Metropolita Nikolaos – Pravoslavný postoj k etice asistované reprodukce

 

Úvod

Oblast technologicky asistované reprodukce, či přesněji řečeno umělého oplodnění, má značný psychologický a sociální význam a je velmi důležitá i z duchovního hlediska. Současné reprodukční techniky mohou naplnit očekávání neplodných párů a uspokojit jejich hlubokou potřebu rodičovství. I když mohou posílit manželskou jednotu a rodinnou harmonii, zároveň mohou generovat bezprecedentní problémy etického, lékařského, psychologického, právního a sociálního charakteru. Tyto problémy jsou výsledkem využití moderní technologie v tom nejosobnějším a hluboce duchovním a posvátném aktu. Jejich rozsah a různorodost závisí na aplikovaných metodách, na podmínkách, za nichž jsou implementovány, a na souvisejících nekontrolovatelných možnostech a nevyhnutelných důsledcích.

Asistovaná reprodukce je bezpochyby působivým lékařským a biologickým výsledkem s významnými společenskými dopady. Je spojena se zrozením nové lidské bytosti, tedy s událostí, jež je vítána se zvláštním obdivem, úctou a radostí. Zároveň však nelze ignorovat otázku kvality života této nové bytosti a jejích rodičů. Pro pravoslavnou církev zahrnuje kvalita lidského života nejen biologickou a psychologickou integraci a sociální blahobyt, ale také možnost duchovního rozvoje. Tento duchovní rozměr dodává člověku smysl psychosomatické harmonie a možnost existenciálního naplnění.

Základní teologické postoje

Pravoslavná církev zdůrazňuje a chrání nekonečné možnosti, jež nabízí člověku Boží milost. Církev tak nemůže být chápaná jako formální autorita, jež usiluje regulovat či dohlížet na naše životy. Jejím cílem není uvalit na člověka nejrůznější pravidla a zákazy, ale vytvořit kritéria vedoucí k poznání pravdy, jež nás osvobodí (J 8, 32).

Církev zná hluboce lidskou přirozenost a její slabosti, s nimiž soucítí a má pro ně pochopení. Zároveň však chce chránit posvátnost naší osoby; vzbuzovat potřebu po Bohu spolu s touhou po dítěti; nabídnout integritu své pravdy spolu se svou filantropií; zpřítomňovat Boží vůli spolu se svým působením.

Základním prvkem pravoslavné křesťanské antropologie je rozpoznání posvátnosti lidské existence, jež se pojí s existencí hmotného a nehmotného světa. Cílem člověka, jenž je stvořen k Božímu obrazu, je nabýt stavu „podle jeho podoby“ (Gn 1, 26), tedy dosáhnout zbožštění a posvěcení. S tímto nejvyšším cílem člověk pracuje, zakládá rodinu, kultivuje umění a vědy, organizuje společnost. Z toho důvodu když někdo nakládá s člověkem, nebo když s ním dokonce experimentuje, vstupuje do posvátného aktu, a měl by tak činit s bázní a respektem před Bohem.

Člověk není příčinou své vlastní existence. Každá zmínka o počátku života by proto měla být činěna s úctou, nikoli s arogancí. Buď pohlížíme na Boha jako na toho, kdo dává život, a přibližujeme se k němu s bázní, nebo Boha ignorujeme a jednáme tak, jako bychom byli sami bohy. Avšak cena této arogance je vysoká.

Význam lidské psychosomatické jednoty

Každá lidská bytost má nesmrtelnou a věčnou duši, jež je úzce spjata s tělem. Psychosomatická jednota je dočasně narušena biologickou smrtí a následně obnovena vzkříšením těl v Božím království.

Biologický počátek je určen narozením člověka jako psychosomatické bytosti s vrozeným potenciálem „stát se Božím dítětem“ (J 1, 12). Tudíž oplodnění – spolu s biologickým životem a psychosomatickou bytostí – připisuje člověku existenci, bytí, duši. V pravoslavném chápání není duše vsazena do těla, ale rodí se spolu s ním. Duše nabývá bytí spolu s tělem.

O simultánním zrození duše a těla hovoří obšírně sv. Řehoř Nysský: „A protože člověk je jedna bytost sestávající z duše a těla, musíme předpokládat, že počátek jeho existence je jeden a společný pro obě složky, aby člověk nemohl být vůči sobě samému starší a mladší zároveň, kdyby jeho tělesná složka byla dřívější a ta duševní naopak pozdější (…) Pokud se týká utvoření jednotlivců, nesmíme klást jednu část před druhou, tj. ani duši před tělo, ani naopak.“[1]

Každá lidská bytost, jež je počata, má svůj počátek, nikoli však konec. Pro pravoslavnou církev je počátek, tedy početí, každé lidské bytosti událostí jedinečného významu. Božský cíl a perspektiva věčného království dodává okamžiku početí jedinečnost, jež přesahuje hranice biologické identity a pomíjivého života.

Potřeba mateřství a otcovství

Touha po dětech je přirozená a posvátná. Církev v ní rozpoznává plán Boha, který stvořil člověka, aby byl účasten na jeho blaženosti. Svatý Jan Damašský píše: „Neboť Bůh, jenž je dobrý a více než dobrý, nenalezl uspokojení v kontemplaci sebe sama, ale v přesahující dobrotě si přál, aby jisté věci začali existovat a těšit se z jeho blaha a mít podíl na jeho dobru, a proto přivedl z ničeho k bytí všechny věci a stvořil je, jak ty, které jsou neviditelné, tak ty, které jsou viditelné. Ano, dokonce i člověka, který je složený z viditelného a neviditelného. Bůh tvoří myšlenkou a myšlenka je základem jeho díla. Slovo ho naplňuje a Duch zdokonaluje.“[2]

Anatomie, fyziologie, menstruační cyklus, hormonální rovnováha a celková psychologie ženského pohlaví jsou orientovány na mateřství. Během těhotenství žena zakouší a projevuje do nejzazší míry charakteristiky svého pohlaví a přirozenosti. Základní funkce ženského těla, na niž je zaměřena celá existence ženy, je reproduktivní. Žena existuje anatomicky, fyziologicky a citově pro plod, těhotenství a porod.

Ekvivalentem potřeby mateřství je rovněž potřeba otcovství. Z toho důvodu Církev uznává, že neplodnost a bezdětnost se mohou stát těžkým křížem, který často vede k intenzivní psychické úzkosti, společenským obtížím a někdy i k těžko řešitelným problémům, jež narušují harmonické soužití manželů. Neplodnost, kromě toho, že bývá charakterizována jako biologická nedokonalost, je Církví považována za výraz Boží vůle nebo dokonce za požehnání ve formě zkoušky.

Církev navíc spatřuje v každé lidské bytosti spolu s její přirozenou identitou (biologickou, psychologickou ad.) i její nekonečné duchovní možnosti. Tím pádem se jednoznačně staví proti názoru, že neplodnost vytváří typ postižení či neléčitelné sociální slabosti. Častokrát naopak páry, jež mají potíže s početím dětí, mají dobrou duchovní orientaci a jsou obzvláště produktivní v různých oblastech společenského a duchovního života.

Sledujíc současný vědecký a technologický vývoj, Církev si uvědomuje, že lidské touhy, jež byly kdysi pouhými sny, se nyní naplňují. Vítá tyto naděje s velkým entusiasmem, ale zároveň vnímá, že technologický vývoj často transformuje touhy do potřeb, a ztěžuje tak zápas o duchovní svobodu.

Důsledkem této mentality je následující paradox: i když touha plodných párů po dětech se povážlivě snižuje, potřeba neplodných párů mít děti se stává psychologicky a sociálně imperativní. Problém je akutnější v uzavřených společnostech, v nichž má vnější společenský tlak na partnery negativní dopad. Někdy však může neplodnost zafungovat jako bezpečná pojistka přírody, takže páry, které by jinak měly problémy s vychováváním dětí, jsou od tohoto břemene osvobozeny. Častokrát se však stává, že když trvá pár na svém a nakonec děti má, čelí složitým problémům (psychologickým, nečekaným nemocem, náhlé smrti jednoho z rodičů apod.).

Přínosem Církve a duchovních by mělo být zásadně eliminovat nezdravé názory a neoprávněné společenské tlaky. Spolu s tím by měli pomoci kultivovat postoj, že zatímco narození dítěte je požehnáním – a to velkým –, neplodnost manželský pár nedegraduje, nepoškozuje vztah obou manželů a neruší jejich manželství.

Trvalá snaha překonat neplodnost skrývá riziko transformace přirozené a posvátné touhy po dětech do tvrdošíjné vůle, která se staví proti vůli Boha. Každý pokus o léčbu neplodnosti by měl nechat prostor pro pokorné přijetí možného neúspěchu.

I když počátek každé lidské bytosti, která je Božím obrazem, pochází z lidské vůle, je zároveň vůlí Boha. Současná technologie je velkým požehnáním, které dává Bůh člověku, pokud je použita s obezřetností a respektem. Zároveň ale může poskytnout člověku možnost postavit se Boží vůli, jež je vyjádřena skrze zákony přírody. V tom případě může člověk buď zabránit uskutečnění Boží vůle, nebo může trvat na své vlastní vůli navzdory Božímu souhlasu.

Smyslem každé nově narozené lidské osoby není ozdobit život rodičů, ani rozmnožit jejich bohatství, ani být jejich biologickým či psychologickým rozšířením. Nový člověk patří Bohu a je určen věčnému životu. Je darem, který Bůh dává rodičům pro tento pozemský život. Člověk se rodí především proto, aby vyjádřil Boží kenotickou a obecenskou lásku, a druhotně proto, aby svým životem uspokojil citové a společenské potřeby rodičů.

Z těchto důvodů by mělo být početí každé lidské bytosti výrazem Boží vůle, nikoli výsledkem ryze lidského rozhodnutí. Jinými slovy, každý člověk by měl být plodem pokorné a svobodné shody rodičovské vůle s vůlí Boha. Největším Božím darem člověku je svobodná vůle; nejnebezpečnější hrozbou pro člověka je jeho vlastní lidská vůle.  

Posvátnost počátku lidského života

Způsob, jakým vzniká lidský život, je posvátný: z psychologického hlediska není přesný okamžik počátku lidského života znám. Tato událost se odehrává tajemně. Odráží to nejintenzivnější vyjádření lásky mezi manželi a ctí lidské tělo tím nejlepším možným způsobem. Reproduktivní funkce je rovněž sexuální. Je to jediná autonomní funkce lidského těla. Je zároveň psychosomatickou funkcí par excellence, která vyžaduje účast obou pohlaví.

