědi (správně řečeno: tajinou pokání), v níž se vyznáváme Bohu skrze osobu duchovního, případně před místním církevním společenstvím, jako tomu bylo u prvotních křesťanů. „Bez zpovědi se pokání nepočítá a bez pokání nemůže být člověk spasen,“[9] říká starec Josef. Tajina zpovědi je tedy nezbytnou součástí našeho duchovního života, naší cesty ke spáse.

Zpověď je terapeutickým prostředkem Církve, jímž se očišťujeme od hříchů a uzdravujeme celou svou bytost. „Odhal své myšlenky starci a on tě uzdraví,“ píše starec Josef jednomu mnichovi a pokračuje: „Nikdy neskrývej ani jednu myšlenku, protože ďábel v ní tají svou lest. Jakmile ji vyznáš, ďábel zmizí.“[10] Zpověď nás tak účinně chrání od zlých útoků a pokušení.

Pokud se upřímně vyzpovídáme ze svých nečistých myšlenek, vášní a hříchů, Bůh nám je všechny naráz odpustí – nehledě na jejich množství. „Bůh se nedívá na minulost, ale na přítomnost. Všechny tyto věci jsou vymazány pomocí jedné upřímné zpovědi,“ ujišťuje starec Josef[11].  Pokud ovšem před Bohem cokoli zatajíme, dál žijeme v nečistotě a nemůžeme čekat, že se plně uzdravíme. „Všechno je odpuštěno, kromě věcí, ze kterých jsme se nevyzpovídali: ty nejsou odpuštěny.“[12] Zůstávají v nás i nadále a udržují náš život v porušenosti. Platí to, že hříchy, ze kterých jsme se nevyzpovídali, běžně konáme dál.

Proto starec Josef radí vyzpovídat se úplně ze všech svých dosavadních provinění. V této všeobecné zpovědi vyznáváme Bohu veškeré myšlenky a skutky, kterých jsme se dopustili od dětství (konkrétně od sedmi let) a ze kterých jsme se dosud nezpovídali.[13] Říkáme Bohu vše, na co si vzpomeneme. Teprve potom se stáváme skutečnými dědici Ráje. „Jasně přezkoumej celou svou minulost, napiš své hříchy na kousek papíru a vezmi ho s sebou ke zpovědi (…) Sepiš nejen ty hříchy, které jsi zmínil, ale všechny možné poklesky – i ty, které nepovažuješ za hříchy. Když se člověk zpovídá, jeho duše je očištěna a podobá se zářivému diamantu.“[14]

Ani všeobecná zpověď však neznamená, že zůstaneme ušetřeni dalších pokušení. Člověk by se proto měl podle starce Josefa snažit, aby hřích, ze kterého se již jednou vyzpovídal, nezopakoval.[15] Jedině tak se může přiblížit Bohu. K tomu je ovšem zapotřebí přinutit se silou a s Boží pomocí vytrvat. „Nezoufej, neboť Bůh je velký a odpouští hříšníkům. Jenom čiň pokání, když uděláš chybu, a přinuť se k tomu, abys ten samý hřích nespáchal znovu.“[16]

Poznámky:

---

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 250.

[2] Tamtéž, s. 82.

[3] Tamtéž, s. 146.

[4] Tamtéž, s. 116.

[5] Tamtéž, s. 61.

[6] Tamtéž, s. 60.

[7] Tamtéž, s. 119.

[8] Tamtéž, s. 285.

[9] Tamtéž, s. 300.

[10] Tamtéž, s. 51.

[11] Tamtéž, s. 218.

[12] Tamtéž, s. 318.

[13] Tamtéž, s. 247.

[14] Tamtéž, s. 297.

[15] Tamtéž, s 318.

[16] Tamtéž, s. 235.

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 1. Sebepoznání

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 2. O Boží milosti

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 2. O Boží milosti

Člověk byl stvořen k „Božímu obrazu a podobě.“ Avšak po svém odvrácení se od Boha se jeho stav změnil. Nyní žijeme a existujeme – jak poznamenává starec Josef – „k obrazu Zlého.“[1] Naše původní povolání, jímž bylo svobodné nazírání Boha a účast na Jeho stvořitelském díle, bylo nahrazeno nedůstojným zotročením. Z něho nás vyvádí jedině nekonečná Boží láska, s níž se k nám náš nebeský Otec sklání a skrze svého Syna obnovuje naši padlou přirozenost.

