Evangelia popisují, jak s sebou vzal Ježíš své tři učedníky
– Petra, Jakuba a Jana – a vystoupil s nimi na horu, aby se modlil. Během
modlitby se Kristova tvář a roucho proměnily v zářícím světle, bílém tak, „jak
ho žádný bělič na zemi učiniti nemůže“ (Mk 9,3). V tomto světle se učedníkům
zjevili také starozákonní proroci Mojžíš a Eliáš, kteří s Kristem začali
rozmlouvat. Nepopsatelný zážitek je shrnut do Petrových slov: „Mistře, dobréť jest
nám tuto býti“ (Mt 17,4). Na památku toho chtějí učedníci vystavět tři stánky,
neboť právě probíhal židovský svátek Sukot (Svátek stánků).
Vtom byli „zastíněni světlým oblakem“, v němž zazněl hlas:
„Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.“
(Mt 17,5). Učedníci padli v bázni před Bohem tváří k zemi. Ježíš k nim
přistoupil, dotknul se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se“ (Mt, 17,7). Po těch
slovech uviděli učedníci před sebou pouze svého Mistra. Když sestupovali z hory
dolů, Ježíš jim přikázal: „Žádnému nepravte tohoto vidění, dokudž by Syn čověka
nevstal z mrtvých“ (Mt 17,9).
Hora, na které byli učedníci svědkem Kristova proměnění,
nemá v evangeliích konkrétní jméno. Církevní tradice ji však ztotožňuje s horou
Tábor v Galileji. Je to jeden z vrcholů, na nichž se dává Bůh přímo poznat
člověku. Proměnění na hoře Tábor tak spojuje Nový zákon se Starým. Bůh se
zjevuje Petrovi, Jakubovi a Janovi, stejně jako se dříve zjevil Mojžíšovi a
Eliášovi na hoře Sinaj (Oréb). Starozákonní příslib spásy, kdy bude člověk moci opět hovořit s Bohem
„tváří v tvář“, je naplněn v Kristu. „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi
se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.“ Kristus přichází, aby vymanil člověka z
hříchu, který ho vzdaluje od Boží přítomnosti, a přivedl ho zpět k Otci.
Zjevení na hoře Tábor je zjevením celé Boží Trojice. Podle
sv. Řehoře Teologa je táborské světlo manifestací božství, jež je společné všem
třem Božím Osobám: „Božství se projevilo vůči učedníkům na hoře jakožto
světlo.“[1]
Bůh přichází k člověku v jediné záři „nepřístupného světla“ (sv. Basil Veliký)
a zároveň ve třech Osobách: Bůh Otec prostřednictvím hlasu, Syn
v proměněném těle a Duch svatý skrze světelný oblak. Stichiry, zpívané na
jitřní bohoslužbě svátku, to vyjadřují ve zhuštěném básnickém tvaru takto: „Ve
Tvém světle, jež se dnes zjevilo na Táboru, spatřili jsme Otce jako světlo i
Ducha jako světlo.“
Světlo božství přesahuje hranice pozemského, jak o tom
svědčí citovaný text evangelia. Pravoslavné výklady svátku se drží východního
patristického učení od kappadockých Otců po sv. Řehoře Palamu a hovoří o tzv. nestvořeném světle. Účastí na něm se
naplňuje spása člověka – tzn. v definitivním překonání propasti mezi stvořeným
a nestvořeným, mezi člověkem a Bohem. Člověk se sjednocuje se svým Stvořitelem,
vstupuje do vztahu s Ním skrze Boží energie, jež se projevují jako světlo.
Kdyby neměl člověk účast na těchto nestvořených energiích, přímé poznání Boha,
tj. vztah s Ním, by mu bylo odepřeno. Bůh by zůstal uzavřen v majestátu svého
nedostupného božství. Podle pravoslavného učení však Bůh zahrnuje člověka do
své slávy, dává se mu poznat ve svých zbožšťujících energiích, ale zároveň
zůstává transcendentní ve své podstatě, přesahující jakékoli poznání.