Moderní technologie nás uvádí do logiky sexuálního styku bez reprodukce a do logiky reprodukce bez sexuálního styku. Dynamika technologie vyvádí počátek života z tepla a temna hmotného těla do chladu a průhlednosti zkumavky. Nahrazuje okamžik neznáma přesnou znalostí tohoto posvátného počátku. Opouští jedinečnost partnerovy přítomnosti, kterou nahrazuje přítomností lékařského personálu. Během posvátného okamžiku vzniku života nejsou rodiče pospolu; dokonce mu nejsou ani přítomni. Dítě je „vyrobeno“ doktory a zdravotními sestrami; není počato svými rodiči. Navíc nemusí být pro reprodukci použit genetický materiál rodičů, ale cizího dárce.

Spermie jsou získány způsobem, který není ani přirozený, ani etický. Je výsledkem orgasmu bez normálního sexuálního styku, což haní posvátnost reprodukční funkce. Pokud je však cílem narození dítěte, nemůže být tento akt považován za hřích ztráty spermií za předpokladu, že je proveden způsobem, který nezostuzuje lidskou důstojnost.

Status a přirozenost embrya

Embryo má lidský počátek i perspektivu. Jeho buňky, genetický materiál, morfologie a fyziologie jsou zcela lidské. Navíc jeho potenciál samostatného vývoje až do dokonalé lidské bytosti – a ničeho jiného – potvrzuje jeho lidskou přirozenost.

Oplodněné vajíčko nemůže být oplodněno znovu jinou spermií. Charakteristiky nového lidského života jsou neodvolatelně determinovány. Oplodnění je konečné a nezvratné.

Spermie pochází od otce, vajíčko od matky. Avšak embryo získává svou vlastní identitu ihned po oplodnění. Embryo náleží rodičům podle míry jejich odpovědnosti a povinnosti ho chránit (neboť ho chtěli a vytvořili), ale je nezávislé s ohledem na právo svého vývoje, takže může vyjádřit samo sebe.

Lidská bytost ve všech stádiích svého vývoje – tedy jako zygota, blastocysta, několikatýdenní embryo, devítiměsíční plod, novorozeně, malé dítě, teenager, dospělý jedinec, starší člověk – má tutéž dokonalou lidskou identitu. Od samého počátku početí není embryo pouhým oplodněným vajíčkem: je dokonalou lidskou bytostí s ohledem na svou identitu a neustále se zdokonaluje podle projevu a vývoje svého fenotypu.

Duchovní status embrya

Výše řečené vede k závěru, že počátek lidského biologického života je ztotožněn s jedinečnou událostí zásadního významu: zrozením nové duše. V každém embryu se kromě buněčné multiplikace, jež indikuje tělesný růst, a přenosu zděděných charakteristik, jež formují osobnost, uskutečňuje další proces: zrození a rozvoj duše. Spolu se svou duší bude embryo přecházet z podmínek lidského „odění“ do stavu božského „šatu“, z času do věčnosti, z úpadku do neporušitelnosti, z fyzické podobnosti rodičům do duchovní podobnosti Bohu. V embryu již pokorně existuje Boží obraz.

Tak jako rozvoj lidského těla vyžaduje devítiměsíční biologickou přípravu – těhotenství – potřebuje i proces projevení duše v člověku určitý čas od početí po jeho završení. Čím úplnější je proces lidského biologického vývinu, tím větší je míra manifestace duševních funkcí. Během toho, co tělo roste a zdokonaluje se – říká sv. Řehoř Theolog – postupně se rozvíjí moudrost, prozíravost a ctnost duše.[3]

Setkání Přesvaté Bohorodice s Alžbětou a reakce plodu sv. Jana Křtitele v jejím těle po té, co poznal Ježíše, poukazují nejen na biologickou mobilitu plodu, ale také na duchovní projev lidské duše v něm (L 1, 44).

Podobné pasáže v textech Starého zákona, směřující významné události v životech duchovních osobností (David, Izajáš, Jeremiáš) do „lůna člověka“, ukazují, že už embryonální status tvoří takový stupeň lidské evoluce, při němž v člověku koná Boží milost.

Apoštol Pavel navíc v epištole Galatským tvrdí, že jeho povolání pochází už z období těhotenství: „Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí“ (Gal 1, 15). Bůh tedy povolává, posvěcuje, ustanovuje a jmenuje své proroky a apoštoly již v jejich embryonálním stavu.

Početí proto není chápáno pouze jako významný akt, ale také jako požehnaná a posvátná událost. Pravoslavná církev podtrhuje svou víru v tuto posvátnost a význam tím, že ctí a oslavuje početí osob, zahrnutých do Boží ikonomie. Je to 25. března tajemství Pánova početí o svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice, 9. prosince početí Přesvaté Bohorodice a 23. září početí sv. Jana Předchůdce (neboli Křtitele).

Etická práva embrya

Práva embrya vyplývají z faktu, že embryo je osoba ve vývoji; je to bytost, jež závisí a vyplývá z vůle jiných osob a není schopna se sama o sebe starat a bránit se.

