Igumen
Charalambos Dionysiatis
(1910–2001) byl synovcem starce Arsenia a duchovním žákem starce Josefa
Hesychasty, pod jejichž vedením žil ve skitu Malá Anna a později v Novém skitu
na Svaté Hoře Athos. Podobně jako další otcové z této malé mnišské
komunity – Efrém z Filotheou, Josef z Vatopedi či Filotheos
z Karakalou – se zasloužil o nebývalý rozkvět mnišství na Athose
v posledních desetiletích minulého století. V roce 1979 se stal
igumenem monastýru Dionysiou, z něhož vytvořil živé centrum současné
pravoslavné duchovnosti. Myšlenky o svaté eucharistii pocházejí z knihy jeho
textů Učitel noetické modlitby (Atény 2002 – řecké vydání; 2004 – anglické vydání).
Nový skit 1966.
- Otče, přicházím ze svatého monastýru… Slyšel jsem,
že podporujete časté svaté přijímání. Je to pravda?
- Samozřejmě, je to pravda.
- A jak často přistupujete ke svatému přijímání?
- Třikrát týdně. A kdybych mohl, přistupoval bych
čtyřikrát do týdne.
- Stydím se, že jsem to nevěděl, otče. Četl jsem
Panagopoulovu knihu a když jsem byl ve světě, podporoval jsem časté svaté
přijímání. Ale v našem monastýru přijímáme pouze jednou za čtrnáct
dní. Proto nemám klid. Chci odejít. Mohl
bych přijít sem?
- To není dost vážný důvod k tomu, aby ses vzdal
svých slibů a odešel jinam.
- Ale otče, copak je to totéž - přijímat Krista každé dva dny, a nebo každé dva týdny? Myslím, že to je dost vážný
důvod.
- Než ses stal mnichem, na co jsi myslel? Mé dítě,
uvědomuješ si, že jsi teď učedník? Uvědomuješ si, že jsi slíbil Bohu zůstat
v poslušnosti až do smrti? Chápeš, co znamená mnišství? Nebo si myslíš, že
si zde můžeš dělat, co chceš? Pokud
budeš přijímat ne jednou, ale dvakrát denně, a přitom nebudeš praktikovat poslušnost
a nebudeš dodržovat sliby, které jsi dal, pak neuděláš vůbec nic. Budeš jen
marnit svůj čas. Zpovídám mnohé z tvého monastýru. Znáš otce G.?
Jak se ti jeví, je to ctnostný člověk?
- Ano, otče. Uznávám jeho ctnosti, i když
nepodporuje časté svaté přijímání.
- Uznáváš jeho ctnosti a já také. Řekl mi: „Následuji
svého zesnulého duchovního otce. Přistupuji ke svatému přijímání každých
čtrnáct dní. Ale dávám pozor, abych v sobě udržel Boží milost, dokud
nebudu znovu přijímat.“ A tak to opravdu je. Vidíš poslušnost tohoto nepatrného
starého mnicha? Jaké posty, bdění, čotky… Ostatní ho neposlouchají, ale místo
toho, aby se na ně rozzlobil nebo je pokáral, naučil se říkat: „požehnejte.“
Proč? Protože říká: „Kdykoli jsem byl pokoušen, abych otevřel ústa a žádal o
svá práva, okamžitě jsem si uvědomil, že tím vyháním Krista. A ve vědomí toho
jsem nakonec našel svá práva.“
Podporuji časté svaté přijímání. Ale když budeš
zachovávat poslušnost, přijímat každých čtrnáct dní a dávat pozor, pak budeš
mít Krista pořád ve svém nitru, dokud nebudeš přijímat znovu. A pokud naopak
budeš přijímat často, ale nebudeš vykonávat své povinnosti, potom od tebe Kristus
okamžitě odejde a zanechá tě samotného. Mnišství, mé dítě, vyžaduje přesnost.
Není pro legraci.
Chceš, abych ti řekl ještě něco? Zpovídám i jiného
mnicha, který je pro všechny vzorem. Hoří ve svém nitru, jen aby přijímal
Krista každý den. Když kněz při svaté liturgii říká: „S bázní Boží…,“ sedí
tento mnich kdesi v rohu, aby ho nikdo neviděl. A v duchu si říká: „Můj
Kriste, přestože jsem hříšný a nehodný, požehnáš-li mi, půjdu ke svatému
přijímání.“ Je skrápěn horkými slzami a hoří mu srdce jako Kleofášovi (L 24,32).
Chápeš to? Hoří ve svém nitru pro Krista. A když přijímáš ty, máš ve svém srdci
tento eros pro Krista? No tak, mé dítě, uklidni se. Vykonávej své mnišské povinnosti
a Bůh není nespravedlivý. To, co nedostaneš kvůli poslušnosti každý den, dá ti Bůh potom naráz. A udivíš, že se všechno změní. Časté svaté přijímání bude ve
vašem monastýru postupně zavedeno.
A opravdu – zanedlouho se starcova slova naplnila.
Žádné komentáře:
Okomentovat