Mnišství je v podstatě způsob křesťanského
života, který spočívá v naprostém zřeknutí se světa a odevzdání se Bohu.
Z tohoto hlediska je mnišství všude stejné a každý monastýr, skit či
poustevna jsou výsadním místem, centrem mnišského a křesťanského způsobu
života. To, co je řečeno o mnišství obecně, platí do značné míry i o Svaté hoře
Athos a naopak.
Přesto zůstává Athos fascinujícím místem, které
přitahuje pozornost nejen pravoslavných, ale i jinoslavných, a dokonce
nevěřících. Důkazem je množství knih a článků, které o Athose vznikají, stejně
jako poutníků a návštěvníků z celého světa. Tato fascinace není sice nová,
zato je dnes větší než v minulosti. Existuje pro to více důvodů.
1) Prvním
z nich je fakt, že Athos je samostatnou republikou – tedy zemí, jež je
obývána pouze mnichy a jež je cele oddána mnišskému způsobu života. I když
v každé pravoslavné zemi najdeme alespoň jeden region s několika
monastýry, neexistuje žádný region s tolika monastýry, skity a poustevnami,
který by byl zároveň zemí řízenou mnichy a ohraničenou skutečnými hranicemi,
které ji oddělují od ostatních států a regionů. Athos je chráněnou oblastí
nejen politicky, úředně a geograficky (neboť je poloostrovem), ale rovněž
duchovně, neboť je nazýván „Zahradou přesvaté Bohorodice“ a je považován za
místo, které patří Boží Matce a v němž je Boží Matka přítomná. A protože
je zemí obydlenou mnichy, Athos neumožňuje „volný pohyb osob“ vyžadovaný
evropskou legislativou, není zasažen přívalem turistů a nedovoluje vstup ženám.
Naopak rozšiřuje mnišskou působnost po celém svém území a zůstává zcela
jedinečnou zemí.
2) Svatá
hora Athos je svědectvím o tom, že Království Boží je mezi námi. Nachází se zde
nejvíce svatých ostatků z celého pravoslavného světa. Tyto ostatky a
jejich zázraky zpřítomňují téměř všechny velké křesťanské světce.
Sám
Athos pak – jakožto místo vyhrazené mnišskému životu a zvláště příznivé pro
posvěcení – vydal tisíce svatých, ať už známých, či neznámých. Někteří
z nich mají i v dnešní době celosvětový vliv, jako např. sv. Silván
Athoský, Josef Hesychasta a jeho duchovní synové či sv. Paisij. Skrze množství
současných i minulých světců se Athos jeví být – slovy Žalmisty – „úrodnou“ či
„plodnou horou“, na níž se „zatoužil usadit Bůh“ a v níž „Hospodin bude
přebývat natrvalo.“ (Ž 67, 16–17 podle Septuaginty).
3) Athos
odkazuje ke ztracenému Ráji a ohlašuje Ráj znovunalezený.
Svatá
hora nejen skrze své světce, ale také tím, že je to požehnané místo, prorocky
zjevuje jiný svět, který dává naší přítomnosti smysl. Athos, nazývaný též
„Zahradou Bohorodice“ je obrazem Ráje, připomínkou Ráje, který naši první
rodiče ztratili, a zároveň je předzvěstí Ráje přislíbeného spravedlivým.
a) Svatá
hora nabízí obraz rajské přírody s rozmanitými krajinami od mořských břehů
až po dvoutisícový vrchol athoského štítu a s množstvím živočišných a
rostlinných druhů, tvořících mikrokosmos světa. Dalším důvodem je, že athoská
příroda zůstává nedotknutá, chráněná od ekonomického zužitkování a průmyslového
znečištění. Samotná její existence v moderním světě je exemplárním
příkladem. Je modelem duchovní ekologie; představuje integritu stvoření, které
svěřil Bůh člověku k užitku a zároveň ke kontemplaci a díkuvzdání.
b) Prostor
Svaté hory rovněž vypovídá o prostoru Ráje a předjímá prostor Království
nebeského. Na rozdíl od ostatních zemí světa (rozdělené na posvátné a profánní,
někdy dokonce zcela profánní) se prostor Athosu jeví být cele posvátný, nikoli
pouze přítomností monastýrů, skitů, pousteven, chrámů a kaplí, ale také skrze
světce, kteří jím procházeli, naplnili ho svými modlitbami a zaplavili božskými
energiemi, které z nich vyzařovaly. Pokaždé, když kráčíme po athoských
stezkách, jdeme ve stopách světců, kteří nás předešli. Mnoho míst
v přírodě uchovává památku na zjevení Krista, Boží Matky nebo svatých. Není
zde monastýru, poustevny, kaple, pramene či studánky, jejichž přítomnost by se
nedala vysvětlit nějakým nebeským viděním či zázrakem.
c) Je
třeba říct i pár slov o prorockém významu athoského času. Jedna z věcí,
které materiálně dopadají na návštěvníka Athosu a které ho do určité míry dezorientují,
je změna času. Většina monastýrů zachovává byzantský čas, podle něhož se už
dnes nikde na světě neřídí. Náš čas mniši nazývají „kosmiki ora“, světský čas.
Byzantský čas však není pouze reliktem doby dávno minulé – ukazuje na jinou
časovou modalitu, na duchovní čas, jenž je posvěcený, neboť je cele odevzdaný
Bohu a je rozdělený a organizovaný tak, aby odpovídal Jeho vůli. Tento čas opět
symbolicky připomíná čas v Ráji a ohlašuje čas Království nebeského.
4) Čtvrtým
důležitým bodem je to, že kolektivní život na celém Athose i v každém
monastýru zvlášť je povoláním k jednotě všech lidí a že svědectví o této
jednotě je možné v Kristu. Ve světě poznamenaném válkami, nacionalismem,
etnickými konflikty a rasismem se toto svědectví stává skutečně prorockým.
Svatá
hora jako celek svědčí po mnoho století o dobrých vztazích mezi komunitami
různých etnik, které nejen pokojně koexistují vedle sebe, ale žijí harmonicky
v poutu lásky.
V tomto
poutu lásky vládne na Athosu Svaté společenství, jež se skládá ze zástupců
hlavních monastýrů a jež řídí Svatou horu nikoli podle demokratických principů,
ale v duchu křesťanské sborovosti (sobornost).
Každý z athoských monastýrů pak podává podobné svědectví tím, že
v jeho čele stojí rada starců vedená igumenem, který je volený mnichy.
5) Jako
pátý bod musíme zmínit zásadní roli, kterou sehrála Svatá hora v dějinách
pravoslaví a jež se jeví dnes – více než kdy jindy – obzvláště důležitá. Tato
role spočívá v uchování Tradice a v obraně pravoslavné víry. Stále se
jedná o prorockou roli, neboť prorok je tradičně tím, kdo připomíná lidem
jejich věrnost Bohu a kdo je obráncem víry proti čemukoli, co ji chce změnit
nebo překroutit.
Ve
světě vystaveném stále četnějším a rychlejším změnám je Svatá hora příkladem
stabilního, neměnného světa, jenž je obrazem světa Božího. Athoští mniši –
chráněni od touhy po změně a závratě z pohybu, jež zaneprázdňují lidi ve světě,
a ušetřeni společenského tlaku, jemuž podléhá moderní životní styl –,
úzkostlivě zachovávají kanonická pravidla, liturgický typikon a asketický způsob života, které naši Otcové předávali
z generace na generaci.
Úzkostlivé
dodržování těch nejmenších tradic bylo přes tisíc let podmínkou dokonalého
uchování pravoslavné Tradice. Athoští mniši rovněž velmi přispěli
k zachování pravoslavné víry, která byla – a stále je – ohrožena v těžkých
okamžicích dějin. A za to požívají zvláštní úcty a velké autority.
Prorocká
role stáže a majáku, kterou Athos v pravoslavném světě tradičně zastává
tím, že připomíná lidem pravou víru, je obzvláště důležitá dnes, kdy můžeme
pozorovat značné oslabení dogmatického povědomí.
6) Šestým
a posledním bodem je fakt, že Svatá hora rovněž přispívá zásadním způsobem
k zachování pravoslavné duchovnosti v její nezměněné a živé podobě.
Tato duchovnost byla rozvinuta mnichy v Palestině, v Syrii, na Sinaji a ve
Studijském monastýru v Konstantinopoli, ale athoští otcové se stali od
třináctého století dál jejími hlavními dědici a opatrovníky. Svatá hora se
stala měřítkem v otázkách askeze a duchovnosti a přitahovala mnichy ze
všech zemí. Tito mniši – ať už zde zůstali, nebo se vrátili zpět – výrazně
přispěli k rozšíření pravoslavné duchovnosti. Svatá hora byla vždy centrem
zejména praktikování Ježíšovy modlitby a hesychastické duchovnosti. A tímto
centrem zůstala dodnes.
Úkolem
athoských otců je prostředkovat toto prastaré dědictví současným lidem a předat
je budoucím generacím. V tom spočívá prorocká a eschatologická role
athoského mnišství.
Přednáška pronesená 21. září 2016 v Moskvě u
příležitosti oslav „Milénia ruské přítomnosti na Svaté hoře.“ Přeloženo
z francouzského originálu uveřejněného na webu Orthodoxie.
Jean-Claude Larchet (1949) je francouzský
pravoslavný teolog. Zabývá se zejména patristikou a pravoslavnou duchovností.
Je autorem např. publikací La
Divinisation de l’homme selon saint Maxime le Confesseur (Zbožštění člověka
podle sv. Maxima Vyznavače, 1996), Théologie
de la maladie (Teologie nemoci, 1991) nebo La Vie liturgique (Liturgický život, 2016).