Prvním je právo identity. Embryo má eticky neoddiskutovatelné právo projevit svou vlastní identitu a rozvinout svou osobnost. My bychom neměli být těmi, kdo rozhodne o jeho přirozenosti a statusu. Místo toho bychom měli dát embryu příležitost nám ho odhalit; dokázat, že je lidskou bytostí a že disponuje vlastnostmi těla a duše, jež je odlišují od každého dalšího člověka. Věda a společnost toto právo musí chránit.

Druhým právem je právo na život. Přirozený rozvoj je stejný u embrya jako u každé lidské bytosti. Měli bychom uznat jeho právo na život a chránit a pečovat o embryo samotné. Embryo by mělo dosáhnout svého vlastního statusu autonomního života za těch nejlepších možných podmínek. Jediným cílem jeho existence by měl být jeho vlastní život, nikoli experiment (experimentální embrya) či přebytečná embrya (náhradní embrya) nebo uchovávání ve zmrazeném stavu (zmrazená embrya). Fakt, že pro tisíce embryí je teplé mateřské lůno nahrazeno chladným prostředím mrazících kontejnerů a potenciál života vystřídán vyhlídkou experimentů a smrti, podrývá základní lidské hodnoty a ničí právo na život.

Třetím právem je právo na věčnost. Embryo má perspektivu nesmrtelnosti. Od okamžiku početí je určeno k tomu, aby přešlo do věčného života. To odhaluje právo Boha zopakovat svůj obraz v člověku.

Otázky spojené s IVF

Výše řečené dokazuje, že moderní IVF techniky mají etické a duchovní parametry, které nutí Církev, aby měla vůči nim své výhrady, shrnuté v těchto čtyřech bodech: (1) početí člověka skrze současné techniky je asexuální v tom smyslu, že postrádá posvátnost, bezpečí a jistotu manželského sexuálního styku. Člověk už není zrozen přirozeně, ale je uměle vyroben; (2) oproti embryím a spermiím nemohou být vajíčka snadno zmrazená, ačkoli i v této oblasti dochází k rychlému rozvoji.[4] Současná praxe tudíž usnadňuje získávání vajíček, jejichž oplodnění vede k problému přebytečných a zmrazených embryí; (3) fakt, že oplodnění je prováděno mimo tělo matky a při absenci rodičů, vytváří bezpočet možností nepřirozených a neetických oplodnění, jež jsou doprovázeny vážnými problémy; a (4) IVF nabízí rozsáhlé možnosti genetického zpracování a intervenci (invazi) s vážnými důsledky.

Asexuální početí

Tento způsob početí připravuje okamžik psychosomatického počátku člověka o atmosféru intenzivní lásky manželů a jejich úplné psychosomatické jednoty. Boží zákon stanovuje, aby se každá lidská bytost rodila z hluboké mateřské lásky a nikoli z umělého spojení genetických buněk (gamet). Fakt, že člověk má své „bytí vypůjčené“, je nekompatibilní s jeho požadavkem určit si sám počátek svého bytí – to znamená oddělit vznik své existence od milujícího vztahu rodičů a podstoupit ho v lékařských laboratořích podle svých vlastních preferencí a voleb.

Přebytečná embrya

Bezprostředním důsledkem IVF je vytvoření „přebytečných embryí“. Církev tento termín odmítá, protože nemůže přijmout fakt, že existují přebytečné lidské bytosti, jejichž osud je předurčen třetí stranou. Každá lidská bytost – a tudíž každé embryo – je jedinečná ve své osobě, v posvátnosti Božího obrazu a v potřebě jiných osob vytvářet s ní obecenství.

Takzvaná „přebytečná embrya“ jsou uchovávána ve zmrazeném stavu (kryokonzervace) tak, aby mohla být v budoucnu využita přirozenými rodiči; nebo aby byla darována jiným „rodičům“; nebo aby se stala objektem experimentu; nebo aby byla využita pro organogenesi, aby pokryla potřeby transplantace; nebo aby byla nakonec zničena. Církev nemůže ani jedné z těchto možností požehnat. Křesťanská pravoslavná antropologie a teologie nemůže ospravedlnit existenci embryí, jež jsou nezávislé na průběhu těhotenství. Každé embryo tvoří Boží obraz a mělo by dostat šanci připodobnit se Bohu.

Avšak zmrazení embryí je spojeno s dalšími nepřekonatelnými problémy. Jak dlouho je například legitimní uchovávat embrya ve zmrazeném stavu? Nebo co nastane v případě rozvodu, smrti či odmítnutí rodičů? Je lepší embrya zničit, nebo je darovat jinému páru? Kdo je odpovědný za výběr menšího zla?

Darování pohlavních buněk (gamet)

IVF poskytuje nové možnosti, z nichž vyplývají etické a společenské důsledky, jež je obtížné definovat. Proto se zprvu idea dárcovství spermatu a vajíčka či reproduktivního potenciálu náhradních matek jeví jako prakticky proveditelná. To může vést k oslabení či zpochybnění vztahu mezi rodiči a dítětem; nebo k nerovnému vztahu mezi dvěma rodiči a dítětem, kdy jeden z rodičů je přirozený, zatímco druhý nevlastní; nebo k intervenci náhradní matky[5] do posvátného vztahu mezi genetickými rodiči a dítětem; nebo k vytvoření sourozenců, kteří se vzájemně neznají; nebo k riziku neznámých incestních vztahů atd. V podstatě každá forma heterologní asistované reprodukce degraduje koncept mateřství a otcovství. Navíc zásah třetí osoby do posvátného průběhu lidské reprodukce – a tudíž do tajemství manželství – znemožňuje, aby Církev tuto praxi akceptovala.

