pondělí 2. června 2014

O jednotě a přednosti v Církvi



Překlad stěžejní části studie o. Nikolaje Afanasjeva Církev, jež předsedá v lásce, která objasněním tzv. eucharistické eklesiologie na raně-církevních a svatootcovských základech pomáhala formovat současnou pravoslavnou nauku o Církvi, rozvinutou Afanasjevovými následovníky A. Schmemannem, J. Zizioulasem a dalšími.

Teologové vedli dříve diskuze, zdali měla raná místní církev ve svém čele jednu osobu, nebo zdali vedení jedním člověkem bylo znakem až pozdější fáze dějin církevní organizace. Nemohu se zde zabývat historickou stránkou problému, který lze jen stěží vyřešit, neboť nám schází přímé informace. Ale rád bych poukázal na to, že z eklesiologického hlediska není pochyb, že místní církve skutečně měly od počátku ve svém čele jednoho člověka. Eucharistická eklesiologie představuje vlastní způsob myšlení, podle něhož „být hlavou místní církve“ znamená „být hlavou“ eucharistického shromáždění. Poslední večeře nebyla Eucharistií, ale pouze jejím ustanovením. Stala se Eucharistií, když ji Kristovi učedníci začali vysluhovat ve způsobu lámání chleba a žehnání kalichu. Přesto není Eucharistie opakováním Poslední večeře: ta byla – stejně jako oběť na Golgotě – dokonána „jednou provždy“. Eucharistie je prodloužením Poslední večeře v jednom zvláštním ohledu: je to eklesiologická Poslední večeře, „hostina Pána“, slavená v Církvi, jejímž slavením získává Církev své bytí. A u Eucharistie musí – stejně jako u židovského pohoštění, jež sloužilo jako vzor pro Poslední večeři – předsedat jedna osoba. Eucharistie byla poprvé vysluhována v Jeruzalémě na Padesátnici a musel jí předsedat jeden z učedníku – zcela jistě Petr. Od té doby byla vždy při Eucharistii jedna zvláštní osoba, jež lámala chléb a žehnala kalich. Hlava eucharistického shromáždění byla hlavou místní církve, té manifestace Boží Církve, jejíž Hlavou je Kristus.

Kdo ale stojí v čele mnoha církví a jak jsou ony ve skutečnosti řízeny? Může jedna místní církev, nebo snad její biskup být hlavou nad všemi ostatními? Tento druh otázky nás nutí zamyslet se na tím, zdali může v Církvi skutečně existovat primát zároveň s pojetím eucharistické eklesiologie. Předtím, než si odpovíme, musíme nejprve pochopit, co vlastně množství místních církví znamená. Pokud se necháme vést naším empirickým vědomím, pak nás to může nutit k tomu, abychom si představili toto množství jako rozptýlené, neboť každá místní církev by byla nezávislá a autonomní. Ale kategorie empirického vědomí se na tento případ nevztahují. Množství místních církví nebylo rozptýlené, nýbrž sjednocené. Jednota byla cosi naprosto sui generis: jednota nebyla výsledkem sjednocování oddělených částí, ale byla jednotou jedné a téže Církve. Každá místní církev v sobě sjednocovala všechny místní církve, protože obsahovala plnost Boží Církve, a všechny místní církve dohromady byly sjednoceny, protože byly vždycky tou samou Boží Církví. Ačkoli měla místní církev v sobě zahrnuto vše, co potřebovala, nemohla žít odděleně od ostatních církví. Nemohla se uzavřít sama do sebe, ani nemohla odmítnout to, aby byla obeznámena s děním v jiných církvích: protože cokoli, co se stalo v jiných církvích, stejně jako v její, stalo se v Boží Církvi, jediné Církvi. Celé množství místních církví tvoří jednotu založenou na souladu a lásce. Každá místní církev musí být v souladu se všemi ostatními církvemi, protože uvnitř Boží Církve, vždy jedné a pouze jedné, nemůže být nesoulad. To znamená, empiricky řečeno, že každá místní církev přijímá a bere za své vše, co se děje v jiných církvích, a že všechny církve přijímají vše, co se děje v každé z nich. Toto přijetí (běžně označované jako receptio) je svědectvím místní církve přebývající v Boží Církvi, jež svědčí o díle jiných církví, rovněž v Boží Církvi přebývajících – Duch nesoucí svědectví o Duchu. Přijetím toho, co se děje v jiné církvi, nese jedna nebo několik místních církví svědectví o tom, že jejich skutky odpovídají Boží vůli, a jsou tudíž učiněny v Boží Církvi v Kristu. Avšak odmítnutí toho, co se děje v některé církvi, přináší svědectví o tom, že skutek neodpovídá Boží vůli.

Svědectví místních církví se může lišit podle váhy, která je mu přikládána. V absolutním měřítku má však každá místní církev stejnou hodnotu jako jiné církve. Tato hodnotová rovnost je mezi ní a Boží Církví; neboť ta je jedna, jedinečná a plně přítomná v eucharistickém shromáždění každé místní církve. Kdyby si nebyly místní církve rovny svojí hodnotou, museli bychom říct, že Boží Církev není hodnotově vyvážená. Ale není důvod si myslet, že hodnotová rovnost mezi místními církvemi ruší hierarchii těchto církví. To naprosto ne: rovnost vytváří hierarchii církví založenou na autoritě svědectví, jež náleží několika místním církvím. Boží Církev žije v eucharistickém společenství místních církví, ale každá z nich ji různým způsobem a na různém stupni zpřítomňuje ve svém vlastním životě. Vyšší autoritu svědectví má ta místní církev, která více uskutečňuje přítomnost Boží Církve. I když jsou si místní církve přirozeně rovny svoji hodnotou, nejsou si nutně rovny v autoritě: tento rozdíl v autoritě pak mezi nimi vytváří hierarchii. A pokud existuje hierarchie církví, pak musí existovat církev, jež stojí v čele této hierarchie – tedy církev, jež zaujímá první místo. Její svědectví o událostech v jiných církvích má svrchovanou hodnotu a její přijetí má rozhodující význam. Řečeno jinak – tato církev zaujímá dvojí přednost, autority a lásky, což znamená, že dává sama sebe v obětní dar druhých. Pokud se jedná o takovouto přednost, potom nemůžeme říct, že přední církev má moc nad ostatními církvemi. Nikdy neměla nebo nemohla mít moc, neboť moc církve, jež má přednost před jinými, by znamenala moc nad Kristovým Tělem. Nemůžeme ani říct, že tento primát byl primátem cti, neboť ve starověku byly ideje cti a moci úzce spojeny. Ba co víc, na přednosti v hierarchii církví není nic úctiplného v moderním slova smyslu: církev, která se stala první mezi místními církvemi, dosáhla svého místa službou, nikoli prestiží. Nemohla jim vnutit svou vůli nebo rozhodnutí, protože všechna rozhodnutí musela být nejprve potvrzena ostatními místními církvemi. A rovněž další bod stojí za povšimnutí: dokonce i v období všeobecných sněmů a navzdory církevnímu pořádku, jež byl odlišný od přednicejského uspořádání, žádná církev nebo skupina církví neměla moc nad ostatními v striktním slova smyslu. Pokud jedna z církví neuznala některé učení za projev Boží vůle, nikdo ji k tomu nemohl přinutit. Dokonce i císařská moc, ačkoli disponovala donucovacími prostředky, byla v těchto záležitostech bezmocná. Tak se stávalo, že jedna církev postupně odpadávala od hlavního stáda do odděleného ovčince (sama nebo s jinými církvemi se stejnými idejemi) a tato skupina byla považována ostatními církvemi za heretickou či schizmatickou, neboť odmítla svědectví přední církve a dalších církví, které s ní byly v souladu.

Přední církev nemá žádnou moc, ani zvláštní práva: množství církví nebylo spojených zákonem, ale láskou a souladem. Proto jedna církev obklopená mnoha církvemi, s nimiž je v souladu, roste v autoritě podle odpovídajícího růstu v lásce. Církev, jež měla přednost, přirozeně požívala nejvyššího stupně autority spolu s největší láskou a byla vždy připravena pomoci těm církvím, které to potřebovaly. (…) Základem předního postavení církve není moc, ale pouze autorita, jež pramení z lásky a projevuje se láskou. Přední církev může dělat chyby v samotném aktu záchrany církví, které to potřebují, a zvláště těch, které chybují; právě proto je svědectví jiných církví potřebné. Její velkou chybou je pak chtít vnutit jiným suverénní vůli nebo klást sebe nad úroveň jiných církví. To je první krok, vedoucí ke ztrátě přednosti a bránící Boží vůli, protože se zříká lásky, jež se šíří celou Církví. Kladením sebe nad všechny místní církve, jimž je vtisknuta jejich vlastní přednost, nastupuje cestu, jež může vést mimo jejich společné vymezení, do míst, kde už není žádná přednost, ale pouze „eklesiologické vakuum“. Přednost předpokládá existenci mnoha místních církví, přičemž každá z nich je Boží Církví, a může se tak stát církví přední. Když se místní církev odvolává na přední církev, neodvolává se na soudní rozsudek, proti němuž není odvolání, ale přichází k přední církvi, aby našla sama sebe tím, že zaslechne hlas Církve, který v ní přebývá.

Hierarchie církví, založená na autoritě svědectví, předpokládá, že církve formující tuto hierarchii a vedené přední církví mají všechny plné eklesiální esse; dále však předpokládá, že jiné církve budou mít přednost v malém okruhu místních církví. To znamená, že přední církev vlastní nejvyšší autoritu, ale nikoli jedinou autoritu; jiné církve na nižších místech v hierarchii mají svou vlastní autoritu, přičemž ani jedna nevylučuje druhou.

Jak můžeme objasnit přednost jedné církve mezi množstvím místních církví? Lze to jistě vysvětlit jejím úsilím projevit ve svém životě Boží Církev v Kristu, na základě čistě historických faktů pak např. sídlem ve významném městě, založením od apoštolů, množstvím následovníků apod. – ale všechny tyto příčiny nejsou samy o sobě dostačující, neboť i jiné místní církve mohou mít docela dobře tyto výhody. Musíme tedy nakonec připustit, že přednost je Božím darem, a tím pádem Boží volbou. Nemůžeme tomu bezezbytku rozumět, avšak samy místní církve to přijímají ve svobodě a lásce a následují přední církev.

Žádné komentáře:

Okomentovat