středa 15. dubna 2020

Arcibiskup Anastasios: Pandemii porazí solidarita



Arcibiskup tiranský Anastasios je bezesporu velkou duchovní autoritou v současném pravoslavném světě. Výčet jeho aktivit by byl dlouhý – od práce s mládeží v padesátých a šedesátých letech přes dlouhodobé misijní působení v Africe až po vyučování na univerzitách a teologickou činnost. Po pádu komunismu byl povolán do Albánie, kde prakticky z ničeho vybudoval živou místní církev. Vladyka poskytl nedávno webu Pemptousia rozhovor, v němž se vyjádřil k současné pandemii nemoci COVID-19. Vybírám z něho některé myšlenky:

Také v Albánii se přizpůsobujeme vládním příkazům a pokynům lékařských úřadů. Po diskuzi s členy Posvátného synodu jsme rychle učinili patřičná rozhodnutí týkající se liturgických, vzdělávacích, katechetických a charitativních služeb naší církve. Během svého dlouhého života jsem se naučil s pomocí Boží hledat cestu ven z útrap.

Nenese povinná sociální distance, kterou musí nyní občané podstupovat, určité rysy mnišství?

Je třeba připomenout, že pravoslavné mnišství, o kterém hovoříte, je inspirováno třemi základními principy: poslušností, čistotou a chudobou. Z této velké tradice bychom si mohli osvojit například poslušnost: poslušnost vůči těm, kdo se zabývají krizí, poslušnost vůči odborníkům pracujícím na léčbě a výzkumu nemoci, poslušnost vůči příkazu „zůstat doma“. Ať se náš domov stane naší poustevnou. Není to lehké. Nebezpečí konfliktu a sporů vyplývajících z omezení je stále přítomné. Když zůstáváme doma, nenechme se izolovat. Podpořme se navzájem slovy, láskyplným tichem, veselou náladou.

Musíme však dbát o to, abychom neomezili své zájmy jen na vlastní rodinu. Mnoho lidí čelí větším obtížím. Moderní elektronická média nám umožňují být jim nablízku. Musíme se zapojit do boje, abychom vyhnali strach, který nad námi visí. Nakonec se v našem každodenním životě staneme umírněnějšími. Vaše zmínka o mnišství mi připomíná obdivuhodnou definici z Filokalie: „Mnich je ten, kdo je odloučen ode všech a zároveň spojen se všemi“.

Jak můžeme bojovat proti neustálému strachu, který přišel s pandemií?
Strach je opravdu velmi nebezpečný rádce. Vniká do našich myšlenek a naší vůle mnoha různými způsoby a podrývá naši vytrvalost. Věřím, že syndromu strachu lze čelit vírou v Boha lásky a přímým praktikováním lásky. Jak řekl svatý Jan: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání“ (1. Jan 4:18). Jako křesťané věříme, že nás Boží přítomnost osvobozuje od všech strachů: „Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi,“ říká žalmista. A básník Ioannis Polemis dodává: „Neboj se toho, kdo založil svou naději na víře; v životě jsem ho viděl bojovat, ale nikdy jsem ho neviděl poraženého.“

I když někdo překoná úzkost z viru, může mít pochmurné myšlenky týkající se budoucnosti ekonomiky. Jak tomu můžeme čelit?

Například tím, že nedovolíme, aby tyto chmury ovládly naši mysl. Ten problém samozřejmě existuje. Pandemie nejen šíří nemoc, ale také způsobuje širší ekonomické potíže. Je to zvláště katastrofální pro země, které nedávno prošly finanční krizí, jako je Řecko, a pro země s omezeným hospodářstvím, jako je Albánie. Doufáme, že všechny vlády učiní správná rozhodnutí. Bohatší země by měly pomáhat chudším, kde budou ekonomické a sociální problémy, které pramení z krize, naléhavější. Globální držitelé bohatství – nadnárodní korporace, skupiny, organizace, nadace, jednotlivci – by měli jednat s velkorysostí.

V tuto chvíli jako by nám koronavirus radil: „Podívejte se znovu na hodnoty a typ humanismu, kterými se chlubíte. Vy, všichni lidé, jste jedna rodina.“ Pokud jde o léčbu a řešení nového ohniska pandemie, žádná země nemůže uspět sama. Stejný princip by měl platit i při překonávání hospodářské krize. Tuto jistotu samozřejmě podkopávají různé individuální, sociální a národní zájmy. Osobně věřím, že pravda má svou vlastní dynamiku, a to jak ve vědě, tak ve společenském životě, a nakonec převládne.

Pomohly zkoušky, kterým nyní procházíme, k probuzení solidarity? A vydrží to do budoucna?

Velké katastrofy přinášejí úžasné ctnosti vycházející z hlubin svědomí našich lidí – vlastnosti, jako jsou slušnost, solidarita a sebeobětování. Jak vidíte, DNA našich lidí, ovlivněná křesťanskou vírou, v sobě soustředila jedinečné hodnoty. Často si všímám, že skutečným nepřítelem jakékoli formy míru není válka, ale egocentrismus – osobní, rasový, etnický a náboženský. A protilátkou je solidarita inspirovaná láskou, jejíž naplnění bylo zjeveno v Kristu. Rozkvět solidarity je nadějí. Jak dlouho ale vydrží, nevím. Jsem však přesvědčen, že všichni jsme povinni usilovat o podporu univerzálních křesťanských hodnot.

(…)

V dobách zkoušek hledá lidská duše spontánně útočiště před bolestí, hledá ochranu a útěchu v náboženské víře. Pro ty z nás, kteří věříme, není člověk tvůrcem sebe sama. Existuje nejvyšší realita. A tou je pro křesťany nepředstavitelné, a přesto existující Bytí, trojjediný Bůh lásky. Jeho vztah k lidstvu se nemění a On nám dal právo požádat Ho o pomoc „v každé době“ a zvláště v dobách „nebezpečí a zármutku“. Náboženská zkušenost je lidstvu vrozená. Stejně jako voda existuje ve všech živých organismech v různých formách, tak náboženství existuje ve všech civilizacích světa. Existuje ve své známé formě, nebo jako vodní pára v atmosféře lhostejných nebo nenáboženských společenství. Víra, která se, zdá se, vynořuje z hlubin křesťanského vědomí, určitě pomůže lidem vypořádat se se strachem generovaným pandemií. Ti z nás, kteří mají dar víry, by o něj měli pečovat, s pokorou, skrze studium a modlitbu, a prosit, stejně jako učedníci, „Pane, dej nám více víry“. Víra je nejúčinnější protijed na jakýkoli druh strachu. Nezapomínejme ale ani na modlitby za ty, kteří mají s vírou problémy. To je povinnost lásky a úcty k jejich hledání.

S blížícími se Velikonocemi se pokusme žít hlouběji naši křesťanskou zkušenost, která vede od bolesti Kříže k oslavě Vzkříšení. Potom i v našich srdcích zazáří požehnaná Pascha světlem pokoje a naděje.

Celý rozhovor najdete zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat