středa 17. prosince 2014

Starec Sergij z Vanves – Slova spásy (III)



Abychom přestáli různé duchovní obtíže, musíme využít trpělivosti. Trpělivost není pasivním stavem, v němž jen čekáme, až se věci postupně zlepší, ať už vnějšími okolnostmi, nebo změnou naší vůle. Naopak je aktivní ctností, skrze kterou jsme připraveni jednat. (206)

V duchovním boji má velkou hodnotu nepřátelství nebo dokonce nenávist vůči démonům. Nicméně nemluvíme zde o běžné nenávisti, která je plná vášně, ale o nenávisti duchovní. (208)

Když na nás přijdou zlé myšlenky, musíme co nejrychleji podnítit zkroušenost. (210)

Duchovní otec musí být zároveň pastýřem i psychologem. Všechny duševní nemoci vycházejí z duchovních problémů, neboť duchovnost zahrnuje úplně všechno. Takže duchovní práce postupně uzdraví psychické problémy člověka. (213)

U kořene našich duševních slabostí není sexualita, jak učí Freud, ale pýcha. (215)

Dokonalost není dokonalostí nás samých, ale Boha v nás. (216)

Být zaměřen pouze na sebe je počátkem duchovní nemoci. Být duševně nemocný znamená myslet si, že jsi středem světa. (217)

Veškerá moc, kterou obdržíme pro boj s hříchem, pochází od Boha a můžeme ji získat pouze skrze modlitbu. (221)

Pro mnoho křesťanů na Západě přestala být víra bytostným stavem a místo toho se stala pouze souhrnem idejí, které mají lidé o Bohu. (222)

Přirozeným stavem duše je žít v jednotě s Bohem. (223)

Když člověk dělá intelektuální druh teologické práce, musí ho dělat v duchu modlitby. To je jediný bezpečný způsob, jak se vyhnout chybám. (224)

Přidej modlitbu ke všemu, co děláš. (226)

Každé duši je dán život Duchem svatým, ale démoni jsou jako paraziti na našich duších. Takže to, co je nám dáno Bohem, převracíme a zneužíváme ke špatným účelům. (230)

Nelze říct, že mnich čeká celý svůj život na smrt. Pro něho totiž není smrt ničím. Je to úplně normální věc, jako když jde někdo na metro. Během tohoto života žije mnich v království nebeském – nebo se o to alespoň pokouší. Příští život začíná tady a teď. (236)

Před ostatními bychom měli mít ducha zkroušenosti a pokory, být si vědomi nejen toho, co jsme udělali špatně, ale i dobrých věcí, které jsme nevykonali. Svatý Serafim Sarovský přijímal všechny své návštěvy s velkou pokorou. (240)

Charita bližním musí být dělána ve jménu Boha a skrze Boha – nikoli v našem jménu a skrze naše vlastní síly. Charita bez Boha není nic než egoismus. Pouze skrze modlitbu může být naše charita uskutečněna pro Boha a nikoli pro nás samotné. (241)

Modlitba musí prostoupit celou naši bytost. (244)

Pokušení je jako útočící had. V momentu, kdy na nás zaútočí, musíme ho odrazit a useknout mu hlavu. (245)

Když někoho odsuzujeme, upadáme do stejných chyb, které jsme mu vyčítali. Odsudek a kritika se nám vždycky vrátí. (246)

Modlitba se nesmí stát „rituálem“ ve špatném slova smyslu. Pokud se nám to přihodí, musíme z toho činit pokání. (248)

Modlitba musí být pravidelná. Tak, jako dopadá voda na skálu a pomalu se do ní zavrtává, proniká modlitba do naší duše. (249)

Naše mysl by měla skrze Ježíšovu modlitbu vstoupit do srdce. Modlitba nám umožní porozumět věcem srdce. (250)

V souvislosti s charitou od sebe nemůžeš oddělovat kontemplaci a aktivitu. Křesťanská charita je aktivní, ale tato aktivita vychází z kontemplace, která je s ní přímo spojená. Zdroj všech věcí, které se týkají bratrské lásky, nalezneme v modlitbě za naše bližní. (253)

I když jsi velmi zaměstnán, najdi si čas na modlitbu. Modlitba by měla doprovázet vše, co děláme. Je jako dýchání. Přestaneš-li se modlit, tvá duše zemře. (261)

