8. dubna se dožívá osmdesáti let duchovní otec Pavel
Aleš. Narodil se v moravských Řimicích do rodiny prot. Bohumíra Alše,
spolupracovníka svatého vladyky Gorazda na obnově pravoslaví v Československu.
V roce 1952 dokončil gymnázium a přihlásil se na studium Pravoslavné
bohoslovecké fakulty v Prešově. V té době začíná také publikovat své první
texty. Po šesti semestrech odjíždí studovat teologii na Leningradskou duchovní
akademii, kterou absolvoval v roce 1959. Diplom z prešovské fakulty získal v
roce 1961.
V roce 1960 byl vysvěcen na kněze pro církevní obec v
Chudobíně. Šedesátá léta zároveň představují rozkvět jeho teologické práce.
Začíná se soustavně věnovat hlavním tématům svého historického výzkumu: cyrilometodějství
(studie Církevní bohoslužebný řád na Velké Moravě), odkazu vladyky
Gorazda, mapování lokální historie moravských církevních obcí a obecným
církevním dějinám (cyklus Svědkové – kapitolky z dějin pravoslavné církve).
Právě poznání dějin všeobecných sněmů (studie Všeobecné sněmy – podstata,
význam, současnost) přispěje k jeho vymezení pravoslavné eklesiologie na
pozadí živých debat o Druhém vatikánském koncilu, které otec Pavel se zájmem
reflektoval.
V roce 1967 rediguje první číslo Pravoslavného teologického
sborníku – dosud nejvýznamnějšího odborného periodika pro pravoslavnou teologii
u nás a na Slovensku – a přispívá do něho esejem o modlitbě Králi nebeský.
Později zde publikuje několik důležitých textů, jako např. Hesychasmus v
současné pravoslavné teologii, Byzantské misijní pojetí a otázka
slovanské bohoslužby cyrilometodějské či Teologie a Symbol víry.
Třinácté, monotematické číslo sborníku, věnované 1100. výročí smrti svatého
Metoděje, se setkalo se značným ohlasem doma i v zahraničí a dnes patří k
základní literatuře o dějinách cyrilometodějské misie. Publikační činnost otce
Pavla se však neomezovala pouze na pravoslavná periodika. Za všechny jmenujme
Křesťanskou revue, která otiskla několik jeho statí, jako např. Pojetí
církevní obce, Ekologické problémy dneška ve světle teologie stvoření
církevních otců či Význam staroslověnské bible v české duchovní tradici.
V roce 1971 se otec Pavel vrací na svou alma mater do
Prešova, kde se stává odborným asistentem na katedře všeobecných církevních
dějin. Zároveň zůstává duchovním na Moravě a svůj čas obětavě dělí mezi rodinu,
věřící a studenty. Během čtyřiceti let svého pedagogického působení vychoval
celou řadu kněží, laiků, teologů a církevních pracovníků, kteří nezapomenou na
jeho fundované přednášky, podané charakteristicky vytříbeným stylem, stejně
jako na jeho osobní duchovní vedení. V letech 1976–1984 působil jako vedoucí
katedry systematické teologie, v období 1984–1992 jako proděkan fakulty a
vedoucí katedry církevních dějin. Profesorem byl jmenován v roce 1978. Pro svou
odbornost byl československou pravoslavnou církví delegován do různých
mezinárodních organizací (Komise pro víru a řád Světové rady církví, Komise pro
dialog mezi pravoslavnou a římskokatolickou církví ad.).
Od devadesátých let se soustředil na svoji práci vedoucího
detašovaného pracoviště prešovské fakulty v Olomouci, které založil a
vybudoval, a zároveň ředitele eparchiálního úřadu tamtéž. V tomto náročném
povolání mu byla oporou i praktickou pomocí jeho paní, mátuška Helena. Současně
působil stále jako duchovní – spolu s kněžími katedrály sv. Gorazda sloužil
bohoslužby (včetně každodenních večerních), vedl chrámový sbor a pořádal
biblické hodiny. Dokázal oslovit svou generaci, ale i mladé lidi, kteří se u
něho zpovídali, radili se s ním o svém životě a naslouchali mu při besedách.
Odborné dílo otce Pavla tedy vychází z jeho hluboké
duchovnosti, kterou vtisknul do svých knih, stejně jako do srdcí věřících.
Vydal na stovky článků, úvah a recenzí. Jeho knihy (zejména Všeobecné
církevní dějiny, Pohledy do dějin pravoslavné dogmatické teologie či
Pravoslavná církev u nás) jsou stále čteny. Stranou nezůstávají ani
překlady děl sv. Jana Damašského (O pravé víře), Vladimíra Losského (Dogmatická
teologie) či Nikolaje Berďajeva (O
hodnotě křesťanství). Pozornost si ovšem zaslouží i překlady, publikované
pouze časopisecky (zejména Písmo a tradice z pravoslavného hlediska
Georgije Florovského a Pravoslaví Pavla Evdokimova). Cenné a praktické
jsou jeho úvahy o pravoslavné církevní hudbě a zpěvu. Medailony domácích a
zahraničních osobností ortodoxie, otištěné většinou v Hlasu pravoslaví, vydají
na samostatnou publikaci.
Při veškerém svém rozhledu a erudici zůstává otec Pavel
velmi skromným člověkem. Nehledí na sebe, ale upírá svůj zrak ke Vzkříšenému.
Jak to vyjádřil v jednom svém raném textu, věnovaném paschální zvěsti: „Kristus
vstal z mrtvých. Učinil tento neslýchaný čin, aby nám navrátil život. Aby žil s
námi, aby zůstal s námi podle svého zaslíbení až do skonání světa (Mat 28, 20).
Vládne nám ve své božské svrchovanosti a služebně nese náš hřích jako muž
bolesti a poníženého, a přece však nakonec oslaveného lidství. Je tak jedinou
naší nadějí“ (Osobnost Vzkříšeného, Hlas pravoslaví, 1963, s. 75-76).
Proto přejme otci Pavlovi, aby i nadále nesl světlo Kristova
vzkříšení a posiloval nás, slabé, ve víře. Na mnohá a blahá léta!
Žádné komentáře:
Okomentovat