Biologická účast pouze jednoho z manželů na narození jeho/jejího dítěte připomíná adopci. Nicméně liší se tím, že jeden rodič je přirozený, zatímco druhý nevlastní. Naopak darování embrya připomíná typický případ adopce.

Přenos více embryí

Přenos více embryí do dělohy za účelem zvýšení úspěšnosti otěhotnění vede často k vícečetným těhotenstvím. Když v těchto případech navrhujeme „selektivní redukci celkového počtu embryí,“ ve skutečnosti hovoříme o zničení živých embryí. Církev s takovýmto aktem nebude nikdy souhlasit.

Heterologní inseminace

Heterologní oplodnění[6] je někdy ztotožňováno s cizoložstvím; liší se nicméně od něho tím, že v tomto případě nedochází k mimomanželskému vztahu, který charakterizuje cizoložství jako hříšný a neetický akt. Na jedné straně by tedy Církev měla zastávat výhrady vůči heterolognímu oplodnění, na straně druhé by je neměla považovat za cizoložství.

Náhradní mateřství

Možnost porodu náhradní či zástupnou matkou by mohla být pozitivní, pakliže by jí bylo dosaženo s láskou. Avšak jestliže je vývojové pouto s embryem během těhotenství podstatnou a nepostradatelnou součástí mateřství, stejně jako embryonálního vývoje, pak pokračující vztah mezi náhradní matkou a embryem je nespravedlivý vůči genetickým rodičům. Dále přerušení tohoto vztahu je nespravedlivé vůči náhradní matce, ale ze všeho nejvíc vůči dítěti. Z toho důvodu, především pak kvůli narušení rodinné jednoty, nemůže Církev požehnat takovéto deviaci od přirozeného průběhu těhotenství.

Svobodné rodičovství

IVF dává příležitost svobodným matkám mít děti. Církev by měla tuto alternativu odmítnout, protože na jedné straně implikuje narození dětí ze svobodných rodičů, na straně druhé je pro dítě nespravedlivé vyrůstat bez otce. Praktiky oplodnění spermatem zesnulého manžela a transferu zmrzlého embrya po manželově smrti spadají do téže kategorie.

Těhotenství v menopauze

Totéž platí o těhotenství starších žen.[7] Tento typ početí vyplývá z egoistické touhy ženy po dítěti, i když šance pečovat o něj v průběhu jeho vývoje jsou omezeny přírodou. Dítě poskytne radost svým rodičům, ale bude mít omezené možnosti těžit z jejich fyzické přítomnosti; rodiče pak přijdou o možnost těšit se z vrcholu svého mladého života. Porod dítěte starší ženou představuje bigotní vůli a je nespravedlivý vůči novorozeněti.

Homosexuální rodičovství

Invazní techniky oplodnění dávají příležitost homosexuálním párům mít děti. Církev by se měla proti této možnosti postavit, protože jde nejen o fyzickou abnormalitu, ale i o etickou perverzi s destruktivními psychologickými důsledky pro dítě i společnost.

Preimplantační genetická diagnostika

Preimplantační testování embrya je spojeno s aplikací IVF.[8] Pokud je cílem testování terapeutický nebo preventivní zásah, potom je kompatibilní s klasickým lékařským pojetím. Avšak v současnosti nejen, že jsou terapeutické případy řídké, ale rovněž s sebou nesou všechny důsledky IVF. Ve skutečnosti když jsou testy pozitivní – konkrétně při diagnostikování genetické vady –, pak nedojde k transferu postiženého embrya. Jestliže nejsou produkována nepostižená embrya, je zabráněno otěhotnění.

Preimplantační testy mohou navíc vést k selekci určitých znaků (např. pohlaví, barvy vlasů nebo očí) nebo dokonce k zničení těch embryí, které by vykazovaly nechtěné znaky. To v důsledku může vytvářet eugenické chápání života.

Jakkoli představují preimplantační testy slibnou, moderní diagnostickou metodu, Církev by měla vůči nim zastávat explicitní výhrady.

Reproduktivní klonování

Klonování je technika, která ruší přirozený proces početí:[9] v podstatě podrývá mužské pohlaví, neboť může zamezit mužské účasti při reprodukci. Má rovněž dopad na účast matky, která nemusí nutně nabídnout svůj genetický materiál. A konečně narušuje rovnováhu mezi oběma pohlavími, ničí posvátnost osoby a představuje spíše urážku lidství než jeho pokrok.

Intracytoplazmatická injekce spermií (ICSI)

Tato metoda zdokonaluje výsledky umělé reprodukce,[10], zároveň však ještě více omezuje roli přirozeného výběru, který častokrát funguje protektivně, neboť k oplodnění vajíčka nedochází u abnormálních spermií, jež nedokáží soutěžit s normálními spermiemi.

Fakt, že je dnes nemožné dopředu diagnostikovat pravděpodobné genetické vady ve spermiích, jejichž výběr je uskutečňován pouze na základě biologických kritérii, vede k nahrazení přírody s ohledem na její odpovědnost za tvorbu geneticky nemocných embryí. To vytváří další důvod pro etické výhrady vůči ICSI.

