Starec Sergij z Vanves – Slova spásy (I)

Duchovní otec teologa Vladimíra Losského, filozofa Nikolaje Berďajeva, malíře Grigorije Kruga, několika biskupů či athoských igumenů a mnoha dalších, obyčejných věřících – starec Sergij patřil k výjimečným osobnostem poválečné pravoslavné Francie. Sám byl – stejně jako např. metropolita Antonij Surožský – žákem Afanasije Něčajeva, mnicha z Valaamského monastýru, který sloužil během svého exilu v pařížském chrámu Tří svatých hierarchů. V roce 1938 svěřil Kirill Ševič – jak znělo jeho občanské jméno – své rozhodnutí stát se mnichem v dopise sv. Silvánovi Athoskému, který mu jeho záměr požehnal a odepsal: „Jdi a řekni lidem, jak jen to bude možné: Čiňte pokání.“ Byl to světcův vůbec poslední dopis. Na mnicha byl otec Sergij postřižen v roce 1941, po dvojí internaci v koncentračním táboře ve Vernetu. Těsně po válce byl vysvěcen na kněze a zbytek života sloužil ve městě Vanves a v nedalekém skitu Svatého Ducha u Mesnil-Saint-Denis, kde působil také jako igumen. Otec Sergij byl známý svým modlitebním úsilím, se kterým předkládal Bohu trápení svých duchovních dětí. Pro radu se za ním sjížděli lidé z celé Francie i jiných míst Evropy. Následující starcovy myšlenky jsou vybrány z jediné knihy, která o něm dosud vyšla a kterou napsal jeho žák, současný francouzský pravoslavný teolog Jean-Claude Larchet (Cerf, 2004; anglický překlad Divine Ascent Press, 2012).

Modlitba je samotný náš dech. (1)

Bázeň Boží je strach z toho, že budeme odděleni od Boha. (2)

Každý čin, každá práce by měla být vykonána v duchu modlitby. (3)

Smyslem našeho života musí být to, abychom žili v obecenství s Bohem. (9)

Duchovní život by neměl být čistě intelektuální. Mysl představuje pouze čtvrtinu toho, čím jsme. (11)

Mysl musí vždycky jednat spolu se srdcem. (12)

Ze všeho nejvíc bychom se měli vyhnout pýše. Ona je naším nepřítelem číslo jedna. To kvůli pýše padli andělé. (15)

Musíme vždycky usilovat o království nebeské. Naší hnací silou by měl být věčný život. (18)

Když nejsme schopni se modlit při všem, co děláme, pak bychom alespoň měli dělat všechno v duchu modlitby, v duchu Modlitby. (22)

Neměli bychom říkat, že nic není důležité. Naopak – všechno je důležité. Dokonce i ten nejmenší čin má dopad na naši věčnou spásu. (23)

Noviny nám každý den ukazují kalvárii lidského utrpení. Jejich čtení by nás mělo inspirovat k soucitu a modlitbě. (24)

Abychom od Boha obdrželi to, o co ho v modlitbě žádáme, musíme ho žádat v duchu pokory a nikoho neodsuzovat. (25)

Když nás obklopují špatné myšlenky jako hejno much, neměli bychom se nechat odradit, ale zůstat v modlitbě a vytrvat. (27)

Okamžitě, jak se objeví zlá myšlenka, bychom měli činit pokání a prosit Boha za odpuštění. (28)

Musíme se vždycky snažit myslet méně na sebe a více na Boha. (33)

Vnější okolnosti nemůžou nikdy sloužit jako výmluva pro nedostatky v našem vnitřním životě. (34)

Když cítíš, že se věci pomalu zlepšují, neobírej se sám sebou, ale buď naplněn Bohem. (49)

Je především nutné hledat pokoru. Bez ní nemůžeme nic udělat. Pokora je zkratka ke spáse. (50)

Je jedna věc, které se musíš vyhýbat jako skutečné pohromě: soudit svého bližního. (52)

Snaž se co nejvíc nepodléhat hněvu. Hněv vyhání z tvé duše milost. Milost je jako pták; když ji něco vyleká, odletí pryč. (53)

Náš život spočívá v nebi, alespoň tedy náš skutečný život. Naší prací je žít takový život tady a teď. (54)

Křest nás neosvobozuje magickým způsobem od prvotního hříchu, ale dává nám sílu s ním bojovat. (57)

Je nutné činit pokání za to, že jsme nedostatečně milovali své bližní a že jsme nebyli dost citliví vůči neštěstí druhých. (58)

Především je důležité začít každé ráno znovu. Stejně jako nemůžeš začít den bez jídla, musíš dostat i svůj duchovní pokrm. (59)

Duchovní věci jsou skutečnější než věci materiální, jež můžeme vidět svýma očima. Duchovní věci jsou vnímány jiným smyslem, který je oddělen od našich tělesných smyslů: okem srdce. (61)

Velkým tajemstvím duchovního života je mít v sobě Krista a žít silou Boha, nikoli svými vlastními silami. (62)

Jistý otec řekl: „Pokud jsi uchvácen tělesnou krásou, jdi na hřbitov a uvidíš, jak tato krása skončí.“ (68)

Dávej pozor, abys nikoho nesoudil. Posuzování bližního je spojeno s pýchou a pýcha je náš první nepřítel; celé naše neštěstí pochází od ní. (73)

Pořád si hlídej, abys nenaslouchal špatným myšlenkám. Snaž se je odehnat, hned jak se objeví, protože jakmile je jednou přijmeš, přemění se ve slova a skutky. (75)

Lidé mají mnoho darů, většinu z nich však během tohoto pozemského života jen stěží rozvinou. Je to vskutku velká škoda. (77)

Bojuj se světem nikoli způsoby světa, ale způsoby Boha. (83)

Každou noc zkoumej své svědomí, vybav si v mysli všechny své hříchy, které jsi v průběhu dne spáchal, a pak ze všech čiň pokání. (89)

Modlitba je jako světlo, které všechno osvěcuje a díky němuž vidíme jasněji do svých duší. (93)

Pravoslavná askeze je velmi střízlivá. Milost se nedává poznat spektakulárním způsobem. Prorok Eliáš nenašel Boha v ohni nebo větru, ale v tichém hlase. (97)

Vyhýbej se intelektuálním spekulacím, které se tak často netýkají tvé osobní eschatologie. V příštím životě ti budou tyto spekulace k ničemu. Proto jsou v duchovním životě většinou úspěšnější prostí lidé než intelektuálové. (100)


Slova spásy (II)