středa 22. července 2015

Christopher Veniamin – Svaté ostatky. Zbožštění lidského těla v křesťanské tradici


V říjnu 1978 odjela malá skupina křesťanů ze San Lorenza de Campo v severní Itálii do Soluně v severním Řecku. Tvořili ji také soluňský biskup Panteleimon, jeho tajemník a římskokatolický biskup diecéze, kterou právě opouštěli. Byla to celkem nevýznamná událost. Možná, že o ní poreferovaly na pár řádcích místní noviny, každopádně jen hrstka lidí věděla, o co se jedná.

Družina se v tichosti odebrala do přístavu, odkud se prakticky bez povšimnutí vydala na plavbu do Soluně.

Cesta byla sama o sobě příjemná, i když poněkud jednotvárná. Jakmile se však loď přiblížila k soluňskému přístavu, bylo možné zaslechnout, jak z něho vychází nepatrný zvuk. Nejprve byl jen stěží rozeznatelný od okolního zvuku moře, ale čím nabíral na hlasitosti, tím vyvolával větší pocit vzrušení. Když loď připlouvala ke břehu, změnil se v jednohlasý zpěv desetitisíce lidí.

Římskokatolický biskup jen stěží zastíral své překvapení. S povytaženým obočím se otázal: „Ten dav nás přišel pozdravit?“

„Nikoli, lidé přišli přivítat světce,“ odvětil jeden člen skupiny a ostatní souhlasně přikyvovali.

„Ale kolik je?“ ptal se nevěřícně biskup. „Vypadá to, jako by do přístavu přišlo celé město.“ 

„Zdá se to tak,“ řekl tajemník.

„Tolik lidí kvůli nějakým starým kostem… vlastně chtěl jsem říct kvůli ostatkům svatého Dimitria?“

„Ano,“ odpověděl metropolita, „lidé přišli přivítat svaté ostatky našeho milovaného sv. Dimitria. Právě proto se celé město raduje.“

Návrat svatých ostatků se oslavoval prostřednictvím bohoslužeb, všenočních bdění, kázání, proslovů různých hodnostářů apod.

Ale proč – můžeme se ptát spolu s římskokatolickým biskupem – takové vzrušení a radost nad několika „starými kostmi“? Proč pravoslavní křesťané (nejen v Soluni, ale na celém světě) stále uctívají svaté ostatky s takovou vážností a zbožností? Spočívá v nich něco, o čem pravoslavní vědí a na co ostatní lidé – dokonce i jiní křesťané – zapomněli?

Nebude pro vás překvapením, když odpovím, že svaté ostatky svědčí o křesťanově velké svatosti, o jeho věrném následování Kristových přikázání, o obdržení Kristovy milosti, o opravdovém připodobnění se ke Kristu.

Avšak co přesně tato „velká svatost“ znamená? Anebo, jinými slovy, jaký druh svatosti vytváří svaté ostatky? O jakém člověku svaté ostatky svědčí? A konečně: co mají svaté ostatky společného s Vánocemi – s velkým tajemstvím Božího vtělení?

Při snaze odpovědět na tuto otázku bych rád nejprve ocitoval několik slov velkého světce současnosti, sv. Silvána Athoského (1866–1938), protože světci mají úžasný cit pro vyjádření podstaty věci. Sv. Silván hovoří o přímé spojitosti mezi svatými ostatky a Boží láskou:

Boží láska má různé formy. Člověk, který zápasí se špatnými myšlenkami, miluje Boha podle své míry. Ten, kdo zápasí s hříchem a prosí Boha, aby mu dal sílu nehřešit, a přesto znovu upadá do hříchu pro svou slabost a rmoutí se a kaje – má milost v hloubi duše a mysli, ale své vášně ještě nepřekonal. Ale člověk, který si vášně podmanil, nyní nezná žádný konflikt: jeho jedinou snahou je ve všem nad sebou bdít, aby neupadl do hříchu. Milost – nesmírná a vnímatelná – mu náleží. Ale ten, kdo pociťuje milost v duši i těle, je dokonalým člověkem, a pokud tuto milost zachová, jeho tělo bude posvěceno a z jeho kostí se stanou svaté ostatky (Saint Silouan the Athonite, Tollshunt Knights, Essex: Patriarchal and Stavropegic Monastery of St. John the Baptist, 1991, s. 438–439).

