pondělí 12. ledna 2015

Christos Yannaras – Lidská práva a pravoslavná církev



Jaký je význam termínu „lidská práva“?

Adjektivum „lidská“ se váže ke všem lidem obecně. „Práva“ náleží každému člověku zvlášť, bezpodmínečně a bez výjimky. Každá individuální existence, jsa lidskou, je nositelkou práv.

Slovo „právo“ odkazuje k nároku jedince, který je umožněn nějakým obecně přijatým (a tudíž pro všechny závazným) zákoníkem. Zákoník („společenská smlouva“) potvrzuje, že právo je zákonné, tj. závazné pro všechny, pro každý individuální nárok.

Zákonná ochrana individuálních práv je základním rysem moderny. Teoreticky je založena na filozofii osvícenství (konec osmnáctého století). Pojetí práva bylo na Západě známé od středověku, ačkoli není přesně jasné, kdy byl tento termín poprvé použit. Avšak ve středověku se práva týkala jen některých jedinců či určitých společenských tříd. Radikální inovace moderny spočívá v tom, že učinila práva „lidskými“, tj. společnými všem lidem bez rozdílů.

Ochrana lidských práv se stala symbolem moderní západní civilizace. Spolu s osvojením si vyspělé technologie je přijetí právních závazků (mezinárodních smluv) za účelem ochrany individuálních práv považováno za důkaz civilizované společnosti moderního světa. Pochopitelně ale nejsou země, které tyto mezinárodní smlouvy podepsaly a pak je zavedly do svých vlastních právních systémů, vždy důsledné v povinnostech, ke kterým se zavázaly. Lidská práva nejsou dodržována ani v mezinárodních vztazích a strategiích velkých mocností.

To znamená, že ochrana lidských práv zůstává morálním problémem. A morálka vždy a okamžitě vyvolává otázku: kdo a s jakou autoritou definuje morálku, kdo zavazuje lidi, aby se řídili jeho pravidly? Je to Bůh a jeho zákon, vyjádřený náboženskými institucemi? S tímto pohledem měl evropský Západ (v tzv. středověku) velmi negativní historickou zkušenost. Náboženská etika byla ve vědomí lidí spojována se sociální nespravedlností, mučením, zvůlí, děsivými tresty, ideologickým terorismem.

Středověká zkušenost vedla modernu k polemickému odmítnutí jakýchkoli metafyzických základů morálky a práva. Odmítnutí metafyziky (meta ta fyzika) vyústilo do absolutního potvrzení přirozenosti (fyzis). Hlavní ideou bylo, že normativní principy a pravidla spravedlnosti by neměly být vyvozovány z hypotetického „Božího zákonu“, který je libovolně využíván náboženskými institucemi, ale z logických zákonů přirozenosti, která je objektivní a kontrolovatelná.

Člověk je od přirozenosti logickou existencí; rozum je přirozenou charakteristikou každého. Tím pádem jsme schopni odvozovat normativní morální principy z logických definic obecného dobra a zájmu. Samozřejmě za předpokladu, že každý člověk bude svou vůlí zavázán obecné (přirozené) logice a odpovědně přijme podmínky „společenské smlouvy“.

Takto proniklo pojetí „přirozeného práva“ do moderny s ohromným nárůstem nejrůznějších oblastí a sektorů. S tím přišla rovněž idea „přirozeného“ práva pro každého „přirozeného“ člověka, jež je nadřazeno společenským, třídním, ekonomickým či jiným diferenciacím. Náboženství bylo přísně odděleno od sociální organizovanosti a stalo se osobní záležitostí; rozdělení na „posvátné“ a „sekulární“ (církev a stát) je dnes považováno za institucionální sine qua non západních společností. Pochopitelně hned na konci osmnáctého století – v atmosféře nadšeného stvrzení přirozenosti a odmítnutí metafyziky – předpověděl markýz De Sade, že logika přirozenosti není vždy dobrotivá a že lidské biostruktuře je naopak vlastní zločin. Hrůza lidského chování, naprostá destrukce jakéhokoli smyslu pro lidská práva pak vyvrcholila během dvacátého století. Dokonce i dnes, kdy je globální hegemonie Západu vychvalována jako triumf obrany lidských práv, jsou součástí každodenní agendy na mezinárodním poli praktiky genocidy, etnických čistek, vraždění nevinných lidí, mučení, policejního dohledu a cenzury či dokonce otroctví. Stačí připomenout tragédii Palestinců, Kurdů, Srbů či severního Kypru, abychom si uvědomili, že Západ obvykle rozhodne, komu jsou lidská práva přiřknuta a komu odepřena.

