Teologie osoby, jak je vyjádřena v hesychastické
asketické tradici, je nejvýznamnějším protiargumentem vůči postmodernímu
individualismu a relativismu. Askeze usebrání a duchovní tichosti (hesychia)
není psychologickou poučkou, ale autentickým a jediným způsobem proměny
„chladné masky“ v osobu.
Bylo výstižně poznamenáno, že teologii 21. století bude
charakterizovat její zájem o antropologické otázky.[1] Jelikož
dosud nebyla antropologická témata současnou teologií dostatečně pojímána,
myslíme si, že náležejí do oblasti filozofie, sociologie a obecně humanitních
věd.
Avšak současní lidé nevědí, co je to osoba. Žijí a
představují si masku osoby. Co je to maska? Je to převlek, který používali antičtí
herci, aby na jevišti ztvárnili různé role – personae. Takže maska není reálná,
ale umělá – je to virtuální realita, použijeme-li moderní IT terminologii.
Musíme odstranit tento falešný objekt a nahradit ho reálným, kterým je
v tomto případě osoba.
Církevní otcové osobu nedefinují. Když ale hovoří o
vznešenosti a nesmírné hodnotě člověka, používají termín „osoba“. Sv. Basil
Veliký píše, že osoby jsou jedinými božskými živočichy.[2] Sv.
Řehoř Teolog říká, že Bůh stvořil bytost – osobu – která je spojením viditelné
a neviditelné přirozenosti, druhým vesmírem, „velkým v miniatuře.“[3] Sv.
Jan Zlatoústý zdůrazňuje, že „osoba je nejpropracovanější z živých věcí,
stvořených Bohem.“[4]
Lidské bytosti jsou korunou stvoření. Touha po dokonalosti
je jim vrozená. Můžeme to vidět na příkladech z akademické oblasti, z
umění či z nejrůznějších profesí. Lidé se snaží, co je v jejich silách,
dosáhnout dokonalosti – dokonce i ve svých každodenních aktivitách. Je to důkaz
o možnostech, které nám Bůh dal k celkovému zdokonalení a dotvoření.
Ve stvořeném vesmíru není vyšší bytosti, než je člověk.
„Nejnižší řády stvoření, i když mají svůj racionální účel, stále nemají svůj
vlastní, nezávislý cíl, ale spíše vytvářejí materiální podmínky pro existenci
lidstva. Lidé touží po neomezené, osobní realitě (Bohu), která je vyšší než oni
sami a která je může nekonečně sytit. Nemohou tuto realitu vlastnit, protože
jejich možnosti jsou omezené, ale ani se v ní nerozplynou.“[5] Je to
tento osobní Bůh, kdo dává naší existenci smysl. Naše lidská přirozenost
s bezpočtem hypostazí (osob) je schopná komunikovat skrze energii
s odlišnými a vzájemně prostoupenými osobami Svaté Trojice.
Starec Sofronij v souladu se svatými otci nenabízí
žádnou definici osoby. Důležitější pro jeho asketickou teologii je tvrzení, že
osoba existuje, což ho vede k popisu jejích schopností. Osoba nemůže být
definována, ale můžeme ji dynamicky a existenciálně charakterizovat přes
projevy její energie.[6] Osoba,
spočívající ve „skrytém bytí srdce“[7],
vystupuje tehdy, když toto bytí začne objevovat skrze Boží milost oblast srdce,
střed našeho života.
Sv. Řehoř Palama říká důležitou věc, jež je zároveň ústřední
myšlenkou tohoto článku: Když se naše nejvyšší schopnost, kterou je mysl (nús), skrze pravoslavnou asketickou
praxi odklání od každé smyslové věci, povznáší se nad rušivý zájem o materiální
záležitosti a místo toho dohlíží na naše vnitřní bytí, pak uvidí onu šerednou,
odpudivou, „chladnou masku“, která vznikla vášnivou příchylností ke světským
věcem a která je živena a naduta hříchem. Potom usiluje masku skrze zkroušenost
a pokání očistit, odstranit její nevzhledný povrch skrze askezi a dodržování
Božích přikázání. Sv. Řehoř dále říká, že když není duše rozptýlena
rozmanitostí hříchu, objevuje klid svých psychosomatických sil, harmonii mysli
a pravou vnitřní tichost, a přichází ke skutečnému poznání Boha a sebe samé.[8] Potom
je „chladná maska“ transformována do tváře, persona do osoby – podle obrazu
pravé a věčné tváře a osoby Krista Boho-člověka.
