Starec Porfyrios, původním jménem Evangelos Bairaktaris, se
narodil 7. února 1906 do chudé rolnické rodiny, žijící na řeckém ostrově Evia.
Jeho otec záhy odešel vydělávat peníze do Ameriky, kde pracoval na stavbě panamského
průplavu. Extrémní chudoba nedovolila, aby Evangelos dokončil byť jen základní
školu. Po prvním ročníku byl poslán pracovat do blízkého města Chalkida a
následně do přístavu Pireus.
Ještě předtím však v sobě pocítil silnou touhu po Bohu.
Během toho, co pásl ovce, si slabiku po slabice, protože lépe číst neuměl,
pročítal životopis svatého Jana Chýšníka, který ho zaujal natolik, že se
okamžitě rozhodl pro mnišství – i když o něm nic nevěděl a dokonce do té doby
neviděl ani jednoho mnicha.
V Pireu se pak setkal s mužem, který v mládí žil krátký čas
na Svaté hoře Athos. Na svůj tamější pobyt stále vzpomínal a litoval, že se kdy
vrátil zpět do ruchu světského života. Kdyby si dnes mohl vybrat, nikdy by
Athos neopustil. Zasažen jeho slovy, poprosil ho Evangelos, aby mu poradil, jak
se na Svatou Horu dostat.
Nevěděl však, jak se vyvázat z práce, říct o svém rozhodnutí
rodičům a podstoupit dalekou – a nákladnou – cestu lodí. Mezitím se začal
intenzivně modlit, dělat poklony, postit se. Na Athos se dostal až na třetí
pokus. Před odplutím ze Soluně k němu přišel postarší mnich: „Pojď se mnou do
Kavsokalyvie,“ vyzval ho. „Žiju tam se svým bratrem v poustevně na poušti. Dáme
ti práci, zaplatíme ti a možná z tebe nakonec uděláme i mnicha,“ zasmál se.
„Poslyš ale, mladí nemají na Svatou Horu povolený vstup. Proto trošku zalžeme a
Bůh nám odpustí. V Božích očích to nebude lež, ale pravda, protože ty miluješ
Krista a chceš jít na Svatou Horu, abys mu sloužil. Takže když se tě někdo
zeptá, kdo jsi, řekni, že jsi můj synovec.“
V athoském přístavu Dafne Evangela okamžitě spatřila stráž a
chtěla ho vyhostit. Starec, který byl na Svaté hoře ctěným zpovědníkem, však
zakročil: „Nechte ho, je to můj synovec. Zemřela mi sestra a on je teď sirotek,
vzal jsem ho proto s sebou. Nemá chudák, kam jít.“ Když strážník namítal, že
bude mít kvůli tomu problémy, mnich ho uklidňoval: „Neměj obavy, cokoli by se
přihodilo, odvolej se na mě. Promluvím se starci a tobě se nic nestane.“
Takto tedy vstoupil mladý Evangelos do míst, která navždy určila
jeho další život. Bylo mu teprve dvanáct let. „Od této chvíle jsem vedl jiný
život: život v Kristu, plný služby Bohu, osvobozený od starostí, život
vzkříšení,“ ohlížel se později nazpět starec Porfyrios.
Skit Kavsokalyvia se nachází v nejodlehlejší, nehostinné,
jižní části poloostrova, kde se úpatí athoského masívu prudce sváží k Egejskému
moři. Ve vyprahlé krajině, vystavené po většinu dne spalujícímu slunci, mají
své poustevny mniši, kteří zvolili radikální formu askeze a oddáni neustálé modlitbě
udržují podnes živé světlo hesychasmu.
Evangelos zde strávil sedm let v poustevně svatého Jiří pod
duchovním vedením dvou zkušených mnichů: otce Panteleimona, který ho sem
přivedl a byl jeho zpovědníkem, a otce Ioannikia, který byl knězem. Postupně se
zde naučil číst. O volných chvílích pročítal liturgické knihy, Nový zákon a žaltář,
který se nakonec naučil i nazpaměť.
Po prvotní radosti, která Evangela naplňovala v jeho
vysněném místě, přišlo období pokušení. Chlapec začal pociťovat výčitky vůči
svým rodičům, kteří nevěděli, kde je. Zároveň chtěl k sobě na Athos vzít svého
stejně starého bratrance, aby nebyl ochuzen o tento způsob života. Své trápení
před otci tajil, ale zároveň ztrácel chuť k jídlu, blednul a propadal stále častěji
zádumčivosti. Starec Panteleimon si toho všimnul a zeptal se Evangela, co ho
tíží. Chlapec mu všechno řekl. Od té chvíle pokušení zmizela. Evangelos už na
rodiče nemyslel, ale dál se za ně modlil. Postupně se více postil a vůbec
zvětšoval své asketické úsilí. „Byl jsem naplněn stále větší mánií a nadšením.
