Sv. Synklétiké se narodila v Alexandrii do bohaté rodiny
makedonského původu. Pro značný majetek a tělesnou krásu si ji předcházelo
množství ctitelů. Dívka se však rozhodla uchovat panenství a zasvětit život
Kristu. O duchovním sňatku později řekla: „Místo drahokamů trojitou korunu z
víry, naděje a lásky; místo náhrdelníku pokoru; místo opasku – cudnost; a ať je
chudoba naším světlým rouchem.“ Po smrti rodičů rozdala všechen majetek chudým
a uchýlila se spolu se svou slepou sestrou do samoty, aby se věnovala pouze
modlitbě. Sama sebe přitom považovala za největšího nepřítele a překážku ve
sjednocení s Bohem. Oddala se proto náročné askezi, která přinesla plody v
podobě darů duchovního rozlišování a léčení. Pověst o ní se rychle rozšířila a
Synklétiké začaly vyhledávat další ženy, které chtěly následovat jejího
příkladu. Proti své vůli a z lásky nakonec souhlasila s vyučováním a vedením
méně zkušených mnišek. Její výroky byly později zařazeny do sbírky apofthegmat
svatých otců (abba) a matek (amma) rané Církve. Synklétiké zesnula po těžké
nemoci, kterou nesla s obdivuhodnou trpělivostí, ve věku 84 let. Její svátek je
v pravoslavné tradici 4. ledna.
O hésychii
„Mnoho lidí, kteří žili v pustinách, ale jednali světsky,
zahynulo, a mnoho lidí, kteří žijí sice ve městech, ale konají askezi jako na
poušti, spěje ke spáse. Je totiž možné, aby člověk mezi mnoha lidmi žil v duchu
osamocen i aby člověk v samotě žil svou myslí s davy.“ (II, 27)
O kajícnosti
„Ti, kteří přicházejí k Bohu, prodělávají zpočátku zápas a
velkou námahu, ale potom mají nevýslovnou radost. Jako totiž ti, kteří chtějí
zapálit oheň, jsou zpočátku obtěžováni kouřem a slzí a jen tak dosáhnou toho,
oč se snaží – a náš Bůh prý je přece oheň sžírající –, musíme zrovna tak i my
ten božský oheň v sobě zažíhat se slzami a námahou.“ (III, 34)
O zdrženlivosti
„My, když jsme složili tento slib, musíme dodržovat
vrcholnou umírněnost. Zdá se totiž, že i mezi světskými lidmi panuje
umírněnost, ale s ní je tam zároveň i nerozumnost, protože oni hřeší ostatními
smysly. Dívají se přece beze studu a smějí se bez míry.“ (IV, 49)
„Jako ty nejprudší jedy vyhánějí jedovatá zvířata, tak
modlitba a půst zaplaší nečistou myšlenku.“ (IV, 50)
„Ať tě nádhera světského bohatství nesvede k myšlence, že je
k něčemu užitečné. Lidé si váží kuchařského umění kvůli rozkoši, ale ty
překonej vábnost jejich nadbytečné stravy postem, pomocí jednoduché výživy.
Písmo totiž říká: Člověk s plným břichem pohrdá pláství medu (Př 27,7).
Nezprotiv si chléb a nežádej si vína.“ (IV, 51)
O chudobě
„Dobrovolná chudoba je velmi dobrá pro ty, kdo jsou jí
schopni. Ti, kdo to snesou, mají sice tělesné soužení, ale v duši mají pokoj. A
stejně jako se šaty z pevné látky perou a bílí šlapáním a ždímají násilím –
kroucením –, tak se silná duše upevňuje dobrovolnou chudobou.“ (VI, 17)
O vytrvalosti
„Bydlíš-li v koinobiu, neměň své místo. To totiž člověku
může velmi uškodit. Jako pták, který odletí z vajec, způsobí, že na ně nafouká
vítr a nic se z nich nevylíhne, tak i mnich nebo panna, když se stějhuje z
místa na místo: duchovně se nachladí a odumře víře.“ (VII, 22)
„Je mnoho ďáblových ostnů. Neodradil-li duši chudobou,
lichotí jí bohatstvím. Nezmohl nic nadávkami a urážkami? Začne s chválami a
poctami. Podlehl, protože je člověk zdravý? Přivede na tělo nemoci. Když
nedokázal svést duši rozkošemi, pokusí se odvrátit ji pomocí nedobrovolně
snášených námah. Vyžádá si totiž dovolení a přivede na lidi nějaké velmi těžké
nemoci, aby je tím oslabil a zakalil jejich lásku k Bohu. Ale i když bude tvé
tělo zmrzačeno a bude hořet velmi prudkými horečkami, i když se bude trápit
neuhasitelnou žízní, vzpomeň si, když to všechno podstupuješ a jsi přitom
hříšník, na budoucí trest, věčný oheň a utrpení před soudem a jistě pak nebudeš
podceňovat, co se děje v přítomnosti. Raduj se, že tě Bůh ochránil, a měj na
jazyku onen pravdivý výrok: Hospodin mě ztrestal, nevydal mě však smrti
(Ž 117,18). Jsi ze železa a ohěm se zbavuješ rzi. A jestliže jsi chorý, třebaže
jsi spravedlivý, postupuješ od menších věcí k větším. Jsi ze zlata a ohněm ses
stal hodnotnějším. Byl ti dán do těla osten, posel to satanův? (2 Kor 12,7)
Jásej radostí! Podívej, komu jsi teď podobný! Vždyť jsi byl poctěn osudem
Pavlovým. Jsi zkoušen horečkou a vychováván zimnicí? Nuže, Písmo říká: Prošli
jsme ohněm a vodou a teď je připraveno osvěžení (Ž 65,12). Dosáhls toho
prvního, tak očekávej to druhé. Při uplatňování ctností volej slovy svatého
Davida. Říká totiž: Já jsem chudý, ubohý a plný bolesti (Ž 68,30).
