Úvod
Dnes se hodně mluví o „technologické revoluci“ – ať už v
její prospěch, či nikoli. Pokud jde o pravoslavnou teologii, nabízí se otázka,
zda opravdu existuje rozdíl mezi dávným problémem technologie a naší současnou
realitou?
Mohli bychom samozřejmě dlouze hovořit o devatenáctém
století, průmyslové revoluci a všech jejích důsledcích – společenských,
politických, morálních, náboženských ad.
Nezveličuje se dnes rozsah jinak nepochybných změn v
životních podmínkách, které nastaly s třetí – technologickou – revolucí? Nebylo
by realističtější místo debaty o revoluci zkoumat dlouhodobý proces, který
nastal dávno před průmyslovou revolucí a který vyvrcholil v jejích důsledcích?
Základním a zároveň novým rysem ovšem je, že moderní
technologie obrátila všechno vzhůru nohama. Zatímco dříve se lidé snažili
používat vědu ke zdokonalení své nadvlády nad přírodou, dnes věda pronikla do
samotných zákonů přírody. S výsledky, které jsou na jednu stranu pozitivní, ale
které zároveň představují děsivou a neomezenou možnost do přírodních zákonů
zasahovat. A kam nás tato situace dovede? K dalšímu rozšíření vědeckých
možností, nebo k dobrovolnému omezení, jež by zajistilo suverenitu, důstojnost
a přežití přírody?
Podstata problému proto nespočívá ve vztahu mezi člověkem a
přírodou, ale spíše v naší výsadě vybírat si mezi zdánlivě nekonečnými možnostmi,
až se nakonec staneme oběťmi svého vlastního díla. Proč to zmiňuji? Protože si
vybavuji Jobova slova: „Se svými mláďaty zachází tvrdě,
jako by nebyla její, nemá strach, že bude její námaha marná“ (Jób 39, 16).
Jinými slovy, naše epocha se chová necitlivě a lhostejně ke svým vlastním
dětem. A její nevybíravý a pošetilý postoj znemožňuje každou snahu o opak.
Naší rolí není popsat všechny revoluční změny, ale spíše
poukázat na skutečný smysl technologie a také na smysl pravoslavných
teologických a morálních kritérií ve vztahu k jejímu použití.
Zamysleme se tedy nad vznikem technologie.
A. Antropologie a
technologie
Adam byl v Ráji „nahý v jednoduchosti a upřímnosti života“
(sv. Řehoř Teolog, PG 36, 632C), neoděn a bez „umění“. Jeho povoláním či
zásadním posláním byla kontemplace, duchovní nazírání Boha, spojené s péčí o
strom života. Proto se stal člověkem, „rolníkem nesmrtelných plodin“ (ibid.):
aby byl skrze obdělávání Edenu neustále zaměstnán Bohem.
Technologie se tudíž objevuje až po Pádu.
Adamův prvorozený syn Kain byl zemědělec, druhorozený Ábel
pastevec; oba tak byli spjati s přírodou. Kainův syn Enoch se stal zedníkem a
stavitelem měst. Jeho potomek Jábal založil pastevecký způsob života, zatímco
Jábalův bratr Júbal vytvořil hudební nástroje. Túbal-kain byl řemeslník,
obrábějící železo a měď.
Nakonec syn bohabojného Šéta Enóš zůstal věrný Božímu jménu,
svolal první veřejné shromáždění a začal s ním uctívat Boha, aby mohli všichni
Adamovi potomci, užívající technologie, najít místo a způsob duchovního
nazírání Boha, a mohli tak pracovat, kde chtěli, a podmanit si Zemi (1M 4,
1–26).
Skrze Boží požehnání a lopotnou dřinu tak umožnil postupný
vznik technologie ze zemědělství člověku udržet si postavení pána nad přírodou
i po Pádu. Technologie je podnícena lidskou schopností rozumu a kompenzuje
slabost člověka – jednak vůči zvířatům, které mají dostatečnou sílu přežít,
jednak vůči přírodním silám, nutným k životu (sv. Řehoř Nysský, PG 44,
140D–144AB).
Můžeme zde zmínit, že pro starověkého člověka a pro Písmo
neexistoval rozdíl mezi uměním a technologií, které – pokud odpovídají potřebám
naší přirozenosti – nemohou být cizí či nepřátelské vůči „kráse“. Mechanika
přerůstá umění v okamžiku, kdy technologie přestává sloužit nejvyššímu poslání
člověka a je zneužita ve prospěch stále větší produkce a zisku.
Pokud má být člověk pečovatelem o stvoření, pak musí rozvoj
technologie zůstat v určitých logických mezích. Technologie by neměla být cílem
sama o sobě, ale spíše prostředkem k cíli a měla by být v souladu s přírodními
zákony a prvky na Zemi i ve vesmíru. Neboť člověk je podle Řehoře Nysského „vzpřímený,
vypíná se k nebi a hledí vzhůru. I to jsou znaky způsobilosti vládnout.“ (ot.
cit, PG 44, 144B, cit. dle O stvoření člověka, Praha: OIKOYMENH
2013, s. 83).
B. Kontrola nad technologiemi
Zautomatizování industriálního věku a zvláště pak informační
technologie post-industriálního věku spolu s ekologickou krizí nastolují jednu
otázku: Proč by nám měla sloužit moderní technologie, která se stává nenasytnou
modlou, strojem vymknutým kontrole? Měla by být naše společnost organizována
technologicky, jen aby nasytila stroj? Význačný ruský duchovní, minský
metropolita Filaret, například udává, že veškerá těžba jednoho obrovského dolu
na kov padne na výrobu důlního zařízení pro tentýž důl!
Je logické, že rychlý vývoj v jaderné fyzice či genetice
může otevřít nové obzory ve vědě, zároveň však může způsobit další problémy
lidstvu. To opravňuje potřebu morální intervence v oblasti technologií. Opravdu
znepokojivým se stává absurdní a „bezstarostný“ optimismus mnoha vědců a
politických představitelů. Podle nich v sobě technologický rozvoj automaticky
obsahuje řešení problémů, které způsobil, a tudíž by neměl být omezen, aby se
na daná „technická řešení“ mohlo přijít. Kdo by měl například vykonávat
kontrolu v ideové rovině při vytváření nového typu technologického člověka? Na
to se hodí jeden výrok sv. Pavla: „Čiňme zlé věci, aby přišly dobré?“ (Ř 3, 8)
Někteří tedy odmítají na základě historických argumentů a
naší neschopnosti předpovědět, jak se budou výsledky vědy vyvíjet v budoucnu,
jakoukoli morální intervenci.
Technologie sama o sobě – jakožto výsledek myšlení člověka,
který byl stvořen k Božímu obrazu – není pochopitelně škodlivá. Když se ale zcela
nekontrolovaně a nespoutaně vydá svou vlastní cestou, může se stát ďábelskou, a
namísto světla přivodit temnotu. Nebezpečí pro nás spočívá v absenci odpovědnosti,
s jakou je technologie spravována a využívána; místo toho nastupuje způsob
užití, jehož cílem je podmanění lidského života a řešení problémů ryze technickými
prostředky, nehledě na morální či metafyzické principy.
Jak se k této situaci staví pravoslavná tradice?
C. Postoj Církve k technologickému vývoji
Kristova Církev uchovává v ryzí formě pravoslavnou tradici –
skutečnou a jedinečnou sílu, kterou čerpá ze svého života a zkušenosti, stejně
jako z neutuchajícího zdroje askeze a živé mnišské tradice.
V otázce technologie pak může mnišská tradice nabídnout
lidem konkrétní kritéria smýšlení a jednání. Církev ani mnišství nezastávají
vůči technologickému vývoji nepřátelský postoj. Naopak to byli mniši, kdo po
staletí spoluutvářeli vědecký a technický pokrok.
Na středověkém Západě mniši obnovili civilizaci, zničenou
barbarskými vpády. Kláštery se staly středisky přírodních věd s výzkumem v
oblasti matematiky, zoologie, chemie, lékařství ad. Nejdůležitější klášterní
vynálezy vytvořily základ budoucího průmyslu. Stejně tak mniši pomohli rozvoji
zemědělství obděláváním rozsáhlých pozemků.
Pravoslavný světec Atanáš Sinajský zase sestrojil mechanické
zařízení na hnětení, poháněné voly, aby se mohli mniši více účastnit bohoslužeb.
