pondělí 14. července 2014

Kukuřičný ostrov



Hlavní cena karlovarského festivalu – Křišťálový glóbus – byla po zásluze a dle očekávání udělena umělecky nejvýraznějšímu filmu soutěže: Kukuřičnému ostrovu gruzínského režiséra George Ovašviliho.

Snímek zaujme svým krajně oproštěným příběhem, jenž v sobě s vypravěčskou nenuceností a téměř beze slov koncentruje několik vzájemně se prostupujících témat. Veškeré dění se odehrává na malém území řeky Inguri, tvořící hranice mezi Gruzií a Abcházií. Každé jaro se díky tajícím sněhům kavkazského masívu řeka rozlije z břehů, zaplaví okolí a nechá vystoupit ostrovům, jejichž úrodnou půdu využívají místní zemědělci k pěstování kukuřice, která jim vystačí na živobytí po zbytek roku. Generacemi udržovaný způsob obživy je však v současnosti narušen probíhajícím gruzínsko-abcházským konfliktem: vojska obou znepřátelených stran brání úzkostlivě svoje hranice a právě říční ostrovy a koryta se stávají epicentrem ostrých přestřelek.

Hlavní postavou příběhu je starý abcházský rolník, který vyjíždí na lodi hledat nejvhodnější místo pro svoje pole. Po té, co nalezne malý ostrůvek uprostřed rozvodněné řeky, vrátí se pro svoji vnučku, která mu pomůže postavit dřevěné obydlí a připravit půdu pro setbu. Motiv životodárné země se pojí s motivem zrání mladé dívky, která uprostřed nedotčené přírody začíná pociťovat svoji sexualitu. Její křehká krása přitom ztělesňuje duchovní čistotu, vyplývající z pokory a poslušnosti. Dívka zcela přirozeně a prostě následuje svého dědečka, protože ví (nebo spíš bytostně zakouší), že to tak má být. V její tváři a gestech není ani stopa po rafinovanosti, vzdoru či pochybnosti. Ovašvili jde až na samou hranu únosnosti při zobrazování jejího mladého, sotva ženského těla, které cudně skrývá ve vodě či za listy rostlin před zraky vojáků. Panenská čistota – v duchovním slova smyslu – kontrastující s běžným herectvím současnosti přiměje diváka odvrátit svůj zrak, i když kamera třeba snímá dívčino tělo o zlomek vteřiny déle.

Ovašvili předkládá západnímu divákovi svět, na který už není zvyklý. Je to svět souladu mezi přírodou, náboženstvím a lidskou kulturou. Stařec před tím, než začne ostrov obdělávat, zapálí v zemi svíčku a pomodlí se za dobrou úrodu. Země nepatří žádné z bojujících stran, ale Stvořiteli, odpovídá vnučce podle tradice, kterou přijal a nyní předává dál. Vše – půda, voda, déšť, obživa, dítě, rodina – je darem od Boha, který člověk nezaslouženě přijímá. Může klidně o všechno přijít, ale zůstane dál vnitřně pevný, pokud nepřijde o svůj vztah s Bohem. A naopak, pokud se Boha zřekne, jeho duše se přimkne k pozemským věcem, na které si bude činit nárok a jejichž ztrátu neunese.

Nacionalistické nároky na kus země nejsou ničím jiným než plodem této odbožštěné kultury. Ztráta země rovná se prohře. Naopak stařec a jeho vnučka, i když přijdou po záplavách na konci příběhu téměř o vše materiální, duchovně nic neztrácejí, protože žijí dál vsazeni do Božího řádu. Ovašviliho film lze číst i v souvislosti s novým snímkem Andreje Zvjaginceva Leviatan, oceněném letos v Cannes a uvedeném rovněž v Karlových Varech. Jeho hrdina marně bojuje s místním politikem a i když je v právu, nakonec ztratí všechno: majetek, ženu, dítě i svobodu. Ztrátu nevnímá – jako Ovašviliho postavy a starozákonní Jób, na něhož odkazuje název filmu – v rámci Božího plánu s ním, ale naopak Boha přímo obviňuje. I když je dědicem téže kultury (židovské, křesťanské, pravoslavné), vědomě se jí zřekl, a vydal se vlastní duchovní cestou moderního Joba, přesvědčeného o své síle, jež může leviatana nakonec spoutat. Namísto pokoje však nachází zmar, který marně utápí v litrech alkoholu, neschopen dát svému životu smysl.

Žádné komentáře:

Okomentovat