Existuje mnoho druhů slz. Někteří lidé pláčou ze
vzteku, jiní ze záště vůči bližnímu, další proto, že jsou uražení. Někteří
pláčou, protože ztratili milovaného člověka. Existuje mnoho druhů slz. Jsou
také slzy pokání, když člověku poví jeho svědomí, že spáchal mnoho hříchů. Když
si uvědomí svou hříšnost, tak pláče. Je to čin Boží milosti – duše se kaje a
hřích je smýván slzami. Jsou to slzy pokání, které jsou darem od Boha. Když si
člověk uvědomí svou hříšnost, postupně se osvobozuje a ponechává všechny své
starosti Pánu. Jeho duše je pokořena a dochází k tomu ve stavu milosti.
Modlitba vyžaduje život bez jakýchkoli starostí, protože i ta nejmenší starost
narušuje naši modlitbu, jak říkají svatí otcové. Tak jako může být náš pohled
rozmazán drobnou částečkou prachu, i ta nejmenší starost překáží našemu
soustředění v modlitbě. Když jsme spojeni s Pánem, naše duše je
v klidu a sestupuje na nás milost. Ten, kdo přebývá ve stavu milosti, je
připraven plakat pro každého. Pláče, když vidí utrpení zvířete, rostliny,
člověka... Takový člověk je vždycky připraven prolévat slzy za celý svět. To
znamená, že je v něm Boží milost a že jeho slzy jsou darem od Boha. Jsou
to slzy spásy. Přivádějí duši k dokonalosti. Dokonalosti nelze dosáhnout
staráním se o věci tohoto světa. Pán řekl, ať se nezatěžujeme jídlem, pitím a
péčí o tento svět.
***
Všichni neustále hřešíme. Uklouzneme a padáme. Ve
skutečnosti padáme do pastí, nastražených démony. Svatí otcové a světci nám
vždycky říkají, že „je důležité po pádu ihned vstát a kráčet dál k Bohu.“
I kdybychom padli stokrát za den, nevadí; musíme vstát a jít k Bohu, aniž
bychom se ohlíželi nazpět. Co se stalo, stalo se – je to minulost. Jen jdi dál
a celou dobu pros o Boží pomoc.
***
Pamatovat si hřích, který jsme spáchali, neznamená,
že nebyl odpuštěn. Toto upamatování je jen varováním, abychom nezpychli a znovu
nezhřešili. Ve skutečnosti jsme to my – a ne Bůh –, kdo si nemůže odpustit.
Nemůžeme si odpustit pro svou pýchu. Pravé znamení toho, že byl hřích odpuštěn,
je, že se už neopakuje a že jsme nabyli klidu. Také je důležité, jak strávíme
poslední roky svého života. Bohulibý život ve stáří zahlazuje hříchy mládí.
***
My lidé vždycky sklízíme plody svých myšlenek a
tužeb. Jestliže jsou naše myšlenky a touhy špatné, nemůžeme sbírat dobré ovoce.
Celé lidstvo sklízí plody svých myšlenek a tužeb. Pán řekl o svém druhém
příchodu: „Naleznu víru?“ (L 18, 8). Proto se musíme snažit zlepšit svůj
charakter, dokud jsme ještě v tomto životě – vstoupíme totiž do věčnosti
s týmž charakterem. Máme šanci změnit se k lepšímu, pokud se budeme
kát ze všech svých zlozvyků, ale až vstoupí duše do věčnosti, nebude se moci za
sebe modlit. Nevěděl jsem to, ale jednou jsem měl možnost zakusit, jak má duše
opouští tělo. Cítil jsem, že už se za sebe nemůžu modlit. Modlil se za mě jeden
mnich, ale já jsem nemohl. Můj čas na pokání skončil.
Přeloženo z knihy Our
Thoughts Determine Our Lives. The Life and Teachings of Elder Thaddeus of
Vitovnica (St. Herman of Alaska Brotherhood 2014, s. 103-105).
Žádné komentáře:
Okomentovat