Nikeforos Hesychasta (někdy také nazýván Athoský, Samotář či
Mnich) byl prostým monachem na Svaté hoře Athos v druhé polovině 13. století,
kde se věnoval modlitebnímu životu v ústraní své kelie. Později byl za svůj
postoj proti politice císaře Michaela VIII., usilujícího o formální sjednocení
s latinskou církví, vězněn a poslán do vyhnanství. Velkou autoritu na
křesťanském Východě si vydobyl svým osobním příkladem a následně spisem O
bdělosti s strážení srdce, který koloval v mnoha opisech a patří dnes k
základním dílům hésychastické duchovní tradice. Zvláštní pozornost mu ve svých
výkladech věnuje i hlavní teolog hésychasmu, sv. Řehoř Palama: „Svatý Nikeforos
strávil mnoho let v tichosti a pokoji v těch nejizolovanějších částech Svaté
hory, kde se také věnoval shromažďování svatootcovských textů o bdělosti, aby
tuto praxi následně předal i nám.“ (Obrana svatých hésychastů)
Nikeforův spis je skutečně jakousi „malou Filokalií“ – tedy
antologií dosavadních patristických komentářů, vztahujících se k tématu
duchovního strážení srdce, které je předpokladem k dosažení hlubší modlitby.
Najdeme zde seřazeny výroky sv. Antonína, pouštních otců i pozdějších
mystických autorů od Jana Klimaka přes Izáka Syrského až po Simeona Nového
Teologa. Nikéforos chce tímto způsobem – „skrze napodobování našich otců“ –
zaučit své čtenáře ve „vědě věčného a nebeského života“, tedy nejvyššího
povolání, kterého je člověk schopen. Proto je mnišský život podle Nikefora
nazýván „vědou věd“ či „uměním všech umění“. Vede člověka k tomu jedinému
podstatnému: pokladu, ukrytému uvnitř lidského srdce (Mt 13, 44). Praktikováním
duchovní bdělosti a následnou modlitbou člověk poznává a přímo zakouší
„království nebeské, které je ve vás“ (L 17, 21).
Na závěr antologie pak Nikeforos přidává své osobní
rady, jak dospět k bdělosti srdce. Zachytil tak – podobně jako autor staršího
díla Tři způsoby modlitby (zde) – určitou praxi, jež je charakteristická
přesnou psychosomatickou metodou, vedoucí k vnitřnímu zklidnění, pokoji
(hésychia), čisté modlitbě a v konečném důsledku ke sjednocení člověka s
Bohem.
Tato metoda opět předpokládá vedení od zkušeného duchovního,
který křesťana provede všemožnými nástrahami, jež tento modlitební způsob
života skýtá (včetně vážných fyzických poruch). „Většina, pokud ne všichni,
dosáhla největšího z darů (tj. duchovního bdění – pozn. red.) skrze
učení. Jistě, někteří ho – aniž by byli vyučeni – obdrželi přímo od Boha díky horlivosti
svých snah a vroucnosti víry; ale co je vzácné, není ještě normou. Proto bychom
měli hledat neochvějného průvodce, pod jehož vedením se můžeme naučit, jak se
vypořádat s nedostatky a naopak se zveličováním, jež nám ponouká ďábel,
kdykoli se odkloníme od osy duchovní pozornosti. Neboť takovýto průvodce sám
prošel mnohými zkouškami a bude schopen nám tyto věci objasnit a zřetelně
vymezit naši duchovní cestu, po níž pak budeme moci pokojně kráčet.“
Nadto Nikeforos – jako jeden z mála – řeší i situaci, k níž
může rovněž dojít: totiž absenci duchovního vedení. Může se stát, že z
jakýchkoli důvodů není podobný zkušený průvodce k dispozici. Přesto by ho měl
věřící za všech okolností dál „horlivě hledat.“ A pokud ho ani potom nenajde,
radí Nikeforos následující: „Musíš se zříct všech pozemských vazeb, volat k Bohu
se zkroušeným duchem a slzami a dělat, co ti řeknu.“
Následuje vlastní Nikeforova metoda (či spíše metoda, kterou
převzal, písemně zachytil a předal dál).
