Přesto ale existují duchovní soudy. V tomto případě ovšem nesoudíme my, jako jedinci, ale Církev, jako Tělo Kristovo. Soudí vlastně sám Bůh skrze své prostředníky, naše duchovní pastýře. Církev tímto prochází neustálým očišťováním na cestě ke Království Božímu.
Před duchovní soud může předstoupit každý – ať už v roli žalovaného či žalujícího. Zvláštním případem je pak souzení biskupa. To patří k vůbec nejcitlivějším a posvátné kánony, kterými se řídí život Církve a které chrání jeho čistotu, na ně bedlivě pamatují. Ne snad proto, že k těmto případům vždy docházelo, ale zejména proto, že biskup je v eucharistickém obecenství ikonou Krista. Tak jako Kristus rozdával Tělo a Krev svým učedníkům (což tvoří základ Církve), tak i biskup rozděluje Boží dary věřícím, aby se skrze ně s Kristem opět sjednocovali. Biskup je pečetí jednoty Boha s člověkem a z toho důvodu by měl být bezvýhradně připodobňován Kristu.
Pokud však v tomto závažným způsobem selže, koná se nad ním duchovní soud. Je-li vina prokázána, udělí soud epitimii. Nastane-li falešné obvinění, musí soud biskupa očistit.
Posvátné kánony vymezují přesný rámec, jak v duchovním soudě s biskupem postupovat.
Soud se nemá konat a rozhodovat na základě nepřátelství, stranickosti a vyhovování lidem (Karth. 16). Rozlišují se dva typy žalob: soukromá a církevní. Soukromá se týká osobní pře mezi žalujícím a biskupem (z důvodu jakéhokoli přečinu). V tomto případě se žaloba přijímá od každé osoby bez ohledu na její vyznání (II. 6, Karth. 28, 144). Naopak u církevních žalob kánony určují, kdo nemůže být žalujícím:
- heretik, pohan a žid (Karth. 144, Ap. 75, II.6)
- odsouzený a svržený duchovní či od přijímání odloučený laik; odsouzená či obviněná osoba (II.6, Karth. 143)
- nemravná či jakkoli kompromitovaná osoba (Karth. 8, 28)
- osoba, kterou občanské zákony nepřipouštějí k trestným stížnostem (Karth. 144)
- osoba, jejíž jedno z mnohých obvinění už bylo vyšetřeno a nebylo prokázáno (Karth. 145)
Žalující musí být věrohodný (Ap. 74) a bezúhonný (II. 6) člověk. Svoji žalobu předloží všem biskupům oblasti a potvrdí ji před nimi svými důkazy (II. 6). Zda splňuje podmínky věrohodnosti a bezúhonnosti, biskupové nejprve řádně prošetří (II. 6). Během toho také předběžně zjistí, jaké je o něm veřejné mínění (IV. 21). Spolu se žalujícím jsou k soudu povoláni další svědci (minimálně dva až tři) (Ap. 75). Dokonce ani biskupovo svědectví neobstojí, pokud je pouze jediným svědkem (Karth. 157).
Biskupa soudí sněm ostatních biskupů (Ap. 74). Z kánonů jasně vyplývá, že biskupové buď žalobu přijmou, a pak proběhne soud, nebo ji jako neoprávněnou odmítnou, a soud se nekoná. Nic mezi tím neexistuje. Všechny žádosti musí být řádně projednány. Pokud se tak neděje a pokud nemohou biskupové „proti očekávání obnovit pořádek ve věci obvinění“, žalobce má předložit svou stížnost vyšší instanci – „velkému sněmu biskupů velké oblasti.“ (II. 6). Pokud se prokáže, že obvinění je nepravdivé, musí být žalobci uložen trest (II. 6). Opět: jiná varianta neexistuje.
Biskup se musí dostavit na soud osobně (Ap. 74) ve lhůtě jednoho měsíce (Karth. 28). Pokud tak neučiní, má být vzdálen od eucharistického obecenství (Karth 28). Pakliže mu brání vážné důvody dostavit se k přelíčení, je mu dovoleno ospravedlnit se během druhého měsíce, v jehož průběhu je rovněž vzdálen od obecenství – dokud se „neočistí důkazy ve své záležitosti.“ (Karth 28). Pokud se nedostaví ani v průběhu roku, „má býti souzen jako ten, kdo sám nad sebou vyřkl rozsudek.“ (Karth. 28). Existují tedy maximálně tři předvolání, jež mu biskupský soud prostřednictvím dvou biskupů osobně zašle (Ap. 74).
Dostaví-li se biskup na soud, nastanou tři varianty jeho průběhu: biskup se přizná, nebo je usvědčen (v obou případech mu bude určena příslušná epitimie – Ap. 74), nebo je naopak žaloba prokázána jako nepravdivá (a epitimie je určena žalujícímu – II. 6). Pokud se nemohou biskupové mezi sebou shodnout na rozsudku, „biskup metropolie blízké oblasti pozve některé druhé biskupy, aby záležitost znovu prozkoumali a odstranili pochyby.“ (Ant. 14). Jestliže se žalující osoba v době projednávání skrývá a maří tím průběh soudu, je žalovaný biskup navrácen k obecenství a naopak žalobce z něho vyloučen. Ale zároveň mu nesmí být odňata možnost dokázat, že se nemohl k soudu dostavit z vážných důvodů (Karth 28).
Kánony nepřipouštějí situaci, kdy se žaloba neprojedná, nebo soud odloží nebo dokonce vůbec nekoná (pokud je žaloba oprávněná). Neznají ani případ rezignace pod tlakem okolností (ať už před zahájením či v průběhu soudu), který je běžný v moderním politickém systému, nikoli však v Církvi. Pro Církev je biskup biskupem, dokud není řádně odsouzen. Po prokázání viny je biskup zbaven svých důstojenství. Snížení na kněžský stupeň je považováno za svatokrádež (IV. 29), neboť mravní čistota musí být zachovávána všemi, „kdo se dotýkají svatých věcí.“ (Karth. 4). Kánony hovoří jasně: „Jsou-li duchovní hodni sloužiti, nechť v tom přebývají; nejsou-li hodni, nechť se nevzdalují sloužení rezignací, nýbrž odsouzením za své skutky.“ (Cyr. 3).
Celý proces souzení biskupa může tedy trvat maximálně jeden rok. Během něho biskup zůstává na svém stolci a zachovává kanonická ustanovení. Nesmí konat nic, co by přesahovalo jeho pravomoc bez schválení metropolity. Rovněž „první biskup nemá ničeho činiti bez vědomí ostatních biskupů, neboť jedině tak může být jednota a proslaven Bůh.“ (Ap. 34).
Jestliže se biskupské místo neuprázdnilo, nemůže ani proběhnout volba nového biskupa. Ta může nastat pouze po té, co byl biskup odsouzen a zbaven svého důstojenství. Jinak zůstává stále biskupem – jako je jeden Kristus hlavou Církve.
Použité zkratky:
I – VII – kánony svatých otců sedmi všeobecných sněmů
Ap. – Kánony svatých apoštolů
Karth. – kánony svatého místního sněmu karthagenského
Ant. – kánony svatého místního sněmu antiochijského
Cyr. – kanonický list sv. Cyrila Alexandrijského
Žádné komentáře:
Okomentovat