Postmoderní lidé a
jejich persona
I když se doba politicky, kulturně a sociálně změnila, lidé
zůstávají ve své podstatě stejní a Boží obraz je v nich nesmazatelně
přítomen a zároveň zůstává pošpiněn. Po pádu Adama a Evy lidé se svými vášněmi
– smyslností, lascivností, marnivostí, pýchou, nenávistí, zlobou, hněvem,
vztekem, odsuzováním, lakomstvím, chamtivostí, pokrytectvím – buď bojují, nebo
se jimi nechají ovládnout – záleží na jejich ochotě odolávat a zápasit, či
nechat se svést, uspokojovat a vášně si hýčkat. Avšak nikdy nedocházelo
k sociálnímu přijetí a legitimizaci hříchu do té míry, jako dnes.
Možná, že nejdůležitější změnou oproti minulosti je důraz na
lidskou individualitu. Snad vůbec poprvé v historii má jedinec hodnotu sám
o sobě, své vlastní právo na existenci a svou vlastní autonomii. Poprvé
dosáhl takového významu a důležitosti, že se považuje za nadřazeného
společenství, celku, kolektivním kulturním a zděděným institucím a hodnotám – a
samozřejmě Církvi.[9] Mnozí tvrdí, že žijeme
v postmoderní éře, která je – kromě modernistického důrazu na jedince –
charakteristická fragmentací, přesycením, relativismem, iracionalitou,
anti-sociálností a pesimistickou touhou po konci dějin a světa. Hlavním heslem
moderny bylo Nietzscheovo klasické „Bůh je mrtvý“. I když můžeme
v postmoderní éře pozorovat určitý „návrat k Bohu“, znovuobjevení a
oživení náboženského citu, dominují a vládnou dnes hesla jako „musíš si užít“
či „všechno je dovoleno“. Lidé jsou nám skrze různé filozofické, politické,
sociální a náboženské synkretické systémy prezentováni jako pouhé biologické
jednotky. Modelem postmoderního věku je celebrita – herec, zatímco
v moderní éře to byl vědec a v tradičních společnostech světec.
Středem pozornosti byla v tradiční době duše, v moderní rozum a dnes
je to tělo. Postmoderní člověk dnes vyžaduje informace, moderní toužil po
poznání a tradiční po moudrosti.
Dnešní lidé – utvrzující sami sebe, marniví, hermeticky
uzavření do svého ega, hédonisté a pesimisté – utvářejí naši globální bioetiku,
která vyjadřuje neetickou morální rozdrobenost doby. Navzdory bystré mysli
nevědí, co je osobnost, a neprozkoumali její skutečné možnosti, které přesahují
hranice pozemského života, a neobjevili dimenzi věčnosti, která nám lidem
ontologicky náleží. Z tohoto krátkého srovnání je patrné, že dnešní lidé
podceňují kvalitu a smysl svých životů. Jinými slovy, dnešní lidé získali
veskrze nepřátelskou masku a personu. Bude to od nás vyžadovat značnou snahu a
zápas, abychom se této masky zbavili a přetvořili ji do lidské tváře.
I když jsou zde pravoslavní křesťané pouhými „cizinci a
poutníky“[10] a mají své „občanství
v nebesích,“[11] stále žijí v tomto
světě, uvnitř historie. Nemůžou se vysmívat tomu, co se děje
v politice, společnosti a kultuře, protože všechno to se dotýká jejich
životů. Podle našeho názoru se dnešní lidé – zotročení vášněmi a dezorientovaní
v otázce smyslu života – potřebují víc než kdy jindy osvobodit
z tohoto nepřirozeného, bludného, vášnivého stavu.
