V pátek 12. února se dožívá požehnaných devadesáti let
vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský. Významný pravoslavný teolog,
vysokoškolský pedagog, překladatel, spisovatel a hlavně duchovní pastýř má za
sebou bohatý život a rozsáhlé dílo.
Vladyka Simeon, křestním jménem Radivoj Jakovljevič, se
narodil v roce 1926 v Praze do smíšené srbsko-české rodiny. Dětství strávil
spolu se svými dvěma bratry v Záhoří u Svatojánských proudů, kde měl jeho otec,
inženýr Milutin Jakovljevič, pronajatý statek. Po obecné škole ve Slapech nad
Vltavou chodil do reálného gymnázia v Karlíně, kde také maturoval. Doplňující
maturitu z latiny a filozofie složil v roce 1945 na reálném gymnáziu v Praze –
Truhlářské ulici. Hned poté nastoupil na studium teologie na Karlově
Univerzitě. Letní semestr roku 1947 strávil na teologické fakultě Bělehradské
univerzity, nicméně ještě téhož roku odešel studovat na Leningradskou duchovní
akademii, kterou ukončil v roce 1953 obhájenou prací Pravoslavné učení o
spáse v díle patriarchy Sergije. V době svého leningradského pobytu začal
také veřejně publikovat. První článek vyšel v Hlasu pravoslaví v roce 1948 pod
názvem Dopisy českého bohoslovce z SSSR.
Po návratu do vlasti se stal vladyka Simeon v roce 1953 hospodářským
tajemníkem prešovské eparchie a zároveň začal vyučovat na tamní teologické
fakultě. Mezi jedo předměty patřily zprvu patrologie a homiletika. Po
onemocnění archimandrity Jana (Kuchtina) převzal rovněž výuku Starého zákona.
Starozákonní biblistika se stala jeho výsostnou disciplínou. K jejímu rozvoji
přispěl cennými studiemi, překlady do češtiny i samotnou pedagogickou prací.
Jeho erudované přednášky a náročné zkoušky pomohly formovat generace studentů,
kteří pod ním absolvovali starozákonní biblistiku od padesátých let až do
nedávné minulosti, kdy vladyka Simeon navzdory svému věku bravurně přednášel na
detašovaném pracovišti prešovské fakulty v Olomouci.
V září roku 1958 se vladyka oženil, v listopadu byl
metropolitou Janem vysvěcen na diakona a 25. prosince v katedrálním chrámu sv.
Cyrila a Metoděje v Praze na kněze. V létě následujícího roku byl donucen
slovenskou státní správou k odchodu z prešovské fakulty. Nastoupil na kněžskou
službu místo svého těžce nemocného tatínka v Mariánských Lázních. Kromě místní
církevní obce, již tehdy složené z různých národností (vedle Čechů z Volyně ji
tvořili Rusové, Ukrajinci a Bulhaři), pastýřsky pečoval o věřící z nedalekého
Těšova a Teplé. Obzvláště rád se vladyka věnoval dětem. Vyučoval náboženství ve
školách i rodinách, pořádal vánoční a velikonoční besídky, pro něž skládal
program, organizoval poutě, výlety a letní tábory. V letech 1967 a 1976 musel
vladyka čelit vyšetřování ze strany komunistické moci. Hrozilo mu odebrání
státního souhlasu a zákaz služby. Teprve „Boží pomocí a intervencí věřících“ –
jak napsal jeho přítel, otec Jan Křivka – se podařilo vladyku na místě
mariánskolázeňského duchovního správce udržet.
V roce 1962 absolvoval dálkové studium překladatelství na
Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Jeho odborné překlady začaly
vycházet v církevním tisku. V roce 1969 ho pak vyzval profesor Miloš Bič k
účasti na Starozákonní překladatelské komisi, která připravovala ekumenický
překlad Písma svatého. Po jeho vydání skupina pracovala na překladu
starozákonních pseudoepigrafů. V roce 1982 vladyka Simeon obhájil na
pravoslavné teologické fakultě v Prešově disertační práci Izajášův Ebed
Jahve a smysl jeho utrpení. Následně se pravidelně účastnil kongresů
Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona a zastupoval československou
pravoslavnou církev v dialogu se starokatolíky a luterány. Hned po pádu
komunismu usiloval v roce 1990 o založení pravoslavné teologické fakulty
v Čechách; po prvním ročníku, konaném v Mariánských Lázních, byl
studijní obor pravoslavné teologie začleněn do programu Husitské teologické
fakulty v Praze a vladyka Simeon se stal jejím řádným pedagogem se specializací
na exegezi Starého zákona.
V roce 1996 ovdověl. O dva roky později byl zvolen pomocným
biskupem pražské eparchie. Vysvěcen byl 21. června 1998 v katedrálním chrámu
sv. Cyrila a Metoděje v Praze. V neděli 9. dubna 2000 byl slavnostně
intronizován v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci na biskupa
olomoucko-brněnského. Titul arcibiskup mu byl udělen v roce 2006. Během
šestnácti let své biskupské služby na Moravě vladyka Simeon navázal plodně na
své předchůdce: budoval chrámy, vysvětil mnoho nových kněží, staral se o věřící
i v té nejzapadlejší obci. Do toho přednášel, psal, publikoval.
Jeho literární dílo zahrnuje pastorační listy, odborné
studie, exegetické články, kázání, úvahy, vysokoškolská skripta, překlady,
knižní monografie, ale i beletristické texty. Od konce čtyřicátých let
publikoval vladyka v pravoslavném církevním tisku stovky článků. Podstatnou
část z nich tvoří příspěvky na starozákonní témata a texty věnované dětem.
Kromě toho však byly publikovany jeho články povahy liturgické (Svaté tajiny, Archijerejská svatá liturgie),
misiologické (Křesťanská misie a evangelizace v dnešním světě),
hagiografické (sv. Olga, sv. Makarios, sv. Sáva Srbský, Odkaz světců),
bioetické (O přerušení těhotenství), historické (Češi na Athosu)
ad. Stranou nemohou zůstat ani medialony osobností (patriarcha Sergij,
archimandrita Sávva, prof. Jan Heller, otec Pavel Axman), zprávy z církevního
života či úvahy na různá duchovní témata.
Již v padesátých letech vydal vladyka na prešovské fakultě
exegetická skripta k téměř celé Bibli (kromě knih Mojžíšových). Z vladykových
překladů uveďme články Georgije Florovského Pravoslavné bohoslužebné zpěvy a
jejich skladatelé či archimandrity Vladimíra Evangelní zákon vydaný
Spasitelem. Jeho stěžejní překlad studie patriarchy Sergije Pravoslavné
pojetí spásy vyšel nedávno knižně. Z knih samotného vladyky jmenujme
monografii Tajemství starozákonního proroctví (2005), evangelijní úvahy Ježíšův
příchod (2003) či soubor vánočních povídek Doteky odjinud (2000).
Kromě toho časopisecky publikoval i několik básní. V roce 1990 pak vladyka
připravil k vydání knihu archimadrity Sávvy Život našeho Pána Ježíše Krista.
Vladykovo celoživotní dílo – literární, teologické,
pastorační – je důkazem o Boží věrnosti svému služebníku, přes všechna příkoří,
zkoušky a těžkosti, kterými musel projít. Je naplněním slov proroka Izajáše,
jež v ekumenickém překladu znějí:
„Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky,
nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já
Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“ (Iz 43, 2–3)
Žádné komentáře:
Okomentovat