Touhle trojicí soužení se staneš dokonalým. Říká přece: Tys mě v soužení
osvobodil (Ž 4,2). Zdokonalme své duše především těmito cvičeními. Vždyť
protivníka vidíme před sebou.“ (VII, 23)
„Jestliže nás zatěžuje nemoc, nermuťme se, že se kvůli
slabosti či tělesnému zranění nemůžeme postavit k modlitbě nebo nahlas zpívat.
To všechno jsme konali kvůli odstaňování žádostí. Vždyť půst i spánek na tvrdé
podložce je nám předepsán kvůli těm nejostudnějším rozkoším. Jestliže je tedy
utlumila nemoc, odstranila důvod těchto činností. Jsou najednou zbytečné. Proč
říkám zbytečné? Zhoubné příznaky totiž díky nemoci zmizely jako působením
dobrého, silného léku. Velkou askezi vyžaduje ovládat se v nemocech a vysílat
děkovné zpěvy vzhůru k Přemocnému. Ztrácíme zrak? Nenesme to těžce. Přišli jsme
totiž o nástroj nenasytných přání, ale vnitřmíma očima vidíme jako v zrcadle
Kristovu slávu. Ohluchli jsme? Poděkujme, že jsme úplně přišli o ten nanicovatý
sluch. Utrpěly naše ruce? Ale ty vnitřní máme připraveny k boji proti
nepříteli. Choroba zachvátila celé tělo? Ale zdraví toho vnitřního člověka
spíše vzrůstá.“ (VII, 24)
„Ve světě zavírají provinilce proti jejich vůli do vězení.
Uvězněme se kvůli svým hříchům také my sami, aby náš dobrovolný rozsudek zahnal
přicházející trest. Postíš se? Nevymlouvej se na nemoci. Vždyť i ty, kdo se
nepostí, potkávají taková onemocnění. Začal jsi konat dobro? Nenech se odradit,
když tě srazí nepřítel. Vždyť právě on bude poražen tvou vytrvalostí. Také ti,
kdo se vydávají na moře, rozvinou plachty a naberou nejprve příznivý vítr. Když
je pak zastihne protivítr, námořníci kvůli tomu nezničí loď, ale na chvilku se
zastaví na místě nebo třeba i bojují s bouří, a pak opět pokračují v plavbě.
Tak i my, když nás přepadne protivítr, bez bázně roztáhněme kříž místo plachty
a dokončeme plavbu.“ (VII, 25)
O okázalosti
„Jako se vypotřebuje poklad, když je na očích, tak se ztratí
ctnost, když je rozhlašována a vytrubována. Jako se totiž vosk působením ohne
rozpustí, tak se rozteče i duše a ztratí svou sílu, když na ni působí
vychvalování.“ (VIII, 24)
„Jako je nemožné, aby byla rostlina zároveň svým semenem,
tak je nemožné, abychom přinesli nebeské ovoce, pokud nás obklopuje světská
sláva.“ (VIII, 25)
O rozlišování
„Když lidé, kteří shromažďují za mnohých námah a nebezpečí
hmotný majetek, získají mnoho věcí, touží mít ještě více a to, co už mají,
pokládají za nic a sápou se po tom, co ještě nemají. Ale my, i když nemáme nic
z toho, po čem se obvykle touží, to ani nechceme získat, protože se bojíme
Boha.“ (X, 101)
„Některý zármutek je prospěšný, některý je zhoubný. Užitečný
je zármutek, když se naříká nad vlastními hříchy a nad tím, že bližnímu schází
poznání, a když se neopouští úmysl, aby se dosáhlo dokonalé dobroty. To jsou
druhy božského zármutku. Existuje ale vedle toho i jakési spiknutí nepřítele. I
ten totiž vnuká zármutek – plný nerozumu, což se většinou nazývá duchovní
omrzelost. Tohohle ducha je tedy nutné zvlášť zapudit modlitbou a zpěvem
žalmů.“ (X, 102)
„Je dobré vůbec se nehněvat, ale když už k tomu dojde, nedal
ti pro tuhle vášeň apoštol ani jeden den. Řekl totiž, ať nezapadá slunce... (Ef
4,27) A tebe zatím jímá hněv na tak dlouho, až se naplní celý tvůj čas. Neumíš
říct: Každý den má dost vlastní špatnosti? (Mt 6,34) Proč nenávidíš
člověka, který tě zarmoutil? To tě nezarmoutil on, ale ďábel. Měj nenávist k
nemoci, nikoli k nemocnému.“ (X, 103)
„Je nebezpečné, aby se pokoušel vyučovat někdo, kdo nebyl
vychován uskutečňováním ctností v životě. Protože jako když někdo přijímá hosty
v chatrném domě, všem uvnitř uškodí, tak i ti, kdo nebyli nejdřív spolehlivě
upevněni, zahubí spolu se sebou i ty, kdo k nim přijdou. Neboť slovy zvali ke
spáse, ale špatností své povahy asketům spíš ublížili.“ (X, 104)
„Existuje tvrdá askeze, která pochází od nepřítele. Vždyť to
dělají i jeho učedníci. Jak tedy rozeznáme božskou a královskou askezi od té
tyranské a démonské? Není zřejmé, že podle přiměřenosti? Jedinou jednotkou
tvého postu ať se stane celý tvůj čas. Neposti se čtyři nebo pět dní, abys půst
dalšího dne ze slabosti porušil množstvím jídla. To je totiž nepříteli
příjemné. Nemíra bývá zhoubná na každý pád. Zkrátka neztrať svou zbroj, abys
nezůstal nahý a v boji snadno porazitelný. Naše zbroj je tělo, duše je voják.
Podle potřeby se proto starej o obojí. Posti se, dokud jsi mladý a zdravý,
neboť přijde stáří a nemoc. Dokud můžeš, shromažďuj si poklady, abys je našel,
až budeš moci.“ (X, 105)
„Oč pokročilejší jsou zápasníci, o to větší mají
protivníky.“ (X, 106)
O bdělosti
„Děti, všichni můžeme být spaseni, a z vlastní nedbalosti
spásu ztrácíme.“ (XI, 72)
„Buďme bdělí, neboť skrz naše smysly vstupují dovnitř
zloději, i když si to nepřejeme. Vždyť jak by se mohl dům uchránit před
začernáním, jestliže jsou otevřená okna a nažene se tam zvenku kouř?“ (XI, 73)
„Musíme se vyzbrojit proti démonům. Oni přicházejí dovnitř a
podněcují zvnějšku, a tak se duše jako loď jednou potápí vnějším působením
obrovských vln, podruhé se dostává pod vodu proto, že dovnitř zatéká. Tak i my
jednou hyneme pro hříchy při vnějším jednání, podruhé nás poskvrňují vnitřní
špatné myšlenky. Musíme tedy dávat pozor na vnější útoky zlých duchů a
vyčerpávat zevnitř nečistotu špatných myšlenek.“ (XI, 74)
„Nemůžeme zde být bezstarostní. Písmo totiž říká: Kdo
stojí, ať dá pozor, aby nepadl (1 Kor 10,12). Plavíme se v temných vodách –
svatý žalmista David přece říkal našemu životu moře. Ale místa na moři jsou
někde plná oblud, někde zase úplně klidná. My tedy zdá se plujeme v klidné
oblasti moře a světští lidé v částech nebezpečných; a my plujeme ve dne a provází
nás slunce spravedlnosti a oni v noci a vede je nevědomost. Je však možné, že
světský člověk se v bouři a nebezpečí často probere a začne volat o pomoc a tak
svou loď zachrání, zatímco my se z nedbalosti potopíme na klidné hladině,
protože jsme pustili kormidlo spravedlnosti.“ (XI, 75)
O poslušnosti
„Jsme-li v koinobiu, važme si poslušnosti víc než askeze.
Jedna totiž učí povýšenosti, druhá slibuje pokoru.“ (XIV, 17)
„Musíme řídit svou duši s rozlišováním, a žijeme-li v
koinobiu, nehledat své vlastní cíle a neotročit své vlastní vůli, ale
poslouchat svého otce ve víře. Vydali jsme se do vyhnanství, a to znamená, že
jsme se zbavili světských starostí. Nehledejme tedy to, čeho jsme se zprostili.
Tam jsme měli slávu, zde potupu, tam jsme měli nadbytek potravin, zde máme
nedostatek i chleba.“ (XIV, 18)
O pokoře
„Jako nelze vystrojit loď bez hřebů, tak je nemožné
dosáhnout spásy bez pokory.“ (XV, 66)
O jasnozřivosti
„Buďme obezřetní jako hadi a čistí jako holubice (Mt
10,16). Podněcujme tak proti ďáblovým léčkám úskočné smýšlení. Abychom byli
jako hadi, je totiž řečeno proto, aby nám nezůstávaly utajeny ďáblovy útoky a
nástrahy. Vždyť podobné se nejrychleji poznává pomocí podobného. Naproti tomu
čistota holubice značí čistotu jednání.“ (XVIII, 28)
Vybráno z knihy Apofthegmata – výroky a příběhy pouštních
otců I. – III. (Praha 2000 – 2008, překlad Jiří Pavlík)
Žádné komentáře:
Okomentovat