Gerontissa Gavrilia

„Byla vtělenou pokorou a láskou,“ říkají o matce Gavrilii ti, kdo ji znali. A nebylo jich málo – tato drobná žena totiž zasvětila celý svůj život službě lidem. Nežila v ústraní, ale uprostřed překotného světa. Aktivní pomoc však v jejím případě byla vždy neoddělitelně spjata s modlitbou – osobním ztišením před Bohem a prosbami za své blízké i nepřátele.

I když se stala mniškou až v pozdějším věku, již během svého „světského“ života byla vnitřně oddána Bohu. Narodila se v roce 1897 do běžné řecké rodiny, která se počátkem dvacátých let minulého století odstěhovala z Konstantinopole do Soluně. Před druhou světovou válkou odešla pracovat jako fyzioterapeutka do Velké Británie. Za svou službu nemocným během válečných let dostala nabídku britského občanství, kterou ve slušnosti odmítla. Vrátila se do Řecka, kde si otevřela vlastní terapeutické centrum. Po smrti matky odešla do Indie a pomáhala těm nejchudším, zejména postiženým leprou. Sama neměla žádný majetek.

V roce 1959 vstoupila do monastýru sv. Marie a Marty v Betánii u Jeruzaléma. Na její prosbu o udělení modlitebního pravidla jí duchovní otec Theodosios odpověděl: „Velcí starci, o nichž jsme slýchali, už neexistují. A já jím rozhodně nejsem. Přišla jsi sem, abys zachránila svou duši. Když ti teď začnu dávat pravidla, ztratíš ji a já taky. Ale je zde ještě otec Jan. On bude tvým starcem.“ A dal jí spolu s Evangeliem číst Žebřík božského výstupu od sv. Jana Klimaka.

O čtyři roky později byla postřižena na malou schimu igumenem Amfilochiem (Makrisem) na Patmu. I na základě jeho povzbuzení strávila následující léta plně ve službě lidem na různých místech světa: opět v Indii, na misii ve východní Africe, na Sinaji a zpátky v Řecku, kde vytvořila ze svého malého bytu v hlučné athénské čtvrti Patisia duchovní centrum, pojmenované příznačně „Dům andělů“.

Teprve na samém konci svého pozemského života se ve svých třiadevadesáti letech uchýlila do ústraní. Na ostrově Leros založila isichastirion Svatých archandělů, kde se modlila pouze s jednou mladší sestrou a kde také přijala velkou schimu. Odešla k Pánu 28. března 1992.

Její pokoru dokládá i to, že nikdy nesvolila, aby o ní bylo za jejího života cokoli publikováno – o vlastních textech ani nemluvě. Nechtěla být fotografována a za žádných okolností nazývána „gerontissou“. Nechala se raději oslovovat „matko“, navzdory daru starectví, který jí Bůh udělil.

Teprve pro její smrti bylo zveřejněno celé její dílo. Budiž nám dnes, v našem neméně tíživém světě, útěchou a povzbuzením.

Z výroků matky Gavrilie (1. část):

Každé místo se může stát místem Vzkříšení – pokud se stane Kristova pokora naší životní cestou. (1)

Pravoslavná duchovnost je poznání, které je získáno nikoli učením, ale utrpením. (4)

Nežádej hodně věcí, ať už jsou dosažitelné, nebo ne. Místo toho se starej o posvěcení toho mála, co máš. (5)

Naučit se milovat Boha: to je jediné vzdělání. (6)

Nic není levnějšího než peníze. (7)

Lepší peklo zde, než na onom světě. (8)

Obléknu si rjasu a nemluvím, dokud nejsem vyzvána. Rjasa mluví za mne. (10)

Kdosi řekl, že křesťan je ten, kdo očišťuje lásku a posvěcuje práci. (12)

Toužíme po svobodě. Proč? Abychom se stali otroky svých vášní. (13)

Když není naše mysl rozptýlena světskými věcmi a zůstává sjednocena s Bohem, potom se i obyčejný pozdrav stává požehnáním. (19)

Každým odmítnutím a negativitou ničíme své vlastní dílo. (20)

Ježíš Kristus nám dal zlaté pravidlo: být sám a zároveň s druhými. (24)

Křesťan musí mít úctu k tajemství existence všech a všeho. (26)

Duchovně vyspělý člověk je ten, kdo dosáhl stavu „ne-existence“ a v hloubi své duše pochopil, že vše, co se mu děje, děje se z Boží vůle či dopuštění. (28)

Nepřej si nic jiného, než co pochází z Boží vůle, a přijímej s láskou každou zkoušku, která ti přijde do cesty. (30)

Neztotožňuj člověka s tím, jak se k tobě špatně chová, ale spatřuj Krista v jeho srdci. (31)

Nikdy se neptej: „Proč se mně to stalo?“ A když vidíš někoho trpět snětí nebo rakovinou nebo slepotou, neříkej: „Proč se mu to stalo?“ Místo toho se modli, aby ti dal Bůh spatřit druhý břeh... Potom budeš spolu s anděly schopen vidět věci takové, jaké skutečně jsou: všechno je Boží plán. Všechno! (32)

Jeden moudrý člověk řekl: Pokud žiješ pouze pro sebe, bylo by lepší, kdyby ses vůbec nenarodil. (33)

Náš nejcitlivější bod se nachází v mnohomluvnosti a diskutování. (34)

Jakmile tě napadne někoho kritizovat a soudit, popros Boha, ať od tebe tyto myšlenky ihned odežene, abys mohl toho člověka milovat stejně jako On. A Bůh ti pak pomůže vidět své vlastní chyby. Kdybys na tom místě viděl Krista, napadly by tě takové myšlenky? (38)

Pokud někoho nemáš rád, pomysli si, že místo něho vidíš Krista. Pak tě ani nenapadne, abys ho kritizoval. (39)

To, co říkáme, zůstává ve věčnosti. (42)

Pouze pokud jsi dokonalý v lásce, můžeš dosáhnout stavu bezvášnivosti. (43)

Život Církve přesahuje morální ukázněnost a náboženskou povinnost. Je to přesah morálky do duchovnosti. (46)

Hlasem Boha je ticho. (49)

Ten, kdo žije v minulosti, je jako mrtvý člověk. Ten, kdo svou představivostí žije v budoucnu, je naivní, protože budoucnost patří Bohu. Kristova radost se nachází pouze v přítomnosti, ve věčné přítomnosti Boha. (50)

Naším cílem je ctít Boha a milovat svého bližního. (51)

Štěstí a pokoj najdeme pouze tehdy, když budeme žít podle Božích přikázání. (52)

Nejdůležitějším činem filantropie je mluvit dobře o svých bližních. (53)

Mluvit v přítomnosti Krásy je nadbytečné. Ruší to její harmonii. (55)

Vzýváním Kristova jména rozbíjíme své ego. (56)

Lepší je se modlit Ježíšovu modlitbu nahlas, než vůbec. (59)

Agónie umírání je snahou duše po vysvobození a odchodu k Pánu. (61)

Zázrak je normální stav věcí podle Boží vůle. To, co nazýváme zázrakem, je Bohu zcela přirozené. (63)

Když něco ztratíme, řekněme: „Zbav mě, Bože, tímto způsobem také zlých myšlenek, které mám proti svému bližnímu.“ (66)

Úzkost je pro ty, kdo nemají víru. (67)

Lidské vztahy se stávají obtížnými, když „já“ převyšuje „ty“. (69)

Všichni jsme nádobami – někdy světla, někdy temnoty. (75)

(Pokračování)