Vzniká ovšem zásadní otázka, kterou odborníci na lidská práva nechávají bez odpovědi. Proč antické Řecko, jež vytvořilo v lidských dějinách politiku (jakožto „umění“ i „vědu“ zároveň) a dosáhlo ohromných výsledků v demokracii, naprosto ignorovalo ideu „lidských práv“? Stejnou otázku lze vztáhnout i na římské právo, jež zásadním způsobem ovlivnilo nové formy evropského práva a jež rovněž pojetí „lidských práv“ neznalo. Měli bychom z toho snad vyvozovat, že klasická antika, na kterou je Evropa tak pyšná, byla lhostejná k ochraně lidského života, cti a důstojnosti?

Pokusím se na to krátce odpovědět, protože otázka absence lidských práv v antice se vztahuje k mému hlavnímu tématu.

Radikální inovace antického Řecka v lidských dějinách spočívala v tom, že transformovalo prosté soužití do podoby polisměsta; že transformovalo potřebu kolektivnosti do „vykonávání pravdy“. Antické město je státem se sociálními vztahy, který vzniká tehdy, když cíl a osa kolektivnosti není utilitární, nýbrž metafyzická. Tento cíl je nápodobou toho, „co vpravdě existuje,“ způsobu existence „podle pravdy“, v neporušitelnosti a nesmrtelnosti. A tento způsob je „obecnou“ (tj. univerzální) logikou, logikou harmonie a řádu, která činí ze světa kosmos. 

Nápodoba společenství vztahů „podle pravdy“ je uměním a vědou politiky transformace kolektivnosti do města. To nemůže být individuální snahou s individuálním cílem; je to z definice společenská událost, „společné vykonávání“. A lidé, kteří se ho účastní, jsou občany: sdílejí nejvyšší čest svými životy a vztahy tvořit „pravdu“, způsob existence toho, „co vpravdě existuje.“

V moderně chrání „individuální práva“ jedince před svévolným výkonem moci. Ale v antickém Řecku znamenala moc všechny občany dohromady (demos) – „stát“ (κράτος, moc) patřil demos (demokracie). Každý občan „se podílí na rozhodování a moci“: od okamžiku, kdy je občanem, je z definice schopen nést jakoukoli politickou poctu (proto byly občané náhodně vybíráni, nikoli voleni).

Jelikož je politická funkce „posvátná“ (slouží pravdě), stává se posvátným i tělo občana. V antickém Řecku byly nemyslitelné tresty, které by občanovi způsobily tělesnou újmu (bičování, bití atd.); bylo nemyslitelné potupit občanovo tělo. A rovněž nemyslitelná byla role popravčího: Sokrates, který upřednostnil smrt před vyhnanstvím, vypil sám bolehlav – nebyl, kdo by ho zabil.

Můžeme tím pádem pochopit, že ochrana „individuálních práv“ byla v antickém Řecku zcela nepotřebná – tato idea se neslučovala s řeckým pojetím politiky. Čest být občanem skýtala mnohem více privilegií než konvenčně poskytnutá (skrze zákoník) ochrana individuálních práv dnes.

Paradigma antického Řecka nám pomůže pochopit postoj pravoslavné Církve (pakliže vyloučíme „pravoslavnost“ naší doby s jejími institucionálními zástupci) tváří v tvář otázce „lidských práv“. Není náhoda, že apoštolské (tj. vytvořené Kristovými apoštoly) křesťanské komunity si vypůjčily z politického života antického Řecka termín „ekklesia“, aby jím vyjádřily svou identitu a odlišnost od jiných „náboženství“.

