Vše má náboženský význam. Bůh je stvořitelem všech věcí.
Nemůžeme mluvit o ničem, co by nemělo vztah k Bohu. (101)
Musíme mít bystré svědomí – tak, abychom mohli každý večer zkoumat
sami sebe a to, co jsme během dne udělali. Abychom viděli to, co jsme udělali
špatně, co jsme nezvládli a co jsme udělali mizerně. Potom bychom měli prosit
Boha, aby nám všechno odpustil. (102)
Především prchej před pýchou jako před pohromou. Pýcha je
náš úhlavní nepřítel. Kvůli ní padli andělé i první lidé. (105)
Dostojevskij si zaslouží uznání, protože nám ukázal, že osud
těch, kdo jsou společensky na dně, je zároveň tragický i důležitý. Kristus
přišel k těm posledním z posledních. (108)
Nic nedělej bez Boha. Bez Něho nejde nic dělat. Pros o Boží
požehnání před vším, co budeš dělat, i po tom, co to dokončíš. Děkujme Bohu a
prosme Ho za odpuštění – ať už jsme činili dobře, nebo ne. (111)
Ať už děláme cokoli, vždycky se při tom vnitřně pokřižujme.
(113)
Když se chce s námi někdo přít o víře a začne proti ní pohrdlivě
argumentovat, měli bychom se tiše pomodlit k Duchu svatému, aby nás osvítil a
ukázal nám, jak máme odpovědět. (114)
Každý hřích, z něhož se nevyzpovídáme a v duchu zkroušenosti
nevypláčeme, nás odděluje od Církve. (115)
Pokud nás napadne zlá myšlenka, ale my se z ní kajeme a
chceme myslet a žít jinak, potom je hřích okamžitě vymazán. (116)
V hříchu neexistuje předurčenost. Bůh je silnější než kterýkoli
z našich hříchů. (119)
Modlitba musí povstat z pokání, ze zkroušenosti a především
z pokory. (120)
Když ráno vstaneš, naplň nejprve své nitro modlitbou, aby
ses nevydal démonickým provokacím. (123)
Když se ti zdá, že tvá modlitba nefunguje, tak se jí o to
víc drž. (124)
V zápase s ďáblem měj vždy poslední slovo. (125)
Přinuť se k pokání. Pokud se na to necítíš, tak popros Boha,
aby ti to odpustil. (126)
Musíme nabýt myšlenkové čistoty. To ale neznamená, že by naše
myšlenky měly být nezávislé; znamená to, že mají následovat srdce. (127)
Tím nejlepším, co máme v duchovním životě k dispozici,
nejsou racionální argumenty. Platí to i pro ty, kdo si cení rozumu nade všechno
ostatní. (128)
Když se naše mysl unaví usilovnou modlitbou, neměli bychom v
modlení ustat. Jestliže je dům prázdný, démoni ho naplní. Pokud by k tomu došlo,
modli se s menší intenzitou – s volně plynoucími modlitbami. (129)
Když se nacházíš ve špatném stavu, ze všeho nejdřív čiň
pokání. (130)
Důslednost, věrnost a pravidelnost v modlitbě jsou jedny z
nejdůležitějších věcí duchovního života. (137)
Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední. Pokud budeme
následovat rady svatých otců, nebudeme hřešit. (138)
K pokání vedou tři kroky:
Kaj se ze hříchu ve své mysli hned, jak ho spácháš.
Na konci dne, když zkoumáš své svědomí, popros Boha, aby ti
hřích znovu odpustil.
Vyznej svůj hřích a kaj se z něho opět v tajině zpovědi.
(140)
Pravé poznání nepřichází skrze snahu něco pochopit nebo
skrze jakýkoli mentální akt. Poznání přichází skrze pokoru. (141)
Nesmíme si nikdy myslet, že náš hříšný stav nelze napravit.
Měli bychom vědět, že pro nás vždycky existuje odpuštění. To, co potřebujeme,
je o ně poprosit. (146)
Napadají-li nás zlé myšlenky, musíme je okamžitě zapudit a
chránit se od toho, aby nepřešly ve slova nebo skutky. (148)
Pokud se nemůžeš každou chvíli modlit, pak alespoň žij každý
okamžik v duchu modlitby. (150)
Zkroušenost není jenom momentální
čin, který nutně následuje po hříchu, ale je to trvalý stav. (151)
Ježíšova modlitba bez pokory je katastrofa. (152)
Nejdůležitější věcí v modlitbě je náš duchovní postoj. Naše
modlitby by měly být doprovázeny duchem zkroušenosti. Kristus nepřišel proto,
aby nám předal nějakou techniku, ale aby nás naučil pokání. (153)
Kořen mentální nemoci – jako každé jiné – je vždy duchovní.
(154)
Pokud máme modlitbu v srdci, pak se stává každý sexuální
hřích nemožným. A naopak – sexuální hřích znemožňuje modlitbu. (155)
V našich srdcích musí neustále hořet vnitřní lampa. Pokud
nějakým neštěstím zhasne, musíme ji rychle znovu zapálit. Musíme se kát a začít
znovu. (159)
Pro ty, kdo se hodně modlí, existuje velké riziko duchovního
oklamání. (161)
Nikdy nikoho nesuď, aby se k tobě tento hřích znovu
nevrátil. (165)
Skrze Ježíšovu modlitbu se můžeme lépe soustředit na
liturgii, a můžeme ji tak lépe do sebe vstřebat. (171)
Naučíš se rozlišovat myšlenky tím, že budeš číst Písmo a
modlit se. (174)
Když jsme ve stavu hříchu, nebo jsme si na nějaký hřích
zvykli, potom ztrácíme schopnost rozlišovat mezi dobrými a špatnými myšlenkami.
Vášně se nám zdají být celkem normální – jako charakterové vlastnosti, které nám jsou dané. (175)
Modlitba se skládá ze dvou částí: z prosby o pomoc a z kontemplace.
(177)
Hledej pokoru a ne svatost, protože svatost bez pokory není
nic než domýšlivost. Andělé, kteří padli a stali se démony, byli nejprve
dokonalí, protože byli anděly – avšak chyběla jim pokora. Tím, že měli pouze
dokonalost, stali se démony. (180)
V modlitbě potřebuje být mysl sjednocena se srdcem. Před
tím, než se začneme modlit, bychom se měli ujistit, že je naše mysl zakotvena v
srdci. Toho dosáhneme skrze zkroušenost. Pokud jsme zkoušení, pak sestupujeme
do hloubky srdce a nehrozí nám žádné duchovní nebezpečí. (184)
Čím víc nám někdo připadá, že není hoden respektu, tím víc
ho máme respektovat. (185)
Abychom prohloubili naše vztahy s druhými lidmi, měli bychom
se za ně modlit. Modli se za někoho dřív, než mu to řekneš; a v modlitbě
zjistíš, co mu máš říct a co ne. (190)
Ráno bychom se neměli probouzet se smutkem kvůli včerejším
či minulým hříchům. Ale měli bychom vždycky myslet na to, že nastal nový den a
i my začínáme znovu. (200)
Žádné komentáře:
Okomentovat