Ačkoli nejsou tyto praktiky explicitně eugenické ve svém průběhu, jsou takovými ve svém pojetí. Nemohou zastavit vznik postižení, ale mohou vyhubit rovnou postiženého člověka. Když nemůže být postižení odlišeno od postiženého člověka, jediným řešením se zdá být jeho smrt v tom nejslabším, nejposvátnějším a nejcitlivějším stádiu života. Předkládaná „terapie“ je spíše destrukcí nezdravého embrya.

Odstranění splynutí gamet, tj. početí, z mateřského těla nabízí obrovské možnosti pro genetické zásahy, které mohou fatálně změnit lidský druh jak na biologické bázi, tak v sociálním dopadu a které jsou do značné míry nekontrolovatelné. Kombinace neschopnosti zapojit kontrolní mechanismy s nesmírnými možnostmi pro genetické zásahy se ukazuje v konečném důsledku jako destruktivní.

Role technologie

Moderní technologie bezpochyby velmi přispěla k výzkumu ve zdravotnictví a slibuje ještě mnohem více výsledků. Lze to považovat za výjimečné Boží požehnání. Nicméně její iracionální zneužití hrozí „desakralizovat“ člověka a přistupovat k němu jako ke stroji s náhradními díly a příslušenstvím.

Ačkoli člověk technologii reguluje, mohl by jí být nakonec ovládnut, pokud nebude obezřetný. Může se lehce nadchnout technologickými výsledky a následně jim podlehnout. Riskuje zničení své svobody ve jménu svobody vědeckého a technologického vývoje, jehož cílem je posílit lidskou dominanci nad přírodou.

Využití technologie a lidské intervence, která chrání a napomáhá posvátnosti oplodnění, je nejen přijatelné, ale i žádoucí a milé Bohu. Avšak technologický vývoj není úspěšný, pokud vnucuje možnosti protikladné vůči přírodě, má dopad na jednotu rodiny, přerušuje součinnost duchovních a přírodních zákonů a nahrazuje Boha. Úspěchem není pouze objev nové revoluční techniky v rámci širokého spektra genetického inženýrství; je jím rovněž efektivní konfrontace s množstvím problémů (genetických, psychologických, sociálních, etických, finančních atd.), jež vyvstávají z iracionální praxe, zejména v oblasti invazního oplodnění.

Církev se neobává změn, není ani proti novým objevům. Nicméně jednoznačně odmítá neúctu ke stvoření a k lidské osobě, stejně jako znesvěcení instituce rodiny. Oplodnění tvoří posvátný oltář života; vstoupit do něho proto vyžaduje úctu a Boží bázeň.

Finanční zájmy, psychologické důsledky

Nové techniky asistované reprodukce, jež často poskvrňují čistou touhu rodičů mít děti nekontrolovanými finančními zájmy lékařů, klinik a firem (tj. vysokými náklady na gonadotropin), se mohou nakonec stát hlavním důvodem pro upřednostnění ovulace pomocí hormonů před uvolněním vajíčka během přirozeného cyklu. Tudíž je rozumné neuchylovat k těmto technikám zbrkle nebo pod vlivem psychologického nátlaku od osob s podobnými zájmy.

Navíc změna aktu darování v obchodní praktiky, která je velmi jednoduchá a v podstatě nekontrolovatelná, vede k degradování posvátného charakteru reprodukce na akt finanční transakce, a tím pádem mění lásku v obchodní smlouvu.

Když začaly být metody asistované reprodukce aplikovány, eventuální psychologické problémy takto počatých embryí nebyly známé a předvídatelné. Ačkoli byly brány v potaz psychologické potřeby rodičů, možné negativní dopady na psychologii embrya byly ignorovány, což je fakt, který život embrya znehodnocuje. Sirotci, adoptované děti a děti rozvedených rodičů obvykle představují obtíže při adoptování a ve vytváření psychické rovnováhy. Je možné, že různé IVF aplikace, zvláště pokud zahrnují heterologní procesy či dárce, mohou dát vzniknout lidským bytostem s vrozenými či dědičnými mentálními poruchami nebo nemocemi. To tvoří další nepříznivý faktor, který brání Církvi v bezvýhradném přijetí IVF.

Rozvojem genetické technologie následně vyvstává relevantní otázka: Pokud budou děti znát metodu svého početí, bude to na ně mít nějaký psychologický dopad? Je totiž velmi pravděpodobné, že dítě může zakoušet vážnou krizi identity a problémy socializace, zvláště když bude informováno o tom, že není nositelem genetických charakteristik svých rodičů, a když nebude znát své genetické rodiče; nebo když zjistí, že má jiný stupeň příbuzenství se svými rodiči a má dvě nebo dokonce tři matky atd. Tyto problémy se stávají ještě intenzivnějšími v případě rodinné krize a mohou zasahovat do právních záležitostí.

Podobné psychické problémy se mohou týkat ovšem i rodičů, zvláště s ohledem na techniky heterologního oplodnění, spory o rodičovská práva, neúspěšné metody umělého oplodnění a prudkou ztrátu naděje a očekávání.

(…)

Duchovní perspektiva

Církev zahrnuje bolest, nemoc a postižení do kontextu lidského pádu. Zároveň však respektuje lékařskou vědu. Žehná každému eticky přijatelnému lékařskému pokusu obnovit zdraví člověka a svěřuje konečné řešení každého případu do Boží lásky ke každému člověku zvlášť. Shrnutí církevního postoje můžeme najít v biblické knize Sírachovec: „Synu, svou nemoc nepodceňuj, ale pros Hospodina, a on tě uzdraví“ (Sír 38, 9). Církev čelí všemu s trpělivostí, pokorou a vírou. Neodděluje životní zkoušky od Boží lásky, ale spatřuje v nich příležitost pro spásu a posvěcení.

Církev se vyhýbá specifickým pravidlům či exkomunikaci v otázkách bioetiky, včetně asistované reprodukce. V zásadě nechává tyto otázky otevřené, ačkoli zároveň ukazuje směr a étos v přístupu ke každému specifickému případu. Předkládá obecnou definici Boží vůle, ale každému nabízí možnost rozpoznat ji ve svém životě.

Církev dále pohlíží na zrození každé lidské bytosti v kontextu tajemství manželství. V důsledku toho se domnívá, že by počátek lidského života měl nastat v atmosféře monogamního heterosexuálního styku, požehnanému tajinou manželství – sjednocení v „jednom těle“ (Ef 5, 31). Početí, jež se odehrává místo v těle matky v laboratoři a v jiném procesu, než je manželský styk, je jednoznačně připraveno o charakter tajemství.

Protinávrh Církve

Posvěcení člověka není uskutečněno pouze rozením dětí. Církev žehná narození, ale zároveň uznává celistvost bezdětných manželství. Biologická neplodnost se může stát podnětem k bohaté duchovní plodnosti manželů, pokud pokorně přijmou do svého života Boží vůli. Jestliže však přejde touha po dětech v prosazování tvrdošíjné vůle, znamená to naopak duchovní nevyspělost.

Církev by měla uplatnit svůj vliv k tomu, aby bylo chybné společenské vnímání neplodnosti překonáno a aby byly omezeny neuvážené rodinné tlaky na neplodné páry. Měla by pomoci neplodným párům si uvědomit, že nedostatek v tak zásadní oblasti života je obvykle doprovázen možnostmi v dalších sférách, které se člověku otevírají. Naše štěstí a poslání není dosaženo silou nebo prosazováním vlastní vůle, ale využitím našich možností.

Problém neplodnosti některých párů by mohl být vyřešen adopcí. Církev by měla podporovat zlepšení, propagaci a zjednodušení adopce. Tímto způsobem lze utišit bolesti mnoha neplodných párů, omezit nebezpečí neúspěšného těhotenství a přemoci lidskou vůli láskou.

Navrhnout neplodným párům přijetí a narození „přebytečných embryí“, jejichž původ je neznámý, je otázkou dalšího posouzení. Tímto způsobem jsou některá embrya zachráněna a matka může zakoušet těhotenské pouto s dítětem. Navíc narozené dítě bude mít bližší vztah k rodičům, než dítě adoptované. Nicméně se zde mohou vyskytnout problémy, týkající se nejasné identity dítěte, které v případech standardní adopce chybějí.

Pastorační vedení

Většina věřících i duchovních ignoruje některé velmi důležité detaily týkající se otázek moderních reprodukčních technologií. V důsledku toho dochází k akutní potřebě aktualizovat všechny aspekty této problematiky. Poznání metod asistované reprodukce, stejně jako základních pozic Církve významně pomůže zainteresovaným stranám čelit relevantním a citlivým otázkám.

Církev nemůže doporučit asistovanou reprodukci jako řešení problému neplodnosti, její rolí však není ani schvalovat rezoluce. Nicméně její povinností je čelit na základě duchovního posouzení konkrétní realitě, jež vznikla bez ohledu na její vůli či přání. Tudíž pokud bude tázána, měla by Církev nabídnout étos svého učení srozumitelně a svobodně.

Vezmeme-li v úvahu výše řečené, stejně jako fakt, že dnešní rodiče se nejenže nacházejí pod tlakem možnosti reprodukčních technik, ale mají i omezenou vytrvalost, víru a vnitřní sílu, měla by Církev předestřít následující kroky v duchovním vedení svého stáda: (1) Církev by měla vyjádřit a uplatnit v praxi svou lásku a pochopení. Její slovo by mělo být naplněno duchem a pravdou, ale zároveň by mělo být plné sympatie a soucitu; (2) Církev by měla poukázat na zásadní důležitost potřeby chránit posvátnost manželství, tedy nechat prostor pro energii Boží milosti. Zkoušky a strádání obvykle vytvářejí jedinečnou příležitost pro potvrzení Boží přítomnosti v našem životě; (3) Církev by se měla pravidelně a důkladně informovat o nových metodách reprodukce a rozpoznávat etické a duchovní problémy, s nimiž jsou spojeny; (4) Církev by měla dát najevo, že je pro ni těžké žehnat praktikám asistované reprodukce (nepřirozenému a umělému početí, přebytečným embryím, preimplantační genetické diagnostice atd.) a přijmout politiku, jež je cizí jejímu duchu; (5) když porod narušuje normální rodinný řád (svobodné matky, oplodnění spermiemi zesnulého manžela, porod starších žen, techniky heterologního oplodnění, náhradní mateřství atd.), je zřejmé, že Církev s tím nemůže souhlasit; a (6) Církev by měla doporučit adopci jako alternativu těm párům, jež z různých důvodů nemohou přijmout problém neplodnosti. Pokud to není možné, pak by Církev mohla v duchu své péče akceptovat techniky oplodnění, které nezahrnují přebytečná embrya či jakoukoli formu darování nebo destrukce embrya. Církev by například mohla akceptovat

homologní nitroděložní inseminaci za předpokladu souhlasu obou manželů a toho, že celý proces bude proveden s výše uvedeným étosem. Mohla by rovněž akceptovat proces asistované reprodukce, využívající pouze gamety rodičů a oplodnění těch embryí, které budou implantovány.