Zdůraznění osoby
v hesychastické asketické tradici
Léčba, která by vedla k navrácení do našeho přirozeného
stavu, k obnově oné „dávné a
prchavé krásy,“[12] je
možná skrze „zkušenost tichosti,“ o níž sv. Řehoř Palama hovoří jako o
„největším umění.“[13] Tento
způsob žité tichosti je v patristické terminologii rovněž nazýván
„hesychasmem“. Hesychasmus není teologickým hnutím, které se objevilo ve 14.
století spolu se sv. Řehořem Palamou jako jeho nejvýznačnějším představitelem,
ale je to spíše tradiční duchovní cesta, která vede ke zbožštění a svatosti.[14] Hesychasmus
je podstatou pravoslavné tradice; tradice, jež uchovává zkušenost Ducha svatého
– pokračování Padesátnice –, jež je však dušena každou formálností a
konzervatismem.
Hesychasmus nežijí jen mniši a ti, kdo se zřekli světa. Je
to vnitřní stav, trvalé přebývání v Bohu a v čistotě mysli. Hesychasmus je
cesta, odhalující srdce – střed naší existence, určující lidskou osobnost. Je
to jediný způsob, který umožní lidem se duchovně obrodit a nabýt hypostatického
(osobnostního) stavu. Bez této asketické průpravy není možné vést svátostný
život v Církvi, který směřuje ke spáse, ale i k zatracení, pokud je
zneužit.
Lidé by se měli zbavit persony s maskou vášní a stát se
osobami s tváří člověka. Očištění srdce od vášní by mělo být jejich
životní prioritou. V tomto zápase by se neměli snažit přizpůsobit vnější
morálce, ale měli by být zakotveni v Kristu a směřovat k němu své
myšlenky. Naroubováni na Kristovo Tělo, kterým je Církev, se lidé stávají –
zejména skrze svaté tajiny křtu, pokání a přijímání – eklesiologickými
hypostazemi (osobami)[15] a
celou svou vůlí započínají svůj úkol pokání. Sv. Řehoř Palama zmiňuje, že
přípravou a začátkem pokání jsou výčitky svědomí, zpověď a zřeknutí se zla.[16] Aby
bylo pokání úplné, musí dojít ke všem třem dohromady. Pokud se lidé kajícně a
s výčitkami svědomí modlí a pokud slibují zdržovat se od hříchu, ale zároveň
nejdou k tajině zpovědi, pak jejich pokání a duchovní zápas pozbývají
platnosti. Sv. Řehoř říká: „Ti, kdo hřeší před Bohem, i když se potom zříkají
hříchu a zahlazují ho pokáním, nemohou cítit odpuštění, dokud nepůjdou za
člověkem, který má od Boha autoritu rozvazovat přestoupení, a dokud od něj
neobdrží prominutí hříchů.“[17] Tímto
způsobem povedou svůj „legitimní boj“ a přestanou živit své vášně aktivním
hříchem nebo špatnými myšlenkami, protože vášně jsou nepřirozeným hnutím duše.
Když mohutnosti duše – touha, cit a rozum – nefungují normálně, pak rozbují jednotlivé
vášně. Očištění od vášní je dosaženo odpovídajícím konáním ctností a léčba
začíná – podle Palamy – u touhy.[18] Takže
spíše upřednostníme zdrženlivost v touze před nestřídmostí a chamtivostí,
uplatníme lásku v emocích namísto zloby a popudlivosti, a bdělost a modlitbu
vůči rozumu namísto nepozornosti a nevědomosti.[19]
Očištění vášní skrze
modlitbu srdce
Věřící naplňují svou rozumovou schopnost Ježíšovou modlitbou:
„Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Když se modlitba usadí v mysli,
přináší duchovní osvícení, takže věřící začnou rozlišovat myšlenky, jež
nabádají k hříchu, a jsou schopni je vymýtit, hned jak se objeví.[20] –
tj. předtím, než vytvoří provokativní obraz. A když nejsou vášně aktivovány,
pomalu za přispění Boží milosti umírají, nebo – lépe řečeno – jsou podle sv.
