Mé drahé dítě v Kristu, N.,
raduj se v Pánu.
Obdržel jsem Tvůj dopis a obzvláště rád jsem si
přečetl Tvé otázky a viděl Tvůj zájem o noetickou modlitbu.
Pokusím se Ti odpovědět podle toho, co jsem sám
zakusil a poznal za ta léta, co jsem byl v poslušnosti a pod vedením mého
svatého starce Josefa (Hesychasty – pozn. překl.) či jako sám asketa a později
spolu s mnišským bratrstvem.
Ptáš se, zdali je noetická modlitba pro všechny
křesťany, nebo jenom pro mnichy.
Z toho, co píší svatí otcové, a také ze své
vlastní zkušenosti duchovního otce můžeme říct, že noetická modlitba je pro
všechny křesťany. Tím však nemyslím heretiky, natož pak lidi jiné víry. Vysvětlím Ti, proč. Předtím, než je člověk pokřtěn, nemá milost, protože ji
vyhnalo Adamovo porušení Božího přikázání. Milost se v nás obnovuje svatým
křtem. Jak by tedy bylo možné nalézt v sobě opět Boha bez milosti křtu?
Metoda, kterou používají jinověrci, je duchovním
oklamáním (plani, prelesť).
Nedávno k nám přišel jeden Řek z Německa.
Požádal mě, abychom spolu hovořili o noetické modlitbě. Souhlasil jsem. Řekl
mi:
- Otče, jsem mystik jako vy.
- Mystika? Kde ses to naučil?
- Žiju léta v Německu. Poznal jsem
tam i jiná náboženství. Mají s námi mnoho společného. Hodně se mi líbilo,
že meditují o modlitbě. A nejdůležitější je, že se dostávají do stavu extáze a
kontemplace jako svatý Pavel.
- Počkej, drž se od toho dál. Nevěř jim.
Jsou oklamáni.
- Ne, otče. Taky jsem se zapojil a sám ty
věci zažil.
Aniž bych se nechal přesvědčit, zeptal jsem se ho:
- A jakou meditaci tedy děláš?
- Posadím se se zkříženýma nohama a
obrátím hlavu vzhůru k nebi. Skrze to jsem poznal, že všichni na světě
věří v téhož Boha. Hinduisti se modlí ke svému Bohu a buddhisti zase
ke svému. My se můžeme modlit ke Kristu.
- A pokud se můžu zeptat, jak se modlíš
ty?
- Ach, v tom spočívá tajemství, které
neznáte. Představujete si v mysli, že letíte k nebesům; že vidíte
létat anděly; že vidíte zlaté paláce, světla, záři atd. a nakonec vidíte
Krista, v zářícím světle, sedícího na ohnivém trůnu. Celou svou pozornost
soustředíme na to, co si představujeme.
- Počkej, oklamaný. S těmito věcmi
ztratíš i svůj rozum. Oni se takto modlí?
- Počkejte, otče, a budete žasnout a pak
můžete kritizovat. Protože svou imaginaci co nejvíc přinutíme, najednou
opouštíme i tuto sféru. A pak všechno, co jsme si až dosud představovali, přímo
vidíme. Víte, co to znamená, vidět Krista, anděly, svaté a mnoho podivuhodných
věcí?
Řekl jsem mu:
- Mé dítě, chceš vědět, co si o tom
myslím? Zanechej všech těch věcí, abys neztratil ještě i svůj rozum. My zde,
abychom v sobě nalezli Krista, naopak zavíráme před fantazií dveře. Spolu
s fantazií totiž otevíráš všechny Satanovy dveře. Čteš Písmo svaté? Věříš,
že ďábel má moc zjevit se jako anděl světla, ba dokonce jako sám Kristus?
- Ale vy mi, otče, nevěříte? Vždyť jsem
vám řekl, že vidíme Krista na vlastní oči. Nikoli ve spánku. Dokonce jsem
jednou viděl i Buddhu. Je to velký člověk, ale ne jako Kristus.
Bylo mi ho líto. Řekl jsem:
- Mé dítě, škoda, že tě Satan oklamal.
Ztratíš i svou víru.
- Ne, ne, otče. Nevěřím vám. My s tím
nesouhlasíme.
Odešel a říkal si pro sebe: „Nesouhlasím s tím.
Mniši přece nemají monopol na Boha“ a podobné věci. Vidíš, mé dítě, kolik
oklamání a jaké nebezpečí v tom spočívá?
Takže jsme si, můj milovaný, řekli, že když je
křesťan pokřtěn, přijímá Boží milost, přijímá Krista. Avšak spolu
s hříchem od sebe Krista znovu vyháníme. Kristus a hřích jsou protiklady.
Proto není možné nalézt Boha, dokud stojí hřích mezi
námi jako zeď. Naštěstí má naše Církev vhodný způsob léčby, který umožní tuto
zeď zbourat. Je jím pokání a zpověď.
Mnozí přicházejí a zajímají se o noetickou modlitbu.
Nejdřív se jich zeptáme: „Byli jste u zpovědi? Chodíte ke svatému přijímání?
Žijete jako křesťané?“ Pokud řeknou, že ano, pak pokračujeme. Pokud ne,
neplýtváme nadarmo slovy.
Takže nejprve, mé dítě, začneme s pokáním a
zpovědí. Pak následujeme vedení vhodného učitele noetické modlitby.
Na otázku, zda se mohou laici modlit noetickou
modlitbu, říkáme, že ano, bez ohledu na to, jak daleko v ní pokročí.
Existují vzácné případy lidí ze světa, kteří v modlitbě pokročili více než
my mniši. Avšak to jsou výjimky.
Jinak pokud by to bylo ve světě snadné, nebylo by
pro nás nutné odejít do monastýrů a do hor. Kristus řekl Martě
v Evangeliu: „Děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.“[1]
Lidé ve světě jsou jako Marta. Ti, kdo žijí jako
křesťané, slouží Kristu, ale většinou v materiálních záležitostech.
Skutečný mnich je jako Marie, která sedí u Kristových nohou. Raduje se
z jeho slávy. Stává se Kristovým přítelem, jako Lazar, a proto má
prostředky. Má odvahu žádat, o co chce.
Avšak existují i případy, kdy se laici podobali více
Marii a mniši nepřipomínali dokonce ani Martu.
Zpovídám jeden manželský pár ze Soluně. Žasl jsem,
jak jsou důslední. Jejich dům připomíná monastýr. Žena je vždy doma. Jde ven jen
nakupovat a pro nejnutnější věci. Mají tři děti. Jakmile odejdou děti do školy
a manžel do práce, žena se na hodinu či dvě posadí a modlí se. Pak vstane.
Začne dělat domácí práce a mezitím v ní modlitba pořád pracuje jako stroj;
někdy ústy, jindy v mysli.
Jakmile se manžel vrátí domů z práce, převlékne
se a začne se modlit a číst.
Jejich děti si na tento řád navykly též. Poslechni
si, co mi jejich matka jednou napsala: „Naše děti se také naučily modlit ve
škole. Když se vrátí domů, dokončím domácí práce a dovařím. Posadím se znovu
před ikony. Děti se zvědavě ptají: ,Co děláš, mami? ̒ ,Modlím se ke Kristu, aby
nás chránil. ̒ ,A můžeme se modlit s tebou? ̒ ,Samozřejmě, děti. Kristus
vás miluje a chce, abyste s Ním mluvili. ̒ Takto se z toho stal zvyk
a my se teď všichni v čase oběda modlíme patnáct až dvacet minut a pak jíme.
Když přijde tatínek večer domů, všichni se společně
sejdeme. Někdy čteme církevní knihy, jindy vyprávím příběh z knihy, kterou
jsem četla.
Někdy se stane, že k nám přijdou hosti a trochu
naruší náš pořádek. Nicméně většina lidí nás už zná a buď přijdou poslechnout
si blahodárná slova, nebo jdou za jinými přáteli, kteří více vyhovují jejich
způsobu myšlení.
Večer využíváme co nejvíc času k modlitbě a ke
čtení.
V neděli jdeme všichni do chrámu a přistupujeme
ke svatému přijímání. S Boží milostí si na to děti zvykly a bez problémů
nás následují. Navzdory tomu, že se jejich kamarádi ve škole nepostí, naše děti
se nenechaly strhnout.“
A na závěr tato jemná dáma píše: „Náš život plyne
tímto způsobem. I když máme mnohá pokušení od zlého, cítíme, že v naší
rodině vládne Kristus, a jsme velmi šťastní.“
Tady vidíš, mé dítě, příklad ze světa, takže chápeš,
že Bůh nikoho neprotežuje. Uděluje svou milost všude. Avšak pro člověka ve
světě je velmi těžké dosáhnout duchovní výšky.