Ve „shromáždění lidu“ antického Řecka se občané neshromažďovali primárně za tím účelem, aby diskutovali, posuzovali a rozhodovali, ale aby vytvořili, konkretizovali a vyjevovali polis (způsob života „podle pravdy“); stejným způsobem se křesťané neshromažďovali primárně za tím účelem, aby se modlili, chválili a katechizovali, ale aby vytvořili, konkretizovali a vyjevovali eucharistickou večeři, způsob života „podle pravdy“, neporušitelnosti a nesmrtelnosti: nikoli nápodobu kosmické „logiky“, ale trojičního obecenství Osob, společnosti, jež utváří pravdivou existenci a život, neboť „On je Život“ (1J 4, 16). Ti, kdo se na této eklesiální události účastní – ať už zloději, publikáni, nevěstky a hříšníci – nepotřebují ustanovit individuální práva. Být účastníkem a členem Církve znamená, že člověk existuje, aby miloval a byl milován – tudíž je vzdálen jakémukoli očekávání vlastní ochrany skrze legislativu, jež je „závazná pro všechny.“

Tato historická transformace politického života antického Řecka do eucharistického obecenství křesťanské Církve má dva hlavní důsledky:

Zaprvé: řecký politický model byl historickou skutečností, jež ukázala radikální rozdíl mezi Církví a náboženstvím. Církev je událost a způsob obecenství mezi osobami; je cestou lásky, tj. svobody existence od přirozenosti, svobody od fyzických omezení času, opotřebení a smrti. Náboženství je naopak individuální událostí, subjektem přirozené potřeby každého člověka uctívat a usmířit neznámé a transcendentní – je to individuální snaha po individuální víře, individuálních ctnostech, individuálním ospravedlnění, individuální spáse.

V prvním případě (tj. Církvi) je individuální identita uskutečněna a vyjevena skrze sebe-přesahování a sebe-obětování. Je to identita toho, co nazýváme osobou, tj. existence spolu s činnou, tvořivou jinakostí, jež je plodem vztahů obecenství, lásky a svobody od ega. V druhém případě (tj. přírodním náboženství a religiózních verzích křesťanství na Západě i Východě) hledá jedinec ospravedlnění a spásu, zajištění své egocentrické metafyzické ochrany skrze ctnosti, dobré skutky apod.

Dále pak není náhodné, že náboženský individualismus předcházel v evropských dějinách (od dob Karla Velikého) egocentrismu religiózního křesťanství a stal se rysem absolutního významu individuálních práv v moderně. Po té, co byla odmítnuta tyranie metafyziky, byla individuální metafyzická spása nahrazena sekularizovanou (právní) ochranou. A tak vznikl politický systém tzv. zastupitelské demokracie, který je protikladem demokracie antického Řecka (stejně jako je religiózní individualizované křesťanství v protikladu k pravoslavné Církvi).

Druhým důsledkem transformace politického života antického Řecka do eucharistického obecenství křesťanské Církve je ochrana a vyjádření rozdílu mezi metafyzikou a ideologií: různé formy „teokracie“ nemají vůbec žádný vztah k politice antického Řecka jakožto „vykonávání pravdy“, ale ani k eklesiálnímu vytváření obrazu trojičního obecenství. Teokracie je využití metafyziky (jakožto svrchované moci) za účelem zavedení normativních principů chování či mocenských cílů silou ve společnosti (viz džihádistickou muslimskou tradici ve větě „V Boha věříme“, která se objevuje na každém americkém dolaru). Ale jakékoli zneužití metafyziky k sekulárním cílům transformuje metafyziku do ideologie, do psychologické iluze.

V případě antické demokracie a pravoslavné Církve se sociální událost nemůže stát objektem ideologických pravidel či cílů, neboť její dynamické uskutečňování je cílem samo o sobě. Vztahy, které uskutečňují obecenství života, jsou v obou případech jedinečným cílem kolektivnosti, neboť vytvářejí to, „co vpravdě existuje“ (i když dvěma různými způsoby).

Metafyzika se stává objektem ideologie (vedoucím až k takovým fenoménům jako „teokracie“, „království z Boží milosti“, papocaesarismus, caesaropapismus či fundamentalismus), když ztratí svůj ontologický obsah (tj. tázání se po existenci, po příčině a smyslu bytí). Metafyzika bez ontologie slouží individuální psychologii (priorita individuálních pocitů, sentimentálních „jistot“ a různých „přesvědčení“ chránících ego). A metafyzika si tyto psychologické „jistoty“ a „přesvědčení“ vypůjčuje od ideologie.

Samuel Huntington ve své slavné knize Střet civilizací (knize udivujících nepřesností a ohromné interpretační svévole) obviňuje současné společnosti, jejichž kultura byla často rozvíjena pravoslavnou tradicí, z neschopnosti asimilovat principy ochrany individuálních práv. V jeho chápání jsou problémy těchto společností s adaptací na současné požadavky západních ideologií, jako jsou „pluralismus“ či „tolerance k odlišnosti“, výsledkem této neschopnosti.