Pokud je pro tebe těžké se modlit večerní modlitby, je to tím, že ses nemodlil dost během dne. Měl by ses modlit nejen párkrát za den, ale modlitba by se měla stát hnací silou všeho, co děláš. Zvykni si na to, abys bez ní nic nedělal. (263)

Během Velkého postu utváří ráz celého dne Modlitba svatého Efréma Syrského. (264)

Všechno, co děláme, bychom měli dělat v Bohu. Evangelia náš učí, že máme přidávat kvas do těsta. Těstem je náš život, práce, aktivity atd. Kvasem je Bůh, kterého poutáme ke svému životu skrze modlitbu, jež by měla doprovázet vše, co děláme. (265)

Není možné v tomto životě uniknout soužení, těžkostem a zkouškám. Jsou křížem, který musíme nést. Nesmíme ho však nést pasivně a pouze se poddat porážce a zoufalství. Utrpení nemá být zdrojem destrukce, devastace a smrti. Naopak by se mělo stát zdrojem života, a proto bychom mu měli aktivně čelit. (266)

Velký půst by pro nás neměl být souborem pravidel, ale šancí změnit svůj život. Všechno z toho je nám dáno proto, abychom se – jak říká Písmo – obrátili. (272)

Pokud se nemůžeš při modlitbě soustředit, jediným řešením je s tím bojovat a v tomto boji vytrvat. (274)

Odmítni všechny filosofie, které definují samy sebe v opozici vůči něčemu, a přisvoj si postoj, který je definován pozitivním pohledem na člověka a je založen na Bohu. (276)

Modlitba je jazykem příštího světa. Dříve či později v něm budeme žít. Když se odstěhujeme do jiné země, tak také musíme mluvit jejím jazykem. Abychom se naučili jazyk budoucího věku, musíme se modlit. (282)

Duchovní život je běh na dlouhou trať. Musíš být připraven bojovat se „starým člověkem“ v sobě po zbytek svého života. (283)

Základem všeho je učení Evangelia. Evangelium je základním programem našeho duchovního života. (284)

Pokání je klíčem k duchovnímu životu. Dovoluje nám ponechat si sváteční oděv, bez něhož bychom jinak byli vyhnáni ze svatební hostiny. (286)

Musíme činit pokání nejen ze svých hříchů, ale i z hříchu v jeho celistvosti – ze stavu, v němž se po pádu nachází celý svět. (287)

Trpělivost je v duchovním životě naprostou nutností a je dcerou pokory. (288)

Člověk by neměl v duchovním životě dělat velké skoky. Měl by se k Bohu přibližovat postupně, krůček po krůčku, ale důsledně. Je to střední cesta, která je královskou stezkou. (289)

Neodmítej své tělo. Kristus je plně člověkem, včetně těla. My jsme Kristovým Tělem a naše tělo je chrámem Ducha svatého. Když se naše tělo dostane do hříchu, měli bychom se zbavit hříchu, nikoli těla, které je Božím stvořením. (292)

Snaž se být pořád s Bohem a dělat všechno v duchu svatosti a vděčnosti. (293)

Měj soucit s ostatními. Zajímej se o ty, kdo jsou kolem tebe, a přej si jejich spásu. Tato starost by měla být naplněna modlitbou. (294)

Modlitba za zesnulé je velmi důležitá – jak pro ně, tak pro nás. Modlit se za zesnulé znamená vyhlásit, že smrt nad námi nakonec nebude mít žádnou moc. (295)

Nikdy nebuď rozčilený sám na sebe, ale jenom řekni: „Pane odpusť mi!“ (296)

Nedovol, aby ses dostal do špatné nálady. Když začneš mít pocit, že se tvá duše ubírá špatným směrem, rychle v sobě vyvolej zkroušenost a začni se modlit. (297)

Dobré pravidlo pro život: víc se modlit, míň myslet. (299)

Během askeze se vyvaruj excesům. Udržuj nejen svého ducha, ale i tělo bdělé a připravené. Spíše bys ho měl posilovat než umrtvovat. Dokonce i Kristus se staral o své tělo, když jedl a spal. (300)

Vždycky měj před Bohem smysl pro tajemství. Jsem šťastný, když můžu říct, že nevím. (302)

Dělej všechno s vděčností. Když jíš, poděkuj Bohu. Když nejíš, poděkuj Bohu. (303)

Obohať se Bohem, ne svým egem. (304)

Měli bychom se ucházet o jedinou věc: aby na nás Bůh shlédnul se soucitem a aby nás přijal. (310) 



Žádné komentáře:

Okomentovat