Metropolita Hierotheos – Ježíšova modlitba a jóga

Metropolita Hierotheos (Vlachos) ve své knize Noc na poušti Svaté Hory (Levadia 2003) vymezuje několik bodů, v nichž podle něho spočívá hlavní rozdíl mezi pronášením Ježíšovy modlitby a jógou či dalšími „duchovními“ cestami.

Zaprvé: V Ježíšově modlitbě je silně vyjádřena víra v Boha, který stvořil svět, vládne mu a miluje ho. Je láskyplným Otcem, který se stará o spásu svého stvoření. Spásy je dosaženo „v Bohu.“ Z tohoto důvodu ho v modlitbě prosíme: „Smiluj se nade mnou.“ Sebe-vykoupení a sebe-zbožštění jsou tomu, kdo se tuto modlitbu modlí, cizí, protože jsou hříchem Adama, hříchem Pádu. Adam se chtěl stát Bohem mimo Boží plán. Spása „nevychází z nás“ a není jí dosaženo „skrze nás,“ jak tvrdí lidské filozofické systémy. Spásy je dosaženo „v Bohu.“

Zadruhé: V Ježíšově modlitbě se nesnažíme setkat s neosobním Bohem. Nehledáme pozvednutí do „absolutní nicoty“. Naše modlitba se soustředí na osobního Boha, Bohočlověka Ježíše, a z toho důvodu říkáme: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží.“ V Kristu se setkávají Boží a lidská přirozenost, jinými slovy: „V něm přebývá všecka plnost Božství tělesně“ (Kol 2, 9). Tudíž v pravoslaví jsou antropologie a soteriologie (učení o člověku a o spáse) nedílně spjaty s christologií. Milujeme Krista a zachováváme jeho přikázání. Na tuto věc klademe velký důraz. Trváme na zachovávání Kristových přikázání. On sám řekl: „Milujete-li mě, budete zachovávat má přikázání“ (J 14, 15). Láskou ke Kristu a zachováváním jeho přikázání jsme spojeni s celou Svatou Trojicí.

Zatřetí: Skrze ustavičnou modlitbu nedosahujeme stavu pýchy. Jóga a další filozofické systémy jsou posedlé pýchou. Skrze Ježíšovu modlitbu získáváme blažený stav pokory. Říkáme: „Smiluj se nade mnou“ a považujeme sami sebe za nejhorší ze všech. Nemáme pohrdat žádným z našich bratří (…)

Začtvrté: Spása není, jak už jsme řekli, abstraktní pojem, ale je to jednota s Bohem, se Svatou Trojicí v osobě našeho Pána Ježíše Krista. Avšak tato jednota nestírá lidský faktor. Nejsme asimilováni, protože jsme sami také osobami.

Zapáté: S prohloubením modlitby získáváme schopnost rozlišovat chyby. Můžeme vidět a rozlišovat pohyby ďábla, ale také energie Krista. Rozpoznáváme oklamání od ďábla, který častokrát mění svoji formu, dokonce i za anděla světla. Odlišujeme proto dobré od zlého, nestvořené od stvořeného.

Zašesté: Zápas o Ježíšovu modlitbu je spojený s očišťováním duše a těla od ničivého důsledku vášní. Neusilujeme o stoickou netečnost, ale snažíme se dosáhnout dynamického stavu bezvášnivosti, což znamená, že naším cílem není umrtvení vášní, ale jejich transformace. Bez toho nemůžeme milovat Boha a být spaseni; ale protože byla tato láska porušena a pokřivena, usilujeme o její přeměnu. Zápasíme o to, abychom proměnili pokřivené stavy, které v nás ďábel vytvořil. Nemůžeme být spaseni bez tohoto osobního zápasu, který je dosažen s pomocí Kristovy milosti. Podle sv. Maxima Vyznavače je „duchovní poznání bez praktického života (očištění srdce) teologií démonů.“

Zasedmé: Skrze Ježíšovu modlitbu se nepokoušíme vést mysl (nús) k absolutní nicotě, ale snažíme se ji obrátit k srdci, a vnést tak Boží milost do duše, odkud se šíří dál do těla. „Království Boží je ve vás“ (L 17, 21). Podle pravoslavného učení není špatným tělo, ale náš „tělesný“ způsob myšlení. Nemáme usilovat o to, abychom se zbavili „oděvu duše“, jak tvrdí filozofické systémy, ale abychom ho spasili. Spása tak znamená vykoupení celého člověka (duše i těla). Naším cílem není destrukce těla, ale jeho oslavení. Stejně tak odmítáme ničení života. Neusilujeme o dosažení bodu, v němž bychom už netoužili po životě, a tím pádem by ustalo utrpení. Praktikujeme Ježíšovu modlitbu, protože žízníme po životě a chceme žít s Bohem věčně.

Zaosmé: Nejsme neteční k okolnímu světu. Různé „duchovní“ systémy se vyhýbají lidským problémům za účelem udržení si vnitřního klidu a netečnosti. My máme na mysli pravý opak: modlíme se neustále za všechny. Jsme prosebníky za celý svět. Nadto je spása jednotou s Kristem, zatímco zůstáváme v obecenství s dalšími lidmi. Nemůžeme být spaseni sami. Radost, která je pouze naše, není skutečnou radostí.

Zadeváté: Nepřikládáme velkou váhu psychosomatickým technikám a nejrůznějším tělesným pozicím. Pouze některé z nich mohou pomoci k soustředění mysli v srdci, které nakonec toto všechno odstraňuje. Neusilujeme tedy o netečnost, o negativní stav, ale o obdržení Boží milosti...