V ní je lidská mysl, jež má dospět k pozornosti, těsně
navázána na dech člověka. Podle Nikefora je dech spjat přímo se srdcem,
duchovním a tělesným centrem organismu. Vdechováním se k srdci dostává vzduch
(moderní věda by řekla okysličená krev) a srdce se tak stává „zdrojem života a
tepla pro celé tělo.“ Skrze dech tedy může do srdce nakonec dospět i lidská
mysl tím, že se začne koncentrovat na jednotlivé vdechy a výdechy.
„Posaď se, soustřeď svoji mysl a veď ji dýchacím ústrojím,
jímž prochází tvůj dech až do srdce. Přinuť svoji mysl, aby taktéž sestoupila
spolu s vdechováním do srdce. Jakmile tam vstoupí, to co bude následovat, není
ani ponuré ani stísněné. Jako muž, který se po návratu z dlouhých cest domů
raduje ze setkání se svou ženou, je i mysl, konečně sjednocená s duší, naplněna
nepopsatelnou radostí.
Proto, můj bratře, cvič svoji mysl, aby srdce hned
neopouštěla, neboť nejdřív není ochotná zůstat takto sevřená a omezená. Ale
jakmile si jednou zvykne v srdci přebývat, nesnese už být mimo něj. Neboť
království nebeské je uvnitř nás a když mysl soustředí svou pozornost v srdci a
skrze čistou modlitbu hledá toto království, všechny vnější věci se jí stávají odporné
a protivné. Po té, co vstoupíš skrze svoji mysl do příbytku srdce, jak jsem tě
učil, vzdávej díky a slávu Bohu a raduj se v něm. Zůstávej neustále v této
praxi a ona tě naučí tomu, co ještě nevíš.“
Důležité je, že od vášní očištěná a soustředěná mysl po té,
co sestoupí do srdce, nezůstává prázdná. Není negována, ale naopak dochází
svého pravého smyslu, jenž jí byl dán při stvoření: oslavovat a kontemplovat
Boha. „Když je tvá mysl pevně usazena v srdci, nemůže v něm zůstávat mlčenlivá
a nečinná; neustále by měla opakovat a rozjímat o modlitbě: ´Pane Ježíši
Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou´ a nikdy by v tom neměla ustát. Neboť
tato modlitba chrání mysl od rozptýlení, činí ji odolnou vůči ďábelským útokům
a každým dnem zvyšuje lásku a touhu po Bohu.“
Na koncentraci, dech a sladění slov s tělesným rytmem
náročná psychosomatická technika, kterou Nikeforos Hesychasta ve svém spisu
doporučuje, však není výhradním způsobem, jak se modlit Ježíšovu modlitbu.
Svatí otcové nikdy nekladli důraz na tělesný postoj jako takový, ale spíše na
samotný fakt modlitby. Řehoř Palama, který si Nikefora jinak velmi považoval,
podotýká, že mysl nelze svázat s tělem absolutně, uzavřít ji do něho „jako do
nádoby“, neboť mysl je „netělesná“ – ale zároveň „nikoli zcela mimo nás,
protože je s námi sjednocená.“ Ježíšovu modlitbu lze tedy pronášet jak za
použití psychosomatické techniky (současní autoři i starci přitom zdůrazňují
podmínku duchovního vedení), tak zcela nezávisle na něm, v samotné mysli
člověka. To ostatně uznává i sám Nikeforos v závěru svého pojednání, když radí
těm, kdo si přes veškerou snahu nedokáží osvojit jím navržený způsob modlitby:
„I když naše rty mlčí, můžeme v tichosti vyslovovat modlitby, žalmy a další
věci. Vyžeň proto ze své mysli všechny myšlenky – a to dokážeš, když chceš – a
na jejich místo dosaď Ježíšovu modlitbu. Pokud v tom budeš nějakou dobu
pokračovat, jistě ti to otevře dveře do tvého srdce způsobem, jaký jsme ti
objasnili a jaký známe ze zkušenosti.“
Žádné komentáře:
Okomentovat