V prvním stadiu se učíme odříkávat modlitbu
neustále nahlas: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“
Pronášíme ji pokud možno hlasitě a rychle. Protože
je začátečník slabý, zlý se snaží zmást jeho mysl nejrůznějšími fantaziemi. Neustálým
a rychlým pronášením modlitby se zabraňuje mysli v tom, aby se připoutala
k fantaziím. Chci, abys v tom byl velmi opatrný. Když se modlíš,
zažeň celou svou silou jakoukoli fantazii. I když se zdá být dobrá, odežeň ji
pryč. Satan v ní má svůj ocas. Snaž se jen chápat, co říkáš. Nic jiného.
Představ si například někoho, kdo je obklíčen
zloději, kteří se snaží vykrást jeho dům. Co udělá? Je přinucen celou svou duší
volat: „Pomozte, pomozte, jsem v nebezpečí. Zloději! Pomozte mi!“
Podobně volá začátečník, rychle (a někdy nahlas):
„Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou,“ „Přesvatá Bohorodice, spasiš mě.“
Zpovídám mnichy, kteří mi říkají, že ďábel
s nimi bojuje pomocí tělesných myšlenek a dalších planých fantazií. Díky
tomu však nalezli čistou modlitbu, protože jsou přinuceni se modlit celou svou
silou.
Jsou i jiní, kteří se souhlasem shůry vidí Satana,
jenž je zastrašuje svým hrozivým zjevem, bije je a dokonce škrtí, aby se
nemohli modlit. Tak se ďábel třese před Kristovým jménem! Měl bys vidět, jak
jsou v těchto případech komboskini o 300 uzlících odříkány během chvilky a
tak rychle, až je celá mysl pohroužena do Krista.
Jeden mnich se mi vyznal, že Satan ho během modlitby
udeřil do srdce tak silně, jako by byl rozmačkán skálou. Ďábel ho doslova
dusil, dokud se mnich nepřestal v mysli modlit.
Pak ho napadlo udělat znamení kříže. V tu
chvíli byly jeho ruce svázány, takže jimi nemohl hýbat. Avšak jakým způsobem ho
Bůh osvítil? Mnich udělal znamení kříže ve vzduchu svou hlavou. To bylo ono.
Satan okamžitě přestal svírat jeho hruď i ruce a stal se neviditelným.
V ten okamžik začal mnich pronášet noetickou modlitbu, rychle a čistě. Po
té, co se mi vyznal, řekl jsem mu: „Satan tě naučil modlitbě. Teď ji zkus
zachovat.“
Noetická modlitba je také někdy nazývána modlitbou srdce.
Ptáš se, zdali může být modlitbou srdce nazývána i ústní modlitba.
Pokud není modlitba čistá, ani noetická ani ústní
modlitba nemůže být nazývána modlitbou srdce.
Modlitba srdce je ta, při níž je mysl doslova
pohlcena srdcem. Venku mohou padat bomby a dům hořet, ale mysl nechce opustit
srdce, i když může uhořet.
Přečti si život svaté Iriny Chrysovalantské, abys tomu
porozuměl. Satan zapálil oděv, který měla na sobě. Její tělo hořelo, přesto
nehybně stála, cele pohroužená do modlitby jako lampáda.
To je skutečná modlitba, která zasahuje nebe jako
blesk a vystupuje až k Božímu trůnu. Mojžíš ani nestačil otevřít svá ústa a Bůh
mu řekl: „Proč ke mně upíš?“ (Ex 14, 15). To znamená, že Mojžíš volal Boha ze
svého nitra – svým srdcem zasáhnul nebe jako blesk.
Ústní modlitba začátečníka je smíšená s jinými
myšlenkami; není čistá. Jak by tedy mohla být nazývána modlitbou srdce? Avšak –
i když je pronášena nahlas – častokrát je modlitbou srdce. To má David na
mysli, když říká: „Z hlubin bezedných volám tě“ (Ž 130, 1).
Když prosila kananejská žena Krista, aby uzdravil
její dceru, hlasitě, avšak celou duší, volala: „Smiluj se nade mnou!“ To byla
modlitba srdce. Když je mysl, mé dítě, pohroužena v Bohu, tak je modlitba
nazývána modlitbou srdce, i když je pronášena nahlas. Vychází totiž z hloubi
srdce. Srdce a mysl jsou sjednoceny s Bohem.