Řehoře přetvořeny. Na začátku této nekrosis/metamorfosis vášní vstupují věřící
do kontemplace a „na trůnu milosti, to jest v srdci“[21]
objevují další energii, jež je přímým poznáním.[22] Poté
dochází k sjednocení mysli a srdce. Naše mysl je možná tím vůbec
nejdůležitějším tématem asketické antropologie a zároveň nejhůře uchopitelným,
zvláště pro ty, kdo jsou oddáni světskému způsobu života namísto duchovního.[23] Mnoho
církevních otců se věnovalo popisu mysli. Celkově mysl chápou jako schopnost či
oko duše. Avšak Palama ji definuje jedinečným, objevným a přesným způsobem.
Považuje mysl za samostatnou, soběstačnou a svrchovaně činnou podstatu člověka.[24] Ta
neplní svou skutečnou funkci a ztrácí na své hodnotě, pokud je omezena pouze na
intelekt, sídlící v mozku a rozmýšlející ve světském duchu.[25] Mysl
má svou podstatu a energii. Energie přímého poznání, jež je zvnějšku rozptýlena
skrze smysly a zvnitřku smíšena s rozumem, se musí vrátit k podstatě
mysli, jež sídlí v srdci.[26] A
tento návrat je uskutečněn skrze modlitbu.
Pokud křesťané vytrvají skrze pokání v tomto
modlitebním stavu, Bůh jim sešle dar modlitby srdce. Jakmile mysl najde srdce a
přebývá v něm jako v klidném místě modlitby, můžeme říct, že se
člověk modlí přímo, od srdce, čistě – všechna tato slova mají tentýž význam.
Když je modlitba v srdci aktivována energií přímého poznání, můžeme mluvit
o ustavičné modlitbě a uplatnit přikázání sv. Pavla „bez přestání se modlete.“[27] Lidé,
kteří mají dar ustavičné modlitby, jsou schopni modlit se v srdci, vzývat
v něm Ježíšovo jméno a zároveň pracovat, studovat a obecně vést vnějškově
obyčejný, normální život. Této modlitby lze tedy dosáhnout i „ve světě“.
Objevení energie přímého poznání ukazuje na zkušenost s Bohem. Tato
energie je pupeční šňůrou, která pojí věřícího s Boží milostí a duchovně
ho sytí.
Skrze vnímatelnou energii modlitby srdce lidé zakoušejí
zcela jasně vnitřní tichost a začínají být osvobozeni od vášní zla; a toto je
pravá svoboda. Vzývání Boha zvyšuje touhu po Bohu a lásku k bližnímu,
neboť láska k druhým lidem vychází – jak zdůrazňuje ve svých homiliích
Palama – z lásky k Bohu. Skutečné usebrání vede k pokorným a
láskyplným sociálním vztahům a zároveň je kultivuje. V tomto stavu
trvalého a dokonalého osvícení – tj. v maximálním pohroužení se do
milosti, jež přichází po dlouhém období odříkání v souladu s Boží
prozřetelností, jež nás školí[28] –
získávají všechny naše duchovní a tělesné síly svou přirozenou funkci podle
Božího stvořitelského plánu.
Modlitba srdce vede věřící k tomu, že zakoušejí Boží
milost jako světlo – jemný plamen uvnitř srdce a líbeznou vládu nad duší i
tělem. Fakt, že „tělo na sebe bere milost, jež je činná v mysli,“[29] a že
energie duše i těla jsou společné,[30] zaujímá
ústřední místo v učení sv. Řehoře Palamy, který odmítnul neoplatónskou
antropologii a epistemologii, vyjádřenou Barlaamem. Nestvořené světlo, které
ještě nevidí, dává těmto lidem nesmírné poznání,[31]
nezvratné a jisté, a jejich intelekt je často svědkem pozoruhodných „vizí“, tj.
zjevení nadpřirozených Božích mystérií.[32]
Osvícení mysli není výsledkem studia nebo přečtení návodu, ale osobní účastí na
nestvořeném poznání Boha.