Pravoslavná eklesiální tradice pochopitelně nezná ideu kolektivity jako societas, jako „sehnutí jedinců před uskutečněním společných zájmů.“ Nezná kolektivnost jakožto aritmetický součet nerozlišených jedinců, nezná lidskou koexistenci jakožto pouhé soužití na bázi racionálního konsensu, nezná ideál společnosti jedinců bez vzájemného vztahu. Koncepci sociálního a politického života, která je udržována v pravoslavné eklesiální tradici, jsme již krátce nastínili, stejně jako jsme zmínili nesmírnou hodnotu lidské osoby, kterou tato koncepce obnáší.

Avšak v pravoslavné literatuře rovněž existuje pochopení a respekt k principu ochrany individuálních práv, který byl zaveden západní modernou. Čím více (společnosti složené z osob, projevení osobní jedinečnosti, jinakosti a svobody skrze společenské vztahy), tím méně (zákonné, institucionální a uniformované ochrany každého jedince od svévole moci). Jako pravoslavní rozumíme tomu, že po historických zkušenostech, kterými prošel Západ během středověku, je ochrana individuálních práv důležitým výsledkem.

Nicméně dopustili bychom se násilí na historické paměti a kritickém myšlení, kdybych zároveň popírali, že ve srovnání s antickým městem či byzantskou (a post-byzantskou) komunitou je ochrana lidských práv před-politickým výsledkem. Je to neoddiskutovatelný úspěch, který však ještě nedosáhnul (a možná ani neporozuměl) prvotního a základního významu politiky: politiky jakožto společného vykonávání života „podle pravdy“, politiky tvořené kolem osy ontologie (a nikoli sobeckých zájmů).

Pojetí „individuálního práva“ není jen výtvorem osvícenské filozofie a není charakteristické pouze pro civilizaci moderny. V současné historické realitě jsou práva jedince primárním materiálem pro uskutečnění moderního „paradigmatu“ – našeho současného způsobu života. Ve fungování politiky a ekonomie, v „sociálním boji“ či v individuálních existenciálních otázkách (např. eutanazie) jsou „práva jedince“ považována za jasné kritérium jakéhokoli činu, plánování či logické platnosti.

Vedle toho obrovské množství literatury upozorňuje na nepopiratelnou krizi moderního kulturního „paradigmatu“. Autoři obecně uznávají historický konec mnoha základních souřadnic moderny: konec ideologií, konec parlamentního systému, konec racionalismu atd. A nejedná se o pouhou teoretickou spekulaci. Každý občan tzv. rozvinutých společností má každodenní přímou zkušenost s rychlým úpadkem a odcizením se základním rysům moderny.

Komercializace politiky, její podřízenost zákonům publicity a vymývání mozků mas doslova zrušily „zastupitelský“ parlamentní systém. Politici nezastupují občany a jejich zájmy, ale ekonomický kapitál volební propagandy – zájmy poskytovatelů financí. V mezinárodní oblasti vedlo propojení ekonomických a politických zájmů ke společenské korupci, která se dramaticky zvyšuje skrze nemorálnost médií a jejich fungování na základě reklamních triků a „čtivosti“. Armádní zakázky udržují války a konflikty a obchod s drogami ničí mladou generaci. Víra v racionálnost „společenské smlouvy“ se už dávno zhroutila; zdá se, že převládá pouze logika antagonismu jednotlivých zájmů.

Tak výrazné symptomy nejsou nikdy výsledkem pouhého morálního úpadku; jsou jasnými důkazy o konci jednoho kulturního „paradigmatu“. Paradigma moderny bylo založeno na egocentrismu „lidských práv“. Jeho alternativou je kulturní paradigma, vycházející z obecenství a z ochrany lidské existenciální pravdy a autenticity.


Theologia 73, 2003, s. 381–387; The Orthodox Churches in Pluralistic World, ed. Emmanuel Clapsis (Geneva: WCC Publications, 2004), 83-89.


Řecký teolog a filozof Christos Yannaras (1935) je autorem více než padesáti knih (např. Postmoderní metafyzika, Osoba a eros, Pravoslaví a Západ), přeložených do mnoha světových jazyků. Působí jako emeritní profesor na athénské univerzitě Panteion a jako hostující profesor na řadě západních univerzit.

1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Výměna kdekoli - Čas jsou peníze. Obchodujte na počítači, tabletu a mobilu

    Otevřené obchody na eToro: 227,651,647

    OdpovědětVymazat