středa 10. září 2014

Moudrost křesťanských žen: amma Synklétiké



Sv. Synklétiké se narodila v Alexandrii do bohaté rodiny makedonského původu. Pro značný majetek a tělesnou krásu si ji předcházelo množství ctitelů. Dívka se však rozhodla uchovat panenství a zasvětit život Kristu. O duchovním sňatku později řekla: „Místo drahokamů trojitou korunu z víry, naděje a lásky; místo náhrdelníku pokoru; místo opasku – cudnost; a ať je chudoba naším světlým rouchem.“ Po smrti rodičů rozdala všechen majetek chudým a uchýlila se spolu se svou slepou sestrou do samoty, aby se věnovala pouze modlitbě. Sama sebe přitom považovala za největšího nepřítele a překážku ve sjednocení s Bohem. Oddala se proto náročné askezi, která přinesla plody v podobě darů duchovního rozlišování a léčení. Pověst o ní se rychle rozšířila a Synklétiké začaly vyhledávat další ženy, které chtěly následovat jejího příkladu. Proti své vůli a z lásky nakonec souhlasila s vyučováním a vedením méně zkušených mnišek. Její výroky byly později zařazeny do sbírky apofthegmat svatých otců (abba) a matek (amma) rané Církve. Synklétiké zesnula po těžké nemoci, kterou nesla s obdivuhodnou trpělivostí, ve věku 84 let. Její svátek je v pravoslavné tradici 4. ledna.

O hésychii

„Mnoho lidí, kteří žili v pustinách, ale jednali světsky, zahynulo, a mnoho lidí, kteří žijí sice ve městech, ale konají askezi jako na poušti, spěje ke spáse. Je totiž možné, aby člověk mezi mnoha lidmi žil v duchu osamocen i aby člověk v samotě žil svou myslí s davy.“ (II, 27)

O kajícnosti

„Ti, kteří přicházejí k Bohu, prodělávají zpočátku zápas a velkou námahu, ale potom mají nevýslovnou radost. Jako totiž ti, kteří chtějí zapálit oheň, jsou zpočátku obtěžováni kouřem a slzí a jen tak dosáhnou toho, oč se snaží – a náš Bůh prý je přece oheň sžírající –, musíme zrovna tak i my ten božský oheň v sobě zažíhat se slzami a námahou.“ (III, 34)

O zdrženlivosti
„My, když jsme složili tento slib, musíme dodržovat vrcholnou umírněnost. Zdá se totiž, že i mezi světskými lidmi panuje umírněnost, ale s ní je tam zároveň i nerozumnost, protože oni hřeší ostatními smysly. Dívají se přece beze studu a smějí se bez míry.“ (IV, 49)

„Jako ty nejprudší jedy vyhánějí jedovatá zvířata, tak modlitba a půst zaplaší nečistou myšlenku.“ (IV, 50)

„Ať tě nádhera světského bohatství nesvede k myšlence, že je k něčemu užitečné. Lidé si váží kuchařského umění kvůli rozkoši, ale ty překonej vábnost jejich nadbytečné stravy postem, pomocí jednoduché výživy. Písmo totiž říká: Člověk s plným břichem pohrdá pláství medu (Př 27,7). Nezprotiv si chléb a nežádej si vína.“ (IV, 51)

O chudobě
„Dobrovolná chudoba je velmi dobrá pro ty, kdo jsou jí schopni. Ti, kdo to snesou, mají sice tělesné soužení, ale v duši mají pokoj. A stejně jako se šaty z pevné látky perou a bílí šlapáním a ždímají násilím – kroucením –, tak se silná duše upevňuje dobrovolnou chudobou.“ (VI, 17)

O vytrvalosti
„Bydlíš-li v koinobiu, neměň své místo. To totiž člověku může velmi uškodit. Jako pták, který odletí z vajec, způsobí, že na ně nafouká vítr a nic se z nich nevylíhne, tak i mnich nebo panna, když se stějhuje z místa na místo: duchovně se nachladí a odumře víře.“ (VII, 22)