Ti, kdo vedou duchovní zápas, pokračují v pokání a
závisí na Ježíšově modlitbě, přetvářejí svoje srdce tak, že začínají nazírat
nestvořené světlo – „moc božského Ducha… v níž ustává veškerá
intelektuální činnost“[33] – a
„kontemplují slávu své svaté přirozenosti tehdy, kdy je Bůh uzná za hodné vstoupit
do duchovních mystérií,“ tedy ne, kdy sami chtějí.[34]
Spolu s patřením na nestvořené světlo zakoušejí křesťané zbožštění – přímé
vidění Boha.[35] Avšak toto vidění nemá
konce a spíše je neustálým pohybem vpřed. Proto „jednou věcí je světelný třpyt,
ale jinou nepomíjející vidění světla.“[36] Zbožštění
neboli oslavení je podle sv. Řehoře Palamy mimo veškeré koncepce lidského
intelektu. Nemůže být vysvětleno logicky a je nepopsatelné dokonce i pro ty,
kdo je zakoušejí.[37] Mimo lidské koncepce
spadá nejen nesmíšená Boží podstata, ale i nestvořené Boží energie, i když na
nich mohou mít lidé účast.
Nutnost asketického
zápasu pro ty, kdo žijí ve světě
Stojí za to zde zmínit některé výzvy sv. Řehoře Palamy,
obsažené v jeho dvou kázáních na svátek Proměnění Páně. „Musíme věřit tak, jak jsme tomu byli naučeni těmi,
kdo byli osvíceni Bohem a kdo zakoušeli tyto věci… Věříce jejich učení,
vykročme k jasu tohoto světla.“[38] Z toho
je patrné, že sv. Řehoř vyzývá, abychom směřovali ke Světlu, tedy v vidění
nestvořeného Světla, jež je „září, v níž Bůh rozmlouvá s těmi, kdo ho
jsou hodni.“[39] Toto vidění, které
spočívá ve zkušenosti Boží milosti, není nějakým životním luxusem, ale smyslem
naší existence. Pokud vyčerpáme všechny své síly na nižší úrovni duchovního
života a dosáhneme pouze intelektuálního vztahu s Bohem, pak budeme
zůstávat stále v mezích morálky a intelektualismu. A Palama pokračuje:
„Pokud milujeme krásu neposkvrněné slávy, pak očistíme oči svých duší od
světských myšlenek a zavrhneme vše příjemné a krásné, jež nemá stálého trvání.“[40]
„Odložíme svůj oděv z kůže, to jest náš světský a tělesný způsob
uvažování, a postavíme se na svaté místo, což je zápas o ctnosti a pohled
směrem k Bohu. Pokud se nám dostane takovéhoto ujištění, poputuje k nám
Boží světlo, budeme osvíceni a staneme se nesmrtelnými ve slávě a jiskření
trojího slunce Božství.“[41]
Pokud však na druhou stranu vykročíme po široké cestě směrem dolů, i když se
nám bude zprvu zdát příjemná a přitažlivá, přinese nám věčnou bolest, protože
„odívá duši šeredným oděvem z kůže.“[42] A
dokud nebudeme mít oděv božské slávy, nebudeme moci vstoupit na „nebeskou
hostinu“ a místo toho budeme vedeni k „ohni a vnější temnotě.“[43]
Je důležité mít na mysli, že tyto své výzvy k zanechání
světských myšlenek, očištění srdce a vykročení k Bohu svatý Řehoř
neadresoval mnichům, ale svým věřícím v Soluni – ženatým i svobodným
lidem; jsou známkou toho, že všichni musíme kráčet touto cestou, abychom
dospěli „k božskému Světlu, jež je nevýslovné, nepřístupné, nehmotné,
nestvořené, zbožšťující, věčné, září Boží přirozenosti, slávou Božství,
nádherou nebeského království.“[44]
K tomu, co jsme zatím zmínili, se vztahuje i jedna
událost ze života sv. Řehoře. Když ještě žil ve skitu Veria, měl zajímavý
rozhovor s ctnostným asketou Jobem ohledně praktikování modlitby srdce těmi,
kdo žijí ve světě. Světec trval na tom, aby se tuto modlitbu modlili všichni
křesťané, zatímco Jób byl jiného mínění, dokud se mu nezjevil anděl a nepotvrdil
Řehořovo učení jako inspirované Bohem a nezbytné pro pastorální teologii
Církve.[45]
Zbožštění, cíl lidské
existence
Podle svatých otců není zbožštění neboli oslavení morální
událostí, ale ontologickým stavem. Stvořená lidská přirozenost je sjednocena,
„uhnětena“ do Trojjediného Boha skrze nestvořené Boží energie, ale nikoli v podstatě.[46]
„Zbožštění bylo od počátku nejniternější touhou lidské existence. Když se mu Adam
pokoušel zpronevěřit porušením Božího přikázání, selhal a místo něho našel úpadek
a smrt. Ale láska Boha nám – skrze vtělení jeho Syna – možnost zbožštění opět
nabídla.“[47]
Lidé, kteří se neřídí hesychastickým učením sv. Řehoře
Palamy, jež vyjadřuje pravou duchovní zkušenost pravoslaví a cestu
k osobě, prokazují, že nemají pravoslavný eklesiální pohled. Hesychasmus
je činnost, nikoli netečnost.[48] Je
to vnitřní duchovní stav. Na začátku vyžaduje tvrdý boj s vášněmi, ale
potom je v srdci dosaženo patřičného duchovního uspořádání a jednoty
v Kristu, jež vyjevuje osobu, hypostasis. Lidé pak získají hypostatickou
modlitbu – modlitbu za spásu celého světa – a žijí v jednotě a lásce ke všem
a k Bohu, tedy ve „skutečné tichosti“, jež je pro Palamu „dokonalostí za
hranicí dokonalosti.“[49]
V konečném stádiu zbožštění, jež je „mimo chápání a mimo slova“, se radují
a mají účast na Boží blaženosti, v klidu a spočinutí.
Lidé si dnes zařídili život tak, že v něm nezbývá čas
na modlitbu, „ztišit se a poznat Boha.“[50] Díky
moderním prostředkům komunikace a dopravy můžeme být v přímém spojení
s mnoha lidmi, a dokonce rychleji než kdykoli předtím. Známe se a jsme
v kontaktu s tolika lidmi, ale nakonec neznáme sami sebe. Toto
zklamání, existenciální prázdnota a osamocení dnešních lidí je většinou
zapříčiněno faktem, že nevíme, jak se modlit, a že nevěnujeme modlitbě čas ve
dne ani v noci. Skrze modlitbu je naše bytí rozšířeno a pojímá celý svět.
Avšak modlitba ve světě chybí, a proto je v tak neutěšeném stavu.
Hodnota lidské osoby
I když jsou lidé stvoření a koneční, mohou komunikovat
s nestvořeným a nekonečným Bohem skrze modlitbu. Stvoření lidé jsou skrze
nestvořené Boží energie schopni získat nestvořený život Boha, stát se tím, čím
je Bůh – milostí, nikoli podstatou. Této jednoty, osobního vztahu s Bohem,
může dosáhnout každý člověk, neboť v osobě Krista byla hypostaticky
sjednocena dokonalá Boží přirozenost s dokonalou lidskou přirozeností,
neoddělitelně a nesmíšeně. Takže vidíme, jak to vyjádřil blažený starec
Sofronij, že Bůh nejedná s lidmi jako s objekty či subjekty, ale jako
s osobami,[51] neboť mezi Bohem a námi
je existenciální symetrie.[52]
Můžeme se stát osobami, protože jsme byli stvořeni k obrazu Božího Slova,
Krista, jenž je Osobou. Pouze pokud jsme svou zkušeností poznali a sjednotili
se s Trojjediným Bohem, můžeme se stát osobou a odložit „šerednou masku“.
Církev jakožto charismatický stav je obecenstvím skutečných a věčných osob.
Zkušenostní teologie vytyčuje a chrání cestu nalezení
skutečné osoby, což je něco, co akademická teologie nemůže udělat. Dnes o osobě
hovoří mnoho lidí, ale činí tak intelektuálním, filozoficko-náboženským a
akademickým způsobem,[53]
který v nejlepším případě vyústí v záměnu „chladné masky“
v masku „intelektuální“ či v „personalizaci“ moderního jedince do – podle
pravoslavné teologie – vnějšího oděvu, ale určitě ne do osoby. Pouze
teoretickou průpravou bez asketického zápasu nemůže být dosaženo pravoslavného
duchovního života a nelze ani nabýt osoby. Jak říká svatý Pavel: „Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší;
ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní.“[54] Svatí
otcové kladou důraz na fakt, že skutečná kontemplace přichází jako odměna za
skutečnou praxi, „praxe kontemplace je vstupem,“ nikoli jinou cestou okolo. To
říkával i blažený starec Efrém z Katunakie: modlitba pochází
z poslušnosti a teologie pochází z modlitby. Současní charismatičtí
starci jako starec Sofronij, starec Paisios, starec Porfyrios, starec Efrém
z Katunakie, starec Iakovos Tsalikis, starec Simon Arvanitis a starec
Amvrosios jsou nejhmatatelnějšími důkazy skutečných, věčných osob.
Na jedné straně sekularizace, která hrozí Církvi – tj.
ponáboženštění pravoslaví skrze vnější, moralistické a puritánské formy, a na
straně druhé nezdravé intelektualizované modely jsou fenomény naší postmoderní
– a podle mnohých post-křesťanské – doby. Můžeme jim čelit pouze zkušenostní
teologií, skutečným obecenstvím s Nestvořeným a objevením pravé osoby. Teologie
– učení o osobě – je jedinečným a výlučným fenoménem, který může být zakoušen
pouze v pravoslavné tradici, nikoli ve filozofii, psychologii či jiných
křesťanských vyznáních.
Poznámky:
[1] viz metropolita Kallistos (Ware): Orthodox Theology in the 21st Century. Atény,
Indiktos Publications 2005.
[2] O postu, Řeč 2, PG 31, 212B.
[3] O zjevení Páně, Řeč 38, PG 36, 321D-324A.
[4] O boháči a Lazarovi, PG 48, 1029.
[5]
Dumitru Staniloae: Ο Θεός ο κόσμος και ο άνθρωπος, Atény 1990, s. 30-31 a 35.
[6] viz Nicholas Sakharov: I
Love, Therefore I Am: The Theological
Legacy of Archimandrite Sophrony. St Vladimir’s Seminary Press 2003.
[7] 1Pt 3,4.
[8] viz O životě svatého Petra Athoského.
[9]
viz Pandelis Kalaïtzidis: Ορθοδοξία και νεωτερικότητα. Προλεγόμενα, Atény
2007, s. 47.
[10] 1Pt 2,11.
[11] Fp 3,20.
[13] viz O těch, kdo žijí hesychastický život ve svatosti.
[15] Ohledně termínů
„hypostaze biologické existence“, „hypostaze eklesiologické existence“ a
„tajinná eucharistická hypostaze“ viz Ioannis Zizioulas: „Από το προσωπείον
εις το πρόσωπον“, Χαριστήρια εις τιμήν του μητροπολίτου Γέροντος
Χαλκηδόνος Μελίτωνος. Soluň 1977, s 308-314 a 317.
[16] Homilie 47,8.
[17] Homilie 61,5.
[18] viz List mnišce Xenii.
[19] viz Maxim Vyznavač: Čtyři sta kapitol o lásce 4, 80, PG 90, 1068 CD.
[20] Ž 101,8.
[21] O těch, kdo žijí hesychastický život ve svatosti.
[22] Ibid.
[23] K rozdílu mezi
světským a duchovním člověkem viz 1Kor 2, 10-16.
[24] „[Νους] αυτοτελής εστιν
ουσία και καθ᾽
εαυτήν ούσα ενεργητική“. Homilie 55, 36.
[25] Ibid.
