Rozhovor se zbožnými poutníky
Starce kromě jeho nejbližších z bratrstva Josefa Hesychasty
navštěvovalo mnoho mnichů, ale i laiků, kteří žíznili po vyšším duchovním
životě a hledali starcovo požehnání. S laiky starec mluvil vždy půvabným způsobem.
Říkal:
- Ukaž mi své ruce.
- Ale proč, starče?
- Chci vidět, jestli nosíš prstýnek. Pokud ano, řekneme ti
určité věci. Pokud jsi svobodný, řekneme něco jiného.
Když se některý návštěvník zajímal hlouběji o noetickou
modlitbu, starec se ho zeptal:
- Máš duchovního otce? Byl jsi u zpovědi? Modlíš se, chodíš
do chrámu, postíš se ve středu a v pátek? Přistupuješ často k svatému
přijímání?
Pokud byl návštěvník ženatý, ještě dodal:
- Zdržuješ se od styku se svou ženou během postu, v neděli a
o velkých svátcích? Máš tolik dětí, kolik Bůh dovolí? Miluješ své nepřátele i
přátele?
Pokud ano, pak budeme hovořit o noetické modlitbě. Pokud ne
– žádná noetická modlitba. Neměli bychom plýtvat svým dechem.
Mnich, který byl sužován démonem
Jeden bratr přiběhl otřesen ke starci.
- Starče, pomož mi.
- Co se děje, mé dítě? Vypadáš velmi otřeseně.
- Ano, starče. Pokušitel mě nenechává na pokoji. Nejen ve
spánku, ale i když jsem vzhůru. Během spánku křičí a vyhrožuje. Totéž během
nočního bdění. Když začnu své modlitební pravidlo, zaklepe na dveře a já slyším
divoký křik a výhružky. Celý se třesu strachem. Nevím, kam mám utéct.
- Ach, jsi velký bojovník. Satan to poznal a směje se. Když
říkáme: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou,“ zlého spaluje Kristovo jméno.
Ďábel přichází s nejrůznějšími prostředky, jen aby nás umlčel. Tluče nás
myšlenkami, idejemi, rozptýlením a dalšími věcmi, které si jen umíš představit,
a chce, abychom se přestali modlit. Zjistil, že jsi bázlivý. Říká ti: „Buď se
přestaneš modlit, nebo do tebe vstoupím a zabiju tě.“ A ty jsi mu naletěl. Ale
neboj se ho. Je to lhář. Nemůže ti zkřivit ani vlas, pokud nemá svolení shůry.
Bůh mu dovolil, aby tě cvičil. Můj starec (Josef Hesychsta – pozn. překl.) a já
jsme prošli ještě vyšším tréninkem. Prokletý nás dokonce udeřil. Avšak nebyli
jsme bojácní jako ty. Když zlý přišel, z hloubky srdce jsme se modlili. Cele
jsme se odevzdali Bohu. Modlitba byla pronášena rychle, ale zároveň byla čistá.
Naše mysl se přilepila ke smyslu modlitby. Připoutali jsme se k modlitbě, k
našemu Kristu. Uvnitř nás se rozprostřel pokoj, radost, slzy. Pak ďábel zmizel.
Dokonce jsme mu děkovali. Taky ti řeknu, co se jednou přihodilo otci Efrémovi
(Katunakijskému).
V prvních letech, co jsme ho poznali, bojoval o modlitbu s
velkým úsilím. Jedné noci si lehnul na postel, aby si trochu odpočinul, než zase
vstane na bdění. Démoni mu zlomyslně záviděli. Modlitba otce Efréma byla ohněm.
Celá legie přišla k jeho kelii a začala křičet. Mnich se probudil; byl
vystrašen. Poslouchal a zjistil, že jsou to démoni. Jedním hlasem křičeli:
„Válka, válka!“
Mysleli si, že se bude bát jako ty. Ale co udělal mnich?
Vyskočil z postele jako blesk. Vzal své komboskini a hlasitě, kurážně
odpověděl: „Ano, ano. Válka!“ A boj začal. „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade
mnou.“ „Pane Ježíši Kriste...“
Měl takové bdění, že si ho ještě roky pamatoval. Později
také démonům poděkoval za to, že ho vzbudili. Vidíš tedy, jak se zápasí? Tak
jdi s mým požehnáním a příště dělej totéž, pokud chceš pokročit dál. Boj se
Boha. Ne Satana.
Seznámení otce Efréma Katunakijského se starcem Josefem
Hesychastou
Jednou jsme se starce Arsenia zeptali:
- Starče, otec Efrém pochází z jiného bratrstva, ale naše
pouto s ním je tak těsné a vzájemné, že ho považujeme za nedílného člena našeho
bratrstva.
- Když starec Efrém přišel na Svatou Horu (1933), zůstal u
otce Nikifora v Katunakii. Ten pozoroval u mladíka tolik horlivosti a
zbožnosti, že ho navzdory jeho věku postřihl na mnicha už během prvního roku. A
za další rok či dva z něho udělal kněze.
Starec Arsenios pokračoval: „Otec Nikifor byl ke svým
mnichům velmi přísný. Museli celý den pracovat a velmi se postit. Když však
došlo na modlitbu a duchovní vedení, nevěděl si rady. Mnich bez modlitby se
neliší od laika. Co však učiní milující Bůh, vidí-li takového zapáleného a
žíznivého mladíka?
Krátce předtím, než byl Efrém vysvěcen na kněze, pozval
starec Josef otce Nikifora do naší kelie, aby pro nás sloužil liturgii.
Božím řízením vzal otec Nikifor s sebou i svého mladého
žáka. Jakmile ho starec Josef uviděl, pomyslel si: ,Ach, to je žíznivý jelen, kterému nedávají pít.
Tento mladý mnich potřebuje pomoc, ale jak bych jen mohl vstoupit do cizího
ovčince?ʻ Ponechal
proto celou situaci na Bohu, který jednal takto: Ještě téhož roku poslal otec
Nikifor mladého mnicha, aby byl vysvěcen na kněze. Starec Josef nepromarnil
příležitost. Poprosil otce Nikifora, aby k nám posílal nového kněze sloužit
pravidelně liturgii.
Stal se zázrak. Otec Efrém přišel jednoho dne do skitu svatého
Basila. Po liturgii pak pozval starec Josef mladého kněze do své kelie.
- Jak to jde, mé dítě?
- Velmi dobře, starče.
- Ale já nevidím, že by ses měl dobře. Nerozpakuj se a pověz
mi, co se děje.
Postupně si mladý kněz dodal odvahy a pověděl starci:
- Je tohle mnišský život, starče? Pracovat od rána do večera
a nejen to – být i urážen. Neslyšet jediné milé slovo! Kam se poděla ctnost?
Kde je láska? Kde modlitba?
- Buď opatrný, mé dítě. On je tvůj starec. Bůh ti ho poslal.
Nemůžeš ho opustit a kritizovat.
- Ale je tohle duchovní vedení od starce?
- Poslouchej, mé dítě. Víš, že jsi slíbil zříct se světa, a
přitom teď hledáš čest a chválu? Potom se ovšem pleteš. Chceš-li být Kristovým
služebníkem, měl bys rovněž přijmout vše, co pro nás Kristus vytrpěl – posměch,
urážky, ponížení, dokonce plivance a bití. Pokud to všechno vydržíš, pak na
sebe bereš svůj malý kříž a následuješ Krista. S pohodlím, falešnými poctami a vybíravostí
nelze dojít spásy ani pokroku.
Žíznivá duše nasávala jako houba všechna tato a další slova.
Nato otec Efrém odpověděl:
- Děkuji ti, starče, za všechno, co jsem dnes slyšel.
Všechno přijímám. Mám jen jeden dotaz. Neměli bychom se my, mniši, naučit
modlit?
Když to starec uslyšel, objal ho a pověděl:
- Velmi správně, mé dítě. Od této chvíle buď poslušný svému
starci, ale co se týče modlitby – to je má práce. Od dnešního dne budeš
neustále říkat: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“ a v noci budeš
dodržovat pravidlo, které ti dám.
Toho dne byla duše mladého muže vzkříšena. Modlil se bez
přestání, bděl každou noc a za několik měsíců byl pod starcovým vedením zapálen
Božím plamenem.