„Je mnoho ďáblových ostnů. Neodradil-li duši chudobou, lichotí jí bohatstvím. Nezmohl nic nadávkami a urážkami? Začne s chválami a poctami. Podlehl, protože je člověk zdravý? Přivede na tělo nemoci. Když nedokázal svést duši rozkošemi, pokusí se odvrátit ji pomocí nedobrovolně snášených námah. Vyžádá si totiž dovolení a přivede na lidi nějaké velmi těžké nemoci, aby je tím oslabil a zakalil jejich lásku k Bohu. Ale i když bude tvé tělo zmrzačeno a bude hořet velmi prudkými horečkami, i když se bude trápit neuhasitelnou žízní, vzpomeň si, když to všechno podstupuješ a jsi přitom hříšník, na budoucí trest, věčný oheň a utrpení před soudem a jistě pak nebudeš podceňovat, co se děje v přítomnosti. Raduj se, že tě Bůh ochránil, a měj na jazyku onen pravdivý výrok: Hospodin mě ztrestal, nevydal mě však smrti (Ž 117,18). Jsi ze železa a ohěm se zbavuješ rzi. A jestliže jsi chorý, třebaže jsi spravedlivý, postupuješ od menších věcí k větším. Jsi ze zlata a ohněm ses stal hodnotnějším. Byl ti dán do těla osten, posel to satanův? (2 Kor 12,7) Jásej radostí! Podívej, komu jsi teď podobný! Vždyť jsi byl poctěn osudem Pavlovým. Jsi zkoušen horečkou a vychováván zimnicí? Nuže, Písmo říká: Prošli jsme ohněm a vodou a teď je připraveno osvěžení (Ž 65,12). Dosáhls toho prvního, tak očekávej to druhé. Při uplatňování ctností volej slovy svatého Davida. Říká totiž: Já jsem chudý, ubohý a plný bolesti (Ž 68,30). Touhle trojicí soužení se staneš dokonalým. Říká přece: Tys mě v soužení osvobodil (Ž 4,2). Zdokonalme své duše především těmito cvičeními. Vždyť protivníka vidíme před sebou.“ (VII, 23)

„Jestliže nás zatěžuje nemoc, nermuťme se, že se kvůli slabosti či tělesnému zranění nemůžeme postavit k modlitbě nebo nahlas zpívat. To všechno jsme konali kvůli odstaňování žádostí. Vždyť půst i spánek na tvrdé podložce je nám předepsán kvůli těm nejostudnějším rozkoším. Jestliže je tedy utlumila nemoc, odstranila důvod těchto činností. Jsou najednou zbytečné. Proč říkám zbytečné? Zhoubné příznaky totiž díky nemoci zmizely jako působením dobrého, silného léku. Velkou askezi vyžaduje ovládat se v nemocech a vysílat děkovné zpěvy vzhůru k Přemocnému. Ztrácíme zrak? Nenesme to těžce. Přišli jsme totiž o nástroj nenasytných přání, ale vnitřmíma očima vidíme jako v zrcadle Kristovu slávu. Ohluchli jsme? Poděkujme, že jsme úplně přišli o ten nanicovatý sluch. Utrpěly naše ruce? Ale ty vnitřní máme připraveny k boji proti nepříteli. Choroba zachvátila celé tělo? Ale zdraví toho vnitřního člověka spíše vzrůstá.“ (VII, 24)

„Ve světě zavírají provinilce proti jejich vůli do vězení. Uvězněme se kvůli svým hříchům také my sami, aby náš dobrovolný rozsudek zahnal přicházející trest. Postíš se? Nevymlouvej se na nemoci. Vždyť i ty, kdo se nepostí, potkávají taková onemocnění. Začal jsi konat dobro? Nenech se odradit, když tě srazí nepřítel. Vždyť právě on bude poražen tvou vytrvalostí. Také ti, kdo se vydávají na moře, rozvinou plachty a naberou nejprve příznivý vítr. Když je pak zastihne protivítr, námořníci kvůli tomu nezničí loď, ale na chvilku se zastaví na místě nebo třeba i bojují s bouří, a pak opět pokračují v plavbě. Tak i my, když nás přepadne protivítr, bez bázně roztáhněme kříž místo plachty a dokončeme plavbu.“ (VII, 25)

O okázalosti

„Jako se vypotřebuje poklad, když je na očích, tak se ztratí ctnost, když je rozhlašována a vytrubována. Jako se totiž vosk působením ohne rozpustí, tak se rozteče i duše a ztratí svou sílu, když na ni působí vychvalování.“ (VIII, 24)

„Jako je nemožné, aby byla rostlina zároveň svým semenem, tak je nemožné, abychom přinesli nebeské ovoce, pokud nás obklopuje světská sláva.“ (VIII, 25)

O rozlišování

„Když lidé, kteří shromažďují za mnohých námah a nebezpečí hmotný majetek, získají mnoho věcí, touží mít ještě více a to, co už mají, pokládají za nic a sápou se po tom, co ještě nemají. Ale my, i když nemáme nic z toho, po čem se obvykle touží, to ani nechceme získat, protože se bojíme Boha.“ (X, 101)

„Některý zármutek je prospěšný, některý je zhoubný. Užitečný je zármutek, když se naříká nad vlastními hříchy a nad tím, že bližnímu schází poznání, a když se neopouští úmysl, aby se dosáhlo dokonalé dobroty. To jsou druhy božského zármutku. Existuje ale vedle toho i jakési spiknutí nepřítele. I ten totiž vnuká zármutek – plný nerozumu, což se většinou nazývá duchovní omrzelost. Tohohle ducha je tedy nutné zvlášť zapudit modlitbou a zpěvem žalmů.“ (X, 102)

„Je dobré vůbec se nehněvat, ale když už k tomu dojde, nedal ti pro tuhle vášeň apoštol ani jeden den. Řekl totiž, ať nezapadá slunce... (Ef 4,27) A tebe zatím jímá hněv na tak dlouho, až se naplní celý tvůj čas. Neumíš říct: Každý den má dost vlastní špatnosti? (Mt 6,34) Proč nenávidíš člověka, který tě zarmoutil? To tě nezarmoutil on, ale ďábel. Měj nenávist k nemoci, nikoli k nemocnému.“ (X, 103)