[26] Ohledně významu,
který Palama přikládá této svébytné energii mysli, a ohledně jejího rozdílu
proti rozumové energii viz moji studii „Η
χρήση της λογικής και της νοεράς ενεργείας του ανθρώπου κατά τον άγιο Γρηγόριο
Παλαμά“, Acts of the International Conferences of Athens and Limassol, Ο
άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς στην ιστορία και το παρόν, The Holy and Great
Monastery of Vatopaidi, Holy Mountain 2000, s. 769-780.
[27] 1Te 5,17.
[28] Ohledně tohoto nesmírně důležitého a intenzivního
období zkoušek viz Γέροντος Ιωσήφ Βατοπαιδινού, Ο Γέροντας Ιωσήφ ο
Ησυχαστής, The Holy and Great Monastery of Vatopaidi, 2001, s. 280-291,
379-389; Archim. Sofronij, We Shall See Him As He Is, Essex 1996, s.
193-220, 344-5.
[29] O těch, kdo žijí hesychastický život ve svatosti, 1, 3, 31.
[30] Ibid., 2, 2, 12.
[31] «Νοερόν τουτί το φως και γνώσεως παρεκτικόν». Ibid.,
1, 3, 50.
[32] «Τοιούτον γαρ τι εστι και
η εξαιρέτως αληθής υπό των Πατέρων ονομαζομένη θεωρία και η της ευχής εγκάρδιος
ενέργεια και η εξ αυτής πνευματική θέρμη τε και ηδονή και το εκ της Χάριτος
θυμήρες δάκρυον. Τα γαρ τούτων αίτια νοερά κυρίως καταλαμβάνει αισθήσει». Ibid.,1,
3, 31. Viz Homilie 53, 40, Ομιλίαι ΚΒ, Οικονόμου, s.
178: «έργοις εδίδαξας ημάς ότι το θεωρείν ουκ αισθήσει μόνον η
και λογισμώ τοις όντως προσγίνεται ανθρώποις (μικρώ γαρ αν είεν των αλόγων
κρείττους), αλλά πολλώ μάλλον τη του νοός καθάρσει και τη της θείας Χάριτος
μεθέξει, καθ’ ην ου λογισμοίς αλλ’ επαφαίς αύλοις τοις θεοειδέσιν εντρυφώμεν
κάλλεσιν».
[33] Ibid., 1,
3, 17.
[34] Ibid., 2, 3, 15.
[35] Ibid., 2, 3, 29.
[36] Ibid., 2, 3, 35.
[37] Ibid., 3, 1, 32.
Viz rovněž Vyvrácení Akindynose, 2, 75.
[38] Ομιλίαι ΜΑ, Jeruzalém,
1857, Homilie 34, s. 194.
[39] Προς Αθανάσιον
Κυζίκου 14.
[40] Ομιλίαι ΜΑ,
Homilie 34, s. 194.
[41] Ibid.,
Homilie 35, s. 199-200.
[42] Ibid., Homilie
34, s. 194.
[43] Ibid., Homilie
34, p. 194.
[44] O těch, kdo žijí hesychastický život ve svatosti, 3, 1,
22.
[45] Ομιλίαι ΜΑ, patriarcha
Filoteos, Λόγος εγκωμιαστικός εις τον Θεσσαλονίκης Γρηγόριον τον
Παλαμάν, s. 18-19.
[47] viz G. Mantzaridis, Παλαμικά, Pournaras, Soluň, 1998, s. 153.
[48] Ti, kdo lpějí na
intelektualismu a morálce, jsou duchovně strnulí. Proto také Řehoř Palama
nazýval Barlaama „profesorem netečnosti“. Viz též G. Mantzaridis, op. cit., s. 15.
[49] O životě svatého Petra Athoského 20.
[50] Ž 45,11.
[51] Archim. Sofronij, We
Shall See Him As He Is, s. 176.
[52] viz Nicholas Sakharov: I
Love, Therefore I Am.
[53] viz archim.
Ierotheos Vlachos, Το πρόσωπο στην Ορθόδοξη Παράδοση, The Holy
Monastery of the Birth of the Mother of God, Levadeia 1994, s. 87.
[54] Ř 2,13.
Žádné komentáře:
Okomentovat