Toužil jsem být pořád v chrámu a dělat to, co chtějí otcové, jen abych je
potěšil. V tom spočívala má proměna, uskutečněná Boží milostí.“
Pro Evagela tak existoval pouze Bůh a po něm jeho dva
starci. Od začátku si vůči nim vytvořil přirozenou poslušnost. Poslušnost pro
něho neznamenala nějaký abstraktní koncept nebo morální nutnost, kterou musí splnit,
pokud chce být mnichem. Naprosto ne – mladý Evangelos ani nevěděl, že něco
takového jako poslušnost je základní podmínkou k tomu, aby mohl člověk na Svaté
hoře plně uskutečnit své mnišství. Poslušnost u něho vyvěrala z přirozené úcty
a opravdové lásky k oběma bratrům, kteří svým životem svědčili o Kristu. Bůh
si tak Evanegela přitahoval skrze tyto duchovní osobnosti k sobě. „Byl jsem
naprosto poslušný vůči svým starcům – ne
z nějakého přinucení, ale z radosti a lásky. Doopravdy jsem je miloval.
Na nikoho jiného z lidí jsme nemyslel – ani na rodiče, ani na přátele, ani na
svět venku. Můj život byl modlitba, radost a poslušnost vůči mým starcům.“
Praktický život ve skitu byl přitom přísný. Ve své
láskyplnosti ho však Evangelos jako takový vůbec nevnímal. Teprve později si –
už jako otec Porfyrios – uvědomil, jakou askezí na Svaté hoře prošel. Jednoho
dne dal například otec Ioannikios chlapci za úkol, aby přemístil hromadu kamení
z jednoho místa na druhé. Evangelos to poslušně vykonal. Když to však uviděl
otec Panteleimon, velmi se rozhněval: „Proč jsi to udělal? Copak tady ty kameny
potřebujeme? Vrať je tam, kde jsi je našel.“ A chlapec poslechnul. Druhý den
šel kolem otec Ioannikios a velmi se divil: „Copak jsem ti neřekl, abys odsud
ty kameny odnesl?“ Chlapec se starci poklonil a přiznal: „Odpusťte mi, otče,
skoro všechny kameny jsem přemístil, ale druhý starec mi řekl, ať je vrátím
tam, kde byly. A to jsem udělal.“ Otec Ioannikios na to nic neřekl a odešel.
Starec Porfyrios později vzpomínal, že nevěděl, zda ho
otcové tímto zkoušejí z poslušnosti, či nikoli. Avšak pro nezkušeného
poslušníka či mnicha je, dodával, důležité, aby nevěděl, že je zkoušen – jinak
by na sebe záměrně bral i ty nejtěžší úkoly, jen aby ukázal, že je poslušný.
Kdežto pravá zkouška, v níž se projeví skutečná poslušnost, nastává tehdy, když
o ní člověk neví.
Ať už ve zkouškách či nikoli, otcové Evangela nikdy
nechválili, ale spíše kárali – i když svou práci udělal dobře. Chránili ho tak
od pokušení být na sebe pyšný. Mladík je však miloval natolik, že od nich
nechtěl být odloučen. „Člověk, který je zvyklý na pokoření, přitahuje Boží milost,“
říkával později.
Otcové chlapce rovněž naučili Ježíšově modlitbě – opět velmi
prostě, bez konkrétních rad a upozornění: „Po několika dnech si mě starec
zavolal k sobě, dal mi komboskini a řekl mi, ať každou noc opakuji modlitbu
´Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou´. Nic víc. Žádná instrukce, žádné
vysvětlení. Předtím, než mi dal komboskini, jenom řekl: ´Pokloň se, polib mi
ruku a potom kříž na komboskini, abych ti mohl požehnat, aby ti Bůh pomohl.´“
To bylo vše. S Boží pomocí se mladík naučil Ježíšově modlitbě. Modlil se ji i
během běžných prací, které vykonával ve skitu a mimo něj, aby jeho myšlenky
volně nebloudily. Za tímto účelem si také opakoval v mysli slova z Písma a z
liturgických zpěvů, které se naučil nazpaměť. Jediným smyslem bylo zůstávat
stále s Bohem. Evangelos netušil, že pasáže, které znal zpaměti, jednou použije
ve svých kázáních. Nikdy nechtěl Svatou Horu opustit.
Když jednou kráčel sám po cestě vedoucí ze skitu, potkal tři
poutníky a pozdravil je, jak je na Athose běžné: „Požehnejte.“ Protože měl v té
době velice „divoké vzezření“, jeden z mužů si soucitně povzdechnul: „Chudák
chlapec, nemá to asi v hlavě úplně v pořádku.“ Evangelos šel mlčky dál, ale –
šťastný za toto ponížení – říkal si pro sebe: „Má naprostou pravdu. Ale co by
asi tak řekl, kdyby věděl o mém skutečném bláznovství!“
Toto bláznovství byla čirá radost v Bohu: když byl Evangelos
sám a nestyděl se před starci, běhal po úzkých athoských stezkách, křičel z
útesů nad nekonečným mořem, chodil bosý ve sněhu. Když se nachladil –
„vypil jsem šálek čaje, udělal pět nebo šest set poklon, pořádně se vypotil a
nakonec si vyměnil šaty. Potom jsem si lehl na madraci a znovu se uzdravil.“
Ani Evangelos, i když měl tak vroucí lásku k Bohu, nebyl
ušetřen dalších pokušení. Stalo se, že udělal něco bez požehnání: vyřezal ze
dřeva krásný obraz nebo se tajně naučil část evangelia nazpaměť. Otcové ho však
za to vždy napomenuli, neboť přílišná horlivost v něm mohla vzbudit pýchu. Jednou
Evangelos vědomě porušil starcův zákaz, aby nebral z poličky vzácnou knihu –
rukopis děl sv. Simeona Nového Teologa, neotvíral ji a nečetl si z ní, protože
nebyl na její obsah ještě dostatečně zralý. Kniha však stále poutala chlapcovu pozornost.
Když starci odešli za prací, Evangelos rukopis z poličky sundal, ale byl
překvapen a zklamán zároveň: staré písmo plné zkratek a specifických znaků
nemohl přečíst, a tak knihu vrátil zpátky na své místo. Poté však upadl do
těžkého smutku, který paralyzoval celou jeho bytost: nedokázal pracovat, modlit
se, jít do chrámu, jak býval zvyklý. I když neztratil víru, nemohl obnovit svůj
vztah s Bohem. Jeho myšlenky se neustále stáčely k tomu, že neuposlechl
starcovu radu a začal všechno před starcem skrývat. Takto ztrápený prožil
několik dní, dokud se starcovi nevyzpovídal. Teprve potom nabyl znovu pokoje.
Po dvou letech se stal Evangelos mnichem. Později na to
takto vzpomínal: „Když jsem dovršil čtrnácti let, můj starec si mě zavolal a
řekl mi: ´Co budeš dál dělat? Jaké máš plány? Zůstaneš tady?´ ´Zůstanu!´vyhrkl
jsem radostí. ´Pokloň se.´ Poklonil jsem se. Starec přinesl svou starou a obnošenou
rjasu, kterou měl na práci. Měla od potu zamaštěný límec a byla tak záplatovaná
a pospravovaná, že pod ní bylo sotva vidět oblečení. Na Svaté hoře jsem viděl
hezky oblečené mladé mnichy a snil jsem o tom, že jednou budu taky nosit rjasu
jako oni. Co můžu říct? Čekal jsem toužebně na tento okamžik. A jak jsem byl
mladý, tak jsem si představoval, že budu jednou nosit čistou a pěknou rjasu. A
když ten okamžik konečně nastal, co jsem uviděl? Starý záplatovaný hadr. Byl
jsem trochu zklamaný – asi pět minut. Ale starci jsem nic neřekl a nestěžoval
si. Najednou jsem začal myslet pozitivně. Myslel jsem na poustevníky, kteří
nosí žíněné košile a nikdy si je nesundají a neperou. Bůh mi dal útěchu.
´Požehnejte, otče,´ řekl jsem a rjasu si oblékl.“ Za další dva roky Evangelos
přijal velkou schimu během celonočního bdění v chrámu Svaté Trojice.
Vysoko nad skitem Kavsokalyvia žil ve své malé kamenné kelii
v totální izolaci od světa ruský poustevník Dimas. Nikomu se neukazoval, nikdo
o něm nevěděl – až na pár spolubratrů z Kavsokalyvie, kam chodil na společné
modlitby. Žil a zemřel „neznámý lidem, avšak známý Bohu“ (sv. Theognostos),
který ho obdaroval mnohými charismaty. Jediný starec Porfyrios svědčil po svém
odchodu ze Svaté Hory o síle milosti, která z tohoto svatého muže vyzařovala.
Bůh nechal sotva plnoletého mladíka vstoupit prostřednictvím zbožného Dimase do
světla své slávy:
„Jednou brzo ráno, ještě před první bohoslužbou jsem vešel
do prázdného chrámu, usadil se bokem u vchodu a modlil se. Najednou se otevřely
dveře a dovnitř vstoupil vysoký mnich. Byl to Starý Dimas. Rozhlédl se a nikoho
neviděl. S dlouhými komboskini v ruce začal dělat rychlé rytmické poklony
a zároveň neustále opakoval: ´Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou...
Přesvatá Bohodice, spasiž nás.´ Po krátkém čase upadl do extáze. Nedokážu najít
slova, která by popsala jeho chování před Bohem – jeho pohyby lásky a uctívání,
pohyby božské touhy a oddanosti. Jeho postava se koupala v milosti. Zářila ve
světle. Jeho modlitba se okamžitě přenesla na mě. Ihned jsem vstoupil do
atmosféry, která ho obklopovala. Neviděl mě. Byl jsem hluboce dojatý a začal
prolévat slzy. Boží milost sestoupila na mě bídného a nehodného. Jak bych vám to
mohl popsat? Světec přenesl Boží milost i na mě. Milost, které se mu dostalo, zářila
i na mou duši. Přenesl na mě své duchovní dary milosti.“
Tento stav „božské katalepse“, jak ho Porfyrios nazývá, pomalu
odezníval s prvními ranními údery zvonu. Do chrámu začali vstupovat další mniši
na jitřní a svatou liturgii. Po návratu do poustevny se mladík
odebral rovnou do kaple, kde až do večera v slzách tiše pronášel Ježíšovu
modlitbu. Spolu s ustavičnou modlitbou se mu zároveň dostalo duchovního daru
prozorlivosti. Obojí bylo nečekané – Porfyrios tyto dary neznal, protože starci
o nich záměrně nehovořili. Ani po nich netoužil – chtěl být jen s Bohem. A Bůh
mu ukázal, jak se oba otcové, kteří ten den odešli ze skitu, pomalu vracejí
zpátky. Šel jim proto naproti a když se ho s překvapením zeptali, jak to, že
nich věděl, mlčel. Večer pak o svém vidění řekl starci Pantelemonovi. „Dobrá,
dobrá,“ odpověděl zpovědník. „Ale nepřikládej těmto věcem žádný význam a nikomu
o nich neříkej, protože zlý se dívá.“
Po této zkušenosti patření na nestvořené Boží energie
se v Porfyriovi prohloubily duchovní schopnosti i smyslové vnímání, aniž by o
to usiloval – byl si vědom, že se jedná
o projev neskonalé Boží vůle a dobroty vůči jeho stále ještě mladé, nezkušené
osobě. Přesto se od té chvíle naučil velmi lehce nazpaměť bohoslužebné kánony,
zpívané v chrámu, a dokonce celý žaltář. Jeho smysly se zjemnily a vytříbily:
dokázal rozeznat rozmanité vůně a zvuky, které ho uprostřed athoské přírody
obklopovaly, aniž by se jimi nechal opojit a svázat. Spíše v nich rozpoznal
velkolepost Božího stvoření a skrze ně v pokojném úžasu velebil Stvořitele.
„Všechno, co jsem viděl, jsem obrátil v modlitbu.“
Příroda ho zároveň učila pokoře. Barvy květů, vůně moře a
zpěv ptáků tvořily dokonalou harmonii, která se neukazovala na odiv, ale svým
přirozeným projevem oslavovala Boha. Slavík, kterého Porfyrios se zatajeným
dechem poslouchal na mořském útesu, zpíval dlouhé minuty jen tak, do prázdna,
které se před ním otevíralo. Zdánlivě beze smyslu utkával svoji melodii, aniž
by se staral, jestli ho někdo slyší. Svou pouhou existencí manifestoval krásu
Božího díla. Porfyrios zatoužil se mu připodobnit a být prostý jako on a jako
stovky dalších neznámých mnichů, kteří na Athose zapřeli sami sebe, aby vydali
to nejlepší, co v nich je; neboť už nekonají oni, ale tvoří v nich Duch svatý.
Avšak Boží plány s Porfyriem byly jiné. Těžce onemocněl a
musel Svatou Horu opustit, aby dostal léky, které zde nebyly k dispozici. Po
uzdravení byl vysvěcen na kněze a sloužil v několika monastýrech a chrámech v
Řecku. Stal se vyhledávaným starcem, velkou duchovní autoritou a oporou mnoha
lidem. Na Athos se vrátil až těsně před smrtí. Opustil tento svět uprostřed
svých nejbližších v milovaném skitu Kavsokalyvia 2. prosince 1991. Jeho
poslední slova patřila Kristově modlitbě: „aby všichni jedno byli.“
Zpracováno volně podle knihy Raněn láskou – život a
moudrost starce Porfyriose (Limni, Evia 2005).
Jediným zevrubnějším materiálem k starcově dílu v češtině je
kniha vladyky Kryštofa Otec Porfyrios (Moskva 2012).
Žádné komentáře:
Okomentovat