Tento nástroj byl – podle světcova životopisu – „vůbec nejlepším, jak co do
atraktivity, tak umění manufaktury“ (Život blaženého Atanáše na Athose,
I, 179). Stejný vztah mnišství k technologii lze zaznamenat napříč zeměmi, v
nichž fungovaly pravoslavné monastýry.
Zároveň však pravoslavný monastýr vždycky žil v eschatologické
realitě a předjímal království nebeské. Byl tak modelem organizované
společnosti, jejíž život zůstával věrný evangeliu a zahrnoval lidskou
důstojnost, svobodu a službu bližním.
S ohledem na to pak svatí otcové podřídili užití technologie
v monastýru dvěma kritériím, které zmiňuje již sv. Basil Veliký, když mluví o
práci a technických prostředcích, se kterými ji mniši vykonávají.
a) Zdrženlivost
Kritérium zdrženlivosti umožňuje zvolit takové technické
prostředky, které zachovají „klid a ticho“ mnišského života a zabrání přílišné péči
i mučivému úsilí. Naším cílem tedy má být „umírněnost a prostota“. Podle Basila
Velikého je technologie „nezbytná pro život a poskytuje mnoho prostředků“ (PG
31, 1017B), potřebných pro udržení mnišského společenství tak, aby bylo
soustředěné a oddané Pánu.
Obecně by naším heslem tedy mělo být: „Hledejme to, co je
potřebné“ (PG 31, 968B). A sv. Petr Damašský dodává: „Neboť vše, co
neslouží naléhavé potřebě, se stává překážkou pro ty, kdo chtějí být spaseni;
vše – tedy to, co nepřispívá ke spáse duše a k životu těla“ (Filokalia,
díl 3).
Tyto principy se pochopitelně netýkají pouze monastýrů.
Mohou být vodítkem při kontrole technologie, pokud nechceme být vyhubeni.
b) Duchovní bdělost
Největším nepřítelem, který vytvořila post-industriální
kultura informačních technologií a obrazů, je duševní rozptýlení. Lidé,
pohlceni milióny obrazů a bezpočtu situací prezentovaných v médiích, ztrácejí
klid mysli, sebeovládání a schopnost kontemplace; obracejí se k vnějšku, odcizují
se navzájem a přestávají slyšet svůj vlastní rozum. Pokud lidé – a zvláště
děti – sledují televizi 35 hodin týdně, jak ukazují dnešní statistiky, není
snad jejich nitro ohroženo Skyllou a Charybdou – nedostávají se do pasti mezi
ďáblem a hlubokým mořem? (Homér, Odyssea, XII, 85)
Věřící se dnes často zpovídají z toho, že se nedokáží
modlit, soustředit se a zbavit se světských starostí a duševních nepokojů,
které narušují střízlivost, vnitřní rovnováhu, příjemnou práci, rodinný klid a tvůrčí
společenský život. Svět průmyslově produkovaných obrazů degeneruje do skutečného
modlářství.
Svatootcovské učení o duchovní bdělosti může lidem pomoci odvrátit
ničivé důsledky technologické společnosti. „Zbraně našeho
boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské
výmysly,“ říká apoštol Pavel (2 Kor 10, 4). Duchovní bdělost je ochranou
pro každého, aby „zachoval vše dobré v tomto i příštím věku (sv. Hesychios, PG
93, 1481A), a je „cestou vedoucí do království nyní i v budoucnu“ (sv.
Filotheos Sinajský, Filokalia, díl 2). Duchovní bdělost není výsadou
pouze těch, kdo se aktivně oddali kontemplaci. Je určena všem, kdo vědomě
„užívají tohoto světa, jako by ho neužívali“ (1 Kor 7, 31).
Lidé se v industriální éře stali konzumenty a otroky
nejrůznějších produktů. V post-industriální společnosti se navíc stali
konzumenty a otroky obrazů a informací, které naplnily jejich životy.
Zdrženlivost a duchovní bdělost jsou pro ty, kdo přicházejí
do světa, zbraní vytvořenou ze zkušenosti mnišského života a z pravoslavné
tradice, která ruší zotročení lidskosti a chrání zdraví a svrchovanost nás
všech jako Božích dětí.
Článek igumena monastýru Simonos Petras na Svaté Hoře Athos
vyšel v jeho sebraných spisech Duchovní rady a rozmluvy, 1. díl (Ormylia
1999, s. 343–352).
Žádné komentáře:
Okomentovat