pátek 7. listopadu 2014

Antonij Surožský - O boháči a Lazarovi



Kázání na 22. neděli po Padesátnici, 5. listopadu 1989 

Jako každé Kristovo podobenství, je i to o Lazarovi a boháčovi velmi prosté a zároveň ho lze promýšlet v hlubší rovině.

Onen prostý aspekt spočívá v následujícím: ty jsi získal na zemi veškeré dobro, Lazar neměl nic. Proto na věčnosti obdrží to, co mu zde scházelo, zatímco ty o všechna dobra přijdeš. Avšak toto není skutečný a hlubší význam podobenství.

Kdo je tento bohatý muž? Je to člověk, který nejenže vlastnil všechno, co mu mohla země dát: bohatství, dobré jméno, vysoký společenský status. Je to zároveň člověk, který po ničem jiném netoužil. Vše, co chtěl a potřeboval, bylo materiální bohatství, dobré postavení mezi lidmi, úcta, obdiv, otrocká poslušnost těch, kdo mu byli podřízeni.

Lazar neměl nic. Ale z podobenství víme, že si nestěžoval a přijímal vše, co boháč nepotřeboval: jedl drobky z jeho stolu. Ale Lazar měl živou duši. Možná, že toužil po něčem víc: kdo by nechtěl mít střechu nad hlavou nebo základní zajištění jídla? Ale přijímal to, co mu bylo dáno, s vděčností.

A když Lazar a boháč zemřeli, co si každý z nich odtud odnesl? Boháč si neměl co vzít, protože se staral pouze o pozemské věci. Lazar však toužil po něčem víc, než co mu mohla země nabídnout: po spravedlnosti, pokoji, lásce, soucitu, bratrství – po všem, co dělá člověka člověkem. Boháč se nacházel ve stavu, který je popsán v jednom proroctví: Izrael bohatstvím ztloustnul a zapomněl na Boha… Chudákovi se to nemohlo stát: byl příliš chudý na to, aby se sžil se zemí – byl svobodný.

Podobenství se týká nás všech. Všichni máme v sobě jak boháče, tak Lazara. Na jedné straně toho tolik vlastníme, jsme bohatí, zajištění, zámožní. Na straně druhé se v našich duších otevírá druhá dimenze, která touží po něčem jiném. Ale pak si musíme položit otázku: kdybychom si mohli vybrat – co si vybereme? Čeho si skutečně ceníme? Je to ono bezpečí, které nám až dosud země poskytovala? Nebo je to nesmírnost a hloubka porozumění, společenství s Bohem, láska k bližním, soucit a další věci, kterým nás učí Evangelium?

A tady podobenství neukazuje pouze na ony dva muže z minulosti či na některé jiné lidi. Mluví přímo k nám, hovoří o tom, kým jsem já osobně – nebo, chcete-li – co ve mně převládá? Jsem spíše boháčem, sžitým s touto zemí tak, že je Bůh, věčnost, duchovní věci nebo prostě to, co je skutečně lidské, pro mě druhotné? Nebo patřím k těm, pro něž podstata člověka znamená víc než všechno ostatní?

A pak v tomto podobenství dochází ke změně: boháč, který o všechno přišel, se obrací k Abrahamovi a prosí ho, aby poslal Lazara k jeho příbuzným, kteří ještě žijí, s varováním, co všechno je může čekat… A Kristus říká, že i kdyby se někdo z mrtvých vrátil zpátky na zem, živí mu stejně neuvěří a zahynou v hříchu, když až dosud nevnímali to, co jim Bůh už předtím zjevil.

Jak to celé tragickým způsobem odráží situaci těch, kdo stáli kolem Kristova kříže! Někteří byli věřící, jako jeho vlastní lid – ale kam se poděli? Utekli. Jiní mu zůstali ve svém srdci věrní – jako například ženy, stojící v povzdálí. Pouze Boží Matka a Jan byli kříži nejblíže.

Ale v davu byli i tací, kteří spolu s veleknězem a farizeji volali: Sestup nyní z kříže a uvěříme. Kolik si jich to myslelo! Kdyby to Kristus udělal, už bychom nic neriskovali, věřili bychom s naprostou jistotou a následovali toho, který zvítězil. Ale můžeme snad věřit a následovat toho, kdo byl poražen a vysmíván a kdo teď, odmítnut, bezmocně visí na kříži mezi dvěma zločinci?

Přesně o tom mluví dnešní podobenství, které se odráží na životech mnoha z nás.

Kde se sami nacházíme? Jsme připraveni věřit Kristovým slovům? Jsme uchváceni nevýslovnou krásou Kristovy osobnosti a připraveni ho přes veškerá rizika následovat? A rizika jsou, jak víme, velká: lidé nám budou spílat, budou se nám vysmívat, odcizíme se jim, budou nás považovat za vandráky putující kamsi k nebi… Jsme na to skutečně připraveni?

Musíme se proto zamyslet nad oběma aspekty tohoto podobenství, protože jinak pro nás bude bezcenné a bezvýznamné. Zamysleme se nad ním opravdu hluboce, tak, aby nad námi vyneslo soud. Bůh nás nesoudí proto, aby nás odsoudil. Ukazuje nám realitu, jaká je, a prosí nás o jedno: abychom na ni odpověděli. Nepřijímejme svět, který je klamem. Nepřijímejme sami sebe, pokud zůstáváme pouhým přeludem. Buďme skuteční a teprve pak se staneme dětmi Božího království.

A co může být větší, než být bratry a sestrami Krista, syny a dcerami živého Boha – posly Boha na zemi? Můžeme doufat v něco víc? A přesto je nám toto všechno už teď nabídnuto. Jaký div, jaká radost! Jak bychom se od ní mohli odvrátit?

Žádné komentáře:

Okomentovat