John Romanides – Život ve vesmíru z pravoslavné perspektivy

Všechny planety jsou stejné: náboženská odpověď na život ve vesmíru

Nevidím důvod, proč by mělo být pravoslavné učení ovlivněno možným objevem mimozemského života. Někteří mí kolegové se domnívají, že diskuse o této možnosti je pro seriózní teologii jen ztrátou času a hraničí s pošetilostí.

Jsem v pokušení s nimi souhlasit a to z několika důvodů.

Rozumím tomu tak, že objev inteligentního života na jiné planetě by mohl nastolit otázky ohledně tradičního římskokatolického a protestantského učení o stvoření, pádu, člověku jako Božímu obrazu a biblické neomylnosti.

Nejprve bychom měli zmínit, že oproti tradicím, vycházejícím z latinského křesťanství, nebylo řeckému křesťanství vlastní fundamentalistické či doslovné chápání biblické inspirace a jeho tradice nebyla nikdy podřízena neomylnosti Písma v otázkách struktury vesmíru a života v něm. V tomto ohledu jsou některé současné pokusy o demytizování Bible vskutku pozoruhodné a občas humorné.

Již od počátku křesťanství řečtí teologové – na rozdíl od latinských – nevěřili, že lidstvo bylo stvořeno ve stavu dokonalosti, od něhož by pak odpadlo. Pravoslavní spíše věřili, že člověk byl stvořen nedokonalý či na nižší úrovni dokonalosti s cílem dalšího duchovního rozvoje. Pád každého člověka tudíž znamená selhání v dosažení dokonalosti, spíše než nějaké kolektivní odpadnutí od ní. Duchovní rozvoj rovněž nekončí ve statické blažené vizi. Je to nekonečný proces, který bude pokračovat i ve věčnosti.

Pravoslavné křesťanství, stejně jako judaismus, nikdy neznalo latinské a protestantské učení o prvotním hříchu jako od Adama zděděné viny, která na lidstvo uvalila Boží hněv, jenž byl údajně usmířen Kristovou smrtí. Solidarita lidstva s Adamovou vinou a nutnost uspokojit Boží spravedlnost pro odvrácení pekla tak není řeckým církevním otcům známa.

To znamená, že provázanost a solidarita se stvořením na jedné straně a potřeba vykoupení a dokonalosti na straně druhé jsou nahlíženy v jiném světle.

Pravoslavní věří, že celé stvoření je určeno k tomu, aby mělo podíl na Boží slávě. Jak zatracení, tak oslavení budou spaseni. Jinými slovy: budou mít zkušenost vidění Boha v jeho nestvořené slávě, s tím rozdílem, že pro nespravedlivé bude ta samá Boží sláva ohnivým peklem.

Bůh je světlo pro ty, kdo se ho učí milovat, a stravující oheň pro ty, kdo nikoli. Božím záměrem není někoho trestat. Pro ty, kdo nejsou dostatečně připraveni, znamená patření na Boha očišťující zkušenost, která se však nepohybuje věčně směrem k vyšším stupňům dokonalosti. Oproti tomu je peklo statickým stavem dokonalosti, podobným platónské blaženosti. Pravoslavní proto nikdy z Bible nevyvozovali obraz trojpatrového vesmíru s peklem stvořeného ohně pod zemí, vlastní zemí a nebem nad hvězdami.

Objev inteligentního života na jiné planetě by v pravoslaví vyvolal otázku, v jak pokročilém stavu je láska a připravenost těchto bytostí na Boží slávu. Fakt, že se někdo na této nebo na jakékoli jiné planetě nedozvěděl o Bohu Starého a Nového zákona, ještě neznamená, že je automaticky odsouzen k peklu, stejně jako věřící křesťan není automaticky zahrnut do věčného pohybu k dokonalosti.

Zároveň je důležité mít na mysli, že řečtí církevní otcové zastávají názor, že duše člověka je součástí materiálního stvoření, i když jeho vyšší formy, a jako taková je svou přirozeností smrtelná. Pouze Bůh je čistě nehmotný. Posmrtný život není dán lidskou přirozeností, ale Boží vůlí. Tudíž člověk není ve striktním slova smyslu obrazem Boha. Pouze Pán slávy nebo anděl Pána ve starozákonním a novozákonním zjevení je Božím obrazem.

Člověk byl stvořen podle Božího obrazu, což znamená, že jeho osudem je připodobnit se Kristu, který je vtěleným obrazem Boha. Proto možnost existence inteligentních bytostí na jiné planetě, které by byly obrazy Boha jako lidé na Zemi, není z pravoslavné perspektivy validní otázkou.

Nakonec můžeme zmínit, že pravoslavní otcové odmítli platónskou víru v neměnné archetypy, jejichž je tento svět plný změn jen ubohou kopií. Náš vesmír a veškeré formy života v něm jsou jedinečné a změna je samou podstatou stvoření – nikoli důsledkem pádu. Dále pak kategorie změny, pohybu a dějin patří k věčné dimenzi historie a spásy a nezanikají v jakési věčné blaženosti.

Tudíž možná existence inteligentního života na jiné planetě, ať už před námi nebo po nás, by změnila jen málo v tradiční víře pravoslavného křesťanství.

The Boston Globe, 8. dubna 1965.