Kristovo proměnění na hoře Tábor tedy nebylo něčím
nepřirozeným. Kristus se neukázal učedníkům ve své slávě (2 Pt 1,17), aby potom opět
přijal svou „normální“, pozemskou podobu. Naopak – byli to učedníci, kdo
nevnímali, kým Kristus ve skutečnosti je. Spíše než o proměnění Krista se tak
jedná o proměnění učedníků, kteří v Ježíšovi konečně poznali Božího Syna. Sv.
Jan Damašský ve svém kázání na tento svátek rozvíjí úvahu, že Kristus na hoře
otevřel učedníkům oči, aby konečně spatřili jeho skutečnou podobu: „Kristus je
proměněn nikoli tím, že by na sebe přijal nějakou vlastnost, kterou dříve
neměl, nebo že by se změnil v něco, čím nikdy nebyl, ale tím, že zjevil svým
učedníkům, kým skutečně je, že jim otevřel oči a vrátil zrak těm, kdo byli
slepí. Neboť jakmile zůstal tím, kým byl předtím, ukázal se učedníkům ve své
záři; On je vskutku pravým světlem, jasem slávy.“[2]
Proto také svatí Otcové zdůrazňují, že událost Proměnění
není pouze poukazem na Kristovu budoucí slávu na věčnosti, ale že zjevuje
Krista takového, jakým je pořád – jen my to nevidíme. A v tom také spočívá
nesmírná aktuálnost svátku: spatřit Krista, jaký skutečně je, a spolu s ním
vstoupit do nekonečné plnosti božství. Jsme toho ale schopni? Jak očistit svůj
zrak?
Sv. Silván Athoský říká, že Bůh se dává poznat těm, kdo
následují jeho přikázání (stejně jako následovali učedníci Krista, aby se s ním
pomodlili na hoře): „K tomu, aby člověk poznal Pána, nemusí být ani bohatý, ani
učený, ale musí být poslušný a zdrženlivý, mít pokorného ducha a milovat svého
bližního. A Pán si zamiluje takovou duši a sám sebe jí zjeví.“[3]
Svátek Proměnění je tedy příležitostí znovu si uvědomit a
zakusit, že Kristus se dává poznat ve světle svého božství každému, kdo odpoví
na jeho výzvu k následování. Boží milost už nezáří jako na hoře Tábor zvenčí,
ale osvěcuje zevnitř ty, kdo se s Bohem sjednocují skrze přijímání svatého Těla
a Krve. Zbožštění není vyhrazeno pouze několika osamělým mystikům, ale náleží
celé Církvi. Dobře to shrnul sv. Řehoř Palama právě ve své řeči na obranu hésychastů:
„Jestliže Boží Syn ve své neporovnatelné lásce k člověku nejenže sjednotil svou
božskou Osobu s naší přirozeností tím, že se oděl v živé tělo a v duši
obdařenou inteligencí, ale dokonce se sám sjednotil s lidskými osobami skrze
přijímání svatého Těla, a když se tímto stal s námi jedním tělem (Ef 3,6) a
učinil z nás chrám nerozdílného božství, neboť v samotném Kristově Těle přebývá
plnost Boha (Kol 2,9), jak by nemohl osvítit ty, kdo mají po zásluze účast na
božském paprsku Jeho Těla, jež je v nás, a rozžal jejich duše stejně, jako
osvítil těla svých učedníků na hoře Tábor? Toto Tělo, zdroj světla milosti,
však nebylo v den Proměnění ještě sjednoceno s našimi těly; osvítilo zvenčí ty,
kdo k němu důstojně přistoupili a seslalo osvícení do duše prostřednictvím
fyzických očí; ale nyní, když je s námi sjednocen a existuje v nás, osvěcuje
duši zevnitř.“[4]
Táborské světlo proudí z každé liturgie, která je na svátek
Proměnění sloužena. Na její závěr se posvěcují hrozny, ovoce a zelenina,
čerstvá úroda. Člověk tak může dostát svého úkolu být – podle sv. Maxima
Vyznavače – prostředníkem mezi světem a Bohem. Sjednotiv svou bytostí opačné
póly stvoření (hmotné a duchovní, nebe a zemi, muže a ženu), přináší Bohu plody
země, aby byla rovněž naplněna Jeho milostí. Zbožšťující energie se vlévají do
celého světa, který se tak navrací do svého původního stavu neporušitelnosti.
Poznámky:
Žádné komentáře:
Okomentovat