Duchovní otcové by měli s pokorou a vírou kázat potřebu vést přirozenější a duchovnější způsob života. Faktem je, že současný způsob života, napětí a stres, nedůvěra panující mezi lidmi a další faktory zapříčiňují vysoký nárůst neplodnosti.[11] Církev předkládá nesekularizované pojetí života, jež zaručuje prostotu, klid, abstinenci a vzájemnou manželskou důvěru. Nestaví se proti lékařské pomoci, ale spolu s ní navrhuje, abychom svěřili svůj život do Božích rukou.

Liturgická a osobní modlitba, účast na svatých tajinách pod duchovním vedením, pěstování lásky, prosby o přímluvy svatých či pokorné poutě jsou zavedenými prostředky léčby, které by se opět měly stát součástí života věřících. Když Církev žádá po párech, aby se vyhnuly určitým technikám reprodukce, zvyšujícím naděje na narození dítěte, měla by zároveň pomoci vzbuzovat důvěru v Boží vůli a uvádět věřící do zkušenosti a odlišné logiky modlitby a zázraku. Církev ukazuje na způsob léčby, ale zároveň pečuje o pády svých dětí, jež nejsou na jedné straně z různých důvodů schopné realizovat její učení, avšak na straně druhé činí upřímné pokání.

Církev kromě toho pohlíží na otázku lidské reprodukce z širší perspektivy. I když jsou děti darem a požehnáním od Boha, rodiče by se měli zaměřit na mnohem důležitější fakt: spolu se svým vlastním zdokonalováním by se měli soustředit i na řádnou výchovu svých dětí a na jejich duchovní rozvoj a růst, aby mohli jednoho dne říct: „Hle, zde jsem já i moje děti, které mi dal Bůh“ (Žd 2, 13).

Ethics, Bioscience and Life, roč. 17, č. 3, listopad 2008, s. 25–33.

Metropolita Nikolaos z Mesogaie a Lavreotiki je předsedou Bioetické komise Posvátného synodu Řecké pravoslavné církve. Vystudoval fyziku na Aristotelově univerzitě v Soluni, astrofyziku a biomedicínské inženýrství na Harvardově univerzitě a teologii na Holy Cross School of Theology v Massachusetts a na Aristotelově univerzitě. Pracoval jako výzkumný pracovník kardiovaskulární laboratoře v Bostonu, vyučoval na Harvardu a žil na Svaté Hoře Athos. V roce 1989 byl postřižen na mnicha a vysvěcen na kněze, v roce 2004 byl rukopoložen na biskupa. Od roku 1991 vyučoval pravoslavnou etiku na teologických fakultách v Aténách, na Krétě a v Libanonu. Zároveň založil první církevní hospic v Řecku a byl ředitelem athénského Helénského centra pro biomedicínskou etiku. Je autorem řady odborných článků a knih. 

Poznámky:

---

[1] Řehoř z Nyssy: O stvoření člověka. OIKOYMENH, Praha 2013, s. 222–223.

[2] Saint John Damascene: Exposition of the Orthodox Faith. Book II, Ch. 2, Concerning the Creation. Schaff Edition, Aberdeen, 1898.

[3] Saint Gregory the Theologian: Theological Poems. 1st Book, Vol. 1, Dogmatic poems on the soul (Patrologia Graeca), PG 37: 453–454, 1862.

[4] Manipalviratn, S., Decherney, A.: Clinical application of human oocyte cryo-preservation. In: Review of Recent Clinical Trials, č. 3, 2008, s. 104–110.

[5] American College of Obstetricians and Gynecologists: Committee opinion number 397: Surrogate motherhood. In: Obstetrics and Gynecology, č. 111, 2008, s. 465–470.

[6] viz např. Weinberg, R.: The moral complexity of sperm donation. In: Bioethics, č. 22, 2008, 166–178.

[7] viz např. Antinori, S. a kol.: Obstetric and prenatal outcome in menopausal women: a 12-year clinical study. In: Reproductive BioMedicine Online, č. 6, 2003, s. 257–261.

[8] viz např. Ehrich, K. a kol.: The embryo as moral work object: PGD/IVF staff views and experiences. In: Sociology of Health and Illness [e-publication], 2008.

[9] viz např. Benagiano, G., Primiero, F. M.: Human Reproductive Cloning. In: International Journal of Obstetrics and Gynaecology, č. 79, 2002, s. 264–268.

[10] viz např. Neri, Q. V., Takeuchi, T., Palermo, G. D.: An update of assistedreproductive technologies results in the United States. In: Annals of the New York Academy of Sciences, č. 1127, 2008, s. 41–48.

[11] Alpern, K. D.: The Ethics of Reproductive Technology. Oxford University Press, New York 1992, s. 19–20.