V této pasáži jsou tedy popsány čtyři stupně lásky, z nichž poslední a nejvyšší se vyznačuje průnikem Boží milosti do těla, na samou dřeň lidského bytí. A sv. Silván ho označuje za nejvyšší stupeň dokonalosti, nejvyšší stupeň svatosti: „Ten, kdo pociťuje milost v duši i těle, je dokonalým člověkem, a pokud tuto milost zachová, jeho tělo bude posvěceno a z jeho kostí se stanou svaté ostatky.“

A mohli bychom oprávněně dodat, že v tom spočívá smysl Božího vtělení: spasit celou lidskou osobu – duši i tělo. To znamená pozvednout naši padlou lidskou přirozenost na její původní místo – po pravici Boha Otce.

Připomeňme si v této souvislosti slavný výrok sv. Atanáše Velikého, který hovoří o smyslu Kristova příchodu v těle: „Bůh se stal člověkem, abychom se stali bohy“ (O vtělení 54. Byl to sv. Atanáš, papež a patriarcha alexandrijský, kdo bránil pravou víru proti Ariánům a kdo nám rovněž předat současný kánon Nového zákona ve svém Velikonočním listě z roku 367).

„Bůh se stal člověkem, abychom se stali bohy.“ Apoštol Pavel v pasáži listu Galatským, která se čte na liturgii svátku Narození Páně, ztotožňuje vtělení Boha s „plností času“ a dodává následující, velmi důležitá slova:

„Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“ (Gal 4, 4–7).

Smyslem Kristova vykoupení tedy je, „abychom byli přijati za syny“ skrze jednotu s Ním, neboť tak obdržíme Ducha volajícího v našich srdcích „Abba, Otče“; a tak se doopravdy staneme dědici Boha skrze Syna.

V Ježíši Kristu se proto setkáváme nejen s pravým a dokonalým Bohem, ale i s pravým a dokonalým člověkem. Jinými slovy, vidíme v něm nejen velkého Boha a Spasitele, ale i toho, kým jsme povoláni se stát.

Jak říká archimandrita Sofronij (1896–1993) ve své duchovní autobiografii:

Kristus zjevil dokonalost Božího obrazu v člověku a možnost naší přirozenosti přijmout plnost zbožštění do té míry, že po svém Nanebevstoupení umístil naši přirozenost „po pravici Otce.“

K tomu však také dodává:

Ale naše přirozenost se v Něm nesjednocuje s podstatou nestvořeného Boha. V Kristu – vtěleném Synu od Otce – nazíráme Boží předvěčnou ideu člověka (We Shall Him As He Is, Tolleshunt Knights, Essex: Patriarchal and Stavropegic Monastery of St. John the Baptist, 1988, s. 193).  

V Kristu Ježíši nacházíme pravé místo člověka – „po pravici Otce“ – majíce podíl na božském životě; avšak jsme s ním – stejně jako dvě přirozenosti v Kristu – sjednoceni nesmíšeně. Jinými slovy, nikdy nepřestáváme být Jeho stvořeními, protože jedině On je nestvořený a předvěčný.

Skrze celé dějiny spásy – ve Starém i Novém zákoně – to je týž Syn a Slovo Boží, kdo byl na počátku u Otce a kdo se zjevil našim duchovním předkům. Jinými slovy, bylo to předvěčné Slovo, jež se vtělilo jako Kristus, kdo navštívil Abraháma při božišti Mamre, kdo zápasil s Jákobem, kdo promlouval k Mojžíšovi a prorokům. To o Něm prorok a král David řekl: „PÁN řekl mému Pánu: Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám“ (Ž 110, 1).  

A prorok Izajáš pověděl o Jeho příchodu jako člověka tato známá slova:

Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: Anděl rady veliké, Podivuhodný rádce, Bůh silný a mocný, Vládce pokoje, Otec budoucího věku“ (Iz 9, 6 podle Septuaginty, verze užívaná Církví).

Tato jména dnes vyslovujeme při Velkém povečeří během zpěvu hymnu „Neboť s námi jest Bůh“ (hoti meth’ hemôn ho Theos); a jsou to jména nikoho jiného než Ježíše Krista.

Stejně jako se Kristus stal Novým Adamem, aby spasil celého Adama, tj. veškeré lidství, tak i my tím, že se připodobňujeme Kristu – skrze očišťování vášní a pěstování ctností, skrze život podle Božích přikázání – zahrnujeme ve své osobě celého Adama.

Nemluvíme zde přitom o morálním nebo o etickém, ale o ontologickém nebo spíše zkušenostním stavu. A ten v nás vytváří schopnost činit pokání, stejně jako ho činil náš předchůdce Adam. Toto pokání, podobné Adamovi, pak rodí hypostaticko-osobní modlitbu za svět.

Trváme na tom, že pokání a modlitba nefungují na morální, ale spíše na hypostatické či osobní rovině z toho důvodu, že naším archetypem není nikdo jiný, než Boží osoba samotného Krista – Toho, jenž v sobě zahrnuje nebe i zemi, plné a dokonalé božství, stejně jako plné a dokonalé lidství.

O této zkušenosti hypostatické, osobní modlitby sv. Silván Athoský píše:

Ten, kdo má v sobě Ducha Svatého – ať už v jakékoli míře – rmoutí se ve dne v noci nad celým lidstvem. Jeho srdce je naplněno lítostí nad veškerým Božím tvorstvem, zvláště pak nad těmi, kdo nepoznali Boha, nebo nad těmi, kdo Mu vzdorují, a proto jsou svázáni pro ohnivá muka. Více než za sebe se modlí ve dne v noci za ně – aby všichni činili pokání (Saint Silouan the Athonite, s. 352). 

V tom spočívá velké a podivuhodné tajemství: když člověk dosáhne a zahrne v sobě celého Adama, nalezne sám sebe skrze milost Ducha Svatého. Zakouší tak duchovní stav celé lidské rasy – dokonce i toho nejhříšnějšího člověka – a tímto způsobem se opravdově modlí za svého bližního jako za sebe samého.

Hypostatická modlitba – tedy modlitba za celé stvoření jako za sebe sama – spočívá v samém srdci božské eucharistie, v liturgii, a je jasně patrná v Písmu svatém a v posvátné Tradici:

Ve Starém zákoně například vidíme, jak Mojžíš prosí Boha, aby odpustil lidu Izraele po té, co upadl do hříchu modlářství:

Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš (Ex 32, 32).

A v Novém zákoně říká sv. Pavel o svém, židovském národě:

Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu Svatém, že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím (Ř 9, 1–3).

Rovněž v posvátné Tradici, v životě svatých, nalezneme totéž, co říká sv. Silván:

Kristus se modlil za ty, kdo ho ukřižovali: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (L 23, 34). Štěpán Mučedník se modlil za ty, kdo ho kamenovali: „Pane, odpusť jim tento hřích“ (Sk 7, 60). A my, pokud si chceme uchovat milost, se musíme modlit za své nepřátele (Saint Silouan the Athonite, s. 352).

Svaté ostatky jsou tedy pozemskými tělesnými pozůstatky těch, kdo byli naučeni přímo Ježíšem Kristem milovat – stejně jako On miloval a miluje – své nepřátele. Láska k nepřátelům není pouhým morálním příkazem – je to základní kritérium křesťanského způsobu života. Proto nás sv. Silván, který byl sám nositelem této božské lásky, pokorně varuje, abychom byli duchovně bdělí:

Pokud necítíš lítost nad hříšníkem, jenž trpí bolestmi od pekelného ohně, znamená to, že v tobě není milost Ducha Svatého, ale zlý duch. Proto když jsi ještě naživu, snaž se pokáním od tohoto ducha osvobodit (Saint Silouan the Athonite, s. 352).