Další podmínka:
Abys mohl svobodně praktikovat noetickou modlitbu,
je nutné, aby ses s každým usmířil.
Žiješ kupříkladu v monastýru s 50 mnichy.
Jsi zavázán k tomu, abys každého utišil, závisí-li to na tobě. Pokud
utišíš 49 z nich, ale jedním pohrdneš – tak on zvítězí a modlitba se
nerozvine. Člověk se stane překážkou v modlitbě. Někdy je na vině někdo
jiný, kdo ti neprokáže úctu. Chceš-li nalézt Boha v modlitbě, vezmi vinu
na sebe. Žádej o odpuštění. Modli se za něho komboskini. Udělej cokoli, jen
abys ho uklidnil. Pokud je v něm démon a vyhýbá se ti, pak musíš být shovívavý.
Máme tu některé mnichy, které si podmanil démon žárlivosti, když zmátl jejich
mysl. Nemůžeme s nimi komunikovat. Přesto jsme povinni je milovat a modlit
se za ně komboskini.
Ty žiješ ve světě. Měl bys být přičinlivý a ke
každému slušný doma i v práci. Vyhýbej se těm, kdo ti mohou ublížit. Jen
si dávej pozor, aby ses před nimi nechlubil hlubším přátelstvím s jinými
lidmi. Všimnou si toho a budeš mít potíže.
Píšeš, že občas cítíš na hrudi bolest, která ti
přináší starosti a dusivý pocit. Pozorně si to hlídej, mé dítě. Jeden druh
bolesti pochází z touhy po modlitbě. Jiný pak ze zlých skutků, které zavdávají
příčinu pokušení, anebo z nepořádku.
Všiml sis, že když se nenajíš, tak tě někdy bolí
žaludek? Totéž platí o duši těch, kdo si zvykli na duchovní stravu. I mně se to
často stává. Když mám hodně starostí nebo se něco pokazí a já se v normálním
čase nedostanu k modlitbě, mé srdce pociťuje takovou bolest a touhu, že
trpím, aniž by mně kdokoli ublížil. Jsem přinucen utéct do své kelie. Skloním
hlavu k srdci, přesně tam, kde to bolí. Zadržím dech, jak jen to jde, a
dychtivě odříkávám modlitbu bez přestání. Můžu ji říct sto nebo dvěstěkrát na
jedno nadechnutí.
Ptáš se, jak je možné, modlitbu tolikrát vyslovit?
Budeme snad lhát? Modlitba je tak rychlá a čistá, až mysl sestoupí do hloubi
srdce. A bolest pokračuje. Mysl a srdce totiž kvůli zadrženému dechu hodně
trpí. Přesto to duše vyhledává. Skrze námahu a bolest je duše zaplavena
modlitbou a rozpouští se ve sladkých slzách. Duše v sobě pociťuje
přítomnost Pána. Přichází taková láska, taková touha a takový eros pro Krista a
naši Přesvatou Bohorodici, že v ten okamžik je tvou největší radostí
nechat si setnout hlavu pro Krista. Tehdy jsem pochopil, jakou radostí bylo pro
naše světce mučednictví. Vydali se cele Kristu, a proto v nich neustále
vládl tento silný eros.
Jindy v sobě duše pociťuje bolest, aniž by byla
připravena o modlitbu. To znamená, že se musíme přinutit víc modlit. Je to
varování, že přijde nějaké pokušení. Proto se musíme dobře obrnit. Jindy to
však znamená, že modlitbu potřebuje někdo jiný. Ten, kdo činí ve vědě modlitby
pokroky, si to uvědomí. Když si toho všimnu, začnu se modlit za lidi, o nichž
vím, že to potřebují. Když dosáhnu konkrétní osoby, která obzvláště potřebuje
pomoc, pak má duše spontánně přetéká vroucími slzami. Potom se srdce obměkčí,
bolest zmizí a duše se naplní láskou k Bohu a k osobě, která
potřebuje pomoc.
Později ti to lidé potvrdí. Vyznají se, že v tu
chvíli trpěli velkou potřebou pomoci. Stalo se mi to mnohokrát. Bolest se
zvětšuje u opravdových bojovníků, když je potřeba v Církvi, v národě
nebo obecně ve světě. Můj svatý starec mi vyprávěl, že když vypukla druhá
světová válka, v jeho srdci se roznítila taková bolest, takový plamen,
jenž se podobal plameni v peci. Byl přinucen všeho nechat a ve dne v noci
se intenzivně modlit, jako nikdy předtím. Věděl, že se stalo něco vážného. Brzy
přišla zpráva o válce. Ach, ten plamen starcovy modlitby! Kdybys jen věděl,
kolik vojáků zachránil od kulky!
Řekli jsme však, že existuje i jiná bolest, která
pochází od nepořádku a od ďábla. Poznáš to, když z neopatrnosti nebo
dokonce z démonické spolupráce zarmoutíš svého bratra. Jakmile se na tebe
bratr rozčílí, okamžitě ve své hrudi ucítíš bolest spojenou se zmatkem a
neklidem. Pokud jsi na vině, pospěš si, vzdej mu úctu a požádej o odpuštění.
Obměkči srdce druhých, pokud chceš, aby Bůh obměkčil Tvé srdce.
Stává se také, že i když jsme v právu, náš
bratr si myslí, že vina je na naší straně. I v tomto případě však
participujeme na jeho démonickém nepořádku. Znovu bychom mu měli vzdát úctu. Ať
už to chceme, či nikoli, vezmeme vinu na sebe, pokud chceme, aby se naše duše
zklidnila. Chraň nás Bůh od démonické osoby, která se na nás hněvá.
V tomto případě musíš být velmi silný, abys z toho vyvázl.
Stalo se mi to, když jsem byl ještě začátečníkem a
procházel jsem mnoha těžkostmi. Byl jsem v právu, vzdal jsem úctu, ale ten
druhý člověk mě stále napadal. Vřelo to ve mně. Běžel jsem za starcem se
vyzpovídat. Můj starec mi řekl: „Buď opatrný. Nenech se svést k tomu, abys
otevřel svá ústa a začal mu to vyvracet. Spálíš se. Ďábel, kterého má
v sobě, čeká, až otevřeš ústa. Chce, abys řekl jen jedno slovo, a pak do
tebe vstoupí. A čím pak budeš muset projít! Neboj se, budu se modlit a ty se
brzy uklidníš.“ A já se doopravdy okamžitě uklidnil. Ale dlužím to svému
starci; jinak jsem byl totiž v nebezpečí zoufalství.
Potom, co jsem o této věci už všechno napsal,
zkoumej sám sebe, a zjistíš, odkud tvá bolest pochází. Jenom buď opatrný.
Nechej si to pro sebe, aby nad tebou nikdo jiný nezískal moc.
Ptáš se, proč ti radím modlit se ve stoje, když
v patristických knihách se píše, že se lépe soustředí, když člověk sedí na
malé stoličce.
Stolička je dobrá. Ale není pro tebe. Není ani pro
mě, jenž se blížím stáří. Zjistil jsem, že když se modlím vstoje, modlitba
plyne rychle a čistě. Přináší zkroušenost, slzy, duchovní nazírání a další
věci, kterým teď nemůžeš rozumět. Mnohokrát z hrudi vychází taková vůně, že
je jí prostoupena celá kelie. Totéž se stává i starci Arseniovi. Viděl jsi ho
někdy? Kdybys jen věděl, jakou obdržel milost! Už má tolik let, a přesto
v sobě mnohokrát pociťuje takovou sladkost, když se modlí, a takovou vůni,
že na sebe zapomene a zůstává stát zpříma po celé hodiny. U otce Prodroma je
tomu naopak. I když je mladý, po té, co se vestoje unaví, je jeho mysl zmatená.
Posadí se proto na stoličku a je zase schopen se soustředit na modlitbu tak, že
dokonce dosáhl stavu extáze.
Proto ti znovu zdůrazňuji, že je pro tebe nezbytné
mít vhodného duchovního vůdce. Zvláště pro mladého člověka, který se má naučit
soustředění, je nutné, aby nejprve podrobil své tělo námaze, poklonám, půstu
dle vlastní síly a modlitbám ve stoje. Zkus to sám, jestli chceš vidět rozdíl.
Modlitba v pokleku nastává někdy z kajícnosti. Když duchovní zápasník
vidí očima svého srdce Krista, cítí potřebu padnout na zem. Kolena se mu
podlamují; nemůže jinak. Padá k nohám svému Pánu. Ale buď opatrný, protože
mnohokrát kolena ohýbá ďábel, aby na člověka přivedl nedbalost a spánek.
