Tři způsoby modlitby

Byzantský spis Tři způsoby modlitby patří do pokladnice pravoslavné duchovní literatury. Byl a je dosud čten v mnišských i laických kruzích, kde slouží jako vodítko v modlitebním životě křesťana – ať už samostatně či v rámci různých antologií, z nichž nejpoužívanější zůstává Filokalia. Přibližně od čtrnáctého století začal být připisován sv. Simeonu Novému Teologovi. I když se dosud nepodařilo jeho autora přesvědčivě určit, je možné, že vzešel z okruhu Simeonových žáků a následovníků.

Spis je důležitý popisem psychosomatické modlitební techniky, která se vžila na křesťanském Východě a používá se dodnes. Nutno říct, že autor spisu není jejím původcem – pouze slovně zachytil dlouhodobou praxi, která byla v mnišském prostředí běžná. Tato technika ovšem není cílem sama o sobě, ale pouze prostředkem k dosažení jednoty s Bohem – tedy tím, co východokřesťanská tradice nazývá theosí, zbožštěním.

Křesťan tak svým modlitebním způsobem života odpovídá na Boží milost, jež mu byla dána ve křtu a v dalších tajinách církve. S její pomocí odkládá „starého člověka“, který se od Boha odvrátil, a opět vstupuje do obnoveného vztahu Boho-lidské jednoty. Celá jeho bytost – tedy i tělo – je prostoupena touto metanoiou, obratem od světa k Bohu, od stvoření ke Stvořiteli.

Z toho důvodu přibližuje autor spisu jednotlivé fáze v(ý)stupu do obecenství s Bohem. Nejprve je potřeba zbavit se vášní, jež nás poutají ke světu, znemožňují duchovní nazírání a zabraňují Boží přítomnosti. Od vášní očištěná a soustředěná mysl pak bdí nad srdcem, které je centrem člověka a v němž dochází k vlastnímu poznání Boha. Zklidněná mysl začne pociťovat skutečnou touhu po Bohu, kterou je možné naplnit „zpěvem žalmů“ či šířeji – oslavou Boha. Posílena touto touhou, dokáže mysl odhánět všechny rušivé myšlenky, které mohou ještě „kroužit kolem“ srdce. Neustálou pozorností tak mysl ochraňuje srdce, jež je připraveno na další stupeň duchovního života – modlitbu.

Autor rozeznává tři druhy modlitby. U prvního pozvedá člověk hlavu k nebesům a naplňuje mysl ušlechtilými představami božského světa. U druhého rovněž odhlíží od stvoření, ale poutá svou pozornost k nitru, myšlenkám a slovům modlitby. Ani jeden ze způsobů, jak píše autor, ovšem nevede k pravému poznání Boha a naopak ústí do sebeklamu, pýchy a iluze. Pouze ten, kdo dokáže očistit svou mysl od všech vášní, myšlenek a obrazů, může přistoupit k autentické modlitbě, jež   nasměrovává člověka k poslednímu stádiu duchovního života – setkání s Bohem tváří v tvář.

Ocitujme tedy onu slavnou pasáž, týkající se právě modlitby:

Posaď se do rohu své kelie a dělej, co ti řeknu. Zavři dveře a zbav se ve své mysli všeho bezcenného a pomíjivého. Nech spočinout svou bradu na hrudi a zaměř svůj fyzický pohled spolu s myslí doprostřed břicha. Zadržuj vdechování skrze své chřípí a prohledávej myslí své nitro, dokud nenajdeš místo srdce, v němž spočívají všechny mohutnosti duše. Zpočátku v něm objevíš temnou a neproniknutelnou hustotu. Později, když vytrváš a budeš tento postup cvičit dnem i nocí, v něm najdeš jakoby zázrakem neutuchající radost. Jakmile dosáhne mysl srdce, najednou uvidí věci, o kterých až dosud nic nevěděla. Uvidí v něm otevřený prostor a spatří samu sebe duchovně osvícenou a obdařenou rozlišováním. Od této chvíle, když se náhle z jakékoli strany objeví rozptylující myšlenka, je myslí ihned zapuzena a zničena ještě předtím, než se stačí zformovat a dotvořit. To se děje pomocí vzývání Ježíšova jména. Od tohoto bodu dále začne mysl klást odpor démonům a podněcujíc přirozený hněv vůči svým duchovním nepřátelům, pronásleduje je a poráží. Vše ostatní se s Boží pomocí naučíš sám tím, že budeš strážit svoji mysl a uchováš ve svém srdci Ježíše. Jak praví přísloví: „Posaď se ve své kélii a ta tě všemu naučí.“

Psychosomatická technika zde popsaná se odvíjí od tělesného postoje. Člověk praktikující Ježíšovu modlitbu má nejprve sklonit hlavu a ustálit svůj pohled doprostřed svého těla. Poté má zklidnit a zpravidelnit svůj dech a začít soustředit se na činnost mysli. V tomto usebrání mysl prozkoumává nitro člověka a hledá v něm tělesné, duševní a zároveň duchovní centrum – srdce. Poté, co vstoupí mysl do srdce, začíná se modlit Ježíšovu modlitbu, která chrání před rozptylujícími myšlenkami, odhání zlé duchy a umožňuje setkání s pravým Bohem.

Ježíšova modlitba přivádí člověka do posledního stádia duchovního života – nazírání Boží slávy. To autor přirovnává ke zkušenému věku stáří, v němž je dosavadní úsilí člověka završeno a celá životní pouť již dospěla ke svému cíli. Člověk konečně dosáhl „plného lidství“ a nachází se v „dokonalém stavu“.  Pozdější hésychastická tradice – zejména u sv. Řehoře Palamy – na toto učení naváže svojí teologií o nestvořených Božích energiích, na kterých má člověk – skrze modlitbu – svou účast. Tato teologie se ovšem opírala o každodenní mnišskou praxi a vycházela z žité zkušenosti jednoty člověka s Bohem.

Ačkoli bylo praktikování Ježíšovy modlitby u hésychastů často spjaté s psychosomatickou technikou, popsanou v tomto spisu, nutno říct, že se na ni neomezuje zcela. Jiní autoři nejdou ve svých popisech do takových podrobností a někteří naopak zdůrazňují, že Ježíšovu modlitbu lze v plnosti praktikovat, aniž by člověk užíval jakékoli fyzické metody. V čem se však všichni shodují je, že každý křesťan by měl mít vedení od zkušeného duchovního, který ho provede všemi nástrahami, jež při tomto způsobu modlitby nastávají.

I sám autor spisu zmiňuje trojí úctu, jež je zapotřebí mít jako podmínku před tím, než přistoupíme k modlitbě: úctu k Bohu, ke svému duchovnímu otci a ke všem lidem a materiálním věcem. Pouze tak budeme schopni vejít do reality Božího království, jež se nám otvírá již zde na zemi.