Není náhodou, že se v rané církvi stavěly oltáře na hrobech mučedníků, tedy na jejich svatých ostatcích; a že se na nich rovněž sloužila svatá liturgie. (A dodnes se v souladu s tradicí vkládají částečky svatých ostatků do našich oltářů a všívají se do antiminsu.)  Neboť, jak jsme již zmínili, hypostatická či osobní modlitba svatých je liturgickou a eucharistickou modlitbou, a je tomu tak právě proto, že oba způsoby modlitby zahrnují celého Adama, celé lidstvo, do lásky Ježíše Krista.

Jsme spaseni nikoli jako jednotlivci, ale jako osoby, tedy jako údy Kristova těla, jehož je Kristus hlavou. Jsme s Ním sjednoceni – a v Něm a skrze Něho jsme sjednoceni i s dalšími údy Jeho těla.

Všimněme si, jak následující slova starce Sofronije podtrhují fakt, že posvěcení lidského těla je důvěrně spjato s Kristovým vtělením a s božskou eucharistií:

Skrze své vtělení nám věčný Logos od Otce umožňuje podílet se na jeho Krvi a na jeho Těle, aby vlil do našich žil svůj věčný Život, abychom se stali jeho dětmi – tělo z jeho Těla, kost z jeho Kosti (srov. J 6, 53–57; We Shall See Him As He Is, s. 192–193).

Ve svatých ostatcích proto vůbec nespatřujeme mrtvé kosti. Vidíme v nich výsledek obecenství s Pánem, výsledek podílu na samotném Životě nejvyššího Boha (srov. Ř 9, 5) – obecenství s Ním, jenž je Sám Život (autozoë). Spojeni s Kristem přecházíme – i když kráčíme „údolím stínu smrti“ (Ž 23,4) – ze smrti do věčného života (srov. J 5, 24). V něm se setkává stvořené s nestvořeným, země s nebem a náš život je Kristem přetvářen do Božího Života (srov. Ez 37, 1–14).

„Bůh se stal člověkem, abychom se stali bohy.“ Zbožštění člověka je tedy vlastním smyslem Kristovy první parusie. To pro nás, lidské bytosti, pro naše zbožštění se Syn a Slovo Boží – On, jenž je „nade vším bytím“ – narodil z Panny. Bůh to nemusel udělat: zbožštění je čistým darem, uděleným svobodně od samého Boha. Proto spása svědčí o velkém slitování a nevýslovné lásce Boha k lidstvu.

Z toho přirozeně vyplývá otázka: „Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal?“ (Ž 116, 12) A žalmista, inspirován Duchem Svatým, nás učí, jak by měla správná odpověď na Boží nabídku znít: „Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno“ (Ž 116, 13). Jinými slovy: co jiného nám zbývá, než přijmout pokorně to, co nám Bůh nabízí, vyznat slovy i skutky ony velké věci, které pro nás Bůh učinil, a vzdát Mu slávu, čest a klanění?

K tomu nás vybízí všemi svými prostředky, jež má k dispozici, i sama Církev. A proto zpíváme:

Dnes Kristus v Betlémě rodí se z Panny. Dnes Bezpočátečný se počíná a Slovo vtěluje se. Nebeské mocnosti se radují a země s lidmi slaví. Mágové přinášejí dary, pastýři žasnou a my bez přestání voláme: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle (Hymnus Jana Mnicha, zpívaný na jitřní bohoslužbě svátku Narození Páně).


Přeloženo z knihy The Orthodox Understanding of Salvation. „Theosis“ in Scripture and Tradition (Mount Thabor Publishing, Dalton 2013, s. 37–44).



Christopher Veniamin je duchovní žák starce Sofronije (Sacharova) a britský pravoslavný teolog kyperského původu. Formální teologická studia dokončil v Soluni a v Oxfordu pod vedením metropolity Kallista (Warea). V současné době působí jako profesor patristiky na Saint Tikhon's Orthodox Theological Seminary v Pensylvánii a řídí nakladatelství Mount Thabor Publishing, vydávající mj. díla archimandrity Zachariáše či Klause Kennetha. Prof. Veniamin je rovněž překladatelem a editorem prvního souborného vydání Homilií sv. Řehoře Palamy v angličtině. 

1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Obchod odkudkoli Váš čas je peníze. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu

    Otevřené obchody na eToro - 227,651,647

    OdpovědětVymazat