„Je nebezpečné, aby se pokoušel vyučovat někdo, kdo nebyl vychován uskutečňováním ctností v životě. Protože jako když někdo přijímá hosty v chatrném domě, všem uvnitř uškodí, tak i ti, kdo nebyli nejdřív spolehlivě upevněni, zahubí spolu se sebou i ty, kdo k nim přijdou. Neboť slovy zvali ke spáse, ale špatností své povahy asketům spíš ublížili.“ (X, 104)

„Existuje tvrdá askeze, která pochází od nepřítele. Vždyť to dělají i jeho učedníci. Jak tedy rozeznáme božskou a královskou askezi od té tyranské a démonské? Není zřejmé, že podle přiměřenosti? Jedinou jednotkou tvého postu ať se stane celý tvůj čas. Neposti se čtyři nebo pět dní, abys půst dalšího dne ze slabosti porušil množstvím jídla. To je totiž nepříteli příjemné. Nemíra bývá zhoubná na každý pád. Zkrátka neztrať svou zbroj, abys nezůstal nahý a v boji snadno porazitelný. Naše zbroj je tělo, duše je voják. Podle potřeby se proto starej o obojí. Posti se, dokud jsi mladý a zdravý, neboť přijde stáří a nemoc. Dokud můžeš, shromažďuj si poklady, abys je našel, až budeš moci.“ (X, 105)

„Oč pokročilejší jsou zápasníci, o to větší mají protivníky.“ (X, 106)

O bdělosti

„Děti, všichni můžeme být spaseni, a z vlastní nedbalosti spásu ztrácíme.“ (XI, 72)

„Buďme bdělí, neboť skrz naše smysly vstupují dovnitř zloději, i když si to nepřejeme. Vždyť jak by se mohl dům uchránit před začernáním, jestliže jsou otevřená okna a nažene se tam zvenku kouř?“ (XI, 73)

„Musíme se vyzbrojit proti démonům. Oni přicházejí dovnitř a podněcují zvnějšku, a tak se duše jako loď jednou potápí vnějším působením obrovských vln, podruhé se dostává pod vodu proto, že dovnitř zatéká. Tak i my jednou hyneme pro hříchy při vnějším jednání, podruhé nás poskvrňují vnitřní špatné myšlenky. Musíme tedy dávat pozor na vnější útoky zlých duchů a vyčerpávat zevnitř nečistotu špatných myšlenek.“ (XI, 74)

„Nemůžeme zde být bezstarostní. Písmo totiž říká: Kdo stojí, ať dá pozor, aby nepadl (1 Kor 10,12). Plavíme se v temných vodách – svatý žalmista David přece říkal našemu životu moře. Ale místa na moři jsou někde plná oblud, někde zase úplně klidná. My tedy zdá se plujeme v klidné oblasti moře a světští lidé v částech nebezpečných; a my plujeme ve dne a provází nás slunce spravedlnosti a oni v noci a vede je nevědomost. Je však možné, že světský člověk se v bouři a nebezpečí často probere a začne volat o pomoc a tak svou loď zachrání, zatímco my se z nedbalosti potopíme na klidné hladině, protože jsme pustili kormidlo spravedlnosti.“ (XI, 75)

O poslušnosti

„Jsme-li v koinobiu, važme si poslušnosti víc než askeze. Jedna totiž učí povýšenosti, druhá slibuje pokoru.“ (XIV, 17)

„Musíme řídit svou duši s rozlišováním, a žijeme-li v koinobiu, nehledat své vlastní cíle a neotročit své vlastní vůli, ale poslouchat svého otce ve víře. Vydali jsme se do vyhnanství, a to znamená, že jsme se zbavili světských starostí. Nehledejme tedy to, čeho jsme se zprostili. Tam jsme měli slávu, zde potupu, tam jsme měli nadbytek potravin, zde máme nedostatek i chleba.“ (XIV, 18)

O pokoře

„Jako nelze vystrojit loď bez hřebů, tak je nemožné dosáhnout spásy bez pokory.“ (XV, 66)

O jasnozřivosti

Buďme obezřetní jako hadi a čistí jako holubice (Mt 10,16). Podněcujme tak proti ďáblovým léčkám úskočné smýšlení. Abychom byli jako hadi, je totiž řečeno proto, aby nám nezůstávaly utajeny ďáblovy útoky a nástrahy. Vždyť podobné se nejrychleji poznává pomocí podobného. Naproti tomu čistota holubice značí čistotu jednání.“ (XVIII, 28)


Vybráno z knihy Apofthegmata – výroky a příběhy pouštních otců I. – III. (Praha 2000 – 2008, překlad Jiří Pavlík)

1 komentář:

  1. Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde 1,000,000y klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Připojte se k úspěchu - Spojte se s více než 4 miliony obchodníků a investorů ze 170 zemí

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat