Když přemýšlím o malé návštěvnosti chrámu, zmocňuje se mě
lítost i radost. Raduji se z vaší návštěvy a přepadá mne smutek, když
myslím na ty, kteří zůstali doma. Přítomní si zaslouží pochvalu za to, že je neúčast
ostatních neodradila, a ti, kteří z pohodlnosti nenavštěvují chrám, si
zaslouží napomenutí. Proto vás nazývám šťastnými a blahoslavenými, že
v sobě nosíte pramen lásky k Bohu. Nad nepřítomnými pak pláči,
jelikož jim vaše obětavost nepřinesla užitek. Poučná jsou v této
souvislosti slova 84. žalmu: „…Zvolil
jsem sobě raději u prahu seděti v domě Boha svého, nežli přebývati
v stáncích hříšníků.“ Budu spokojen, říká, mezi posledními někde
v předsíni a budu to považovat za velký dar. Taková je již láska. Milujícímu
postačí, když se ocitne jen přede dveřmi lásky a uvidí alespoň její dům.
Nemluvíc již o jejím šatu.
Takovými byli proroci, kteří cítili v chrámě přítomnost
neviditelného Boha. V lidských obydlích je mnoho nedostatků, ale Boží dům
je čist. Poskytuje proto plnou bezpečnost všem přicházejícím jako tichý
přístav, který chrání všechny hledající slovo Boží a spasení z něho. Je to
škola dobra, krásy a čestnosti. Je jen třeba odložit všechny světské starosti,
vejít do předsíně tohoto svatého místa a nechat se ovanout duchovním větrem,
který má moc přenést každého z bytí pozemského k duchovnímu –
nebeskému.
Z uvedeného vidíme, jak je prospěšné chodit do chrámu a
jakou škodu trpí ti, kteří do něho nechodí. Sám Kristus stojí uprostřed svého
lidu a svatý Duch sestupuje, oznamujíce všem přítomným dar posvěcení.
Také ti nečiní dobře, kteří ruší ostatní zbytečným
přecházením a mluvením. I když někdy uznávají nesprávnost svého chování,
omlouvají ho však podobně jako ti, kteří do chrámu vůbec nechodí.
Z evangelia víme, že i pozvaní na večeři se omlouvali: jeden pro obchod,
jiný pro ženitbu. Zdálo se na první pohled, že to jsou důvody omluvitelné, ale
přece se nevyhnuli odsouzení. Je mnoho důležitého v životě každého
člověka, ale volá-li Bůh, musíme všeho nechat. Sluší se vzdát nejdříve dík a
slávu Bohu a vyprosit si jeho požehnání pro životní záležitosti. Kdybychom
mohli hlouběji poznat svědomí těch, kteří nechodí do chrámu, pak bychom jasně
uviděli, kolik v nich roste trní. Tak jako neobdělávaná půda zarůstá
býlím, tak i duše, které se nedostává duchovního vedení, zarůstá trním utrpení.
Jestliže ti, kteří chrám navštěvují a poslouchají často slovo Boží,
s vypětím sil překonávají hněv, pýchu, vášně, závist, tak o co těžší to
mají ti, kteří se sami zbavují duchovních darů chrámu! Jakou pak mohou mít
naději na spasení? Chtěl bych vám ukázat jejich duši, abyste viděli, jaká je
pošpiněná, rozladěná, ponížená a beznadějná. Jako tělo zbavené koupele je
pokryto nečistotou a prachem, tak i duše zbavená duchovního vedení je pokryta
nečistotou hříchu.
Církev je duchovní koupelí a teplem svatého Ducha, smývá
každou nečistotu a mění vlastnosti duše, její formu. „Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí,
budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“ (Iz 1,18)
Kdyby lidská duše byla sebevíce proniknutá nečistotou
hříchu, mohu ji Já přivést do původního stavu, říká Pán. To je ten pravý důvod,
proč bychom měli poslouchat a zachovávat Jeho slova. V Něm je pravá
podstata našeho štěstí.
(Z poučení svatého Jana Zlatoústého. Převzato z Hlasu pravoslaví,
č. 7-8, 1971, s. 161-162)
Žádné komentáře:
Okomentovat