Avšak pokud se při stání unavíš, je dobré nikoli se
pohodlně usadit, ale střídat modlitbu jednou vestoje, podruhé na kolenou, jindy
vsedě. Když nám dojdou síly, Bůh nás
zaopatří, ať už stojíme, klečíme, či sedíme; dokonce, i když ležíme
v posteli, tak se můžeme modlit. Avšak pokud máš fyzické síly, ďábel
nelení a okamžitě na tebe přivádí nedbalost, zmatení mysli a spánek. Mnoho
bojovníků dokonce odříkává modlitbu během chůze, aby odvrátili nedbalost a
spánek.
Píšeš, že odříkáváš modlitbu po určitou dobu nahlas.
Pak ale nastává cosi jako niternost. Jsi puzen zavřít svá ústa a odříkávat
modlitbu v mysli.
To je známka malého pokroku. Když se dlouho modlíme
nahlas a nutíme se rozumět tomu, co říkáme, potom modlitba postupně vstupuje do
srdce; nastává niternost; hrdlo se svírá; ústa nemohou mluvit. Mezitím držíme
pevně svou mysl, zadržujeme co nejdéle dech a odříkáváme co nejčistším způsobem
modlitbu. Až budeš schopen získat tuto čistou modlitbu a sladké slzy, které
z ní bez přinucení proudí, pak Ti povím víc.
Jenom buď opatrný. (Zjevná) niternost může být
vytvořena ďáblem. Někdy začínáme odříkávat modlitbu nahlas. Satan přichází a
jakoby zapečetil ústa kamenem. Myslíš si, že se jedná o niternost. Snažíš se
modlit vnitřním hlasem, ale nic nepřichází. Mysl bloudí sem a tam. Je to trik,
kterým ďábel zapečeťuje ústa. Pokud vidíš, že se nemůžeš v mysli soustředit, ihned
svá ústa otevři.
To se mi občas stávalo během práce, když jsem byl
ještě začátečník. Během toho, co jsem neustále říkal: „Pane Ježíši Kriste,
smiluj se nade mnou,“ ďábel zapečetil má ústa. Zkoušel jsem se v mysli
trochu soustředit. Protože jsem však byl během dne rozptýlen prací, modlitba
byla pronášena přerušovaně. Pověděl jsem to starci, který mi řekl: „Přinuť se
modlit neustále ústy.“
S trochou snahy začala ústa zprvu odříkávat
modlitbu jako motor a nezastavila se. Vstoupila do nich nádherná sladkost, jako
když bys jedl celý den čokoládu. Pracoval jsem celý den a neměl jsem ani hlad
ani žízeň. Byl jsem plný této sladkosti. Čím více naslouchá ucho při práci
modlitbě, tím rychleji modlitba plyne v noci a lze se jednodušeji
soustředit na její význam.
Ti, kdo nahrazují noetickou modlitbou bohoslužby
naší Církve, neodmítají je ani jimi nepohrdají.
Bohoslužby jsou psány milostí Ducha Svatého.
Nalezneš v nich moudrost, dogmata naší víry, uctívání a chválení. Jsou
zahradou radosti. Avšak tato zahrada je pro mnohé uzavřená.
Je dobré, když někdo chodí rád na bohoslužby. Avšak
ty by se neměly stát pouhým zvykem. Ani bys neměl jen tak rád číst, zpívat a
strávit příjemně pár hodin v chrámu. Cenné je, když při čtení a zpěvu rozumíme
a těšíme se z Božího sdělení. Jinak sami uslyšíme: „Rozumíš tomu, co
čteš?“[2]
Bůh poslal Filipa, aby vysvětlil Etiopanovi obsah
Písma. Nám posílá Ducha Svatého po té, co byla mysl očištěna ustavičnou
noetickou modlitbou.
Jednou za námi přišel do Burazeri velmi zbožný
mnich, takže jsme spolu mohli pobesedovat. Řekl mi:
- Otče, nejsem proti noetické modlitbě,
ale nesouhlasím s těmi z vás, kteří kladete důraz na noetickou
modlitbu a odsouváte stranou většinu bohoslužeb.
Odpověděl jsem mu:
- A kdo ti řekl, že odmítáme bohoslužby?
- Tak
alespoň byly omezeny. V našem monastýru máme šest až osm hodin denně
společného uctívání, kromě nedělí, svátků, všenočních bdění apod.
- Správně jsi řekl „uctívání“. Ale pověz
mi upřímně: když sedíš na stasidii (místo po stranách chrámu – pozn. překl.),
rozumíš tomu, co se říká a zpívá na bohoslužbách, nebo tvá mysl bloumá sem a
tam?
- Abych řekl pravdu, tak má mysl častokrát
bloumá.
- Proto se na tebe hodí, pověděl jsem mu
v žertu, prorokova slova: „Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je
daleko ode mne.“[3]
Chceš, abych ti řekl, jak čteme my? Nejprve bdíme s noetickou modlitbou
v keliích, aby byla naše mysl osvícená. Pak otevřeme paraklitiki a mineu.
Přichází tolik citu a sladkosti, jsi tak dojatý a máš v sobě tolik
zkroušenosti, že zanecháš knihy a padneš k zemi; tvé srdce plane božským
erotem a ty bez ustání pláčeš. Teď, když jsem zaměstnán bratrstvem a různými
rozptylujícími věcmi, se mi to stává méně často. Když jsem byl však sám,
stávalo se mi to denně. Pokud jde o vzdělání, dokončil jsem jen základní školu.
A přesto: když je tvá mysl osvícená, rozumíš knihám napsaným ve starořečtině
lépe než učitelé. Zkus se nejprve zahřát noetickou modlitbou a pak uvidíš ten
rozdíl při bohoslužbě. Potvrdilo mi to mnoho mnichů, které zpovídám. Povím ti,
mezi námi, ještě něco jiného, protože jsi sečtělý. Čteš Písmo svaté?
- Samozřejmě, starče, čtu.
- Čteš, dobře. Ale rozumíš všemu?
- Něčemu ano. Máme nějaké vzdělání, jak
jste řekl.
- A když říkáš, že tedy rozumíš, pozoruješ
v sobě také nějakou změnu?
- Určitou změnu cítím. Čas od času jsem pohnutý.
Ale ne vždy.
- Chceš tedy vědět jak my, nevzdělaní,
čteme Písmo svaté? Po té, co se modlím pět nebo šest hodin, začnu číst Písmo,
především pak čtyři evangelia. Jako svého bratra tě ujišťuji, že má mysl je tak
osvícená, že rozumím tak jasně, až se nedokážu ubránit ohromujícím pocitům.
Zanechám knihu a dlouho pláču, pln emocí. Vyznávám ti to proto, že chceš vědět,
zda studujeme. Kdo dává toto osvícení a city? Není to noetická modlitba?
- Pokud tomu tak je, skláním se před vámi,
starče. V monastýrech však máme mnoho hodin společných bohoslužeb a jen
málo času pro sebe.
- Ano, to mi říkají mniši z monastýrů,
kteří se u mě zpovídají. Avšak Bůh není nespravedlivý. Ve své kelii budeš dělat,
cokoli zmůžeš. Dokončíš své modlitební pravidlo a vše, co je nezbytné, a při
bohoslužbě budeš pokračovat v modlitbě bez přestání. Monastýry mají více
milosti. Mají světce, mají mnoho svatých ostatků; pociťuješ zde zkroušenost,
štěstí a radost. Stává se, že během modlitby je tvá mysl osvícená a zároveň
chápeš velmi jasně modlitbu i smysl bohoslužby, až se tomu sám divíš. Stáváš se
skutečným teologem. Říkám ti tyto věci odpovědně, jako duchovní otec. Týkají se
těch, kdo sami sebe přinutí. Nevztahují se na ty, kdo jsou nedbalí a svévolní.
To jsme řekli onomu mnichovi. Pověděl mi, že odešel
s pocitem uspokojení a pokory. Řekl jsem mu: „No tak, teď začni úplně
nanovo.“ Avšak – abych nezklamal ty, kdo milují bohoslužby –, zjistil jsem
(jako duchovní otec), že všichni mniši, kteří nezanedbávají bohoslužby, své
modlitební pravidlo a rovněž svou poslušnost, jsou velmi chráněni. Nechybí jim
radost a pokoj. V době, kdy jsem zpovídal, narazil jsem na případy mnichů,
kteří byli posedlí démonem. Stává se to pravidelně těm, kdo žijí podle své
vlastní vůle a zanedbávají své povinnosti.
Vybavuji si teď jen dva případy z monastýrů. A
opět i tito mniši byli napadeni proto, že bojovali sami bez duchovního vůdce a
řídili se svou vlastní vůlí.