Opětovná proměna „obrazu Zlého“ na „Boží obraz“ je uskutečňována působením Boží milosti v nás, pakliže se jí sami otevřeme a přijmeme ji:

Milost přichází postupně (…) Potom rez odpadá. Pečeť je odňata. „Starý člověk“ umírá. Původní krev je odstraněna. Celý člověk je obnoven. Osoba neprodělává tělesnou změnu, ale její přirozené talenty a dary jsou osvíceny, posíleny a obnoveny milostí. A starý Adam, který byl stvořen k Božímu obrazu, je oživen (Monastic Wisdom, s. 221).

Obnova původního lidského stavu tedy znamená transformaci našich duševních schopností a sil, které přestávají sloužit Zlému a začínají skrze svou zduchovněnou činnost oslavovat Boha. Tělo přitom nadále zakouší různé změny, související s přírodou. Ustává jen duševní neklid, charakteristický pro padlý stav. „Jakmile jednou jednáme pod Boží milostí (…) tělo si nadále zachovává své elementární a přirozené změny (a to: zimu, horko, váhu, únavu, hlad, žízeň, nemoci atd.), avšak duše zůstává neměnná ve svých přirozených, Božích darech, které jí byly dány.“[2]

Milost vyhání z duše projevy zla, vnáší do ní pokoj a pozvedá ji k Bohu.[3] Ten, kdo Boží milost jednou poznal a zakusil, dokáže ji bezpečně rozeznat od démonského působení. Jejich projevy jsou zcela rozdílné. Starec Josef k tomu používá trefné přirovnání: Kdo někdy ochutnal víno, pozná, když místo něho dostane ocet. Podobně je tomu i s Boží milostí:

„Člověk, který zakusil milost, rozezná oklamání. I když ji démoni napodobují, ten, kdo jedl ovoce pravdy, pozná ovoce oklamání. Neboť jestliže by mu jeho mysl věnovala jen trochu pozornosti, okamžitě rozruší jeho srdce a naplní ho neklidem. Jeho mysl pak bude zatemněná (…) Zatímco Boží milost je sladká, pokojná, pokorná, tichá, očišťující, osvěcující, radostná a není ani trochu pochyb o tom, že je Boží milostí“ (Monastic Wisdom, s. 351).

           

Tím, že v nás obnovuje Boží obraz, je milost nezbytná pro náš život. Jinými slovy: teprve jejím přijetím se stáváme plně lidmi. Starec Josef říká přímo: „Nepovažuj se za člověka, pokud jsi nepřijal milost. Jestliže neobdržíš milost, nadarmo ses narodil do tohoto světa.“[4]

Bůh dává svou milost všem lidem bez rozdílů. Záleží na každém z nás, zda ji přijmeme, nebo odmítneme. Avšak její udělení nemůžeme žádným způsobem „diktovat“ nebo ovlivnit. Milost je svrchovaným Božím darem a závisí pouze na Hospodinu, komu, kdy a jak ji udělí. Jediným lidským měřítkem zůstává, jakým způsobem člověk duchovně zápasí. „Milost závisí na Bohu a je dána člověku podle vroucnosti víry, pokory a dobrých úmyslů.“[5] Sama délka duchovního zápasu (počet let vykonávání askeze) je důležitá pro získání zkušenosti, nikoli však milosti.

Přesto se milost ve vztahu k člověku liší podle úrovně jeho duchovního života. Starec Josef rozlišuje tři způsoby milosti, jež odpovídají jednotlivým stupňům na cestě připodobňování se k Bohu – očišťující, osvěcující a zdokonalující milost. Každá z nich je člověku dána, aby vedl svůj „dobrý a vítězný boj“ o spásu své duše.

            

Očišťující milost pomáhá tomu, kdo činí pokání, odvrací se od svého dosavadního hříšného života a vydává se za Bohem, aby přestál těžkosti duchovního boje. Bez ní se nemůže člověk zbavit svých „vášnivých návyků“ a dojít spásy. Tato milost mu dává „útěchu a radost, zármutek, potěšení a sladkost z Božího slova, které čte, stejně jako sílu a odvahu v duchovním zápase.“[6] Provází ho v jeho snaze očistit se od vášní a žít bezhříšný život podle Božích přikázání. Takto člověk může postupně dosáhout svého „přirozeného stavu“[7]: tzn. žít v souladu s Božím zákonem, aniž by znovu a znovu upadal do hříchu.