Od té chvíle byl otec Efrém naší nedílnou součástí. Starec
Josef mu dokonce pomohl se zdravím, neboť otci hrozila tuberkulóza. Objednal
pro něho sýr, máslo, vajíčka, mléko apod. Mladý mnich zpočátku namítal, ale z poslušnosti
k starci všechno snědl a uzdravil se. Byl vděčný starci, který dělal ústupky,
když to bylo nutné, ačkoli my (otcové Josef a Arsenios) jsme žili velmi přísně.
Jedinou věcí, v níž starec Josef nedělal kompromisy, byla poslušnost."
Na závěr toho, co jsme zde zmínili o otci Efrémovi, stojí
ještě dodat, že starec Arsenios si velmi cenil jeho ctností. Říkával: „Ach,
bojovali jsme tvrdě a on nás převýšil jen svou poslušností. Ovšem jeho
poslušnost byla mučednická. Starec otce Efréma byl velmi přísný, ale on vytrval
až do konce. V tom spočívá jeho hodnota. Nechť nám požehná.“
Otec Athanasios
Dodejme ještě několik slov o otci Athanasiovi, který byl
rodným bratrem starce Josefa (...)
Od té chvíle, co se zřekl světa, uvalil na sebe přísnou
podmínku nikdy neopustit Svatou Horu a rovněž nikdy nepřijmout profesionální
lékařskou péči. To dodržoval bez porušení až do konce svého pozemského života.
Po té, co přišel do skitu sv. Basila, zastával vnější
práce, čímž ulehčil břímě straci Arseniovi, který se omezil na ruční práce.
Otec Athanasios nosil často celé hodiny na svých zádech těžký náklad. Chodil do
monastýrů prodávat ruční výrobky a vyměňoval je za potřeby pro kelii starce
Josefa.
Dokonce i později, kdy se bratrstvo přemístilo do Nového
Skitu, zastával otec Athanasions nesobecky své povinnosti „osla“, jak sám s
humorem říkal. Každý den až do oběda chodil nahoru a dolů, aby pomohl otcům.
Vždycky se usmíval, sladce vyprávěl a dával poučení. Jedl skromně
a miloval bohoslužby. V Novém Skitu byl vždy první v chrámu, kde zastával
službu žalmisty. I když neměl formální hudební vzdělání, zpíval tak melodicky a
čistě, že udělal dojem i na velké zpěváky, zvláště když chválil Přesvatou
Bohorodici s archandělskou písní Axion estin
(Jest vpravdě důstojno).
Každý, kdo se s ním setkal, si pamatuje, že modlitba a
oslava Boha nikdy neopustily jeho rty. Kdokoli ho pozdravil – třeba i cizinec
–, otec Athanasios se mu poklonil a chtěl políbit jeho ruku, i když to byl
laik.
Poslední tři roky žil otec Athanasios v monastýru Filotheu,
kde byl zářným příkladem pro mladší bratry. Dokud měl sílu, byl vždy první na
bohoslužbách.
Po té, co se jeho zdraví začalo zhoršovat, byl omezen
na svou kelii. Zároveň mu tak otekly nohy, že mu praskly žíly a vytvořili
hlubokou ránu, v níž byly vidět kosti. Děsivé však bylo – a byl jsem toho
svědkem –, že mu z ran lezli červi. Mnich Sáva, zbožný a zkušený doktor
monastýru Filotheu, otce marně prosil, aby mohl jeho rány obvázat a ošetřit.
Starec – jistý si tím, že se blíží čas jeho spásy – nechtěl porušit
podmínky, jež na sebe vzal na počátku své mnišské cesty. Proto bez známky
stížností říkával: „Mé děti, nejlepší bude, když se budete modlit, aby si Pán
vzal brzy moji duši.“
Za pár dní zesnul v Pánu mučednickou smrtí. Byl přidán k
zesnulým otcům svého bratrstva v roce 1984 během paschálního období.
Vybráno a přeloženo z knihy Elder Arsenios the Cave-dweller (1886–1983): Fellow Ascetic of Elder
Joseph the Hesychast. The Holy Mountain 2005.
Žádné komentáře:
Okomentovat