Píšu ti to všechno zaprvé proto, že vidím, jak
žízníš po poznání a užitku, a zadruhé proto, že i tví přátelé by si to také
rádi přečetli a přiučili se.
Napsal jsi mi také, abych ti poradil, zda se stát
mnichem. Vidím dobré známky, ale nejlepší pro mě bude si tě zblízka vyzkoušet.
Až budeš mít možnost, přijď a zůstaň u nás na pár dnů.
Protože jsi každý den unavený a nemůžeš se
soustředit mnoho hodin, zaveď si pro sebe malý program. Vstaň brzo ráno. Než
nadejde čas práce, odříkej bez přerušení modlitbu s komboskini a udělej 50
poklon. O nedělích a svátcích – když nepracuješ – dbej na to, abys těchto dnů
co nejvíc využil. Kristus dává dvojnásobek své milosti o nedělích a velkých
svátcích.
Vzpomínám si na to, když jsem ještě žil
v poslušnosti u svého starce. Pracovali jsme každý den několik hodin,
abychom se vydělali na živobytí. Ale nikdy jsme nepracovali v neděli a ve svátek.
Věř mi, že jsem vyčkával toužebně neděli jako Paschu. Bděl jsem ve stoje osm
hodin v noci, dalších osm hodin jsem se modlil, a prostál tak prakticky celý
den. Jak bych ti to přiblížil? Jaká to jen byla modlitba! Jaká zkroušenost!
Jaké duchovní nazírání! Bylo to doopravdy nebe.
Vzpomínám si, že jsme měli jednou v neděli
hosty. Můj starec si mě zavolal:
- Otče Charalambosi, vezmi naše hosty ke
svatému Pavlu, aby se poklonili v monastýru.
Věř mi, že jsem se ihned vnitřně rozčílil. Nejen, že
jsem byl líný někam jít. Ale ještě jsem si k tomu pomyslil: „Ach, můj
starče. Cos mi to udělal? Vždyť je to moje neděle.“
Avšak mému starci nic neuniklo. Řekl mi:
- Neboj se, otče. Dnes nalezneš takovou
modlitbu, že si ji budeš léta pamatovat.
A to se i stalo. V monastýru sv. Pavla mi dali
pokoj. Okamžitě jsem se zavřel a čtyři hodiny jsem se bez přestání,
s ustavičnými slzami modlil. Byl jsem plně zabraný do modlitby. Má duše
byla tak oslazena božským erotem, že to ani nedovedu popsat.
To mě naučilo další lekci: nejdůležitější věcí je
poslušnost. Skrze poslušnost se ve všem vítězí.
Teď, když mě administrativní povinnosti častokrát
brání, abych se o nedělích zavřel do své kelie, má duše uvnitř křičí,
protestuje, touží po Kristu víc než žíznivý jelen po vodě. Cítím potřebu
schovat se někde byť jen na krátkou dobu, abych ukojil žízeň mé duše.
Píšeš, že v knize, kterou jsi koupil spolu
s akathisty, je zmíněno, že Přesvatá Bohorodice slibuje ochranu
v tomto i budoucím životě pro všechny, kdo akathisty denně čtou.
Vím to též. Proto ještě předtím, než jsem se stal
mnichem, jsem znal akathisty nazpaměť. Platí to však i pro všechny ve světě. Není
to dost pro ty, kdo bojují. Naším cílen není jen to, abychom byli spaseni. Náš
Kristus nás zve, abychom se stali Královými dětmi v Jeho Království. Proto
musíme také rozvíjet své ctnosti a ustavičnou modlitbu. Ať tedy nikdy
nepřestaneme svými ústy a ze srdce říkat: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade
mnou.“ Když si zvykneš pořád říkat „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou,“
budeš tak oslazen, že budeš chtít říkat tuto malou modlitbu neustále. Nebudeš
mít hlad ani nebudeš chtít mluvit. Avšak vyžaduje to obezřetnost: pokud budeš
jen trochu nedbalý a k modlitbě lhostejný, bude lhostejná i ona
k tobě a opustí tě. Proto pokud to není třeba, s nikým nemluv a neměň
modlitby.
Přeloženo z knihy Monk Joseph Dionysiatis: Abbot Haralambos Dionysiatis – The Teacher
of Noetic Prayer. Athens 2004, s. 206–227.
Poznámky:
