Grigorij Krug – malíř a poustevník

"Askezí je do člověka vpisován Boží obraz." Grigorij Krug

Většina z nás patrně zná novodobou ikonu sv. Serafima Sarovského, která se svým jednoduchým a jemným stylem liší od starších vyobrazení tohoto světce, zatížených doslovným realismem 19. století. Už mnohem méně známý je její autor, jenž zůstával po velkou část svého života – navzdory nebývalému talentu – bokem veřejných poct a žil v ústraní jako prostý mnich – poustevník: Grigorij (Grégoire) Krug.

Otec Krug náležel k silné generaci ruských emigrantů, kteří opustili svou vlast před bolševickým režimem, a přispěli k duchovnímu rozkvětu pravoslaví na Západě v průběhu 20. století. Rodák ze Sankt Petěrburgu (1907) vyrůstal ve smíšené rusko-švédské rodině: po matce zdědil umělecké vlohy, po otci víru. Až do své konverze k pravoslaví v polovině 20. let (pod vlivem pskovského protojereje Lva Liperovského) zůstával formálním luteránem.

Movitá rodina průmyslníka zajistila chlapci velmi slušné vzdělání: soukromé kurzy u malíře Semjonova, vysokou Školu umění a řemesel v Tallinu a malířský ateliér u profesora Glinky v Tartu. Místní Městské muzeum také vlastní některá Krugova raná díla. V roce 1931 emigruje rodina do Francie, kde mladý umělec završuje svá klasická studia na ruské malířské akademii v Paříži. Navazuje kontakty s dalšími umělci – většinou zástupci ruské avantgardy (např. N. Gončarovová a M. Larionov) a hlavně tvoří. Maluje venkovskou krajinu (normandský cyklus) i pařížská městská zákoutí; pracuje na sérií akvarelů ke Gogolově Nosu.

Paralelně s tím – a čím dál intenzivněji – však Krug rozvíjí nábožensky orientovanou část své tvorby. Zásadní je v tomto směru jeho setkání s rovněž budoucím ikonopiscem a významným teologem Leonidem Uspenským ještě na ruské akademii. Jeho prostřednictvím vytváří v roce 1933 svou první církevní „zakázku“: ikonostas pro chrám sv. Serafíma Sarovského v Paříži. Oba přátelé se věnují studiu malování ikon (např. u sestry Joanny /Julie Nikolajevny Rejtlingerové/ v proslulém teologickém Institutu sv. Sergije) a společně vymalovávají chrám Tří svatých hierarchů v Paříži a kapli Záštity přesvaté Bohorodice v Grossouvre.

V této době se Krug stal rovněž členem dvou církevních spolků, jež sehrály důležitou roli v pravoslavné kultuře meziválečné Francie. Prvním z nich bylo sdružení Ikona, jež soustřeďovalo tehdejší pravoslavné malíře, umožňovalo kontakty s církevními obcemi a prostředkovalo vymalovávání chrámů, které po celé Francii stále přibývaly. Druhým spolkem bylo Bratrstvo sv. Fotia, které pod vedením mladého a energického Vladimíra Losského představovalo Francouzům pravoslaví v jeho raněkřesťanských a patristických základech, znovuoživených v současném společenském kontextu.

V Krugově vnitřně bohaté osobnosti se snoubil nevšední umělecký talent s duchovním zanícením, ale i velkou psychickou senzitivitou. Během války – po dekádě uměleckého rozmachu – se malíř dostal do těžké osobní a tvůrčí krize. V několikaměsíčním období, provázeném duševními obtížemi a stráveném převážně v pařížské nemocnici sv. Anny, mu byl oporou mnich Sergij (Ševič) – další  výrazná osobnost francouzského pravoslaví, v jehož působení byl později rozpoznán dar starectí (více o něm zde). Jeho každodenní návštěvy, slova útěchy a modlitby nakonec pomohly – jak potvrdili i lékaři – ke Krugovu uzdravení. Krátce po konci války odešel malíř za otcem Sergijem, který se stal jeho duchovníkem a nejbližším přítelem, do Vanves, kde sloužil jako čtec v chrámu Svaté Trojice. V roce 1948 pak přijal mnišství a jméno Grigorij podle sv. Grigorije Ikonopisce – byzantského malíře, působícího ve 12. století v Kyjevskopečerské lávře.

Příštích dvacet let – až do konce svého života – strávil Grigorij Krug jako poustevník ve skitu Svatého Ducha poblíž Mesnil-Saint-Denis. Spolu s duševním zdravím se mu vrátila i touha malovat. Celkem vytvořil přes 450 ikonopiseckých děl. Mezi nejvýznamnější patří ikonostas chrámu ve Vanves, ikonostas pro starobinec v Noisy-le-Grand, fresky v chrámu Přesvaté Bohorodice Kazaňské v Moisenay a kompletní výzdoba chrámu Tří svatých hierarchů v Paříži. Otec Krug vytvořil také několik ikon světců, kteří do té doby nebyli ještě zpodobeni: jsou mezi nimi francouzští svatí Jenovéfa či Diviš, ale i např. velký ruský malíř ikon Andrej Rublev, kanonizovaný v roce 1988. Většina obrazů se nachází ve Francii, další ve Velké Británii, Itálii, Nizozemsku a Spojených státech a šest je na území Ruska (mimochodem, Grigorij Krug se – stejně jako Sergij Ševič či Vladimír Losskij – za složité církevně-právní situace ruské emigrace přičlenil k jurisdikci Moskevského patriarchátu).

Mistrovským dílem tohoto malíře-poustevníka však zůstávají chrámové fresky ve skitu Svatého Ducha, kde o samotě žil. Pracoval na nich vytrvale v letech 1950–1968 a dodal jim – kromě náročné techniky – svébytný duchovní ráz, vycházející z jeho životní zkušenosti mnicha.

Ten ostatně dokládá i ona na začátku zmíněná ikona sv. Serafima. Vidíme na ní modlícího se muže, vsazeného do zářivě bílého prostoru. Malíř jako by se odvracel od figurativní doslovnosti 19. století směrem k střídmosti středověké ruské ikonomalby. Jejími autory byli výhradně mniši, často z monastýrů a skitů kontemplativního zaměření. Postavy světců na jejich obrazech jsou obestřeny jasně bílou barvou, vyjadřující nestvořené Boží energie. Vytvořit takovou formu, jedinečnou právě svou barevností, mohl jen člověk se stejnou duchovní zkušeností, jakou měli ti, kdo jsou na obraze zpodobeni. Mnich Grigorij se k této tradici po mnoha stoletích opět vrací, a to v malířském výrazu, který vyplývá z jeho svébytného způsobu života. Malovat ikonu znamená modlit se; a v modlitbě zahlédnout Světlo, jež pak symbolicky zůstane zachyceno na obraze. A Bůh skrze tento obraz – ikonu – následně může vést ty, kdo se před ním modlí, ke stejné zkušenosti oslavení.