V našem duchovním zápase, říká starec Josef, je milost vždy určitým varováním, že přijdou další zkoušky a pokušení.[8] Pokud ji zakoušíme, vězme, že se zase vzdálí a budou následovat nové těžkosti. Milost je znamením, abychom se připravili démonským nástrahám odvážně čelit. Jen tak se můžeme Bohu více přiblížit. Může se stát, že na chvíli podlehneme. Pak se ale musíme opět vzchopit a s pomocí Boží milosti, která se opět vrátí, vytrvat v boji. Pokud však odmítneme pro spásu trpět, nemůžeme Boží milost očekávat.[9] 

Když v nás milost působí, měli bychom v klidu setrvat na svém místě. Pokud stojíme, neměli bychom se hýbat, pokud sedíme, měli bychom zůstat sedět. Jestliže pracujeme, neměli bychom odejít se modlit. Pokud se ale už modlíme, měli bychom pokračovat bez toho, aby nás rozptylovaly rušivé myšlenky. Každá chvíle milosti je velkým darem nebes, který nás utěšuje a povzbuzuje. „Déšť milosti poskytne v jednom dnu tolik vody pro věci, vysazené v duši člověka, že to vystačí na celou dobu, kdy zase milost odejde.“[10]

Očišťující milost koná své dílo, dokud se neoprostíme od vášní, jež nás poutají ke zlu a uvrhují nás do „stavu proti přirozenosti“.[11] Těžkosti duchovního boje přitom narůstají. „Čím více milosti člověk obdrží, tím větší pokušení bude mít.“[12] Pokud jim však odolá a obnoví svůj „stav podle přirozenosti“, Bůh mu dá milost svého poznání.

Druhý stupeň milosti – osvěcující – znamená získat dar Božího osvícení, které umožňuje poznat pravdu, duchovně rozlišovat a teologizovat. Bůh ho uděluje člověku po té, co neustává v duchovním boji, nepodléhá vášním, nestává se nedbalým a nevrací se do předchozího nepřirozeného stavu. Místo toho vytrvává, aby mohl nést ovoce noetického poznání.[13]

I v tomto případě ovšem milost nepřebývá v člověku trvale, ale po určitém čase mizí. Opět se objevují démonická pokušení, snažící se zvrátit náš duchovní stav. „Světlo je následováno temnotou.“[14] V podmínkách padlé přirozenosti, jíž provází neustálé změny, musí člověk zůstat trpělivý a dále s důvěrou prosit Boha o pomoc.

Nepodlehne-li novým pokušením, Bůh mu dá ještě vyšší milost, jež je nazývána zdokonalující. Starec Josef ji označuje rovněž slovem „nadpřirozená“, neboť spolu s dokonalostí povznáší člověka do „stavu nad přirozeností“, tedy do stavu úplné bezvášnivosti. V něm přebýval první člověk Adam před tím, než „porušil Boží přikázání a odpadl od božské milosti a nevinnosti.“[15]

Nyní je tedy Boží obraz v člověku plně obnoven. Lidská mysl je osvobozena od vášní, které na ni už neútočí ve formě různých pokušení, a může se plně zabývat duchovním nazíráním – kontemplovat Boha v jeho stvořitelském díle i nestvořených energiích. „Člověk pak kráčí nad přirozeností jako král prostřednictvím Božího poznání.“[16]

Poznámky:

---

[1] Elder Joseph the Hesychast: Monastic Wisdom. Florence: Saint Anthony's Greek Orthodox Monastery 1998, s. 221.

[2] Tamtéž, s. 385.

[3] Tamtéž, s. 264.

[4] Tamtéž, s. 69.

[5] Tamtéž, s. 93.

[6] Tamtéž, s. 380.

[7] Tamtéž, s. 379.

[8] Tamtéž, s. 80, 129.

[9] Tamtéž, s. 127.

[10 Tamtéž, s. 181.

[11] Tamtéž, s. 380.

[12] Tamtéž, s. 82.

[13] Tamtéž, s. 380–381.

[14] Tamtéž, s. 381.

[15] Tamtéž, s. 380.

[16] Tamtéž, s. 383.

Dvanáct zastavení se starcem Josefem Hesychastou: 1. Sebepoznání