Trápí mě svědomí, že jsem si nezapisoval poznámky o ctnostných
otcích, kteří ještě nedávno žili a o nichž mně pověděli zbožní starci, když
jsem byl jako mnich pouhým začátečníkem. A také je mou velkou nedbalostí, že
jsem neuchoval ve své paměti všechny ty božské události, jež tito svatí starci
zakusili a o kterých mně ve své prostotě pověděli, aby mně duchovně pomohli.
Otcové oněch dnů v sobě měli velkou víru a prostotu. I když
byli většinou nevzdělaní, obdrželi trvalé Boží osvícení díky své pokoře a
zápalu pro duchovní boj. Zatímco se v naší době zvyšuje vzdělání, logika od
základů otřásá vírou lidí a naplňuje jejich duše otázkami a pochybnostmi. Z
toho přirozeně vyplývá, že jsme připraveni o zázraky, neboť ty jsou přímo
zakoušeny a nemohou být logicky vysvětleny.
Tento strašný sekulární duch, převládající v moderním
člověku, který obrátil celou svou pozornost k tomu, aby žil lépe, snadněji a
pohodlněji, naneštěstí zasáhl i ty nejduchovnější lidi; i oni se snaží stát se
svatými s menší námahou – ale k tomu nikdy nedojde, protože „svatí vydali krev
a obdrželi ducha.“ Zatímco se dnes radujeme z velkého návratu ke svatým otcům a
k mnišství a obdivujeme úctyhodné mladé lidi, kteří se oddali vysokým ideálům,
zároveň se trápíme, protože vidíme, že tento dobrý materiál nenachází vhodný
duchovní kvas; tím pádem duchovní těsto nekyne a stává se z něho jen nekvašený
chléb.
Dříve, dokonce před pouhými dvaceti lety, oplývala „Zahrada Matky
Boží“ (Svatá Hora Athos - pozn. překl.) stále ještě prostotou. Vůně prostoty otců přitahovala bohabojné lidi jako
včely a živila je, zatímco oni potom předávali toto duchovní požehnání dalším
lidem pro jejich užitek. Kamkoli jste šli, slyšeli jste vyprávět prosté příběhy
o zázracích a o nebeských událostech, které otcové považovali za naprosto
přirozené.
Pokud jste žili v takovéto duchovní atmosféře plné milosti,
ani vás nenapadlo pochybovat o tom, co jste slyšeli, neboť jste byli sami její
součástí. Nenapadlo vás si tyto nebeské události zapisovat nebo si je uchovávat
v paměti pro další generace, protože jste si mysleli, že tento svatootcovský
způsob života bude pokračovat dál. Netušili jsme, že za pár let bude většina
lidí deformována přílišným vzděláním – neboť budou vyučování v ateistickém,
nikoli Božím duchu, který posvěcuje vnější vzdělání – a bezvěrectví dosáhne
takových rozměrů, že zázraky budou považovány za pohádky z dávných dob.
Pochopitelně, když je lékař ateistou a vyšetřuje světce nejrůznějšími vědeckými
prostředky (například rentgenem apod.), nebude nikdy schopen rozpoznat Boží
milost. Zahlédne ji pouze tehdy, pokud bude i v jeho nitru přítomna svatost.
Abych o ní podal přesnější obraz a přiblížil čtenářům
svatootcovského ducha, rozhodl jsem se poukázat na případy několika prostých
starců (...)
V ivironském skitu žil starec Pachomios. Každý mohl jasně
rozpoznat svatost, vyzařující z jeho tváře. Tento starec byl velmi prostý,
zcela nevzdělaný, avšak plný milosti. Když přišel do chrámu, nikdy se
neposadil, zůstal stát a pronášel Ježíšovu modlitbu – dokonce i během všenočního bdění. Kdykoli se ho někdo zeptal, v které části se zrovna
bohoslužba nachází, odpověděl mu: „Otcové čtou žaltář.“ Všechno nazýval
žaltářem. O zpěvu nevěděl vůbec nic, znal pouze paschální tropar Vstal z
mrtvých Kristus. Vždy byl ochotný konat vůli druhých lidí, sám žádnou vůli
neměl.
Ať jste měli jakékoli starosti, stačilo se podívat na otce
Pachomia a starosti zmizely. Každý ho miloval, dokonce i hadi, kteří mu
důvěřovali a neodplazili se pryč, když ho uviděli. A kolem skitu jich žilo
hodně, protože zde byla voda. Ostatní otcové se hadů báli, ale otec Pachomios k
nim přicházel s úsměvem, bral je do rukou a dával za plot.
Jednoho dne, když spěchal do kelie Markova bratrstva,
narazil cestou na velkého hada. Ovázal si ho kolem pasu, aby dokončil to, co
měl, a pak ho odložil stranou. Jakmile to uviděl otec Jakub, vyděsil se. Otec
Pachomios se tomu divil a později mi řekl:
„Nechápu, proč se hadů všichni tolik bojí. Náš otec Ondřej
se bojí dokonce i štírů! Já je sbírám ze zdí do dlaní a vyhazuji ven z kelie.
Teď, když už se mi od Parkinsonovy nemoci třesou ruce, tahám po venku jenom
velké hady.“
Zeptal jsem se ho: „Jak to, že vás ti hadi nekousnou, otče?“
„Kristus kdesi napsal na kus papíru, že pokud máš víru,
můžeš sbírat hady a štíry a oni ti neuškodí“ (L 10, 19).
Tento světec spočinul v Pánu 22. října 1967, rok před
starcem Tichonem. Později o něm budu psát, stejně jako o dalších spravedlivých
otcích, kteří usilovali o filotimo* v Zahradě naší přesvaté Paní a byli
očištěni s pomocí Dobré Matky, Čisté Panny. Stali se Kristovými vojáky, přemohli
vášně a vyhubili nepřítele – ďábla. Kristus toto „komando“ naší Církve odměnil
korunou neporušitelnosti.
Mnohé z nich jsem přímo znal, ale naneštěstí jsem je
nenapodoboval, a proto teď za nimi velmi zaostávám. Z celého srdce si přeji,
aby ti, kdo o nich budou číst, jejich hrdinské činy napodobovali a aby je
poprosili, aby se za mě, ubohého Paisia, pomodlili. Amen.
Přeloženo z knihy Athonite Fathers and Athonite Matters
(Souroti, Thessaloniki 2002, s. 15–17, 21–23).
*filotimo – těžko přeložitelný výraz, který sám
starec Paisios charakterizoval takto: „Filotimo je destilace dobroty, láska
projevovaná pokornými lidmi, z níž byla odstraněna veškerá stopa po egu. Jejich
srdce jsou naplněna vděčností vůči Bohu a bližním. Pro svou duchovní jemnost se
tito lidé snaží oplatit i to nejmenší dobro, jež je jim prokazováno.“
Žádné komentáře:
Okomentovat